Le Mans
Ačkoliv Le Mans není úplně nejkrásnějším městem údolí Loiry, lemanské hospůdky, bary a obchůdky s uměním sálající pohodu a klid, vytváří pěkné místo pro zastávku a kratší pobyt. Nejrůznější klikaté cestičky nás dovedou do Starého města, kde rozhodně není nouze o divoký noční život. Staré město v sobě skrývá značné množství kostelů včetně Maison Dieu založeného Henri Plantagenetem a Notre Dame de la Couture, románský kostel, který se nachází v blízkosti nádraží. Staré město, se rozkládá uvnitř mohutných románských hradeb a protéká jím řeka Sarthe. Lemanské Staré město je považováno za nejvíce pitoreskní ve Francii, místní zkroucené uličky a stromové aleje, jsou Francouzům známy díky natáčení filmu Cyrano z Bereraku, takže francouzští turisté pobíhající z místa na místo a jásající zde budou úplně normálním jevem.
Staré město je plné domů z období od 15. až do 17. století. Hradby galořímského mohutného opevnění ze 4. století objímají jihozápadní stranu města a vytváří tak silnou základnu pro ochranu vnitřního území, které se nazývalo Vindunum. Hradby jsou přerušeny pouze třemi klenutými obloukovitými bránami a jedenácti masivními věžemi. Opevnění dlouhé 1 250 km v kuse je dnes nejdelší a také nejlépe zachovanou hradební zdí v celé Francii. Strmé schodiště vede do Starého města. V překrásné rezidenci z 15.století je Muze-um královny Bérengère (Museé de la Reine Bé-rengère) vystavuje artefakty z minulosti Le Mans. Mezi královninými klenoty se skví dobře zachované tkalcovské stavy z 18. století, které jsou umístěné v podkroví. Na fasádě muzea se nachází zobrazení Panenky Marie a archanděla Gabriela ze 16. století. Katedrála sv. Juliána byla postavena v období mezi 11. a 15. století v románském a gotickém stylu. Původně románská katedrála byla totiž po velkém požáru v roce 1134, jenž město zničil, opravena již v gotickém stylu. Velké kněžiště bylo přistavěno ve 13. století a zdvojnásobilo tak stávající velikost katedrály, čímž bylo nutné vystavět vnější opěrný systém tak typický pro gotické katedrály. Varhany byly postaveny v 16. století, zatímco většina vitráží se datuje zpět do začátku středověku. Novější barevné vitráže zobrazují motivy ze života nejoblíbenějšího francouzského světce, Johanky z Arku.
Od okamžiku, kdy monsieur Bollée se stal prvním inženýrem, který umístnil motor pod kapotu, je Le Mans synonymem obchodu s auty. Bolléeův syn zde založil Grand Prix a od té doby jsou tyto závody s ním spojené.
Tímto také skončily cesty naší zájezdové skupiny. Na závěr chci zařadit město, které téměř ve všech případech bylo naším výchozím bodem pro naše výlety. Z tohoto města jsme vyjížděli, několikrát ho navštívil každý z nás, ale nikdy jsme vlastně nepodnikli celkovou prohlídku v rámci naší zájezdové skupiny. Rozhodně sem však patří a je to Vídeň. Po Vídni do této knihy rovněž zařadím cestu, která nebyla v rámci zájezdového kroužku, ale zúčastnili se jí čtyři členové zájezdové skupiny a bylo by škoda ji vynechat.
Vídeň
Vídeň je městem Mozarta, opery a umění, někdejším sídlem císařů. Městem, kde se snoubí impozantní architektura staveb z devatenáctého století s architekturou moderní. K posezení zde láká řada kaváren, v kterých jakoby se zastavil čas, na druhou stranu město nabízí i řadu stylových moderních barů a klubů. Hlavní město Rakouska je zároveň jedním z jeho devíti spolkových států. Plocha Vídně zabírá 415 km2 severovýchodní části země. Od severu k východu protéká řeka Dunaj, která dále pokračuje směrem na východ do Bratislavy a tvoří tak jednu z možných cest mezi těmito hlavními městy. Ve Vídni žije přibližně 1 800 000 obyvatel. Vídeň byla od pradávna branou do Evropy a tak se tu v průběhu let vytvořila řada národnostních menšin, jednu z největších představují Turci. Město leží v úplné rovině. Hranice však lemují kopce pokryté lesy a vinicemi. Vídeň tvoří celkem 23 částí (německy – Bezirk), které mají kromě označení číslem i jména. Tyto „Bezirky“ jsou číslovány ve spirále od středu proti směru hodinových ručiček (Bezirk 1 se nachází v úplném centru Vídně, naopak pak třeba Bezirk 20 či 21 najdete na jejím okraji).
Historie území na kterém se nachází Vídeň je poměrně dlouhá. Město, jak ho známe nyní, však vznikalo v 19 století. První zmínky o osídlení na území dnešní Vídně pochází z období kolem roku 2000 p.n.l. V roce 50 tu byl založen římský tábor Vindobona. O Vídni jako o městu se pak hovoří od roku 1137. Následující století byla pro Vídeň bohatá na události, ne vždy však v pozitivním slova smyslu. Koncem 15. století byla okupována Maďary, v století 16. a 17. ji pak dvakrát obléhali Turkové. Ve skutečnou evropskou metropoli se Vídeň proměnila až s nástupem Marie Terezie (1740). V první polovině 19. století zažila pak Vídeň dvakrát nájezd Napoleona a revoluci. Za vlády císaře Franse Josefa (1848) získala Vídeň svou dnešní podobu.
Vídeňské památky připomínají především císařské období, kdy město vládlo celé Rakousko-Uherské říši - jejich vznešenost a upravenost je patrná na první pohled. Zejména pěší turisty potěší, že většina z nich se nachází v centru a není problém je za jeden den obejít všechny. Nejvíce známých pamětihodností leží podél okružního bulváru Ringstrasse, který obepíná centrum města.
Sídlo Habsburků Hofburg pamatuje velké časy Rakouska. Do roku 1918 byl Hofburg centrem obrovské říše císařů habsburské dynastie. A byli to právě oni, kdo propůjčil kdysi tak velkoryse koncipovanému areálu "Císařského fóra" současný reprezentativní vzhled. Od "Starého hradu" ze 13. století až po nejmladší stavební část z doby kolem roku 1900. Dnes Vás tu očekávají více než dva tucty sbírek světového formátu. Uherska a skrývá například drahocennou sbírku korunovačních klenot.
Dóm Svatého Štěpána se tyčí v samém centru Vídně a patří mezi nejvýznamnější gotické a náboženské památky Rakouska. Na západním průčelí mohutné pozdně románské stavby (výška hřebene střechy měří 60 m), je umístěna nádherná obří brána (Riesentor) z r. 1240. Stavba vznikala v několika etapách: v letech 1303-40 byl postaven trojlodní kůr (Albertinský kůr). Po roce 1359 bylo rozšířeno průčelí a strmá střecha vystavěna do výše, takže téměř potlačuje románské věže (Heidenturme) z roku 1240. 137 m vysoká, monumentální jižní věž (Stephansturm), která je dominantou města Vídně, je považována (vedle věže v Breisgau) za nejkrásnější věž německé gotiky. Nedokončená severní věž (Adlerturm) byla v letech 1556 - 78 doplněna měděnou renesanční kopulí.
Opera ve Vídni je celosvětově uznávaná kulturní scéna s bohatou historií a neustále nabitým repertoárem.
