Z Belluna jsme odjeli do Vicenze, kde jsme se chtěli ubytovat na 4 noci. Ubytování jsme měli díky F1 a F2 zamluvené předem v mládežnické ubytovně. Ukázalo se, že se jedná o velmi dobrou ubytovnu, blízko náměstí a za 28000Lir na noc. Navíc jsme byli ubytování až v nejvyšším patře a v té době jsme tam byli sami a celé patro bylo naše.
Vicenza
Je v celém světě známá především pro svou architekturu z období renesance, je to ale také bohaté a kvetoucí město, které nabízí možnost nákupů a návštěv elegantních kaváren. O tomto městě je možné prohlásit, že je to město jednoho muže – Andera Palladia (1508 – 1580), význačného rene-sančního architekta, který zde ve městě postavil velké množství paláců a různých dalších staveb, mimo jiné několik zajímavých vil stojících v okolí Vicenzy. Jak vyplývá z již řečeného, Vicenza je celá téměř jen renesanční. V samém středu města se nachází velmi známé Palladiovo místní dílo – Pa-lazzo della Ragione, přezdívané basilica. 
Balustrádu na na měděnkou pokrytou střechu ve tvaru lodního kýlu zdobí sochy řeckých a římských božstev. Dříve sloužila jako radnice, dnes se u ní fotografují turisté. Ze všech stran ji obklopují náměstí, ta vytváří střed města. Okolo nich stojí další Palladiovy budovy. Například Log-gia del Capitaniato, z roku 1571. Také od Palladia je další slavná místní stavba. Divadlo Teatro Olimpico představuje nej-starší „kamenné“ (je ze dřeva a malty a vyhlíží jako z mramoru) divadlo Evropy. Palladio ho již nestihl dokončit, udělal to za něj jeho žák V. Scamozzi. Nejslavnější je místní stavba Palladiova – vile La Rotonda. Budova vily úžasně zapadá do svého okolí. Působí jedinečně svými čtyřmi průčelími a kopulí na vrchu.Padova
Nedaleko Benátek, přímo v srdci severoitalského regionu Veneto se rozprostírá malebné univerzitní městečko s téměř třítisíciletou historií. Již od 12. století byla Padova považována za významné kulturní a vzdělanostní centrum celé Itálie. V dobách své největší slávy se stala vyhledávaným místem renesančních umělců, jejichž díla sem každoročně přijíždí obdivovat tisíce návštěvníků z celého světa. Ruku v ruce s uměním kráčela i architektura. Významné středověké stavby, z nichž jmenujme alespoň palác Ragione s četnými alegorickými freskami, sídlo venetských vládců Palazzo del Capitanio či kapli Scrovegni, jejíž stěny zdobí fresky od Giotta, krášlí centrum města dodnes. 
Nezbytnou zastávkou mnoha věřících se stala románská bazilika sv. Antonína, která ve své bohatě zdobené kapli uchovává svaté relikvie. Je to exotický kostel byzantskými kopulemi a minaretům podobnými věžemi. Sv. Antonín, podobně jako František z Assisi žili prostě a odmítali světské bohatství a přeci mají oba vystavěnené a nádherné „hrobky“. Před jejím vchodem stojí bronzová socha z dílny Donatella, zobrazující generála a padovského vládce Gattamelata. V nedaleké bazilice sv. Justýny jsou vystavena vzácná umělecká díla, včetně obrazů od Paola Veronese, Luca Giordana či Parodia. Nejznámějším symbolem Padovy však zůstává Prato della Valle, Toto oválné náměstí je údajně druhým největším v Evropě a je místem setkávání všech Padovanů. Jeho střed zdobí park lemovaný 78 sochami významných obyvatel města. Padova je však především městem studentů. Zdejší univerzita byla založena v roce 1222 a stala se tak druhou nejstarší univerzitou v Itálii. Seznam jejích profesorů i absolventů je dlouhý a v jeho čele stojí taková významná jména jako Pietro Pomponazzi, Vesalius či Galileo Galilei, jež zde přednášel v letech 1592-1610. Jeho křeslo je dodnes uchováno v tzv. „Sále čtyřiceti“. Nedílnou součástí univerzity je botanická zahrada Orto Botanico di Padova, založená před více než pěti sty lety. Stala se příkladem pro obdobné zahrady na celém světě a dodnes nám uchovává vzácná svědectví o znalostech botaniky a vývoji lékařství ve středověku. Právě proto byla zařazena i na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Verona
Verona je druhým nejvýznamnějším městem Benátska. Leží na úpatí horské skupiny Monte Lessini při řece Adiži a má mnoho památek z různých dob. Někdejší keltské, později etruské sídliště, od r. 89 př.n.l. římská kolonie se těšilo prosperitě za římského císařství.Do vnitřního města se vstupuje římským opevněním z doby císaře Galliona.
Centrem města je náměstí Piazza Brá, kde se nachází nejvýznamnější památka města, kterou je Amfiteatro Arena z 1. stol.n.l. Ten připomíná římské Coloseum. Na rozdíl od Colosea je však veronská Aréna živá, protože zde probíhají koncerty či opery. Aréna byla dokončena roku 30 n.l. a vešlo se do ní okolo 20 tisíc lidí. Původně se zde konaly gladiátorské zápasy, býčí zápasy, ale i divadelní a operní představení. Na náměstí se dále nachází městská radnice Palazo Minicipale, ale i řada restaurací. Naše procházka pokračovala ulicí Via Stella, která je pěší zónou z řadou obchůdků. Dostáváme se na náměstí Piazza delle Erbe, kde je řada stánků se suvenýry, ale také kašna Fontana di Madonna Verona z roku 1368. Na severním okraji náměstí se nachází barokní palác Palazzo Maffei. Před palácem se tyčí vysoký sloup s benátským lvem. Verona je však především dějištěm románu Williama Shakespeara Romeo a Julie a tak snad všichni turisté zavítají ke Casa di Giulietta - Juliin dům.
Na malém dvorku je zde možné obdivovat proslulý balkón, ale i sochu Julie. Pravé Juliino ňadro je dosti oblýskané. Je to tím, že dle pověsti prý každý, kdo si sáhne na Juliino ňadro, bude mít štěstí v lásce. Celý dvorek je zaplněn i množstvím milostných vzkazů, které zde turisté zanechávají. Zatímco se tady tísní davy turistů, jen málo jich navštíví zchátralý dům, jemuž se říká Casa di Romeo, o několik ulic dál ve Via delle Arche Scaligeri. V kryptě pod kostelem San Francesco na via del Pontiem je tzv. Tomba di Giutietta. Kamenný sarkofág je umístěn v neobyčejně působivém prostředí.Poté jsme se vydali pěší zónou zpět na náměstí Piazza Brá a zde odbočujeme vpravo a dostáváme se k hradu Castelvechio ze 14. století. Skládá se z vlastní pevnosti a rezidence rodu Scaligeriů.
Náhrobky tohoto rodu
u vchodu do románského kostela Santa Maria Antica, bývalého kostela Scaligeirů
jsou doslova raritou. Mohyly vedle kostela jsou obehnány umně provedeným
železným plotem s motivem žebříků. Za plotem se tyčí náhrobky Mastina II.
– zemřel r. 1351 a Cansignoria – z r. 1375, zdobené překrásnými gotickými
vížkami. Další členové rodu odpočívají v řadě skromnějších hrobů blíže ke
kostelní zdi.
Ferrara
Město renesančních
pokladů a klidného pouličního života. Celé město Ferrara (a také delta řeky
Pád) patří na seznam památek Unesco.
