Evropou po železnici 1. část

Díky změnám, které vypukly 17. listopadu 1989 a skončením tzv. "železné opony", se nám otevřel celý svět. Vzhledem k tomu, že zaměstnání u dřívějších ČSD, nynější ČD, nám poskytovalo za malý finanční obnos zdarma volné jízdenky po Evropě, byla velká příležitost toho využít a vyrazit do měst snů. Celkem náhodně se nám podařilo na provozním oddíle v Přero-vě vytvořit tzv. zájezdovou skupinu.
Jména jako Paříž, Monte Carlo, Granada, Alpy jsme si jen představovali a nechtěli jsme věřit, že nám jsou na dosah. Byli jsme ochotni nespat a nosit bágl celou dobu, jen abychom ty divy světa viděli. Také jsme se snažili v jednom dni pěšky vidět co nejvíce. V té době můj hrubý příjem se pohyboval kolem cca 3500,- Kčs a kurz tehdejší DEM byl cca 18,57 Kč, USD 31,50 Kčs a ATS 2,60 Kč. To nám opravdu nedovolovalo na cestách hýřit, ale co by člověk neobětoval pro krásné zážitky. Proto jsme měly jízdní řády vypočítané tak, abychom noc včetně hygieny strávili ve vlaku. Ovšem tehdejší zahraniční vlakové soupravy a naše byl nebetyčný rozdíl. Všude čisto, na WC a umývárnách se dalo tancovat a sedadla na noc sklopit tak, že jsme si vytvořili na spaní letiště. Všechno jídlo a oblečení potřebné po dobu celé cesty jsme nosili v báglech na zádech, za úschovny, jelikož jsme za den dělali tři až čtyři města, se nevyplatilo dávat peníze, byly drahé.
První cesta zájezdového kroužku se uskutečnila v dubnu 1991 a poslední zmapovaná cesta v r. 2001. I když se později ještě nějaká cesta uskutečnila, obvykle to již byly dříve navštívená místa, která jsou zaznamenána. Tentokrát jsme vyzobávali místa, která na nás dříve zapůsob-bila a nyní jsme jim mohli věnovat více času. Navíc se změnily i naše platové podmínky, ceny valut zůstaly v celku na stejné výši a my jsme si mohli dovolit v některém městě zvolit základnu, kde jsme se ubytovali a odtud vyjížděli bez narvaných báglů. Prostě doba se změnila, my jsme zpohodlněli a mohli si více dovolit.

První cesta – duben 1991

R a k o u s k o

Trasa: Z Vídně přes Innsbruck do Kitzbulu, Zeel am See, Bad Ischlu, Villachu, Badgatein, Salzburgu , Poltenu, Mariazellu, Linzu, Grazu

Rakousko je jedno z klasických zemí cestovního ruchu, jejíž krásy jsou nevyčerpatelné, velkolepé horské scenérie, romantická jezera, města i vesnice. Je hornatou zemí, neboť asi 2/3 její plochy zaujímají alpy – složitá soustava velehorských i středohorských pásem, masívů, hřbetů a hřebenů, údolí kotlin, soutěsek a vodopádů. V Rakousku je asi 580 jezer vesměs ledovcového původu. Jedinou splavnou řekou je Dunaj, který protéká zemí v délce 350 km a k jehož povodí přísluší téměř celé území. Rakousko má asi 84000 km² a 7,5 mil. obyvatel.
Vyjeli jsme z Přerova směr Vídeň a přes Insbruck do Kitzbühelu.

Kitzbühel
Je to jedno z největších a nejstarších letovisek v Tyrolsku. Středisko zimních sportů. Jádro města z 16. a 17. stol. Městská práva získal již v roce 1271, ale tyrolský je až od r. 1505. Zbohatl na těžbě mědi a proto najdeme v centru města měšťanské domy. Také farní kostel z r. 1435 je ukázkou blahobytu. Mimořádnou raritou je dvojposchoďový kostel Pany Marie. Jeho horní část byla r. 1735 zbarokizována a zaujme nádhernými freskami. Z města vede lanovka na Hahnenkamm (1655m) a Kitzbuhler Horn (1996m).
Další zastávkou bylo středisko zimních sportů

Zel am See
Tento malebný region se nalézá přímo v srdci Salcburska, usazen v klínu Pinzgauerských Grasbergen a Vysokých Tauer. Oblast poskytne každému návštěvníkovi vše, co jeho srdce žádá - nádhernou přírodu, vynikající podmínky pro provozování zimních i letních sportů, navíc s možností celoročního lyžování v ledovcovém lyžařském středisku Gletscherskigebiet Kitzsteinhorn. První zmínky o Zell am See pocházejí z doby kolem roku 740, kdy zde mniši salcburského arcibiskupství založili první osadu. Vznikla zde časem obchodní křížovatka, kdy na jih putovala sůl a na sever víno. Zásadním mezníkem pro rozvoj místa v dnešním slova smyslu bylo v roce 1875 zahájení železniční dopravy, které s sebou přivedlo první turisty a spustilo výstavbu prvních hotelů. V roce 1928 byla slavnostně spuštěna lanovka na Schmi-ttenhöhe. Další pokrok přinesla stavba Großglocknerské vysokohorské silnice. Dnes představuje Zell am See spolu s blízkým Kaprunem místo s vynikající infrastrukturou a širokou nabídkou možností pro trávení volného času.