V Rathausu sídlí starosta a rada města a jde o skvostnou neogotickou budovu obklopenou zahradou Rathauspark. Tato monumentální stavba byla postavena za vlády císaře Franse Josefa podle plánů stavitele Friedricha von Schmidta v letech 1872 až 1883.
Monumentální budova rakouského parlamentu byla postavená v letech 1874 až 1884 v řeckém antic-kém historizujícím stylu. Od svého postavení až do vyhlášení první republiky v roce 1918 sloužila bu-dova parlamentu k zasedání Říšské rady Rakousko – Uherské monarchie. Poté se zde začal scházet a jednat rakouský parlament, který je tvořen dvěma komorami Národní a Spolkovou radou. Zvenčí je budova zdobena řadou mramorových soch a různými reliéfy. Opakujícím se motivem je vzpínající se kůň bez uzdy, který má symbolizovat svobodu a neviditelná etická pouta zavazující členy parlamentu při rozhodování uvnitř budovy.
Nejslavnější rakouské divadlo Burgtheater patří neodmyslitelně ke koloritu Ringstrasse a denodenně láká na kvalitní představení.
Belvedere je další ze skvostů vídeňského baroka a ukrývá galerii bohatou na obrazy známých, především rakouských, malířů. Bývalý zahradní palác prince Eugena je stěžejním dílem Johanna Lukase von Hildebrandta a jednou z největších palácových sta-veb doby baroka vůbec. Princ Eugen Savojský vítěz-ný vojevůdce tří habsburských císařů, vyrostl u dvo-ra Ludvíka XIV. Byl velkým mecenášem umění. Mezi hlavní budovou zámku (Unteres Belvedere – Dolní Belveder z let 1714-16) a letohrádkem (Oberes Belvedere).
Jedna z nevýznamnějších vídeňských barokních sta-veb, je kostel pocházející z 18. století. Vše začalo v roce 1713, kdy Vídeň zaplavila epidemie černého moru a tehdejší císař Karel VI učinil slib, že pokud mor skončí, nechá postavit kostel zasvěcený Sv. Karlu Borromejskému. Když nakonec mor ustal, dodržel císař svůj slib a v roce 1715 byla zahájena stavba tohoto kostela. Stavělo se podle plánu dvou stavitelů – Johanna Bernarda Fischera z Erlachu a jeho syna Josepha Emanuela. Stavba byla dokončena v roce 1737. Kostelu na první pohled zvenčí dominuje obrovská 72 metrů vysoká měděná kupole a dva 33 metrů vysoké sloupy stojící v popředí kostela. Po celé délce těchto sloupů je vyobrazen život Sv. Karla.
Září 2004
Malta
Trasa: Řím, Syrakusy, Pozzala, Valleta, Hagar Qim, Mnajdra, Gozo - Viktorie, Mdina, Raguza,Noto, Benátky
Cesta na Maltu byla pod vedením průvodce ing. Rádla a vedla přes Vídeň, Řím a Sicílii. Ve Vídni jsme měli zvláštní přivítání. Z našeho bývalého generálního zástupce ve Vídni ing. Kousala se stal generální ředitel ČD a na jeho místo nastoupil, kdo jiný, než náš šéf zájezdového kroužku, F1. To byl také důvod, proč nemohl s námi na Maltu. Proto nás aspoň přišel na nádraží pozdravit, pozvat na pivo a kávu a popřát nám krásnou cestu.
Po rozloučení nás čeká noční jízda do Říma. Je zajímavé, že každý zvlášť z naší zájezdové skupiny byl v Římě několikrát, ale nikdy jsme Řím nenavštívili jako skupina. Přesto má Řím nárok, abych ho popsala jako ostatní města. Totéž platí i pro Benátky, které jsme navštívili při zpáteční cestě.
Řím
Starověký Řím byla civilizace vzešlá z města Říma, založeného na Apeninském poloostrově pravděpodobně v 8. století př. n. l., jež expandovala do značné části antického světa a přetr-vala až do 5. resp. 6. století n. l. Forma vlády Říma se v průběhu staletí proměnila nejprve z království na republiku a nakonec v císařství. Římské území bylo obýváno různými národy s rozličnými jazyky, náboženstvím a kulturou. Přesto se zde v průběhu existence císařství rozvinula univerzalistická myšlenka jediné a jednotné římské říše – imperium sine fine („říše bez hranic“). Vymezit dobu existence starověkého Říma je možné jednak archaickým obdobím před založením města a jednak jeho zánikem, případně transformací v pozdější byzantskou říší. V době svého největšího rozsahu, za císaře Traiana, se moc Říma rozprostírala do všech zemí podél Středozemního moře, dále do Galie, velké části Británie a do oblasti Černého moře. Řím vládl nad většinou zemí tehdy známého světa (orbis terrarum). 
Podle legend souvisí vznik Říma s dějinami Tróje. Přeživší Trójané měli být prý přivedeni na území Latia hrdinou Aeneem, synem Anchísa a bohyně Venuše. Potomky Aenea byli bratři – dvojčata – Romulus a Remus, kteří byli na příkaz krále města Alba Longa brzy po narození vhozeni do Tiberu. Dvojčata se však neutopila a poté, co se ocitla na břehu, uslyšela jejich pláč vlčice, která oba chlapce odkojila. Bratři později krále Albu porazili a založili si vlastní město, jehož vládcem se nakonec stal Romulus. Remus, který se začal Romulovi posmívat a přeskočil brázdu označující budoucí hradby města, byl nato Romulem zabit. Po Romulovi vládli městu další tři mýtičtí králové. Numa Pompilius zavedl římské náboženské obřady a zvyky. Za Tulla Hostilia si Řím v roce 659 př. n. l. upevnil své postavení zničením Alby. Ancus Marcius založil přístav v Ostii. Král (rex) měl pravděpodobně nejvyšší moc správní, vojenskou i náboženskou. Současně stál v čele rodových vůdců – senátorů (stařešinů), kteří vykonávali poradní funkci. Obyvatelstvo bylo rozděleno na tři tribue (kmeny), které se dělily na kurie a rody, podle nichž se scházelo lidové shromáždění (comitia curiata).
Po pádu západní říše město obnovili papežové a město zůstalo papežským sídlem téměř po celý středověk. V letech 1309 až 1377 se papežové přestěhovali do francouzského Avignonu a s nimi odešel i jejich dvůr. V roce 1378 se sem papežové vrátili, avšak Řím byl poměrně dost upadlým městem. Své postavení centra západního křesťanství si Řím znovu získal v polovině 15. století, kdy za papeže Mikuláše V. začala nákladná přestavba města v renesančním duchu. Dalších 200 let bylo město zkrášlováno největšími renesančními a barokními umělci. Během sjednocování Itálie v 19. století dobyla italská armáda většinu papežského státu a v roce 1870 i Řím, který se 1871 stal hlavním městem sjednocené Itálie. Roku 1929 vznikl pomocí Lateránské smlouvy Vatikán, jakožto samostatný stát a po Druhé světové válce roku 1946 se Itálie stala republikou. Pro příznivce sportu je jistě zajímavostí, že roku 1960 se v Římě konaly 17. Olympijské hry. Od roku 1980 se staré město a Vatikán nachází na seznamu UNESCO.