Městské centrum tvoří katedrála, palác vládce (dnes radnice) a trh. Nedaleko od tohoto místa na sever se nachází monumentální palác Castello Estense. Tento šlechtický rod se zmocnil vlády nad městem za Nicola II. v pozdním 13. stol. a udržel si ji až do r. 1598, kdy byl nu-cen přesunout se do Modeny. Na vrcholu své moci dynastie Esteů – na jedné straně krvelační tyrani a na stra-ně druhé osvícení renesanční mecenáši umění – stála v čele jednoho z předních evropských dvorů. Nicolo III. např. nechal svou manželku s mi-encem zavraždit, Alfonso I. (1503-34) si vzal za ženu Lucrezii Borgiu, Ercole I. (1407-1505) se pokusil otrávit svého synovce, jenž se chtěl ujmout vlády. Město v té době přitahovalo také umělce jako Tiziana, Belliniho, Petrarcu. Okolo těchto památek se rozvíjí celá středověká část města. Druhá, severní, část pochází z dob renesance. Její střed tvoří křižovatky čtyř hlavních ulic. Na této křižovatce také stojí Palazzo dei Diamanti, jedna z nejslavnějších staveb města.Co je tedy vše ve Ferraře k vidění? Mezi to nej-zajímavější patří dóm – Duomo, avšak ani tolik dóm samotný, jako jeho průčelí plné oblouků, sloupů a reliéfů, které stojí jistě za vidění. Castello Estense – středověký hrad s vodním příkopem, věžemi a cimbuřím je celý postavený z cihel, a má proto typickou barvu. Dnes zde sídlí různé městské úřady, ale lze si prohlédnout např. fresky znázorňující život u dvora. K vidění je také vězení ve sklepeních paláce. V různých obdobích historie sloužily členům dynastie d`Este také Palazzo del Comune, středověká budova vyzdobená množstvím soch, dále Palazzo dei Diamanti, nazvaný dle diamantového motivu na průčelí. Renesanční palác, nejhezčí ve městě, který získal své jméno podle výzdoby fasády – jednotlivá sgrafita připomínají vybroušené diamanty, dnes zde sídlí galerie moderního umění, jedno muzeum a Pinacoteca Nazionale (národní obrazárna s díly ferrarské školy) a také Palazzo Schifanoia – letní sídlo rodiny d'Este. Nejslavnější částí paláce je nepochybně Sál měsíců (Salone dei Mesi), kde jsou obrazy zpodobňující jednotlivé měsíce roku. Ve starém městě se ještě například nachází Palazzo Paradiso („palác ráj“), kde však dnes sídlí jen univerzitní knihovna.
Bologna
Město založili již staří Etruskové, v římských dobách se z něho stala kolonie Říma a důležité centrum obchodu. Od středověku je považovaná i za místo vzdělanosti, neboť zde byla založena nejstarší univerzita (roku 1088). Na univerzitě studovali ti nejslavnější vzdělanci, např.: Dante Alighieri, Petrarca, Erasmus Rotterdamský, Koperník či Thomas Becket. Svého vrcholu dosáhla Bologna ve 14. a 16. století. Velkorysost a prosperitu města postaveného převážně z cihel můžeme pocítit i dnes.
Bologna je jako město skutečně krásná, nemá snad tolik význačných památek z dějin architektury jako například Řím, to ale vynahradí svým charakterem, je velmi útulná, lákavá a hezká. V centru města, v ulicích a na několika náměstích stojí množství krásných cihlových domů a paláců. Takové prostředí neodolatelně láká k procházkám, město je navíc rozsáhlé, takže je vždy kam ještě zabloudit. Toulkám po městě přeje ještě jedna místní zvláštnost – pod-loubí, prý je jich zde přes 30 kilomet-rů! Množství hlavních ulic i postran-ních uliček je zde lemováno loubím, které poskytuje potřebný stín a zároveň místo pro stolečky pouličních kaváren. V samém středu města nalezneme hlavní náměstí Piazza Magiore, významový střed města a perfektní ukázku italské kultury náměstí: kavárny, bary, lavičky a kašny se sochami, nad tím vším potom vznešené paláce a průčelí kostelů. Životu na takovém náměstí nelze odolat. Uprostřed náměstí stojí velký palác Palazzo di Re Enzo, který náměstí půlí na dvě části. Jedné této polovině dominuje největší městský kostel a jeden z největších křesťanských chrámů vůbec! A to i přesto, že je vlastně nedokončený. Basilika di San Petronio je chrám městského patrona, z venku upoutá nejen svou velikostí, ale také tím, že nemá dodělané průčelí. Spodní část je obložena krásným barevným mramorem a ukazuje, jak měl celý kostel podle plánů vypadat, horní část obložená není, a proto se dodnes ukazuje ve své cihlové nahotě. Pokud vstoupíme dovnitř, ocitneme se v obrovské vysoké lodi, ve které je množství uměleckých děl, ztrácejících se však v obrovitém prostoru. Okolo náměstí stojí ale také několik paláců. Některé mají cimbuří, některé lodžie, všechny jsou ale zajímavé. Snad nejzajímavějším dílem na náměstí je ale Fontana del Nettuno. Fontána s bronzovou sochou antického boha Neptuna. Nahý skvost hrdě shlíží dolů na kolemjdoucí, patří určitě mezi nejvíce fotografované památky města. Mezi naprosto nejdůležitější stavby města patří velký objekt Palazzo dell Archiginnasio, kde sídlila slavná Boloňská univerzita. Budovu dal postavit papež Pius VI. Záměrem bylo jednak zabránit rozšíření sousedního farního kostela, jednak snaha přivést univerzitu pod papežskou kontrolu. Ať tak či onak, stojí za to vstoupit do volně přístupného vnitřního nádvoří a prohlédnout si stěny pokryté stovkami erbů. Výzdoba je jedinečná a zážitek nečekaný. Z dalších památek je to ještě chhrám svatého Domi-nika Basilica di San Domenico velký kostel, ve kterém je pohřben zakladatel dominikánů, svatý Dominik. V jeho pohřební kapli se nachází mnoho soch, nejznámější jsou od samotného Michelangela. Jezuitský kostel San Paolo Maggiore nabízí barokní příspěvek k tváři města. Zaujme především monumentální a impresivní nástropní freskou a dále pak bohatou mramorovou výzdobou interiéru. Zevnějškem se plně podřizuje svému okolí – je postavený z červených cihel.
Bologna je jako město skutečně krásná, nemá snad tolik význačných památek z dějin architektury jako například Řím, to ale vynahradí svým charakterem, je velmi útulná, lákavá a hezká. V centru města, v ulicích a na několika náměstích stojí množství krásných cihlových domů a paláců. Takové prostředí neodolatelně láká k procházkám, město je navíc rozsáhlé, takže je vždy kam ještě zabloudit. Toulkám po městě přeje ještě jedna místní zvláštnost – pod-loubí, prý je jich zde přes 30 kilomet-rů! Množství hlavních ulic i postran-ních uliček je zde lemováno loubím, které poskytuje potřebný stín a zároveň místo pro stolečky pouličních kaváren. V samém středu města nalezneme hlavní náměstí Piazza Magiore, významový střed města a perfektní ukázku italské kultury náměstí: kavárny, bary, lavičky a kašny se sochami, nad tím vším potom vznešené paláce a průčelí kostelů. Životu na takovém náměstí nelze odolat. Uprostřed náměstí stojí velký palác Palazzo di Re Enzo, který náměstí půlí na dvě části. Jedné této polovině dominuje největší městský kostel a jeden z největších křesťanských chrámů vůbec! A to i přesto, že je vlastně nedokončený. Basilika di San Petronio je chrám městského patrona, z venku upoutá nejen svou velikostí, ale také tím, že nemá dodělané průčelí. Spodní část je obložena krásným barevným mramorem a ukazuje, jak měl celý kostel podle plánů vypadat, horní část obložená není, a proto se dodnes ukazuje ve své cihlové nahotě. Pokud vstoupíme dovnitř, ocitneme se v obrovské vysoké lodi, ve které je množství uměleckých děl, ztrácejících se však v obrovitém prostoru. Okolo náměstí stojí ale také několik paláců. Některé mají cimbuří, některé lodžie, všechny jsou ale zajímavé. Snad nejzajímavějším dílem na náměstí je ale Fontana del Nettuno. Fontána s bronzovou sochou antického boha Neptuna. Nahý skvost hrdě shlíží dolů na kolemjdoucí, patří určitě mezi nejvíce fotografované památky města. Mezi naprosto nejdůležitější stavby města patří velký objekt Palazzo dell Archiginnasio, kde sídlila slavná Boloňská univerzita. Budovu dal postavit papež Pius VI. Záměrem bylo jednak zabránit rozšíření sousedního farního kostela, jednak snaha přivést univerzitu pod papežskou kontrolu. Ať tak či onak, stojí za to vstoupit do volně přístupného vnitřního nádvoří a prohlédnout si stěny pokryté stovkami erbů. Výzdoba je jedinečná a zážitek nečekaný. Z dalších památek je to ještě chhrám svatého Domi-nika Basilica di San Domenico velký kostel, ve kterém je pohřben zakladatel dominikánů, svatý Dominik. V jeho pohřební kapli se nachází mnoho soch, nejznámější jsou od samotného Michelangela. Jezuitský kostel San Paolo Maggiore nabízí barokní příspěvek k tváři města. Zaujme především monumentální a impresivní nástropní freskou a dále pak bohatou mramorovou výzdobou interiéru. Zevnějškem se plně podřizuje svému okolí – je postavený z červených cihel.