Železnice dále vede proti proudu řeky Enns údolím Nízkých Taur. Na jihu a na severu vidíme Dachstein (2995m)-nejjižnější ledovec v alpách. Mezi stanicemi Radstadt (862m) a Schladming (749m) je průsmyk ve výši 810m. Po přestupu v Stlinach-Irting pokračujeme dále a obdivujemne výraznou horu Grimming (2351m), která je oddělená od okolního horstva a nemá žádný hřeben. Je vidět severní stěny Dachsteinu.

Bad Ischl

Jak vůbec vznikl věhlas místních lázní? Na počátku 19. století, tehdy to byl jen Ischl, zde objevil doktor Josef Götz léčivé účinky místní vody. Ta totiž obsahuje až 27 % rozpuštěné kuchyňské soli. Kúrami ovšem léčil zprvu jen místní horníky, kteří trpěli dnou a revmatismem. O světovou proslulost lázní se zasloužil teprve dvorní lékař habsburského domu Franz von Wirer, jenž rozšířil pověst Ischlu do celého světa. Von Wirer se tak postaral o to, že do lázní začali přijíždět bohatí hosté, čímž nastal rozkvět města. Když zde císař František Josef I. slavil v hotelu Austria zasnoubení s Alžbětou Bavorskou, slavnou Sisi, a o rok později si v Ischlu zařídil svou letní rezidenci, byla proměna na proslulé lázeňské středisko dokonána.

Z císařské vily (Kaiservilla) je dnes muzeum. Byla však přístupná i za života Františka Josefa. Ten svolil, aby za jeho nepřítomnosti byl do objektu (a to včetně jeho soukromých pokojů) volný vstup. Někdejší letní sídlo panovníka spolu s přilehlým parkem dává dnes návštěvníkům jedinečnou možnost nahlédnout do dob habsburské monarchie. Interiér totiž zůstal takřka nezměněn.
V cestě jsme pokračovali přes průsmyk Semmering, údolím řek Munz a Mur. První masív je Schneeberg (2075m), kam vede z Wien Norstaid úzkorozchodná dráha a z Grunbachu ozub-nicová úzkorozchodná železnice až po vrchol. Nejvyšší vrchol Semmeringu je Spithal (1783). Pokračujeme údolím proti řece Mur, kde vede železniční trať do Tamscegu pod Nízké Taury. Po levé straně vidíme táhlý a celkem rovný hřeben Satell Alp s maximální výškou 2400m. Připomíná zasněžené holé vrchy Krkonoš.
Dojeli jsme do druhého největšího města v Korutanech

V i l l a c h u.
Villach stojí na historicky důležité křižovatce obchodních cest, která dala vzniknout důležitému obchodnímu centru, ze kterého postupně městečko vyrostlo. Bohaté historii odpovídá i ráz tohoto města. Při procházkách po staré části můžeme obdivovat zachovalé historické budovy s nablýskanými obchůdky, ale dýchne na nás také částečně italská atmosféra.

Centrem města je Hlavní náměstí, na kterém stojí řada rekonstruovaných, pečlivě upravených barevných budov, jak už v Rakousku bývá zvykem. V létě se náměstí promění v krásné odpo-činkové místo s řadou zahrádek, vybízejících k posezení. Krásný rozhled po celém Villachu a jeho okolí je možné vychutnat z ochozu věže kostela sv. Jakuba, na který se vystoupá po třech stovkách schodů. Poblíž kostela sv. Jakuba se nachází renesanční budova, v níž sídlí Městské muzeum. V okolí muzea lze také spatřit ještě původní opevnění města, jež bylo zasa-ženo Napoleonskými válkami.

Z Villachu pokračujeme po nádherné trati (estakády, zářezy bez tunelu, údolí řeky s vesnicemi) až vidíme hradby Hohe Tauren s vrcholy přes 3000m) až do Badgasteinu a končíme v Salzburgu.