Co se historických památek týče, Řím se jako centrum křesťanství může pyšnit množstvím kostelů, bazilik až po podzemní katakomby, kde se často tajně scházeli první křesťané. Mezi rané kostely patří stavby z původně antických římských chrámů, jedním z nich je Pantheon, který zůstal téměř nezměněn od 2. století, kdy byl postaven. Další antické chrámy se dříve nebo později začlenily do křesťanských kostelů jako jsou Santi Cosma e Damiano, San Lorenzo in Miranda nebo Santa Constanza. Z bazilik jsou asi nejvýznamnější bazilika sv. Petra, sv. Jana v Lateránu, Panny Marie Větší, sv. Pavla za hradbami a sv. Vavřince za hradbami.
Díky bohaté antické historii se zde samozřejmě nachází spoustu historických památek z tohoto období. Mezi nejznámější antické památky patří beze sporu Koloseum z roku 80, největší antické divadlo na světě. Dále sem řadíme, již výše zmíněný, téměř úplně zachovaný chrám Pantheon z 2. století, Forum Romanum, mohutné Caracallovy lázně, triumfální oblouky nebo Andělský hrad. Kromě toho sem patří také technické stavby jako jsou vodovody a množství menších staveb. Řím se mimochodem pyšní, už od starověku, světově proslulým systémem veřejných vodovodů a na něj navazující soustavou fontán a kašen. Ty jsou většinou nejen umělecky cenné, ale také turis-ticky velice atraktivní. Nejznámější římskou fontánou je zcela jistě Fontana di Trevi.
Vatikán
je nejmenší nezávislý stát světa, jehož rozloha činí pouhých 0,44km2. Je sídlem Svatého stolce, nejvyšší autority katolické církve. Žije zde 167 kardinálů, kteří občanství získávají svým jmenováním a celkový počet obyvatel se pohybuje okolo 900 obyvatel. Vlastní území Vatikánu zahrnuje baziliku sv. Petra a Svatopetrské náměstí s apoštolským palácem, přiléhajícími budovami a Vatikánskými zahradami. Chrám sv. Petra, nejvýznamnější křesťanskou stavbu světa pro šedesát tisíc věřících, navštíví ročně přes dva miliony turistů. Na jeho výzdobě se mimo jiné podíleli Raffael Santi a Michelangelo Buonarotti. K Vatikánu dále náleží ještě exteritoriální území se zvláštním statutem, mezi něž se řadí patriarchální baziliky sv. Jana v Lateránu, sv. Pavla za hradbami a bazilika Panny Marie Větší a papežské letní sídlo v Castel Gandolfo.
I když jsme měli Řím doslova prochozený, přesto jsme ještě našli nám neznámá místa. Byl to park Villa Borgheve, který byl zřízen v 17. stol. papežem z rodu Borgheve a nese po něm název. Je tu mnoho romantických zákoutí a množství soch. Jsou tu nádherné výhledy na Řím a nachází se zde největší zoologická zahrada. Dalším místem, které , které jsme dosud při návštěvách Říma opomíjeli, byl chrám S. Giovani in Laterano. Je to překrásný chrám 130 m dlouhý, má prostorný, architektonicky složitý pětilodní interiér se širokou příční lodí a je bohatě vyzdoben.
Koloseum
Stavba Kolosea začala v roce 72 n. l., kdy císař Vespasián dal povolení ke stavbě. Stavba Kolosea byla pro Řím finančně náročná, a proto se financovala z ukra-deného Jeruzalémského pokladu. Koloseum se v době dokončení stavby jmenovalo Amphiteatrum Flavium a své nynější jméno dostalo až v 7 století n. l. Jméno Kolosea je odvozeno od kolosálních soch a především od sochy císaře Nerona. První krvavé gladiátorské zápasy, štvanice na zvěř a námořní bitvy, zažilo koloseum v roce 80 n. l. Tyto oslavy trvaly 100 dní a během nich bylo usmrceno až 5000 zvířat.
Vzhledem k tomu, že bylo dost teplo a prohlídka Říma nás unavila, dostali jsme chuť na pivo. Pánové ovšem chtěli jen točené a tak nám dlouho trvalo, než jsme našli hospůdku, kde měli točené a posezení venku. Nevím, jestli na číšníka tak zapůsobilo, že Miladka pro 5 lidí „plynulou italštinou“ objednala 100 piv, protože nakonec nám účtoval za 1 a ½ l piva 6 eur, což bylo určitě nejdražší pivo v Itálii. V přepočtu to bylo cca 180 Kč.
Večer jsme z Říma odjížděli vlakem na Sicílii. Měli jsme zajištěná lehátka na celou noc, což nám záviděli ostatní účastníci cesty. Tady zabodovala snacha Marušky, která pracuje v ČD centru a přišla na to, že vlak sice do Syrakus nemá psaný lehátkový vůz, ale jen do stanice před Syrakusami.
Syrakusy
Syrakusy jsou hlavním městem stejnojmenné provincie, ležící v jihovýchodním cípu Sicílie. Založili jej Korinťané v druhé polovině 8. století př.n.l.. O čtyři sta let později se stávají Syrakusy významným střediskem řecké kultury a umění a zažívají svůj největší rozkvět. Žije zde téměř půl milionu obyvatel a vůbec nejslavnějším rodákem však byl věhlasný matematik Archimédes, který se zároveň stává smutným svědkem pádu Syrakus, když město v roce 212 př.n.l. po dvouletém obléhání podlehlo Římanům. I přesto, že zdejší přístav i nadále zůstal důležitým centrem obchodu, své dřívější slávy již Syrakusy nikdy nedosáhly.
Syrakusy leží z části na pevnině a z části na ostrově Ortygia, který tvoří uzavřené jádro starého města. V jeho středu se nachází Piazza del Duomo, jež je považováno za jedno z vůbec nejkrásnějších náměstí v celé Itálii. Domi-nuje mu katedrála s bohatě zdobenou barokní fasádou. Na první pohled by jen málokdo poznal, že tento svatostánek byl v 7. století vestavěn do původního antického chrámu, zasvěcenému bohyni Athéně. Jen kousek odsud tryská pramen nymfy Aretusy. Bájná legenda o nymfě, pronásledované říčním bohem Alpheiosem až sem, je sice smyšlená, pravdou však je, že zdejší sladkovodní pramen znali již mnozí antičtí básníci. Vrcholné období Syrakus připomínají na ostrově pouze ruiny Apolónova chrámu.Většina antických památek se nachází na pevnině, ve čtvrti Neapolis. 
Chloubou zdejšího archeologického parku je řecké divadlo, vytesané do vápencové skály, které svého času patřilo k největším na světě. Právě zde se konaly premiéry her slavných řec-kých dramatiků, z nichž mnohé dodnes patří k předním dílům světové literatury. Avšak amfiteátr neosiřel. Každoročně se zde prová-dějí vybrané antické tragedie, které díky rozměrům divadla může sledovat najednou až 1500 diváků.