Modena
Bohaté, prosperující a průmyslové středisko Modena je ve světě nejvíce známé svým automobilovým průmyslem, vždyť se v této oblasti vyrábí vozy jako Ferrari a Maserati. Své návštěvníky však přivítá, tak jako každé město Itálie, především svými památkami, elegancí a kulturou. Od počátku sedmnáctého století byla Modena sídlem velkého rodu Este, který musel opustit své dosavadní sídlo, Ferraru, odkud byl vyhnán. Tou dobou bylo již příliš pozdě na to, aby mohli příslušníci rodu vtisknout městu podobu, která by odpovídala jejich požadavkům. Asi proto se za nejznámější památku města považuje Dóm, který vznikal od 12. století, tedy dávno před příchodem rodiny Este. Modena a přilehlé oblasti však ztratila zemědělský charakter a postupně se prosadila jako průmyslové centrum. Zemědělství však z oblasti v žádném případě neodešlo. Vzniká zde například slavný aceto balsamico – balzamínový ocet.
Nejvýznamnější památkou celého města je Dóm zasvěcený svatému Geminiánovi (patří také na seznam památek Unesco). Začal se stavět roku 1099 a dokončen byl až ve 13. století. Procházky starým městem vždy končívají u této stavby, a to i proto, že u dómu stojí vysoká šikmá zvonice, která tím poutá pozornost a je zdaleka viditelná. Její jméno je Torre Ghirlandina a z vrcholu je možné shlédnou celé staré město. Tato zvonice, dóm a velké náměstí před ním tvoří centrum staré části města. Náměstí je také středem života.V kostele san Agostino ze 17. stol., byli pohřbíváni členové rodu d`Este. Chrám je proto náležitě reprezentativně vyzdoben. Dnes však (i se svou mramorovou výzdobou a náhrobky) slouží jako přednáškový sál. Další velkou zajímavostí města je Palazzo Ducale, kde dnes sídlí vojenská akademie, a je proto veřejnosti přístupný jen občas. Upoutá však svou velikostí, František I. d`Este chtěl vystavět největší budovu města, a jeho záměr se mu povedl.
Mantova
Mantova je půvabné historické město v italské Lombardii. Je sídlem stejnojmenné provincie a zároveň sídlem diecéze. Roku 70 př. n. l. se v okolí Mantovy narodil Vergilius, zdejší nejznámější občan.Většinou ji známe jako dějiště Verdiho Rigoletta a místo, kam utekl Romeo před pomstou Kapuletů, ale méně již jako skutečné, zhruba osmačtyřicetiticícové město v ploché krajině asi 35 km jihozápadně od Verony, od severu chráněné třemi uměle založenými jezery a disponující množstvím historických památek; právě kvůli nim je Mantova od roku 2008 na seznamu UNESCO. Mantova je soustředěna kolem tří přitažlivých náměstí. Na jednom náměstí je dóm s fasádou z 18. Stol. a nádhernou interiérovou štukovou výzdobou od Giulia Romana (1492-1546). Na druhé straně je odpudivé průčelí Palazza Bonacolsi s vysokou věží s vězením. Na dalším náměstí je Basilica di Sant Andrea z 15. Stol. Z obou stran ji obklopují podloubí s obchůdky. Skvostem Mantovy je rozlehlý Palazzo Ducale, sídlo rodu Gonzagů. Patří k němu i pevnost ze 14. Stol. a bazilika. Naproti palácu Ducale se nachází dóm s biskupským palácem.
Miláno
Milano je zajisté jedno z nejkrásnějších měst severní Itálie. Nachází se na západě regionu Lombardie, jehož je hlavním městem. Stejně jako se říká „všechny cesty vedou do Říma“, mohlo by to samé platit i o Milánu. Město bylo založeno Kelty okolo 6. století před Kristem, později bylo dobyto Římany a po dlouhou dobu bylo hlavním městem západní Římské říše. Dnes je to důležité obchodní a průmyslové centrum. Říká se mu také Mekka módy a designu. V Miláně je toho k vidění opravdu velmi mnoho. Nejimpozantnější historickou památkou je nepochybně Duomo di Milano – milánská katedrála. Je to jedna z nejznámějších a největších ukázek gotické architektury na světě. Je 157m dlouhá a skládá se z pěti lodí, které podpírá 52 sloupů. Nejpřekvapivějším prvkem dómu je neobvyklá střecha se 135 věžičkami a nesčetnými plastikami a chrliči. Nejvyšším bodem katedrály je Madonnina, neboli socha Panny Marie z 18. století, nynější symbol Milána.
K Milánskému dómu jsme přišli krásnou obchodní pasáží, známou jako Milánský salon. Projektoval ji architekt Giuseppe Mengovi r. 1865. Její výstavba však poznamenala tragédie – sám Mangovi se zabil při pádu z lešení nedlouho před jejím otevřením v r. 1877. Stylové kavárny, obchody a restaurace dnes přitahují význačné osobnosti. Je zde salon, kde se podává nejlepší káva v Miláně a nejvěhlasnější restaurace města. Galerie má půdorys ve tvaru latinského kříže s osmibokým „křížením“ zdobeným mozaikami. Čtyř světadílů (Evropy, Ameriky, Afriky a Asie), Zemědělství, Vědy a průmyslu. Nejúchvatnějším prvkem je střecha, završená ústřední kopulí. Poprvé v Itálii zde byla použita stavební ocel a sklo. Podlahu krášlí mozaiky vyobrazující znamení zvěrokruhu. Je zde i vyobrazen Býk a říká se, že když si muži stoupnou na jeho geni-tálie, přinese jim to štěstí. Milano je plné krásných a velkolepých kostelů a jiných církevních památek, pro které tu není ani dostatek místa. Proto je dobré zmínit už jen baziliku Sant'Ambrogio zasvěcenou svatému Ambrožovi, patronu města. Jeho bazilika je zároveň jednou z nejstarších církevních památek v Miláně. Mezi necírkevními památkami je nejdůležitější a nejznámější hrad Castello Sforzesco. Nechal ho postavit Francesco Sforza, mimo jiné význačné stavby, pro svou rodinu v 15. století. Nacházelo se zde po dlouhou dobu i městské vězení. Teatro alla Scala, známější spíše jako La Scala. Je jedno z nejznámějších divadel vůbec. Vystupovaly v něm ty největší hvězdy celého světa jako Maria Callas, Luciano Pavarotti, Placido Domingo a další. Toto je však jen minimální výčet milánských památek. 
Při procházce městem narazíme i na zbytky středověkého opevnění, nespočet věží a zvonic, nád-herných náměstí a ukázek všech možných architektonických slohů. V Miláně jsme také načerpali inspiraci prohlídkou ulic s butiky nejvyhlášenějších značek jako Armani, Versace, Valentino, Gucci a další. Ovšem zde asi nebudeme nakupovat nikdy. Ledaže budeme věřit v reinkarnaci a v příštím životě uvidíme.
Bergamo
Bergamo se nachází téměř ve středu severoitalského regionu Lombardie, kde ho obklopuje sedm pahorků. Z toho také vznikl název města, který pochází z pergamského nářečí a znamená „město na pahorku“. Podle legendy bylo město založeno předchůdci Liguřanů půlstoletí po potopě světa. První historické zmínky však pocházejí z 6. století před Kristem, kdy tuto oblast obsadili Etruskové a město opevnili. Bergamo mělo v průběhu staletí velmi pohnutou historii, mimo jiné se jeho obyvatelé účastnili i Tažení Tisíce, při osvobozován Itálie v čele s Garibaldim. Dnes je to velmi přívětivé univerzitní město s magickou atmosférou.