Salzburg

dostal do vínku mnoho a uměl to vždy úspěšně zužitkovat - harmonii přírody a města, hlubo-ké kulturní kořeny nebo nerostné bohatství solných dolů, které mu daly jméno. Pro svou výstavnost, počet a nádheru historických staveb je nazýván Římem severu. Nejen nejznámější zdejší rodák Mozart předurčil městu jeho osud celosvětové Mekky klasické hudby a sklízí za to vděk dodnes. Koho unaví permanentní pomyslná přítomnost velkého skladatele v uličkách Starého města, toho rychle vyléčí výstup na libovolný kopec v okolí - vrcholy alpských velikánů jsou doslova na dosah. Když v hlavním městě rakouské spolkové země Salzburgerland žije jen zhruba 150 tisíc lidí, může se svým věhlasem rovnat mnohým miliónovým metropolím. Přitahuje armády návštěvníků z celého světa. Památky v Salzburgu jsou seskupeny v kompaktním celku barokního centra, které dělí řeka Salzach na Nové a Staré město a je zaslouženě zařazeno na seznam Světového dědictví UNESCO. Pomalou procházkou lze zvládnout shlédnout všechna popsaná místa během jednoho dne, my pojem pomalá procházka neznáme, trvá nám to kratší dobu i s výstupem na pevnost Hohensalzburg, která shlíží ze skály nad Starým městem a je viditelná téměř ze všech koutů Salzburgu. Dále je to zámek a zahrady Mirabell , nejkrásnější zahrady Rakouska jsou vždy plné barev i turistů. Salzburský Dóm - velkolepý dóm v srdci Starého města bývá centrem salzburského festivalu a je největším sva-tostánkem města. Rezidence - kde kdysi pobývali nejvyšší představitelé města - nyní slouží jako muzeum. Getreidegasse - hlavní nákupní třída Salzburgu je typická upravenými výloha-mi a vývěsními štíty krámků. Stojí tu také Mozartův rodný dům.

Se Salzburgu se vydáváme směr St. Pölten a Mariazell.

S T. P ö l t e n

Ani ne padesátitisícové městečko je od roku 1986 hlavním městem největší spolkové země, Dolního Rakouska. K tomuto městu se váže velmi dlouhá historie, jelikož jeho počátky spadají až do 4. století před Kristem. V té době se zde usadili první obyvatelé. Není divu, že při procházce městem narazíme na řadu významných historických budov.

Ve středu města se nachází Rathausplatz, náměstí, jehož jižní stranu tvoří radnice, symbol města. V této pět set let staré budově s osmibokou věží odkryli restaurátoři vzácné fresky ze 16. století.Celé náměstí pak lemují krásně upravené barokní měšťanské domy, které každý mají svoji vlastní zajímavou historii. Na náměstí se nachází i Městské divadlo, před jehož vchodem si můžeme všimnout otisků nohou a rukou, patřících slavnému tanečníku Vladimíru Malakovovi. Severní stranu náměstí potom tvoří františkánský klášter a kostel. Ve středu náměstí potom můžeme obdivovat nádherně zdobený Sloup Nejsvětější Trojice. Zvláštní budovou tohoto města je Ústav anglických slečen, který patří k nejkrásnějším barokním památkám v celé zemi. Byl založen v roce 1706 a o šedesát let později v něm přebýval papež Pius VI.Nepřehlédnutelný je ve městě také dóm se 77 metrů vysokou věží. Městečko je opravdu plné historických budov je co obdivovat.

M A R I A Z E L L
Mariazell je největší poutní místo v Rakousku . Mimo to jsou to klimatické lázně a středisko zimních sportů. Leží ve spolkové republice Štýrsko, v regionu Steiermark, cca 60 km severně od města Bruck an der Mur . Poutní místo Mariazell vzniklo v roce 1200, kdy zde nechal markrabě Jindřich vystavět kapli. Později zde byl dostavěn gotický kostel Panny Marie k němuž byla přistavěna dnešní západní věž.

V 17. století byl kostel přestavěn do barokního stylu. Hlavní oltář je dar císaře Karla VI a oltář milosti je darem syna Marie Terezie – Emanuela. Nádherné stříbrné mříže věnovala Marie Terezie. V r. 1907 byl kostel povýšen na baziliku. Vlastním poutním místem je Zázračná kaple stojící ve středu kostela a v ní je údajně umístěna zázračná socha P. Marie. Pochází ze 13. století. V klenotnici se nacházejí získané dary ze 14. až 18. století. V okolí Mariazell se rozkládá krásná příroda. Město je obklopeno Mürzstegerskými Alpami a Türnitzskými Alpami. Oblíbeným cílem turistů při návštěvě Mariazell je vrchol Bürgeralpe (1254 m n.m.) , na který vede i kabinová lanovka. Významným východzím bodem pro pěší turistiku ve zdejších horách je vrchol Gemeindealpe (1626 m n.m) . Je také centrem zimních sportů, zejména pak sjezdového lyžování a snowboardingu. Mariazell je známý také výrobou likéru Arzberger, které se vyrábí z 33 druhů bylinek. Na hlavním náměstí se také nachází známé pekařství, které se proslavilo hlavně svými medovými perníky Pirker. Ze St. Pöltenu pokračujeme krásnou, úzkorozchodnou dráhou, která v serpentinách překonává výškový rozdíl asi 200m do Mariazellu. Trať vede tunelem Nieder Osternaich – Steirische Kalkt Alpen. Zujmou nás výrazné dominanty jako vrchol Ettscher (1894m) a Geimde (1626m).

Po cestě byla výluka trati a cestující převážely autobusy. Byl rok 1991 a u nás se v železniční dopravě ještě moc nezměnilo. Proto jsme jen zírali, jak může fungovat náhradní doprava. Autobusy připraveny a navíc jsme pochopili, proč nás ve vlaku počítal průvodčí. On totiž cestující znovu počítal i v autobuse. Také jsme viděli, jak od některých železničních stanic odjíždějí auta s poštou a s cestujícími do míst, kde se nevyplatí vlak ani autobus. Tak daleko v dopravě nejsme ještě ani dnes, po 20 letech.