Ze Syrakus odjíždíme do Pozzala, kde máme nastoupit na rychloloď na Maltu. Od nádraží k přístavu je to asi hod. pěšky přes městečko a podél pobřeží. Myslím, že místní lidé ještě neviděli tolik lidí pochodovat s báglama pěšky do přístavu. Cestu jsme zvládli a již jsme byli natěšeni, jakou lodí pojedeme. Byla to tzv. „Katamarán“, velice pěkná, vnitřek byl upraven jako v letadle a také měla bar. Vybrali jsme si místa blízko baru a u stolečků. Pánové ihned zakoupili pivo a my dámy jsme se těšily, jak po vyplutí z přístavu si dáme kávu a půjdeme si prohlédnout loď. Asi za 15 min. po vyplutí některým z nás, a také i ostatním cestujícím, začal přecházet smích. Všichni postupně začali vážnět a blednout. Jakmile cestující v našem okolí začali používat pytlíky, nevydržela ani naše skupina. Po počátečních obavách, jak by to vypadalo, kdyby dáma blila, tak z cca 400 lidí blilo 390. Stevardi nestačili běhat s novými pytlíky a ubrousky a nakonec museli povolat i posily z podpalubí. Maruška s Miladkou celou cestu strávili u záchodků, F2 mně ležel na rameni a vypadal mrtvý a Laďa vždy, mezi použitím dalšího pytlíku s omluvou konstatoval, že ti darebáčci, místo aby zpomalili, si raději nechají poblít celou loď. V přístavu nás čekaly mikrobusy, které nás odvezli na ubytování. Byli jsme ubytovaní v penzionu v části Vallety-Sliema. Ubytovávali jsem se asi v 1 hod v noci a někteří byli tak vyčerpaní, že rovnou odpadli. Ráno Maruška otevřela oči a prohlásila: „zpátky plavu“.
Malta
Malta je malý ostrovní stát ve Středozemním moři. Na rozloze 316 km2 žije asi 400.000 obyvatel. Lidí je tu většinou více, protože Malta je oblíbeným turistickým cílem pro dovolené nebo pro zájemce o jazykový kurz. Malta se skládá ze tří ostrovů: Malta, Gozo a Comino. Malta je parlamentní republikou. Dříve ovšem bývala britskou kolonií. Nezávislost Malta získala 21. září 1964 a 13. prosince se stala nezávislou republikou. Malta zůstala nadále členem Britského společenství národů (Commonwealth). Po Britech Malťanům zůstalo řízení aut v levém pruhu, telefonní budky, taxíky a také perfektní angličtina, kterou se na Maltě dorozumí skoro každý občan. Na Maltě se během 7000 let vystřídali Féničané, Kartágo, Řím, Byzanc, Arabové, Normani, vládci Kastilie, Johanité a Britové. Malta byla vždy důležitým strategickým místem během světových válek. Maltské ostrovy byly často ovládány, ale nikdy nad nimi nikdo nezískal skutečnou moc. Maltě se říká „palimpsest historie“, což znamená, že původní rukopis na pergamenu byl odstraněn a znovu několikrát přepsán. Ostrov na mně dělá dojem, že je to jedna hromada skla a kamenů, na nichž uvízly sem tam chomáčky zeleně. Dlouho jsem nemohla pochopit, že na ostrově je několik měst a vesniček. Já jsem měla dojem, že je to pouze jedno město. Na délku jsme ostrov přejeli asi za 1 hod a za 0,70 LM, což je cca 50 Kč a na šířku za ½ hod za 0,40 LM. Jinak je ovšem ostrov kouzelný s velmi pěknými domy, hospůdkami a bohatými kostely.
Valletta
Je maltské hlavní město s předměstím Floriana, sevřené dvěma velkolepými přírodními přístavy – Marsamxett Harbour a Grand Harbour. Ze všech stran ho chrání nezdolné zářící hradby, které z něj udělaly nejobranyschopnější město 17. století. Je to místo plné historických památek. Střed Valletty tvoří kruhové náměstí s kašnou Tritónů. Sir Waltter Scott kdysi napsal: „Toto nádherné město je jako sen“. Pokud se na město díváme z výšky, vidíme, jak sluneční světlo proměňuje městské kamenné hradby a budovy ve zlato a vytváří kouzelný dojem, že se město vznáší nad indigově modrým mořem. Velikou atrakcí a oblíbeným místem je Vallettská ulice, tzv. Republic Street. Tato dlouhá ulice je téměř přeplněná obchůdky, kavárnami i restauracemi a pro milovníky, nebo častěji milovnice nákupů je toto místo doslova jako stvořené. Během procházky městem narazíme hned na několik zelených upravených zahrad či parků tvořící takové malé ostrůvky klidu v jinak poměrně hlučném městě. Od kolonády se nám naskytl krásný pohled na Grand Harbour – Velký přístav a v zahradách jsme mohli v klidu relaxovat a kochat se vyhlídkou.
Prohlídka Valletty začíná od autobusového nádraží a Tritonské kašny po mostě přes hluboký, do skály vytesaný obranný příkop. Po projití branou přicházíme na náměstí Svobody. Odtud pokračujeme k nejstaršímu baroknímu kostelu bohyně Vítězství, který byl dokončen v r.1567, hostinci „de Castile et lion“, který je jedním z nejpůsobivějších hostinců, kde sídlí úřad ministerského předsedy. Hostince, tzv. auberges, jsou budovy, sloužící dříve k ubytování rytířů. Každá jazyková skupina měla svůj vlastní hostinec. V Paláci Parisio v r. 1798 pobýval několik dnů napoleon, nyní je to ministerstvo zahraničních věcí. Na hlavní ulici Republic Street je rušno jako v úle. Je zde množství obchodů, kaváren a snack barů. I nám zde chutnala káva při sledování cvrkotu. Ve Vallettě je spousta úzkých uliček s domy, které mají všechny uzavřené balkony. V minulosti nebylo vhodné, aby se dámy procházely samotné v ulicích a proto trávily svůj volný čas v arkýřích, odkud měly přehled o tom, co se děje v ulicích.
Největším skvostem Valletty je katedrála sv. Jana. Jedná se o nejkrásnější a nejzajímavější stavbu Malty. Katedrála je významnou architektonickou památkou. Byla součástí opevněného města proto z vnějšího pohledu vypadá jako součást hradeb. Interiér katedrály je okázale a bohatě zdobený a zařízený. Katedrála byla vybudovaná v roce 1573 za významné podpory velmistra La Cassiere. Hlavní část tvoří chrámová loď. Po jejích bocích jsou zdobené kaple s pamětními deskami velmistrů. V katedrále v podzemní kopce se nachází hrob zakladatele města Jeana Parisot de la Valetty. Nad hlavním vchodem do katedrály se zvedají dvě renesanční věže. V 17. století byla katedrála rozšířena o oratoř, sakristii a dvě kryté postranní chodby. Na stěnách katedrály najdeme řadu náhrobních desek významných šlechtických rodů. Interiér katedrály zdobí značné množství uměleckých děl. Hlavní oltář pochází z roku 1686. Je vyroben z mramoru a bronzu, zdobený polodrahokamy. Vedle oltáře stojí jedna z velmi cenných zdejších památek a to vyřezávané trůnní křeslo. V areálu katedrály je muzejní expozice se sbírkami církevního stříbra, ornátů, sborových zpěvníků aj.