Oblast Bergama je plná krásných hradů a pevností, které zde stavili jak Lombarďané, tak Benátčané v dobách, kdy se snažili proniknout na území toho druhého. Samotné Bergamo je rozdělené na dvě části – horní Città Alta a dolní Città Bassa. Horní část je dodnes opevněná ještě z dob Římanů a nachází se zde pevnost La Rocca. Pochází ze 14. století a vždy sloužila k obraně města. Nejdůležitější částí Città Alta je náměstí Piazza Vecchia, kde se nachází mimo jiné zvonice Campanone. Její zvon dodnes denně ve 22 hodin odbíjí celých sto úderů, které dříve oznamovaly uzavření bran starého města. Měla jsem štěstí, že pánové přehlédli stezku, která vedla na kopec do starého města a tím pádem jsme využili místní lanovku. Dolní část Bergama se rozkládá pod starým centrem, je modernější, vzdušnější a nacházejí se zde spíše památky oslavující místní partyzány a období Risorgimenta. Sídlí zde také městský úřad a Akademie věd se svojí obrovskou knihovnou.Brescia
Tomuto městu se také říká italská lvice. Přídomek vznikl po období Risorgimenta a právem, protože Brescia je velmi dynamické a moderní město, které se stále rychle rozvíjí. Původ Brescie je obestřen tajemstvím; existuje několik konkurujících si hypotéz. Nejpravděpodobnější legenda hledá počátky města v pozdní době bronzové, kdy ligurský král Cidno vpadl do pádské roviny a založil pevnost u kopce Cidneo, kde se dnes nachází zámek. Jiní tvrdí, že původní obyvatelé této oblasti byli Etruskové. Jisté však je, že Bresciu poznamenaly všechna historická období od doby římské až po sjed-nocení Itálie. Asi nejhezčí místo v Brescie je náměstí Piazza Loggia. Celé náměstí je směsicí ukázek největších architektonických skvostů ve městě. Nachází se zde stejnojmenný Palazzo Loggia z 15. století s krásnou klasicistickou fasádou. Dnes je v něm sídlo městského úřadu. Na náměstí Loggia můžete vidět také známý orloj z 16. století, který odbíjí hodiny. Charakterizují ho Macc dè lé ure. V místním nářečí to znamená dva mechanické stroje poháněné větrem. Obdiv dále budí Duomo di Brescia. Nachází se na stejnojmenném náměstí a dělí se na nový dóm z 19. století a starý dóm ze století 11. Ten je v podstatě nejdůležitější ukázkou ro-mánské architektury v Lombardii. V Brescie můžete navštívit také mnoho muzeí. Nejpůsobivější je asi Capitolium. Jsou zde zbytky antického římského chrámu.Trento
Turistické středisko mezi vysokými horskými pásmy. Původně keltské sídliště se stalo v římské říši pod jménem Tridentum důležitou předalpskou pevností. Od r. 1027 až do konce 18. stol. bylo sídlem mocného Církevního knížectví. V r. 1545-1563 se tu konal proslulý protireformační církevní koncil. Trento je starým, kdysi mohutně opevněným městem. V letech 1027-1803 byl město sídlem arcibiskupa, podřízeného jedině císaři. Je to hezké město s četnými věžemi a paláci, částečně s freskovou výzdobou na průčelích, má už italský ráz. Římský název „Tridentum“ připomíná postava Neptuna s trojzubcem na vrcholku kašny z 18. stol. uprostřed náměstí. Stojí zde řada zajímavých staveb: Palazzo Pretorio, dva historické domy Case Cazuffi, s freskami od Fogolina (16.-17. století), především však velkolepý chrám, vystavěný ve 12. až 13. století v románsko-lombardském stylu. Uvnitř je fresková výzdoba, v pravé kapli velký krucifix, před nímž byly vyhlášeny dekrety koncilu. V dómě jsme byli svědky smutečního rozloučení se zemřelým biskupem, který zde byl vystaven.
Severozápadně od chrámu stojí kostel Santa Maria Maggiore, renesanční stavba. Z chrámového náměstí se dostaneme severním směrem na širokou Via Belenzani, nejkrásnější ulici města, lemovanou vznešenými paláci se zbytky fresek na průčelích. Na jejím severním konci stojí po pravé straně Palazzo Municipale a naproti Casa Geremia. Z této třídy se dostaneme na další - Via Menci. Rovněž s četnými paláci a pěkným barokním kostelem San Francesco Saverio. Před nádražní budovou je park Giardino Pubblico, ve kterém stojí pomník Danteho z roku 1896 a pomník Aloisa Negrelliho, průkopníka stavby Suezského průplavu. Na západní straně parku je pak románský kostel San Lorenzo. Na severním okraji Trenta se zvedá Castello del Buonconsiglio, bývalá biskubská rezidence, později kasárna a dnes muzeum.
Severozápadně od chrámu stojí kostel Santa Maria Maggiore, renesanční stavba. Z chrámového náměstí se dostaneme severním směrem na širokou Via Belenzani, nejkrásnější ulici města, lemovanou vznešenými paláci se zbytky fresek na průčelích. Na jejím severním konci stojí po pravé straně Palazzo Municipale a naproti Casa Geremia. Z této třídy se dostaneme na další - Via Menci. Rovněž s četnými paláci a pěkným barokním kostelem San Francesco Saverio. Před nádražní budovou je park Giardino Pubblico, ve kterém stojí pomník Danteho z roku 1896 a pomník Aloisa Negrelliho, průkopníka stavby Suezského průplavu. Na západní straně parku je pak románský kostel San Lorenzo. Na severním okraji Trenta se zvedá Castello del Buonconsiglio, bývalá biskubská rezidence, později kasárna a dnes muzeum.
Další zastávkou byla druhá návštěva Brixenu, který jsem již popsala. Minule se nám Brixen natolik zalíbil, že tentokrát jsme mu věnovali více času. Zároveň jsme se rozloučili s Itálií a opět přes Vídeň šťastně dorazili domů.
Říjen 2001
Francie
Trasa: Besancon,Dijon, Tournus, Saint-Malo, Mont-St-Michel, Quimper, Rennes, Vannes, Le Mans
Náš pobyt ve Francii byl zaměřen na Burgundsko, Bretaň a Normandii.
Burgundsko je nám známé především díky dijonské hořčici a barevným střešním taškám. Můžeme zde však ochutnat i jiný zdroj regionální pýchy, a to vína z této oblasti. Vinná réva v České republice prý pochází právě odsud, ve 14.století nám keřík vinné révy dovezl otec vlasti Karel IV. Krásný kraj s barevnými střechami plný vín a přívětivých věčně ovíněných domorodců, to je jako sen. Ludvík XIV. nazýval burgundské víno přímo vínem královským a Burgundsko bylo jeho velmi oblíbeným regionem. Vinice podél kopců jimiž se vine burgundská vinná stezka, jsou jedny z nejlepších na světě. Celému vinnému teritoriu, který se rozkládá kolem Dijonu, se říká La Côte d'Or (Zlaté úbočí). V 1. století před Kristem zde bylo srdce římské Galie, úrodné území bylo nakonec dobyto v 5.století Burgunďany, po kterých se kraj dnes jmenuje. Během středověku se burgundské vévodství velice rozšířilo, postavilo si překrásné katedrály a paláce, shromažďovalo neocenitelná umělecká díla, zakládalo mocné kláštery a vytvářelo dědictví a tříbilo své světově proslulé vinařství. Po mnoho let bylo burgundské vévodství mnohem mocnější než pařížští vládci. Během Stoleté války se Burgunďané ukázali jako pěkní vykukové, z nenávisti k francouzskému králi zradili mladou Johanku z Arku a prodali ji Angličanům. My jsme navštívili Besncon, Dijon a Tournus.
Besancon
Dijon
Snad každý zná dijonskou hořčici, ale město, jež je takto proslulé se pyšní mnohem více zajímavostmi. Bývalé sídlo burgundských vévodů. Pod katedrálou, v zástavbě mladších domů, se těsní hrázděné domky, jinde zase naopak palácová sídla šlechtických rodin. Dijon je v podstatě synonymum štiplavé bílé hořčice, která zde byla vyráběná po staletí. Kdysi to bylo centrum světské moci pro celou Francii. Město je dnes pouze hlavním městem burgundského regionu, přes den trochu ospalé, ale jeho bývalá majestátnost žije dál v jeho muzeích a skvostné katedrále. Palác Burgundských vévodů na Náměstí sv. Kaple stojí v historické zóně a je obklopen hrázděnými domky rozličných barev nedaleko katedrály. Až vejdete na palácové nádvoří, budete obklopeni historií, pak nezbývá, než si vybrat, kam se vydáte. Katedrála Saint Benigné se nachází hned vedle Muzea archeologie. Tato gotická katedrála prošla nedávno renovací a je opravdu velmi dobře poznatelná již z dálky svítivou a jasně všemi barvami zářící burgundskou střechou. Byla vybudovaná v 6. století nad hrobkou místní sv. Bénigne. O čtyři století později mocný opat z Cluny nechal katedrálu předělat na největší křesťanský svatostánek. Krásné varhany jsou z 18.století navržené Charlesem Josephem Rijepem. Za podívanou stojí také neobvyklá kruhovitá krypta, která je opravdickým klenotem románského umění, a jejíž konstrukce začala už v roce 102.