Na zpáteční cestě se zastavujeme na krátkou zastávku v dalším poutním místě –

M e l k u.
Klášter Melk je překrásný barokní klášter v Rakousku. Nachází se na břehu Dunaje mezi Vídní a Linzem. Klášter Melk stojí na skále, která odedávna přitahovala mnohé panovníky. Již v době kamenné se zde usadili kmeny. Později zde Římané postavili dvě strážní věže. Klášter Melk vznikl v 11. století, kdy ho na svém hradě nechal postavit hrabě Leopold II. Ve 12. století byl věnován benediktinům, kteří jej rozšířili. V 15. století byl Klášter Melk jedním z nejbohatších objektů katolické církve. V roce 1700 byly zbořeny staré hradní a klášterní budovy. Na témže místě byla v letech 1702 – 1736 podle plánů architekta Prandtauera vystavěna jedna z nejkrásnějších barokních staveb Evropy, Klášter Melk. Dominantou jsou dvě barokní věže. Budova kláštera je 320 m dlouhá. Z kopule klášterního kostela vysoké 64m je krásný rozhled po celém objektu a okolí. Klášter Melk ukrývá mistrovské barokní dílo v podobě Mramorového sálu, určeného pro přijímání oficiálních návštěv. Mezi další zajímavé památky patří knihovna s barevnými nástropními freskami ukrývající přes 80 000 knih a 20 000 starých rukopisů a klášterní bazilika, zastřešená krásnou kopulí.

Klášter nás tak zaujal, že jsme se sem v pozdějších letech vrátili, abychom si ho prohlédli důkladně. Z Melku jedem přes St. Valentin do Linzu.

L I N Z

Hlavní město Horního Rakouska a zároveň třetí největší město Rakouska má necelých 190 000 obyvatel. Ať už se v Linci vydáme na procházku na jakoukoliv stranu, všude nás provází historické památky, muzea, divadla. Začínáme na Hlavním náměstí s 20 m vysokým barok-ním sloupem sv. Trojice, vytvořeným z bílého mramoru počátkem 18. století. Pokračujeme kolem minoritského kostela až k Zemskému domu, sídlu hejtmana, zemského sněmu a zems-ké vlády. Na jednom ze tří jeho nádvoří se nachází zajímavá Kašna planet z roku 1582. Uličkou kolem Mozartova domu, kde slavný skladatel při návštěvě města složil Lineckou symfonii, se dostaneme až k Lineckému zámku. První dochovaná zmínka o této stavbě je již z r. 799, ale časem během různých válek byl zámek upravován až do dnešní podoby čtyřpod-lažního bloku budov. Zámek má zajímavou historii. Sloužil mimo jiné jako lazaret, trestnice, věznice, restaurace a dnes je v něm Zámecké muzeum země Horní Rakousko. Kousek od zámku na samotném okraji města a na břehu Dunaje stojí kostel sv. Martina, jeden z nejstarších kostelů v Rakousku, jež se rovněž datuje od r. 799. Na rozdíl od zámku nebyl tak mohutně přestavován a zachoval se s menšími úpravami v původní podobě.

Dominantou Lince je Nový dóm. Tato obrovská svatyně pro 20 000 osob byla započata roku 1862 a zajímavostí je, že její věž musela být výškově omezena na 134 m, jelikož nesměla převyšovat vídeňský Svatoštěpánský dóm.
Z Lince pokračujeme do Salcburských Kalk Alpen, které dosahují výšky až 3000m, přes pohoří Nieder Tauer, průsmykem ve výši 849m do údolí řeky Mur a dále do Grazu.

G R A Z
Hlavní město Štýrska, druhé největší v Rakousku na východním okraji Alp.
Židle, stolky a pestré slunečníky napovídají, že Graz je město pouličních kaváren a hospůdek. Františkánské náměstí (Franziskanerplatz) je jedním z míst, kde se zdejší obyvatelé scházejí. Zemsky dům (Landhaus) v ulici Herrengasse, jedna z nejkrásnějších renesančních budov v Grazu, byl od r. 1494 místem setkávání štýrských stavů. Zbrojnice (Landeszeughaus) uchovává sbírku zbraní z doby tureckých válek. Z Herrengasse se jde k Hlavnímu náměstí (Hauptplatz), na jehož jižní straně stojí radnice, postavená r. 1893. Nejnápadnější budovou na náměstí je dům Haus am Luegg na rohu Sporgasse s podloubím a bohatě zdobenou štukovou fasádou ze 17. stol. Na náměstí je každý den velmi rušno.