Malténzští rytíři
Řád byl založen v roce 1076 v Jeruzalémě, aby poskytoval poutníkům do Svaté Země pomoc - nejdříve zdravotní a potom také vojenskou. Tito Vojáci Krista postupně získávali rozsáhlá panství, zámky a nakonec vlastnili i flotilu. Další osud Rytířů spečetilo vítězství Muslimů v roce 1291, kdy byli připraveni o své majetky. Uchýlili se proto na Rhodos, kde po dvě století tvořili štít proti výpadům Osmanské říše až do roku 1522, kdy je z ostrova vyhnal Sulejman nádherný. Potřebovali teď nový domov, a proto jim v roce 1530 Karel V. dal k dispozici Maltu. Zásluhou rytířů se na ostrově začal rychle rozvíjet obchod a služby, stavěly se nové nemocnice a co bylo nejdůležitější, kolem přirozených maltských přístavů bylo postaveno silné opevnění. Sulejman chtěl řád zničit úplně a využít pak Maltu jako základnu k výpadům do jižní Evropy. V roce 1565 se proto se svou silnou flotilou vylodil u břehů Malty, aby rytíře z ostrova vyhnal. Velká obléhání v roce 1565 doprovázené zuřivými boji trvalo celé 4 měsíce. Ačkoli byli rytíři početně mnohem slabší, postavili se hrdinně na odpor a nakonec za podpory místního obyvatelstva a posil ze Sicílie zvítězili. Turkům nezbývalo nic jiného než se stáhnout zpět a zanechat za sebou ohromující množství mrtvých, mezi nimiž byl i obávaný pirát Dragut. Rytíři Řádu svatého Jana tak úspěšně uchránili jižní Evropu a křesťanství.Po svém vítězství proti Turkům se řád vrhl s nadšením do dalšího rozvoje Malty a Goza - nastala zlatá éra kultury, architektury a umění. Bezpočet překrásných budov na Maltě pochází právě z tohoto období. Bylo postaveno také nové opevněné město Valletta, které dostalo své jméno na počest Jeana Parisota de la Vallette, pod jehož vedením se rytíři společně s Malťany ubránili tureckému útoku. Vallettta je jedním z nejranějších příkladů stavby města podle plánů v pravoúhlém systému. Rytíři pocházeli velmi často z těch nejbohatších kruhů v Evropě, a tak si mohli dovolit při stavbě Valletty najmout si ty nejtalentovanější. Opevnění, umělecké skvosty, muzea a kostely jsou dílem nejlepších evropských stavitelů a umělců své doby. Byly to právě překrásné paláce a další díla, která vedla Sira Waltera Scotta k tomu, aby Vallettu popsal jako "město postavené gentlemany pro gentlemany". Po pádu Osmanské říše se vojenské poslání Řádu začalo pomalu vytrácet. Absence vojenského způsobu života a rostoucí bohatství Řádu vedlo postupně ke ztrátě disciplíny a prorůstání arogance a zhýralosti do jeho morálních základů. A proto roku 1798, když Napoleon při svém tažení do Egypta připlul do Grand Harbour, nemusel vystřelit ani jedinou ránu, aby se mu Malta vzdala. Tím skončilo 268-leté období vlády Řádu rytířů Svatého Jana, nadále známých jako Maltézští rytíři.
Asi 13 km od Valletty v Hagar Qimu a v Mnajdře je naleziště metalických chrámů staré 5000 let.
Hagar Qim
Je chrámový komplex z mladší doby kamenné postavený mezi poli a mořem. Je stár přes 5000 let a má všechny rysy maltských chrámů. Nejvyšší pilíř má přes 6 metrů a největší stavební kámen má rozměry 4 krát 7 metrů při šířce pouhých 60 centimetrů (tenhle drobek pak váží 20 tun). Průčelí je výborně zachovalé, po vchodu dovnitř je velká oválná místnost s oltáři, za ní následuje další podobná menší místnost s hlavním oltářem. Mezitím ještě mohou být menší komnaty. Další chrámy se pak stavěly spojeně vedle tohoto chrámy do tvaru rozkvetlé kytky. Kameny pak byly ještě dekorativně ozdobené a řada toho (zejména vytesané tečky) vydržela až do současných let. K čemu to bylo se moc neví, prostě klasické hypotézy od astro-nomického kalendáře po předpovídání osudu.
Jen o pár set metrů dále u moře je další komplex
Mnajdra
Je ještě o 500 let starší (to je dost znát, i díky tomu, že zde větry bičují s pořádnou silou). S tím má ale co dělat i 30-letý beton, takže předci byli zřejmě slušnej oddíl. 
Další den podnikáme výlet lodí na ostrov
Gozo.
Gozo, nebo-li také „Ostrov zázraků“, je místo, kde ztroskotal Odyseus a nymfa Kalipso ho zlákala a uvěznila na 7 let. Je to druhý největší ostrov z maltského souostroví, 14 km dlouhý a 7 km široký a přitom je spíše vesnický a jednoduchý, jehož kultura a způsob života má hluboké kořeny v rybaření, pastýřství a zemědělství. Jeho obyvatelé jsou velmi pyšní na svůj ostrov, který působí klidným až ospalým dojmem. Všude se vypínají věže a kopule kostela. Ostrované rádi staví kostely. Západní pobřeží je pokryto skalními útesy a ráz krajiny je převážně kopcovitý. Od Malty je vzdálen pouhých 5 kilometrů, ale svojí strukturou a vzhledem je úplně jiný. Původní název hlavního města je Rabat, který byl ale v roce 1897 přejmenován na Viktorii. Dnes se používají oba tyto názvy.
Město leží na úpatí starobylé pevnosti (Citta-della) a jeho největší zajímavostí je megalitický chrám Ggantija, který pochází z doby 3800 – 3000 před naším letopočtem. Rabat vlastní nejdůležitější přístav na ostrově - Mgarr, ke které-mu patří i přístaviště jachet. Jako v ráji si zde budou připadat ti z nás, kteří chtějí na určitý čas zpomalit tempo svého života. Gozo je totiž ostrov vybízející k oddychu a meditaci. Jeho pobřeží omývají křišťálově čisté vody Středozemního moře.
Viktorie
je historické městečko na Maltě . Nachází se ve středu maltského ostrova Gozo. Historie oblasti dnešního města sahá do neolitu. Nyní je Victoria oblíbeným turistickým letoviskem a to i přesto, že neleží přímo na pobřeží. Victoria je nádherná malebná obec se starými domy a úzkými uličkami. Ženy háčkují krajky ve dveřích a téměř každý dům má ozdobnou destičku s výjevem, jak sv. Jiří zabíjí draka.Mezi nejvýznamnější památky ve městě Victoria patří Pevnost Gran Castello, chrám Nanebevzetí Panny Marie a bazilika sv. Jiří. Krásné jsou také zahrady Villa Rundle. Z ochranných hradeb citadely se naskýtají překrásné výhledy po celém ostrově. K dispozici je tu široká nabídka ubytování, obchody i restaurace.
Dwejru,
kde jsou nádherné skalnaté útesy. Přes přírodní oblouk se dá přejít přes moře k tzv. Houbové skále, na které rytíři bnašli rostlinu s léčivými účinky. Je to slaná laguna – Inland See, která je propojena s mořem a dá se zde také koupat.
kde jsou nádherné skalnaté útesy. Přes přírodní oblouk se dá přejít přes moře k tzv. Houbové skále, na které rytíři bnašli rostlinu s léčivými účinky. Je to slaná laguna – Inland See, která je propojena s mořem a dá se zde také koupat.
Azurové okno je přírodní skalní úkaz nedaleko západního pobřeží maltského ostrova Gozo. Brána je 100 m dlouhá kamenná deska leží-í na dvou sloupech. Mezi jezerem a Azurovým oknem byla v roce 1963 postavena malá kaple sv. Anny. Kaple stojí v místech kde původně stával kostel.
Modrá jeskyně (Blue Grotto) se nachází nedaleko městečka Zurrieq. Jeskyně je krásný přírodní úkaz. Podle pověstí byla jeskyně útočištěm nymf, které vábily námořníky svým zpěvem. Název jeskyně získala podle zdejší modré vody. Je to vyhledávané místo potápěčů. Najdeme tu krásnou ukázku podmořského světa s pestrobarevnými korály a minerály ve vápenci.