Kostel Panny Marie byl postaven během dvaceti let, a to mezi lety 1220 a 1240. Gotický styl tohoto kostela má neuvěřitelně přesný smysl pro detail a jednotnou formu, což není u gotických kostelů zvykem. Pečlivost s jakou se chrliče střídají se štíhlými sloupy je opravdu působivá, po právu je tento kostel jeden z nejznámějších po celé Francii. Kultovní socha Černé Madony z 11.století se dostala do kostela na počest svobody města, kterou Dijon získal hned dvakrát. Nejdříve v roce 1513 po švýcarském obléhání a podruhé v roce 1944 po německé okupaci. Vitráž napravo od oltáře pochází ze 13.století, a to z ní činí nejstarší vitráž v celé Francii. Ostatní vitráže už pocházejí z 19. století, kdy byly vytvořeny Dideronem. V horní části průčelí si nejde nevšimnout hodin Jacquemart, které jsou jedním z nejsilnějších symbolů města. Byly ukradeny Philipem le Hardi (Filipem Statečným) po jeho vítězství nad Vlámi v roce 1382. Vnitřek Kostela sv. Michala je mírně temný a pro gotiku typicky ozdobný, zvenku se jedná o renesanční stavbu. Kostel se začal předělávat uprostřed stavby a výsledkem je, že fasáda je trochu renesančním hybridem, přestože vnitřek je úplně gotický. Stejně jako kostel Panny Marie utrpěl několik krutých poničení během Francouzské revoluce, a většina vitráže a původních soch bylo zničena.V 19. století byl tento kostel s láskou renovován opatem Déschampsem, který je pochován v jedné ze zdejších kaplí.Tournus
Městečko Tournus leží v místě antického římského tábora na pravém břehu řeky Saône, v polovině cesty mezi Dijonem a Lyonem. V Tournus se nachází dva středověké kostely, radnice a mnoho měšťanských domů z 15. -17. století. Známý je především kostel a klášter sv. Philiberta, který vznikl již v 5. -6. století. Románská bazilika byla vybudována v 10. - 12. století, a její vysoká loď působí ohromným dojmem. Kostel se může pyšnit rozmanitou sochařskou výzdobou. Dnes se vedle kostela nachází výstavní síň, kterou tvoří zbytky z křížové chodby. Ke kostelu přiléhá na jižní straně rajský dvůr se zbytkem křížové chodby, s gotickou kapitulní síní a s velkým pozdně gotickým refektářem v samostatné budově (dnes výstavní síň). Z opevnění klášterního areálu se zachovaly dva páry kulatých vstupních věží – někdejších bran - a části hradby směrem k řece. Klášter působí opravdu velkolepě i s krásným atriem, které obklopuje zvýšený chodník lemovaný sloupy, po kterém se prochází rozjímající mniši.
Bretaň
Bretaň je nejen nejzápadnější část Francie, ale také nejmystičtější a hlavně nejsamostatnější a nejtvrdohlavější, dá-li se to říci o regionu. Bretonci udržují bretonský jazyk živý, používají ho v dennodenním styku, nápisy jsou všude dvakrát a Bretonci si na svá auta lepí bretonskou SPZ a vlajku. K
raj plný legend a starých příběhů. Každopádně se jedná o velmi kouzelný kraj, v Broceliandském lese prý vznikla legenda o Excalibru, v tamním jezeře je prý stále Jezerní paní a Merlinův hrob existuje ověnčený papírky s tajnými přáními. Rozkládá se na stejnojmenném poloostrově, který působí dojmem mohutnosti a masívností rozměry, rázem povrchu a geologickým složením. Průměrná výška přesahuje jen málo 100 m, ale celkově plošinový reliéf není monotónní, protože je na mnoha místech zpestřen hlubokými údolími potoků a několika pánvemi. V celé oblasti jsou početné hrady, kláštery, chrámy, kaple a mnohostarobylýchdomů.
První místo, kam jsme v Bretani zavítali je
raj plný legend a starých příběhů. Každopádně se jedná o velmi kouzelný kraj, v Broceliandském lese prý vznikla legenda o Excalibru, v tamním jezeře je prý stále Jezerní paní a Merlinův hrob existuje ověnčený papírky s tajnými přáními. Rozkládá se na stejnojmenném poloostrově, který působí dojmem mohutnosti a masívností rozměry, rázem povrchu a geologickým složením. Průměrná výška přesahuje jen málo 100 m, ale celkově plošinový reliéf není monotónní, protože je na mnoha místech zpestřen hlubokými údolími potoků a několika pánvemi. V celé oblasti jsou početné hrady, kláštery, chrámy, kaple a mnohostarobylýchdomů.
První místo, kam jsme v Bretani zavítali je
Saint – Malo
Městečko St Malo je velmi navštěvovaným místem a najdeme tam nesčetně mnoho pala-činkáren a kaváren. Měla jsem velkou chuť palačinky ochutnat, ale protože jsme ve městě byly brzy ráno a nebyly ještě hotové, byla jsem poučena, že nikdo nebude kvůli blbým palačinkám čekat. Proto dosud nevím, jak chutnají nejvyhlášenější bretaňské palačinky.
St Malo bývalo malé kamenné starověké přístavní městečko. Po bombardování během Druhé světové války bylo Staré město totálně zničeno, ovšem rekonstrukce, kterou vidíme dnes, má své kouzlo. Vysoké kamenné domy k nerozeznání si podobné, jsou obehnány velkolepým opevněním. V průběhu 16. až 19. stol. město vzkvétalo díky hrdinským činům mořeplavců. Bretaňci se již v r. 1698 vydali na velkou plavbu k břehům jižní Ameriky a kolonizovali dnes známé Malvíny či Falklandy. V 17. stol. bylo St. Malo největším přístavem ve Francii a proslulo také korzáry – námořními piráty, kteří obdrželi od krále povolení napadat cizí lodě. Rodák ze St Mala, objevitel a průzkumník Kanady Jacques Quartier je pohřben v katedrále Sv. Vincenta ze 12. století, která byla velmi opatrně rekonstruována po těžkém poškození během Druhé světové války. Konzervativní návštěvníci někdy vyloženě pohrdají výrazně moderním oltářem ze 20.století a vitrážemi, jež hrají duhovými barvami, ale nutno uznat, že mají nesporně kaleidoskopickou auru a půvab. Nejlepší výhled je z opevnění, na severu města se nachází skupinka malých ostrůvků. Tři nejbližší se nazývají Fort National, Le Grand Bé, Le Petit Bé. Člověk se na ně může dostat jen během krátkého času když je malý příliv a oblázková cesta je posypaná zakroucenými měkkýši. My jsme měli smůlu, že začalo trochu poprchat a nad mořem byla mlha a nebylo nic moc k vidění.
Ze St. Malo jsme se vrátili do Rennesu, kde jsme měli v úmyslu se ubytovat na čtyři noci a tak si zde vytvořit výchozí základnu. První překvapení bylo, že ani po 2 hod. a obejití asi 20 hotelů a penzionů (samozřejmě mimo těch cenově nepřijatelných) se nám ubytování nepodařilo obstarat. Zdálo se nám to neuvěřitelné. Zbýval nám ještě penzion, kde ubytovávali až od 18.30 hod a tam se nám nakonec podařilo ubytovat na dvě noci. Nevěděli jsme, jestli pobyt zkrátíme nebo se nám podaří ještě něco sehnat. Večer jsme se vypravili na prohlídku nočního města, které bylo navíc nádherně osvětlené a po cestě jsme se ještě pokoušeli sehnat ubytování. V jednom hotelu se nás paní recepční zeptala odkud jsme a zavolala nám hosta, ze kterého se vyklubal Slovák, lékař, který byl ve městě na stáži. Tlumočil nám, ale nocleh se nám opět nepodařilo získat. Ptali jsme se ho, jak je to možné, co se ve městě děje. Řekl nám, že Rennes je studentské město a letos poprvé je nedostatek kolejí. Proto jsou studenti ubytovaní v hote-lech, než se jim podaří ubytovat v podnájmech. Ani pro něho, kterému pobyt platí vláda, nelze zajistit jiné ubytování. Navíc je zde také ubytováno mnoho zahraničních dělníků. Až druhý den ráno se nám podařilo v malém hotelu, který byl celou neděli zavřený, zajistit ubytování na další dny. Tak jsme mohli spokojeně odjet autobusem SNCF do
Mont –St. – Michel
Le Mont-Saint- česky Hora sv. Michaela, je žulový, 80 metrů vysoký, přílivový ostrov (resp. poloostrov – s pevninou je od r. 1879 spojen náspem) v severozápadní Francii ve stejnojmenném zálivu u pobřeží Normandie. Rozdíl výšky mořské hladiny při přílivu a odlivu je cca 15 m (nejvíce v Evropě), takže buď je „hora“ obklopena tekutými písky nebo „plave v moři“. Odlivem se obnažuje mořské dno do vzdálenosti 10–15 km od pobřeží. Nachází se zde četné historické památky (klášterní kostel z 11.–16. stol., gotické klášterní budovy, opevnění z 13.–15. stol.). Ostrov, záliv i klášter jsou od roku 1979 zapsány na Seznamu světového dědictví UNESCO. Jedna z hlavních turistických atrakcí Francie je zároveň jedním z nejstarších míst její duchovní tradice. Opatský chrám a gotický klášter korunující vrchol skalnatého ostrova Mont-Saint-Michel jsou obdivuhodným stavitelským dílem.