Další velkolepě koncipovanou zelenou plochou je Městský park (Stadtpark). Kašna v Městském parku vznikla u příležitosti Světové výstavy ve Vídni v r. 1873 a o rok později ji zakoupili radní z Grazu. Postranní kašny, které k ní patří, stojí dnes na Place de la Concorde v Paříži. Kostel Leechkirche byl založen jako první kostel v Grazu už v roce 1202 a na konci 13. stol. byl goticky přestavěn. Jeho žebrová klenba a gotické sklomalby na oknech sloužily jako vzor pro mnoho jiných kostelů. Pozdně gotický dóm s barokním vybavením interiéru byl dokončen r. 1462. Měl neobvyklý půdorys s relativně širokou lodí, který je od chóru oddělena vítězným obloukem. Na jižní vnější stěně se zachovaly zbytky pozdně gotické fresky (1485). Ukazuje tři boží metly oné doby – mor, kobylky a Turky. Mauzoleum bylo postaveno r. 1683 jako náhrobek císaře Ferdinanda II. a patří k několika málo budovám z doby, která znamenala přechod od manýrismu k baroku.
V Grazu naše první putování po Evropě končí, jedeme zpět do Vídně, dorážíme domů trochu zdecimovaní, ale spokojení. Srpen 1991

Ř e c k o - T u r e c k o

Trasa: Athény, Soluň, Istanbul

Zájezd se uskutečnil lehátkovým vozem. Průvodcem našeho vagonu byl Vašek, který nám ve vagoně i vařil. Atmosféra byla ve vagoně výborná. Ze Správy dráhy, která nám dodala instradaci na vagon po cizích železnicích nám telefonicky oznámili, že jsou všechny zájezdy, které přejíždí přes tehdejší Jugoslávii zrušeny vzhledem k tamějšímu válečnému stavu. Ale mohou nám tento telegram chvíli pozdržet, až nám už nebude moci být doručený. Narychlo jsme s účastníky zájezdu projednávali, jestli budeme riskovat a odjedeme, nebo zda někdo bude zájezd rušit. I když strach byl hlavně ze strany příbuzných o nás, všichni účastníci se rozhodli, že pojedeme. Musím říct, že po celou dobu prů-jezdu Jugoslávií jsme střelbu v blízkosti naší trati nezaznamenali a ani na celnici jsme celkem neměli problémy, takže všechno dobře dopadlo. Odjeli jsme navečer z Přerova přes Maďarsko a Jugoslávii do Athén. O zábavu ve vagoně bylo postaráno a cesta nám
utekla dobře.

Ř E C K O

Řecko je kouzelnou zemí, jež je protkána slunečními paprsky, prosycena vůní zrajících oliv a laskána vlnami blankytně modrého moře. Proto není divu, že si již v dávné minulosti bohové zvolili tuto krajinu za místo svého útočiště. Bohové Řecko milovali a rozmazlovali. Důkazem nám jsou chrámy a mocné monumentální stavby, jež pro ně vytvořili smrtelníci jako projev úcty a vděčnosti. Řecko je právem nazýváno kolébkou civilizace. Před příchodem Řeků bylo centrem vyspělé egejské kultury. Později území osídlili Achájové, Aiolové, Ionové a Dórové. Vrchol řecké kultury nastal v pátém století před Kristem. Později Řecko ovládl Alexandr Veliký, Řím, Turkové. Až povstání v roce 1821-29 vedlo k vytvoření nezávislého novodobého řeckého státu. Za druhé světové války bylo Řecko okupováno Německem, v roce 1946 vypukla občanská válka v níž monarchistické síly porazily komunistické povstalce. V roce 1973 zrušila vojenský junta monarchii - král Konstantinos žije od té doby v exilu

Athény
Město s nejkrásnější a nejpodivnější historií na světě, opředené bohy a lidmi, magické město. Hlavní město Řecka bylo vždy místo narození pro civilizaci. Podle řecké mytologii založil Athény Kekrops, napůl člověk, napůl had. Existence prvních obyvatel je kolem r. 3000 před našim letopočtem. Athény jsou specifikovány v centrální části Řecka. Kolem sebe mají hory Ymmytos, Pendeli a Parnitha, slunce na Athény svítí po celý rok. Athény pocházejí z neolitické doby, kdy byly budovány obchodní domy, brány do města, obrovské opevnění, školy, nábřeží, kanalizace atd. Dnes jsou Athény centrem všeho dění v Řecku.

Atény mají zvláštní nádech památek ze všech různých dob. Srdcem Athén je náměstí Syntagma. Nachází se tu Parlament a Ministerstva, několik kilometrů odtud se můžete koupat v moři. Athény mají mnoho starověkých památek (Acropolis, Odeion of Herodes Atticus, Olymbion, Románský trh, Panathinaiko Stadium nebo Kallimarmaro, The Temple of Poseidon in Sounio, a další).
Na Akropoli vstoupíme po širokém schodišti postaveném v 1. stol. n.l., které končí monu-mentálním starověkým vstupním prostorem – Propylojemi (předbraním). Na vyvýšeném skalním ochozu stojí ionský chrámek z doby kolem r. 425 př. n.l. zasvěcený bohyni Niké. Ústředním chrámem Akropole je Partheón, tj. Panenský chrám zasvěcený Athéně. Severně od Partheónu je architektonicky nejsložitější chrám – Erechtheion. Nejznámější je sloupová předsíň, v níž plní funkci sloupů ženské sochy. Z Akropole vidíme na Hadriánův oblouk z r. 130 n.l., Diův chrám a Dionysovo divadlo.Z Akropole sestoupíme na Agoru. Soustřeďovaly se tady hlavní veřejné budovy. Tyto byly spjaty se systémem státní správy. Nacházely se tu úřadovny představitelů výkonné moci, zasedal zde lidový soud. V královském sloupořadí vedl své filozofické rozhovory Sokratés.
Na závěr se vydáváme pěšky na pahorek Lykabettos (277 m), dominantní kopec v rovině Attica. Je to křídový kopec s různými druhy rostlin, a je oblíbeným místem jak turistů, tak místních obyvatel. Na vrcholu stojí kaple zasvěcená St George. Z pahorku jsou rosáhlé výhledy na celé město.
V pozdních večerních hodinách a po hygieně, kterou jsme provedli u hydrantu venku na nádraží, usedáme v našem vagoně k večeři a přesouváme se do Soluně.