Mdina a Rabat
Tyto dvě městečka leží na jihozápadě Malty. Jeho historie sahá až na samý začátek historie Malty. Mdina je bývalým hlavním městem Malty a možná proto je to takový skvost. Osídleno bylo již kolem roku 400 př.n. l. a byli to Féni-čané, kdo postavili kolem města roku 100 př. n. l. hradby a pojmenovali ho Maleth. Poté za nadvlády Říma bylo město známé pod názvem Melita. Římané zde postavili Palác a umístili sem sídlo tehdejší vlády. Za Arabů se město jmenovalo Medina a po tom, co se stala hlavním městem Valletta, se mu říkalo Citta' Vecchia (Staré město) Dnes je Mdina až na turisty klidným městečkem, přezdívaným Tiché město (Silent City). Dovnitř se dostaneme přes můstek bránou a hned nás ohromí jedinečná atmosféra středověku smíchaného s barokem. Roztomilé uličky probíhají celým městem a když se jimi necháme vést, dojdeme nakonec až k vyhlídce na hradbách Citadely, odkud se nám naskýtá krásný pohled na neobydlenou část Malty.
Ve Mdině, městě, které bylo po staletí střediskem moci, najdeme mnoho památek. Hned u hlavní brány se tyčí věž Torre dello Standardo, která byla postavena roku 1750 jako věž pozorovací. V případě útoku nepřátel tak obyvatelstvo bylo včas varováno. Dnes je to už jen policejní stanice. Po průchodu hlavní bránou pokra-ujeme cestou doleva, kde narazíme na Kapli svaté Agáty. Tento kostel spatřil sětlo světa v roce 1417 a poté v roce 1694 byl přestavěn Lorenzem Gafou. Zasvěcen je svaté Agátě, která prý na Maltě našla úkryt před pronásledováním římského vládce Decia ( 249 n.l.). Agáta je spolu se svatým Pavlem a svatým Publiem svatou patronkou Mdiny. Po levé straně naproti kostelu stojí Casa Inguanez, dům, kde sídlila nejstarší šlechtická rodina na Maltě-Inguanez. Po pár dalších krocích narazíme na Kostel svatého Benedikta z roku 1418. Zde je zajímavý oltář slavného autora Mattii Pretiho, který jakožto člen řádu mohl být pohřben v katedrále ve Vallettě. Pak už nás čeká jen odpočinek, protože dojdeme na náměstí Bastion Square, kde můžeme z vyhlídky pozorovat maltskou krajinu. Po pravé straně zahlédneme kopuli rotundy v Mostě z roku 1860. Po krátkém relaxu se vydáme uličkou Bastion street zpět do vnitra města, až ná Náměstí svatého Pavla, kde si můžeme konečně prohlédnout katedrálu svatého Pavla (Cathedral of st.Paul).Tato katedrála byla údajně vybudovaná na místě, kde svatý Pavel roku 60 n.l. obrátil na křesťanskou víru tehdejšího římského místodržícího Publia. Na místě byl původně od 4. století n. l. malý kostel, který byl za vlády hraběte Rogera roku 1090 rozšířen a jeho originální dveře z roku 900 můžeme v katedrále vidět dodnes. Zemětřesení roku 1693 zapříčinilo, že byl kostel kompletně přestavěn. Stavba se odvíjela od návrhů architekta Lorenza Gafy. Toto mistrovské dílo uvnitř skrývá mramorovou křtitelnici a dlažbu z mramorových náhrobků. Za jižní stranou katedrály stojí majestátní barokní budova z roku 1729, kterou hlídají dva obři z kamene, kteří podpírají zdobený balkon. V této budově sídlil původně kněžský seminář, dnes to je ale místo Muzea katedrály (Cathedral musem).
RABAT-
přilehlé město k Mdině vzniklo jako její sourozenec krátce po ní. Původně zemědělské město leží na skvě-lém místo, obklopeno ze všech stran úrodnou krajinou. V historii sloužilo také jako mdinské tržiště a oproti svému sousedu je daleko hlučnější. U mdinských hradeb byli roku 1881 na místě muslimského pohřebiště objeveny pozůstatky římského domu, na jehož místě byla roku 1924 postavena nová budova, kde dnes sídlí Muzeum římských památek.
Na Parish Square stojí Kostel svatého Pavla, který pochází z roku 1572. V 17. století byl ještě rozšířen a dodělán. Oltářní malby pocházejí z rukou Mattii Pretiho. U kostela se na-chází Jeskyně svatého Pavla, kam se svatý Pavel uchýlil po ztroskotání na Maltě. Toto aspoň tvrdí spisy svatého Lukáše. Obě komůrky jeskyně mají co nabídnout. V jedné stojí socha svatého Pavla, kterou daroval velmistr Pint. A co je v druhé? To se nechte překvapit! Poblíž stojí dvě kapličky zasvěcené sv. Petrovi a sv. Pavlovi a roku 1990 je navštívil papež Jan Pavel II. 
V Rabatu toho v podzemí je k vidění ještě daleko víc. Za jeskyní se nachází bývalá křesťanská pohřebiště, dnes Katakomby sv. Pavla (St. Paul’s Catacombs). Několik chodeb ukrývá hrobky ze 4. a 5. století a jsou největšími na Maltě. Naproti stojí Katakomby svaté Agáty (St. Agatha catacombs), kde se prý svatí schovávali před římským útlakem. Najdeme tu také fresky z 11. století. U katakomb stojí malá kaplička St. Agatha Chapel.
Jedna z nekrásnějších památek ostrova je kopule farního kostela v malém rušném městečku
Mosta
Kostel sv. Marie byl postaven z místních peněz a dobrovolnou prací v l 1833-60 a obyvatelé jsou na něj právem pyšní. Obrovská velkolepá kopule, jejíž 37 m průměr ji řadí mezi největší na světě, byla postavena bez použití lešení. Geometrické vzory na mramorové podlaze zvyšují celkový efekt. 9. Dubna 1942 prolétla kopulí bomba, sklouzla po podlaze a nevybouchla. Pověst praví, že se v ní našel lístek, že byla vyrobena v ČKD Plzeň a byla naplněna pískem. I tak se projevovala sabotáž proti Německu.
Malta má typické klima Středozemního moře: horká a suchá léta, mírné a vlhké zimy. Moře se ohřívá v květnu a pro plavání zůstává teplé až do října. Můžeme to potvrdit, protože i když byl konec září, ještě jsme se koupali. Autobusová doprava je levná a ostrov je propojen pravidelnými linkami. Všechny autobusy ve Vallettě vyjíždějí od Tritonské kašny. Jsou oranžové a žluté, hlavně staré typem a jezdí zásadně s otevřenými dveřmi. Jízdné se platí u řidiče. Platila jsem větší bankovkou, řidič mně jen ukázal ať si sednu za něho a až měl čas, hrábl při jízdě do kabely a podal mně hrst drobných. Když v zrcátku viděl, že si peníze prohlížím, hrábl do kabely ještě jednou a přidal další hrst drobných. Jinak je vidět, že jezdí velmi rádi. Usedli jsme do autobusu u Tritonské kašny, odkud se rozjíždějí. Lidé nastupovali, autobus byl poloprázdný a najednou ty okolní se začaly rozjíždět. Náš řidič okamžitě zarazil nastupování cestujících, nastartoval, volantem začal točit tak, že jsme mysleli, že to nevydrží a jakmile se rozjel tak bylo vidět, jak se šťastně usmívá. Na další zastávce, kde již byl předcházející autobus, začal volat na cestující, aby nastoupili k němu. Když se znovu rozjel, tak se paní na předním sedadle pokřižovala.