Mont-Saint-Michel láká poutníky a cestovatele jíž přes tisíc let. Tyčí se vysoko nad písečnou rovinou, kterou neustále uhlazuje příliv pronikající do nitra zátoky, a s pevninou jej spojuje pouze hráz. Při pěkném počasí je kuželovitá skála s chrámem, budovami kláštera, domy, zahradami, terasami a hradbami viditelná ze vzdálenosti mnoha kilometrů, avšak v mlze se temné obrysy střech a vížek vynořují z oparu jako strašidelný hrad. Před mnoha staletími byl ostrov spojen s pevninou a tvořil skalnatý výčnělek bažinaté lesní krajiny v této části Normandie. Za římských dob se mu říkalo Hrobová hora - v názvu se pravděpodobné zachovala lidová tradice, podle níž skála bývala keltským pohřebištěm. Druidové se tu klaněli slunci a tento kult se udržel i za Římanů, kteří zde uctívali slunečního boha Mithru, Podle legendy z tohoto období byl pod Hrobovou horou pohřben ve zlaté rakvi Julius Caesar se zlatými jezdeckými botami na nohou. V 5. století došlo k poklesu půdy a o sto let později se skála změnila v ostrov, který byl za přílivu zcela odříznut. Jindy se k němu lidé mohli dostat jen po nebezpečné cestě vyznačené vysokými kůly. Klid ost-rova a jeho nepřístupnost záhy při-lákaly skupinu mnichů, kteří si na něm postavili malou modlitebnu. Zůstali jedinými obyvateli ostrova až do roku 708, kdy prý avrancheského biskupa Auberta (později svatého Auberta) ve snu navštívil archanděl Michael a přikázal mu, aby na Hrobové hoře postavil chrám. Aubert snu nedůvěřoval, a tak zpočátku ne-podnikl nic. Proto se archanděl zjevil znovu a příkaz opakoval. Aubert začal podle pověsti stavět teprve po třetí návštěvě, kdy mu Michael zaťukal prstem na hlavu. Biskupovi pomohla v budování celá řada zázraků: obrys základů vyznačila ranní rosa, na místě, kam měl být položen první žulový kámen, se našla ukradená kráva, a nemluvně v matčině náručí odstranilo pouhým dotekem nožky velký balvan ležící v cestě. Svatý Michael se pak objevil na ostrově ještě jednou, aby obyvatelům ukázal pramen sladké vody. Ostrov přejmenovaný na Mont-Saint-Michel (horu Svatého Michaela) se záhy stal poutním místem. V roce 966 vzniklo na jeho vrcholu benediktinské opatství pro padesát mnichů. Práce na stavbě opatského chrámu, který stojí na vrcholu skály dodnes, byly zahájeny v roce 1020. Na prudkých svazích však postupovaly jen zvolna, a tak si dokončení vyžádalo přes sto let. Za staletí jeho existence se části původní stavby několikrát zřítily a bylo nutné je obnovit. Dodnes však zůstává pře-vážné románskou stavbou s kulatými oblouky, silnými zdmi a mohutnými klenbami, i když kněžiště z 15. století je gotické. Opatský chrám je pouze jedním z divů ostrova Mont-Saint-Michel. Druhý z nich postavil francouzský král Filip II. poté, co v roce 1203 část kostela vy-hořela. Tehdy se Filip pokusil ostrov dobýt z nikou jeho tradičních vládců, vévodů z Nor-mandie. Náhradou dal v letech 1211 až 1228 postavit gotický klášter La Merveille (Zázrak). La Merveille se skládá ze dvou hlavních tříposchoďových traktů. V přízemí východního je aumoniěre, kde mnichové rozdávali almužny a poskytovali chudým poutníkům přístřeší. Nad ní je salle děs bótes, hlavní místnost pro hosty, v níž opat vítal bohaté návštěvníky. Na jed-nom z obrovských ohnišť se připravovaly pokrmy pro mnichy, zatímco druhé sloužilo k vytá-pění sálu. V nejvyšším poschodí byl prostorný refektář. Vysokými úzkými okny proudilo dovnitř jasné světlo. Mniši jedli mlčky, zatímco jeden z nich předčítal z Písma.V západní části La Merveille najdeme vellier, skladiště. Nad ním je písárna.kde mniši do úmoru opisovali rukopisy. V roce 1469, poté, co král Ludvík XI. založil řád rytířů svatého Michaela, se v této síni, rozdělené na čtyři části řadami kamenných sloupů, shromažďovali řádoví rytíři. V posledním poschodí, jakoby zavěšen mezi nebem a zemí, je ambit, kam se mniši uchylovali, aby nalezli klid. Dvě řady střídavě uspořádaných štíhlých sloupů nesou oblouky zdobené reliéfy listů a lidských tváří. Klášterní částí se mělo procházet do kapitulní síně, ta však nikdy nebyla postavena.V Mont-Saint-Michel u nevládlo vždy jen zbožné přemítání. Po celý středověk se jej různí králové a knížata pokoušeli zmocnit silou. Začátkem 15. století za stoleté války byl ostrov opevněn. V roce 1591 odolal útoku hugenotů. Mnichů však stále ubývalo,a když kláš-ter za francouzské revoluce zrušili, žilo jich v něm už jen sedm. Za Napoleonova panování dostal ostrov nový název Ile de la Liberté (Ostrov svobody). Až do roku 1863, kdy se stal národní kulturní památkou, pak sloužil jako vězení. Rozsáhlé části chrámu i kláštera byly restaurovány. Dnes je Mont-Saint-Michel vedle Paříže a Versailles hlavní turistickou atrakcí Francie. V roce 1922 obnovili na Mont-Saint-Michel křesťanské bohoslužby. Od té doby se v opatském chrámu pravidelné slouží mše. Aby se udržela duchovní tradice, bydlí zde trvale nejméně jeden mnich a mnoha dalším ostrov nabízí alespoň dočasné útočiště před shonem okolního světa.
My jsme klášter navštívili za odlivu. Auta a autobusy parkovaly na mořském písku a cedule oznamovala, že v 17.45 hod. bude parkoviště pod vodou. Procházka po celém opatství (vstupné 6,40 Eur), kdy nám přálo počasí a svítilo sluníčko, byla fantastická. Také káva, kterou jsme si vypili na Grande Rue, s výhledem na opatství, chutnala dvojnásobně. Le Mont Saint-Michal jsme opouštěli jen těžce.
Quimper
Jeho hlavní vodní tok je posetý pěšími mosty, které jsou lemovány květinami. Město má zvláštní šarm a divokou pýchu ve svém hluboce zakořeněném bretaňském dědictví. Dokonce je zde jedna škola, která učí exkluzivně jenom bretoňštinu. Tou další pýchou je kameninové zboží, které je stále pečlivě malované jako už tři sta let. Vyrábí se fajáns, krásně ručně malovaná keramika. Typickým dekoračním motivem jsou modře a žlutě malované květy a zvířata. Katedrála Sv. Corentin s velkolepými dvojitými věžemi byla postavena mezi 13. a 15. stoletím. Vyznačuje vchod do starých čtvrtí z nábřeží St Corentine.Katedrála skrývá několik neobvyklých rysů a znaků včetně překrásně růžového stropu se žlutými žebry. Quimperská patronka je jednou z desítek bretaňských svatých, které církev neuznává oficiálně. V biskupském paláci je dnes muzeum.