Thessaloniki
Soluň je druhým největším městem Řecka. Bylo založena zhruba před 3200 lety králem Kos-sandros a pojmenoval je podle své manželky, dcery Alexandra Velikého. V první polovině 9. stol. Zde se narodili slovanští věrozvěstové Konstantin a Metoděj. Je to také jeden z největších přístavů Řecka.
Žije zde přes 1 000 000 obyvatel. Město se rozprostírá v severní části Řecka u pobřeží. Za pěkného počasí lze z města vidět známou horu Olymp.

Mezi nejvýznamnější památky města patří Bílá věž. Jedná se o rotundu u pobřeží, která dříve tvořila opevnění města. V dnešní době se uvnitř nachází muzeum. Z jejího vrcholu je pěkný výhled do okolí. Ve městě Thessaloniki se nachází velké množství památek a kostelů. Např. Vítězný oblouk, který v r. 297 n.l. dal zbudovat císař Galerius, chrám sv. Sofie z 9. stol. , byzantská kupolová stavba s půdorysem v podobě kříže, vyzdobená vzácnou mozaikou.
Večer náš vlak uhání do Turecka – Istanbulu. Asi kolem půlnoci jsme měli překročit řecko-turecké hranice. Do Turecka bylo nutné vízum, proto jsem jako vedoucí zájezdu společně s Vaškem, vedoucím vagonu, vybrala od účastníků pasy a peníze na vízum s tím, že ostatní nebudeme budit a necháme je na hranicích orazit hromadně. Už jsme přeci jen byli delší dobu na cestě a ještě vstávat o půlnoci, to jednomu moc na kráse nepřidá. Ale co se dá dělat, s Vaškem jsme šli splnit úkol. Naše heslo "na celníky se vždy tvářit příjemně" jsme dodrželi. Turecký celník vypadal docela příjemně a začal se vyptávat, jestli jsem Vaškova manželka. On vysvětlil, že jsem chef turist a on chef vagon. To se mu asi líbilo, jelikož při každém razítku do pasu ženy se na mně podíval s úsměvem. Vzhledem k tomu, jak jsem vypadala, zmínila jsem Vaškovi, že jestli mně chce poznat podle fotky v pase, tak odsud asi neodjedeme. Nakonec úspěšně pasy orazítkoval a při předání mně ještě několikrát pohladil po ruce. S Vaškem jsme si gratulovali, jak jsme všechno v pohodě zvládli a odebrali jsme se opět ke spaní. Najednou na mně Vašek klepe, ať vyjdu, že je tady ten celník. Napřed jsme si říkali, že asi má chuť na naši kávu nebo pivo. Ale ne, líbila jsem se mu já, což bylo úplně nepochopitelné vzhledem k tomu, jak jsem vypadala. Že Turci mají podivné představy o typu žen, které se jim líbí, jsem se přesvědčila i při několika jiných cestách do Turecka, kdy se na mně lepili a dokonce v Kussadasi zvali i na jachtu.. No ale k našemu celníkovi. Usadil se u nás v kuchyňce, pořád mně hleděl do očí a chtěl ať s ním vystoupím. Napřed jsme z toho měli s Vaškem srandu, ale když jsme viděli, že se blíží odjezd a nevíme, jak ho vypakovat, smích nás přešel. Nikdy člověk neví, jak nám mohli zkomplikovat cestu. Byli to nervy, ale nakonec jsem se zavřela v kupé a Vašek ho vystrnadil. Ráno to Vašek vyprávěl jako komickou historku všem účastníkům a ohodnotil to můj syn tím, že prohlásil: "a nebyl ten celník slepý?"