Velice mě překvapilo, že na konci září je na maltě tak rušný život. Promenáda kolem moře byla úplně přeplněná, hospůdky jen hučely a bylo v nich moc příjemné posezení. Navštívili jsme jednu, kde si u stolku můžete udělat pohodlí a lehnout si. Nám se nechtělo vyzouvat, tak jsme poležení nevyužili.
Celá návštěvy Malty probíhala poklidně, měli jsem čas jak na procházky po promenádě, tak návštěvy různých hospůdek, dokonce i irské, kde jsme si dali typické irské pivo. Ještě poslední fotografie a chystáme se domů.
Při zpáteční cestě jsme řešili otázku, co bude s cestou na lodi. Maruška přišla na nápad, že si koupíme prášky na mořskou nemoc a napsala si tu větu anglicky. V lékárně to odříkala, ale paní magistra pořád nevěděla, co chceme. Nakonec F2 předvedl názornou ukázku, paní se začala smát a prášky nám prodala. Při zpáteční cestě jsme si je všichni vzali a cestu jsme zdárně přežili. Je ale pravda, že loď jela asi o půl hodiny déle. Přesto jsme si oddechli, že stojíme na pevnině na Sicílii. Přijeli jsme do Pozzala a odjeli na prohlídku sicilského městečka Na nádraží F2 a Laďa dumají, zda vlak pojede nebo italové dělají jízdní řády jako my?
Raguza.
Ragusa je italské město v oblasti Sicílie a hlavní město stejnojmenné provincie. Raguza je rozdělena na dvě části: Ragusa Ibla (spodní část) a Ragusa (horní část), které jsou rozdělené údolím Valle dei ponti (Údolí mostů), přes které vedou čtyři mosty. Rozdílnost obou částí je způsobena zemětřesením z roku 1693, kdy se místní obyvatelé usadili v části Ibla, která je vyzdobena nádhernou barokní architekturou a nachází se zde tak historické centrum, do kterého míří většina turistů. Nové čtvrti zvané Ragusa se rozvíjely v modernějším pravoúhlém stylu s širokými ulicemi.
Ragusa Ibla byla založena na místě starověkého sikelského města Hybla Herea, jehož pozůstatky byly nalezeny v údolí Gonfalone podél silnice do Ragusy. Prohlídka města začíná bazilikou Basilica di San Giorgio. Stavba byla vybudována v roce 1775 známým architektem Gagliardim a jeho přední strana je tvořena třemi řadami sloupů. Dalším zajímavým kostelem je Chiesa di San Giuseppe na náměstí Pola, který je podobný bazilice San Giorgio a jeho tvůrcem je také Gagliardi. Uvnitř jsou nádherné štuky, malby a mnoho barokních děl. Jeho vchod je ozdoben barokní zvonicí a postříbřenou sochou San Giuseppe. Nádherný park Villa Comunale je umístěn na vzdáleném konci Ragusa Ibly a ze zdejších zahrad je hezký pohled na pohoří a údolí Irminio. Uvnitř parku jsou tři kostely: San Giorgio il Vecchio, San Giacomo a Capuchins. Kostel Chiesa di Santa Maria delle Scale se nachází v ulici Via Maggio a byl z velké části přebu-dován po zemětřesení v roce 1693. Jediné, co z původního kostela zůstalo, je gotická brána a zvonice. Od kostelu vede schodiště do Ragusa Ibly. Katedrála di San Giovanni se zvedá na stejnojmenném náměstí a byla vybudována v letech 1706 - 1760. Přední strana je v barokním stylu a uvnitř jsou nádherné štuky. Hlavní atrakcí pro turisty je hrad Castello di Donnafugata, u kterého
Svou velikostí je Noto spíše menší město s asi 24 000 obyvateli. Svou krásou a přitažlivostí ale svou velikost naprosto překoná. Pro svou jedinečnost bylo Noto zapsáno na seznam památek Unesco. Noto Antica bylo zničena fatálním zemětřesením roku 1693. Obyvatelé, kteří přežili, odešli na jiné místo, kde si založili a vystavěli město nové. Na jeho výstavbě se podíleli nejlepší architekti Sicílie a tak dostalo nové město zářivou, krásnou a symetrickou podobu. Město bylo navíc celé postaveno z jednoho druhu kamene – vápence, který na slunci zezlátl. Město, jež není velké, působí jednotným klidným dojmem. Nejvýraznější stavbou města je katedrála dokončená kolem roku 1770. Tuto stavbu postihlo roku 1996 další neštěstí. Velká kopule nad hlavní lodí se zřítila dovnitř kostela. Dnes se již dokončuje opětovná výstavba této kopule. Kromě hlavního kostela najdeme na malé ploše barokního centra ještě nepřeberné množství dalších kostelů a paláců.
Toto náměstí tvoří s navazujícím náměstíčkem Piazzetta San Marco, které se otevírá k moři, jedinečný architektonický komplex. Náměstí zdobí i Markova věž. Náměstí uzavírá i impozantní symbol benátské moci Dóžecí palác, který měří 75m na západní a 71,5m na jižní straně.
Pravými symboly Benátek jsou ponti - mosty. Ty drží pohromadě a spojují všechny ty malé i velké ostrovy a ostrůvky tvořící lagunové město. Prý je jich na 400 a vedou přes asi 177 kanálů. Nejznámějšími mosty jsou Ponte di Rialto, který byl v minulosti jedním z nejdůležitějších obchodních center Evropy a Ponte dei Sospiri (most vzdechů) spojující Dóžecí palác s někdejším vězezím, známým jako olověné komory, ve kterých se ocitl i Giacomo Casanova. A protože obžalovaní po vynesení rozsudku vzdychající kráčeli přes most do svých cel, jmenuje se tento most příznačně most vzdechů.
Bazilika svatého Marka je velkolepý kostel s pěti kopulemi. Je již třetí kostelní stavbou na tomto místě (jeden kostel vyhořel, druhý byl stržen) a jeho stavba byla zahájena v 11. století. Fasádu zdobí mnohé mozaiky a reliéfy a kousek nad hlavním vchodem se nalézá kopie čtyř pozlacených Koní sv. Marka a o něco výše socha sv. Marka s anděly. Interiér je překrásně vyzdoben zlatou mozaikou.
Tímto naše cesty vlakem po Evropě skončily a pokud jsem se vydali vlakem do Evropy, tak to byla místa, která nás z dřívější cesty zaujala a chtěli jsme si je prohlédnout důkladněji.