Při návratu z Quimperu do Rennesu došlo ke zjištění, že nocleh, který jsme tak těžko hledali, máme sice objednaný, ale až na další den, jelikož jsme si spletli datum. Bylo štěstí, že jsme to zjistili až při zpáteční cestě, jinak bychom měli návštěvu fantastického Le Mont Saint-Michelu zkaženou. Tentokrát však štěstí stálo při nás a při dohadování se šéfem penzionu, kdy mu někteří z nás přeházeli praporky se zamluvenými pokoji a přivedli ho ve zmatek, nocleh jsme získali. Na nádraží jsme si ještě všimli panelů s vypsanými vlaky a pochopili jsme, že druhý den budou výluky, ale nás se to netýká. Ráno jsme odcházeli v 6.00 hod a museli jsme si vzít batohy, protože ubytování jsme měli až večer. První překvapení bylo, že nádraží bylo prázdné. Pak jsme zjistili, že se nejedná o výluky, ale stávku a jedou pouze vypsané vlaky, které byly samé TGV do Paříže a jen jeden vlak v 9.20 do St.-Malo. Tak to nám pěkně vzalo náladu. Ať jsme přemýšleli jak chtěli (teda hlavně pánové), nic jiného nám nezbývalo, než se opět podívat do St.-Malo a odpoledne věnovat prohlídce Rennesu. Jenže do 9.20 bylo ještě dlouho. Proto jsme se rozhodli, že půjdeme do baru, kde jsme si zamluvili nocleh na kávu a zkusíme si tam nechat aspoň batohy. Pan šéf se smál jen nás viděl a věci nám nechal v recepci. Pak jsme se přesunuli zase opět na nádraží, kde už natáčela televize průběh stávky. Oslovili nás, ale bohužel, s námi se moc nedomluvili. Večer jsme si pustili v hotelu televizi se zprávami a dokonce nás v ní bylo vidět, jak sedíme na lavičkách. Vlak nakonec odjel místo 9.20 hod až v 10.00 hod, ale přeci jen jel. Tentokrát v St.-Malo svítilo slunce, byl odliv a my jsme mohli klidně procházet po písku v moři, lézt přes černé skály, které byly pokryté mušličkami, vyšplhali jsme až ke tvrzi Fort National a na ostrůvek Grande Bé, odkud byl nádherný výhled na město. Najednou jsme viděli, že prostory se po odlivu hemží lidičkami, kteří sbírají škeble. Zřejmě tam chodí jako my na houby. Nakonec, díky stávce, jsme zažili nádherné dopoledne i odpoledne, nejlepší z celého našeho pobytu.
Rennes
Mont –St. – Michel
Le Mont-Saint- česky Hora sv. Michaela, je žulový, 80 metrů vysoký, přílivový ostrov (resp. poloostrov – s pevninou je od r. 1879 spojen náspem) v severozápadní Francii ve stejnojmenném zálivu u pobřeží Normandie. Rozdíl výšky mořské hladiny při přílivu a odlivu je cca 15 m (nejvíce v Evropě), takže buď je „hora“ obklopena tekutými písky nebo „plave v moři“. Odlivem se obnažuje mořské dno do vzdálenosti 10–15 km od pobřeží. Nachází se zde četné historické památky (klášterní kostel z 11.–16. stol., gotické klášterní budovy, opevnění z 13.–15. stol.). Ostrov, záliv i klášter jsou od roku 1979 zapsány na Seznamu světového dědictví UNESCO. Jedna z hlavních turistických atrakcí Francie je zároveň jedním z nejstarších míst její duchovní tradice. Opatský chrám a gotický klášter korunující vrchol skalnatého ostrova Mont-Saint-Michel jsou obdivuhodným stavitelským dílem.
Mont-Saint-Michel láká poutníky a cestovatele jíž přes tisíc let. Tyčí se vysoko nad písečnou rovinou, kterou neustále uhlazuje příliv pronikající do nitra zátoky, a s pevninou jej spojuje pouze hráz. Při pěkném počasí je kuželovitá skála s chrámem, budovami kláštera, domy, zahradami, terasami a hradbami viditelná ze vzdálenosti mnoha kilometrů, avšak v mlze se temné obrysy střech a vížek vynořují z oparu jako strašidelný hrad. Před mnoha staletími byl ostrov spojen s pevninou a tvořil skalnatý výčnělek bažinaté lesní krajiny v této části Normandie. Za římských dob se mu říkalo Hrobová hora - v názvu se pravděpodobné zachovala lidová tradice, podle níž skála bývala keltským pohřebištěm. Druidové se tu klaněli slunci a tento kult se udržel i za Římanů, kteří zde uctívali slunečního boha Mithru, Podle legendy z tohoto období byl pod Hrobovou horou pohřben ve zlaté rakvi Julius Caesar se zlatými jezdeckými botami na nohou. V 5. století došlo k poklesu půdy a o sto let později se skála změnila v ostrov, který byl za přílivu zcela odříznut. Jindy se k němu lidé mohli dostat jen po nebezpečné cestě vyznačené vysokými kůly. Klid ost-rova a jeho nepřístupnost záhy při-lákaly skupinu mnichů, kteří si na něm postavili malou modlitebnu. Zůstali jedinými obyvateli ostrova až do roku 708, kdy prý avrancheského biskupa Auberta (později svatého Auberta) ve snu navštívil archanděl Michael a přikázal mu, aby na Hrobové hoře postavil chrám. Aubert snu nedůvěřoval, a tak zpočátku ne-podnikl nic. Proto se archanděl zjevil znovu a příkaz opakoval. Aubert začal podle pověsti stavět teprve po třetí návštěvě, kdy mu Michael zaťukal prstem na hlavu. Biskupovi pomohla v budování celá řada zázraků: obrys základů vyznačila ranní rosa, na místě, kam měl být položen první žulový kámen, se našla ukradená kráva, a nemluvně v matčině náručí odstranilo pouhým dotekem nožky velký balvan ležící v cestě. Svatý Michael se pak objevil na ostrově ještě jednou, aby obyvatelům ukázal pramen sladké vody. Ostrov přejmenovaný na Mont-Saint-Michel (horu Svatého Michaela) se záhy stal poutním místem. V roce 966 vzniklo na jeho vrcholu benediktinské opatství pro padesát mnichů. Práce na stavbě opatského chrámu, který stojí na vrcholu skály dodnes, byly zahájeny v roce 1020. Na prudkých svazích však postupovaly jen zvolna, a tak si dokončení vyžádalo přes sto let. Za staletí jeho existence se části původní stavby několikrát zřítily a bylo nutné je obnovit. Dodnes však zůstává pře-vážné románskou stavbou s kulatými oblouky, silnými zdmi a mohutnými klenbami, i když kněžiště z 15. století je gotické. Opatský chrám je pouze jedním z divů ostrova Mont-Saint-Michel. Druhý z nich postavil francouzský král Filip II. poté, co v roce 1203 část kostela vy-hořela. Tehdy se Filip pokusil ostrov dobýt z nikou jeho tradičních vládců, vévodů z Nor-mandie. Náhradou dal v letech 1211 až 1228 postavit gotický klášter La Merveille (Zázrak). La Merveille se skládá ze dvou hlavních tříposchoďových traktů. V přízemí východního je aumoniěre, kde mnichové rozdávali almužny a poskytovali chudým poutníkům přístřeší. Nad ní je salle děs bótes, hlavní místnost pro hosty, v níž opat vítal bohaté návštěvníky. Na jed-nom z obrovských ohnišť se připravovaly pokrmy pro mnichy, zatímco druhé sloužilo k vytá-pění sálu. V nejvyšším poschodí byl prostorný refektář. Vysokými úzkými okny proudilo dovnitř jasné světlo. Mniši jedli mlčky, zatímco jeden z nich předčítal z Písma.V západní části La Merveille najdeme vellier, skladiště. Nad ním je písárna.kde mniši do úmoru opisovali rukopisy. V roce 1469, poté, co král Ludvík XI. založil řád rytířů svatého Michaela, se v této síni, rozdělené na čtyři části řadami kamenných sloupů, shromažďovali řádoví rytíři. V posledním poschodí, jakoby zavěšen mezi nebem a zemí, je ambit, kam se mniši uchylovali, aby nalezli klid. Dvě řady střídavě uspořádaných štíhlých sloupů nesou oblouky zdobené reliéfy listů a lidských tváří. Klášterní částí se mělo procházet do kapitulní síně, ta však nikdy nebyla postavena.V Mont-Saint-Michel u nevládlo vždy jen zbožné přemítání. Po celý středověk se jej různí králové a knížata pokoušeli zmocnit silou. Začátkem 15. století za stoleté války byl ostrov opevněn. V roce 1591 odolal útoku hugenotů. Mnichů však stále ubývalo,a když kláš-ter za francouzské revoluce zrušili, žilo jich v něm už jen sedm. Za Napoleonova panování dostal ostrov nový název Ile de la Liberté (Ostrov svobody). Až do roku 1863, kdy se stal národní kulturní památkou, pak sloužil jako vězení. Rozsáhlé části chrámu i kláštera byly restaurovány. Dnes je Mont-Saint-Michel vedle Paříže a Versailles hlavní turistickou atrakcí Francie. V roce 1922 obnovili na Mont-Saint-Michel křesťanské bohoslužby. Od té doby se v opatském chrámu pravidelné slouží mše. Aby se udržela duchovní tradice, bydlí zde trvale nejméně jeden mnich a mnoha dalším ostrov nabízí alespoň dočasné útočiště před shonem okolního světa.