T U R E C K O

I s t a n b u l
Ráno vjíždíme na předměstí Istanbulu a všichni nadšeně hledíme z oken. Poprvé se setkáváme s exotikou a chudobou. Vidíme pro nás otřesné barabizny, kde také bydlí lidé. V ulicích ohromný mumraj lidí, ale všechno jsou, pokud nepočítáme turistky, pouze muži. Těšíme se na prohlídku města. Istanbul, Konstantinopol, Byzantion či Cařihrad. Už takové množství názvů napovídá o barvité minulosti. Centrum Východořímské a následně Osmanské říše. Mělo se také stát hlavním městem Turecka. Nicméně k moci se dostal reformátor Atatürk a zvolil si za své sídlo i hlavní město Ankaru. Istanbul na úžině mezi Evropou a Asií mu připadal příliš kosmopolitní. Hlavní město mělo být typicky turecké a tak za něj byla prohlášena Ankara. Istanbul je skutečná směska národností a neuvěřitelné množství lidí. Istanbul je bez lidí jen brzy po ránu, kolem osmé jsou již ulice plné lidí. A to jak v létě, tak v zimě.
Nejzajímavějším místa se však dají navštívit na relativně malé ploše. To je jedna z mála skutečných výhod Istanbulu. Člověk ani nemusí používat místní hromadnou dopravu. Téměř všechny významné památky se nacházejí ve čtvrti Sultanahmet. Začínáme chrámem Hagia Sophia.

Hagia Sophia

čili chrám Boží moudrosti patří mezi nejznámější istanbulské stavby.

Byzantský chrám, později osmanská mešita, dnes muzeum. Mnoho architektů se v průběhu času snažilo překonat krásu Chrámu boží moudrosti. Dle legendy se to prý podařilo. Dnes zde najdeme prvky muslimské i křesťanské vedle sebe. Křesťanské jsou fresky, jež byly odkryty při různých restauračních pracích a muslimské jsou symboly vyskytující se všude možně v chrámu. Ženy zde nemusí chodit zahaleny, fotit se tu může bez blesku. Zkrátka víc než chrám je to muzeum zachycující vývoj využití této krásné stavby.

Modrá mešita

stojí hned naproti Hagia Sophii. Doslova přes cestu. Člověk tak jedním pohledem může zachytit dvě impozantní stavby. Modrou mešitu si sultán objednal, jako stavbu, jež měla předčít krásu chrámu Boží moudrosti. Člověk si asi sám musí rozhodnout, jestli se mu víc líbí mešita nebo již zmíněný chrám. Při stavbě Modré mešity se stala jedna ošemetná záležitost. Sultán si prý přál krásné zlaté minarety, jenže slovo zlato zní podobně jako číslovka šest. Architekt tak omylem místo zlatých minaretů postavil šest minaretů. To byl ovšem docela problém. Šest minaretů již měla Kába v Mekce. Sultán tedy musel poslat do Mekky peníze na stavbu sedmého minaretu, protože si nemohl dovolit mít na mešitě stejný počet minaretů, jako je v nejsvatějším místě, kde žil sám Mohamed. Věčnou otázkou však zůstává, jestli nebyl architekt nějak zmanipulován a nepostavil oněch šest minaretů schválně, aby Kába vypadala zase o něco honosněji.

Ještě se nabízí otázka, proč se Modrá mešita nazývá modrou, když zvenku je spíše šedavá. Stačí vidět interiéry a člověku je to hned jasné. Vevnitř se jiná barva než modrá skoro nevyskytuje. Koberce, kachle, obložení. Vše je nebesky modré. Dokonce i šátky, které se půjčují u vchodu jsou modré. Tady je možná dobré poznamenat, že se jedná o skutečnou mešitu, tedy zde normálně probíhají motlitby. To by nebylo až tak důležité, nicméně zvláště ženy by měly mít na paměti, že se vyžaduje zahalení ramen, kolen a vlasů a samozřejmě vstup bez bot.

Velký bazar

je jedním z proslulých míst na nákupy. Tisíce obchůdků tvoří nekonečné bludiště, jež se skrývá nedaleko Istanbulské university. Člověk by neřekl, že se na takovém místě skrývá město samo v sobě, skoro je třeba mapy, aby se zde neznalý cizinec neztratil. Existuje tu jen jedno pravidlo, jde-li člověk pořád nahoru, měl by se brzy dostat k hlavnímu východu. V průvodcích se často dočtete, že existuje nějaký plánek, podle kterého se dá zjistit, v jaké "sekci" se zrovna nacházíte. Nicméně osobně jsme žádné sekce se zlatem, kůží apod. nikde nepozorovala. Dle mého názoru je zde nejúspěšnější filosofie "jdu tam, kam se mi zrovna zachce." Vždycky narazíte na nějaký zajímavý krámek s milým prodavačem, co vypadá, že se pro vás rozkrájí. Měli jsem jen jediný problém, pokud jsme si vyhlédli nějaký obchůdek a chtěli jsme se k němu vrátit, už nikdy jsme jej nenašla. Člověk se musí rozhodovat okamžitě, nebo si značit cestu jak Jeníček a Mařenka v pohádce O Perníkové chaloupce. Nicméně v praxi si to nějak nedokážu představit.