Ragusa Ibla byla založena na místě starověkého sikelského města Hybla Herea, jehož pozůstatky byly nalezeny v údolí Gonfalone podél silnice do Ragusy. Prohlídka města začíná bazilikou Basilica di San Giorgio. Stavba byla vybudována v roce 1775 známým architektem Gagliardim a jeho přední strana je tvořena třemi řadami sloupů. Dalším zajímavým kostelem je Chiesa di San Giuseppe na náměstí Pola, který je podobný bazilice San Giorgio a jeho tvůrcem je také Gagliardi. Uvnitř jsou nádherné štuky, malby a mnoho barokních děl. Jeho vchod je ozdoben barokní zvonicí a postříbřenou sochou San Giuseppe. Nádherný park Villa Comunale je umístěn na vzdáleném konci Ragusa Ibly a ze zdejších zahrad je hezký pohled na pohoří a údolí Irminio. Uvnitř parku jsou tři kostely: San Giorgio il Vecchio, San Giacomo a Capuchins. Kostel Chiesa di Santa Maria delle Scale se nachází v ulici Via Maggio a byl z velké části přebu-dován po zemětřesení v roce 1693. Jediné, co z původního kostela zůstalo, je gotická brána a zvonice. Od kostelu vede schodiště do Ragusa Ibly. Katedrála di San Giovanni se zvedá na stejnojmenném náměstí a byla vybudována v letech 1706 - 1760. Přední strana je v barokním stylu a uvnitř jsou nádherné štuky. Hlavní atrakcí pro turisty je hrad Castello di Donnafugata, u kterého
se díky jeho poloze, točilo mnoho filmů. Současnou podobu dal hradu Corrado Arezzo, baron Donnafugaty, v polovině 19. století. Okolo hradu je park, ve kterém je restaurace s tradičními pokrmy, kavárna a neobvyklý labyrint. Katedrála Duomo di San Giorgio je nádhernou ukázkou baroka. Byla postavena na místě starého kostela San Nicolo a v roce 1693 zničena zemětřesením. Rekonstrukce probíhala v letech 1738 - 1775. Vzhled katedrály navrhnul Rosario Gagliardi a uchoval se dodnes. Nádherné náměstí před katedrálou je obklopeno aristokratickými paláci Palazzo Arezzi a Palazzo Donnafugata.
Noto
Svou velikostí je Noto spíše menší město s asi 24 000 obyvateli. Svou krásou a přitažlivostí ale svou velikost naprosto překoná. Pro svou jedinečnost bylo Noto zapsáno na seznam památek Unesco. Noto Antica bylo zničena fatálním zemětřesením roku 1693. Obyvatelé, kteří přežili, odešli na jiné místo, kde si založili a vystavěli město nové. Na jeho výstavbě se podíleli nejlepší architekti Sicílie a tak dostalo nové město zářivou, krásnou a symetrickou podobu. Město bylo navíc celé postaveno z jednoho druhu kamene – vápence, který na slunci zezlátl. Město, jež není velké, působí jednotným klidným dojmem. Nejvýraznější stavbou města je katedrála dokončená kolem roku 1770. Tuto stavbu postihlo roku 1996 další neštěstí. Velká kopule nad hlavní lodí se zřítila dovnitř kostela. Dnes se již dokončuje opětovná výstavba této kopule. Kromě hlavního kostela najdeme na malé ploše barokního centra ještě nepřeberné množství dalších kostelů a paláců.
Závěrem lze konstatovat, že památky, které jsme viděli na Sicílii jsou možná barokní perly (navíc chráněné jako památka UNESCO), ale zcela neudržované a některé objekty téměř na pokraji zhroucení. Evropská unie i italská vláda sice vydávají množství peněz na obnovu (stejně jako na rekonstrukce infrastruktury), ale většina peněz končí, zdá se,....v rukou mafie.
Ze Sicílie se vracíme opět lehátkovým vozem do Bologně a přes Benátky domů.
Benátky
Lagunové město Benátky má neutuchající přitažlivost, starou hrdost, ale také studený závan pomíjivosti. Je spojováno s romantickou láskou, ale i s tragičností smrti. Žádné město světa nebylo ve svých dějinách spojováno tak často se smrtí jako Benátky. Básník Rainer Maria Rilke se oddal kouzlu města slovy: "Nejkrásnější protiváha světa, která až po své ozdoby stojí plná latentní energie, která je stále jemnější a nervní: tyhle Benátky". Černé trupy gondol proplouvají pomalu a vznešeně jako černé labutě tajemnými benátskými zákoutími, která se obzvlášť ráno a večer při západu slunce noří do zvláštní impresionistické mlhy.
Dlouhých 1 100 let trvala historie státu, který nám po sobě zanechal snad nejúžasnější město na světě. Hlavními monumenty dlouhotrvající historie města jsou určitě Basilica di San Marco, pro její majestátní zlatou výzdobu je přezdívána "Basilica d´Oro" (zlatá basilika), stojící na náměstí Piazza San Marco.
Toto náměstí tvoří s navazujícím náměstíčkem Piazzetta San Marco, které se otevírá k moři, jedinečný architektonický komplex. Náměstí zdobí i Markova věž. Náměstí uzavírá i impozantní symbol benátské moci Dóžecí palác, který měří 75m na západní a 71,5m na jižní straně.Pravými symboly Benátek jsou ponti - mosty. Ty drží pohromadě a spojují všechny ty malé i velké ostrovy a ostrůvky tvořící lagunové město. Prý je jich na 400 a vedou přes asi 177 kanálů. Nejznámějšími mosty jsou Ponte di Rialto, který byl v minulosti jedním z nejdůležitějších obchodních center Evropy a Ponte dei Sospiri (most vzdechů) spojující Dóžecí palác s někdejším vězezím, známým jako olověné komory, ve kterých se ocitl i Giacomo Casanova. A protože obžalovaní po vynesení rozsudku vzdychající kráčeli přes most do svých cel, jmenuje se tento most příznačně most vzdechů.
Hlavní tepnou Benátek je stejně jako v minulosti Canal Grande, lemovaný paláci nejvýznamnějších a nejbohatších rodin. Tato dopravní tepna Benátek je dlouhá necelé čtyři kilometry, hluboká asi čtyři a půlmetru a v nejužším místě u mostu Rialto široká jen kolem 30 metrů, zatímco na obou svých koncích se rozšiřuje až do 70 metrů. Město rozděluje na dvě části - části - tuto stranu (de citra) a druhou stranu (de ultra), uváděno podle polohy baziliky sv. Marka. Není to však rozdělení nijak nepřátelské. Naopak, na mnoha místech si lze všimnout, že protilehlé stavby spolu architektonicky i umělecky ladí a doplňují se. Podél Velkého kanálu vznikaly vždy ty nejvýstavnější paláce nejbohatších majitelů. Dnes jsme zvyklí, že dostatek financí rozpoutává bezuzdné stavitelské hýření často spojené s opulencí nevkusu. Proto se zdá skoro nepochopitelné, že ve středověkých Benátkách existoval jakýsi nepsaný čestný kodex, díky němuž si nikdo nedovolil vysunout průčelí svého paláce více do Kanálu nebo použít přehnané zdobné prvky. K Benátkám, jakožto jeden z jejich symbolů, neodmyslitelně patří gondoly. Slovo "gondola", původu samozřejmě benátského, leč jazykově velmi nejasného, se poprvé objevilo roku 1094 v dekretu vydaném dóžetem Vitalem Falierem. Jsou to nanejvýše komplikované čluny. Skládají se ze 400 až 500 kg dřeva. Již po staletí mají délku 10,85 m. Levá strana gondoly, tam kde gondolier stojí, je o 16 cm delší, jinak by mohl pouze těžko vést plavidlo rovně kupředu.
Bazilika San Marco
Bazilika svatého Marka je velkolepý kostel s pěti kopulemi. Je již třetí kostelní stavbou na tomto místě (jeden kostel vyhořel, druhý byl stržen) a jeho stavba byla zahájena v 11. století. Fasádu zdobí mnohé mozaiky a reliéfy a kousek nad hlavním vchodem se nalézá kopie čtyř pozlacených Koní sv. Marka a o něco výše socha sv. Marka s anděly. Interiér je překrásně vyzdoben zlatou mozaikou.Tímto naše cesty vlakem po Evropě skončily a pokud jsem se vydali vlakem do Evropy, tak to byla místa, která nás z dřívější cesty zaujala a chtěli jsme si je prohlédnout důkladněji.
Žádné komentáře:
Okomentovat