My jsme klášter navštívili za odlivu. Auta a autobusy parkovaly na mořském písku a cedule oznamovala, že v 17.45 hod. bude parkoviště pod vodou. Procházka po celém opatství (vstupné 6,40 Eur), kdy nám přálo počasí a svítilo sluníčko, byla fantastická. Také káva, kterou jsme si vypili na Grande Rue, s výhledem na opatství, chutnala dvojnásobně. Le Mont Saint-Michal jsme opouštěli jen těžce.
Quimper
Jeho hlavní vodní tok je posetý pěšími mosty, které jsou lemovány květinami. Město má zvláštní šarm a divokou pýchu ve svém hluboce zakořeněném bretaňském dědictví. Dokonce je zde jedna škola, která učí exkluzivně jenom bretoňštinu. Tou další pýchou je kameninové zboží, které je stále pečlivě malované jako už tři sta let. Vyrábí se fajáns, krásně ručně malovaná keramika. Typickým dekoračním motivem jsou modře a žlutě malované květy a zvířata. Katedrála Sv. Corentin s velkolepými dvojitými věžemi byla postavena mezi 13. a 15. stoletím. Vyznačuje vchod do starých čtvrtí z nábřeží St Corentine.Katedrála skrývá několik neobvyklých rysů a znaků včetně překrásně růžového stropu se žlutými žebry. Quimperská patronka je jednou z desítek bretaňských svatých, které církev neuznává oficiálně. V biskupském paláci je dnes muzeum.
Při návratu z Quimperu do Rennesu došlo ke zjištění, že nocleh, který jsme tak těžko hledali, máme sice objednaný, ale až na další den, jelikož jsme si spletli datum. Bylo štěstí, že jsme to zjistili až při zpáteční cestě, jinak bychom měli návštěvu fantastického Le Mont Saint-Michelu zkaženou. Tentokrát však štěstí stálo při nás a při dohadování se šéfem penzionu, kdy mu někteří z nás přeházeli praporky se zamluvenými pokoji a přivedli ho ve zmatek, nocleh jsme získali. Na nádraží jsme si ještě všimli panelů s vypsanými vlaky a pochopili jsme, že druhý den budou výluky, ale nás se to netýká. Ráno jsme odcházeli v 6.00 hod a museli jsme si vzít batohy, protože ubytování jsme měli až večer. První překvapení bylo, že nádraží bylo prázdné. Pak jsme zjistili, že se nejedná o výluky, ale stávku a jedou pouze vypsané vlaky, které byly samé TGV do Paříže a jen jeden vlak v 9.20 do St.-Malo. Tak to nám pěkně vzalo náladu. Ať jsme přemýšleli jak chtěli (teda hlavně pánové), nic jiného nám nezbývalo, než se opět podívat do St.-Malo a odpoledne věnovat prohlídce Rennesu. Jenže do 9.20 bylo ještě dlouho. Proto jsme se rozhodli, že půjdeme do baru, kde jsme si zamluvili nocleh na kávu a zkusíme si tam nechat aspoň batohy. Pan šéf se smál jen nás viděl a věci nám nechal v recepci. Pak jsme se přesunuli zase opět na nádraží, kde už natáčela televize průběh stávky. Oslovili nás, ale bohužel, s námi se moc nedomluvili. Večer jsme si pustili v hotelu televizi se zprávami a dokonce nás v ní bylo vidět, jak sedíme na lavičkách. Vlak nakonec odjel místo 9.20 hod až v 10.00 hod, ale přeci jen jel. Tentokrát v St.-Malo svítilo slunce, byl odliv a my jsme mohli klidně procházet po písku v moři, lézt přes černé skály, které byly pokryté mušličkami, vyšplhali jsme až ke tvrzi Fort National a na ostrůvek Grande Bé, odkud byl nádherný výhled na město. Najednou jsme viděli, že prostory se po odlivu hemží lidičkami, kteří sbírají škeble. Zřejmě tam chodí jako my na houby. Nakonec, díky stávce, jsme zažili nádherné dopoledne i odpoledne, nejlepší z celého našeho pobytu.
Rennes
Rennes je civilizačním středem Bretaně. Jde o velmi liberální město, kam dojedete jen za dvě hodinky z Paříže. Najdete zde kosmopolitní atmosféru hlavního města regionu stejně jako nezávislého ducha vesnice, ale především bretaňskou originalitu.
Panorama města se chlubí velkolepou směsí od dřevěných hrázděných domů až po neoklasicistní náměstí, a to vše v noci ožívá pravým bujarým studentským životem. Je nutno zmínit, že toto univerzitní městečko je skutečnou mekkou nočního života severozápadní Francie, ovšem s výjimkou letních prázdnin, kdy jsou studenti na prázdninách. Staré Město má strukturu středověké vesnice, která je nejvíce patrná mezi ulicí St George a náměstími sv. Anny a sv. Michala, kde jsou hrázděné domy pečlivě zrenovované, vesele barevné a v dnešní době plné barů, hospod a nejrůznějších obchodů. 
Katedrála sv. Petra byla založena v roce 1787 na již osvědčeném místě, kde dříve stával již pohanský chrám, a po něm ještě románský kostel a gotická katedrála.V páté kapli najdeme největší pýchu katedrály, drobounce vyřezávaný oltář ze 16.století, na němž je zobrazen život Panenky Marie. Katedrála sama o sobě je pozoruhodným dílem, strop je vyřešen namalovanými kazetami. Oltář, který je používán při bohoslužbách je velmi moderní vyvedený v mátově zelené barvě. Přes ulici sv. Petra se nachází Portes Mordelaises, poslední dochovaná část středověkých hradeb společně se stařičkou Hraběnčinou věží (Tour de Duchesne). Zahrady Jardin du Thabort jsou jednou z nejkrásnějších zahrad ve Francii, procházka mezi živými ploty, zajímavě nadesignovanými květinovými plochami, sochami, fontánami, obrovskými ptačími voliérami a takzvanými pekelným jeskyněmi zažene každé chmury a prosvětlí mysl. Rennes má také krásné nádraží. Je to velká patrová budova, kde v přízemí jsou jen úschovny a hlavní část s pokladnami, informacemi a spoustou obchodů je v patře. Tolik hodin, kolik jsme strávili na tomto nádraží, jsme dosud nezaznamenali.
Vannes
Bylo hlavním městem armorického kmene Venetů (mořeplavců), který r 56 př. Kristem porazil Ceaser. Město si udrželo výsadní postavení až do r. 1532, kdy se Bretaň připojila k Francii. Dnes je Vannes rušným obchodním městem a dobře upravenou středověkou čtvrtí. Z promenády De la Garonne je působivý výhled na východní část hradeb starého Vannes. Na obou koncích se dochovaly historické městské brány, u níž je řada přádelen ze 17. stol. V úzkých uličkách je opět mnoho neporušených domů z 16. Stol. katedrála St.-Piere ze 13. stol. byla od té doby značně přestavěna. V kapli Nejsvětější svátosti se nachází uctívaný náhrobek Vindenta Fe-riera, španělského světce, který zemřel ve Vannes r. 1419. Naproti katedrály je staré kryté tržiště, kde se v minulosti setkávali místní obyvatelé.
Z Rennesu jsme směrem k domovu ojížděli vlakem TGV. Projížděli jsme přes Le Mans, kde jsme udělali zastávku a Paříž do Vídně.
Žádné komentáře:
Okomentovat