Velký bazar není natolik zajímavý z historického hlediska, nicméně za návštěvu určitě stojí. Nejenom pro nákupy, ale i pro tu atmosféru. Smlouvání zde doslova visí ve vzduchu. Po cestě v ulicích kolem bazaru vás odchytává spousta malých dětských prodavačů a nabízí např. ponožky Adidas, parfémy světoznámých značek a pod. Např. za 1 USD jeden pár ponožek, pak dva a končí tím, že nám prodává za dolar deset párů. Zrovna tak je to s parfémy a různými blbinami. Musí se brát do úvahy, že jsme dosud cestovali jen po zemích socialistických států a Istanbul byl pro nás první naprostá exotika. Byli jsme jak Alenka v říši divů. Všechno zboží bylo poměrně laciné, jelikož i my jsme byli pro Turky něco jako exoti. Všude nás zvali na kávu nebo čaj a znali Havla. Nikdy neopomněli dodat: "Tobě za tolik, Němcům mnohem za víc dolarů." Tato doba byla úžasná hlavně pro ty zážitky, které jsme zažívali. Když dnes cestuji do zemí, o kterých se mně dříve nikdy nezdálo, tyto pocity a dojmy se už nikdy nevrátí. Všichni jsme nakoupili a až doma zjišťovali, u kolika párů ponožek byly třeba díry a že parfémy spíš smrdí než voní.

Egyptský bazar

se nachází trochu dál, dá se říct "pod" Velkým bazarem, kousek od moře a Nové mešity. Není tak rozlehlý, jako Velký bazar, ale stojí za to. Zvláště pokud sháníte koření, a to naprosto libovolné. Nakupuje se na stovky gramů, padesát gramů je váha, která u prodejce vzbudí lehký úsměv. Koření můžete ochutnávat, mnout v rukách, zkrátka testovat jako největší gurmáni. Prodejci jsou většinou ochotní a rádi vám poradí, k čemu že se ten exotický prášek používá. K tomu si většinou můžete ochutnat i nějaké ty sladkosti nebo zvláštní pochutiny. Egyptský bazar je jedno gigantické dráždění chuťových a čichových buněk. Krom toho se zde dá pořídit třeba nějaké ten čajový servis, či dvoupatrová konvice na vaření pravého tureckého čaje.

Topkapi Saray

čili palác Topkapi. Kdo neviděl Topkapi, jako kdyby nebyl v Istanbulu. Je to obrovské honosné sídlo sultánů. Člověk potřebuje mapu, aby se zde vyznal. Ale tandem F1 a F2 měli všechno perfektně nastudované.

A co je zde k vidění? V mnoha místnostech se člověk může dozvědět něco o životě sultána. Lze tu navštívit i sultánský harém. Jedná se o krásné místnosti s bazénem. V tom se prý každý týden koupala jiná sultánova oblíbenkyně. Při procházce harémem nejednu dívku jistě napadne, že být sultánovou konkubínou zdaleka nemuselo být nejhorším povoláním. Ale leckdy něco jako pozlátko vypadá a není. Nicméně kachličky na zdech vypadaly skutečně hezky. O takových krásných tvarech si můžeme v moderních koupelnách jen nechat zdát. Dále je zde k vidění nepřeberné množství klenotů včetně jednoho z největších diamantů na světě. Takže kdo má rád blýskavé kaménky, měl by si dát tu práci a najít místní klenotnici. Je zde místnost s různými artefakty týkajícími se islámu. Jedná se o místnost, kde je upozornění, ať se chováte tiše a nerušíte svátost místa. V různých krabičkách je zde ukryt vlas Proroka, slza Proroka a podobné artefakty. Ti lidé se klaní krabičkám, ve kterých ani nic nemuselo být. Jen pěkné nablýskané schránky, které pro muslimy znamenají to co život. Krom toho všeho je samotné Topkapi doslova kouzelné. Z některých míst je navíc krásný výhled na Zlatý roh čili Bospor.

V Istanbulu jsme strávili tři dny a ubytovaní jsme byli v hotelu. Na památky jsme měli dost času, navštívili jsme ještě Sulejmanovu mešitu a také přešli po mostě přes Bospor spojujícím Evropu a Asii. Po stránce architektonické či historické není onen most nijak zvlášť zajímavý, ale ten pocit, že projíždíte mezi Evropou a Asií stojí za to. Ještě poslední fotka na rozloučenou s Istanbulem a zpět domů naším lehátkovým vagonem.

Podzim 1991

B E N E L U X

Trasa: Norimberk, Mohuč, Kolín nad Rýnem,Amsterodam,Haag, Delft, Rotterdam, Utrecht , Bern, Interlaken, Curych ,Aachen (Cáhy), Brusel,Lucemburk, Trevír, Koblenc.

I když tato cesta byla zaměřená hlavně na Benelux, museli jsme ji kombinovat s Německem a Švýcarskem. Bylo to proto, že Benelux má krátké železniční vzdálenosti a my bychom se nemohli dostatečně přes noc vyspat. Tak jsme křižovali z jednoho státu do druhého, abychom měli klidnou noc. Z dnešního pohledu skutečně musím říct, že tandem F1 a F2 dokázali perfektně vypracovat jízdní řády např. na celý týden i více dní a všechno nám vždy sedělo. V dnešní době málokdo pochopí, jak jsme cestovali. Ale byly to o to větší zážitky. Vyjeli jsme z Prahy ve 23.40 hod. do Norimberku, kde jsme přijeli v 5.45 hod. a přivítalo nás liduprázdné město. Život v Norimberku se začíná probouzet až kolem 8.00 hod. První den cesty proto věnujeme Německu.