Evropou po železnici - 13. část

Trento

Trento  je starým, kdysi mohutně opevněným městem. Původní název Tridentum vymysleli Římané, kteří jsou zakladateli města. Výhodná poloha v širokém údolí na břehu řeky Adiže obklopeném horami, alpskými masívy, z města, kde končila cesta z Val Sugana (benátská obchodní cesta), udělala důležitou bránu do brennerské cesty. V letech 1027-1803 byl Trident sídlem arcibiskupa, podřízeného jedině císaři. Od r. 1545 se zde konal tridentský koncil, který vyvolal protireformační hnutí.

Trento je hezké město s četnými věžemi a paláci, částečně s fresko-vou výzdobou na průčelích, má už italský ráz. Prohlídku města začíná-me  na náměstí Piazza del Duomo s pěknou Neptunovou fontánou. Stojí zde řada zajímavých staveb: Palazzo Pretorio, dva historické domy Case Cazuffi, s freskami od Fogolina (16.-17. století), předev-ším však velkolepý chrám, vysta-věný ve 12. až 13. století v románs-ko-lombardském stylu. Uvnitř je fresková výzdoba, v pravé kapli velký krucifix, před nímž byly vyhlášeny dekrety koncilu. Severozápadně od chrámu stojí kostel Santa Maria Maggiore, renesanční stavba, dokončená r. 1523. Nejvzácnější částí vnitřní výzdoby je balkon pro zpěváky, který dokončil r. 1534 Vincenzo Grandi. Pravou stěnu chóru zdobí obraz, představující zasedání koncilu.

Z chrámového náměstí se dostaneme severním směrem na širokou Via Belenzani, nejkrásnější ulici města, lemovanou vznešenými paláci se zbytky fresek na průčelích. Na jejím severním konci stojí po pravé straně Palazzo Municipale a naproti Casa Geremia. Z této třídy se dostaneme na další - Via Menci. Rovněž s četnými paláci a pěkným barokním koste-lem San Francesco Saverio. Více k severu je před nádražní budovou park Giardino Pubblico, ve kterém stojí pomník Danteho z roku 1896 a pomník Aloisa Negrelliho, průkopníka stavby Suezského průplavu. Na západní straně parku je pak románský kostel San Lorenzo.

Na severním okraji  Trenta se zvedá Castello del Buonconsiglio, bý-valá biskubská rezidence,  mohutná rotunda a nádherná renesanční stav-ba s arkádovými nádvořími a freskami. později kasárna a dnes muzeum.                                    

Bolzano

Bolzano je město v regionu Trentno-Alto Adige v severní Itálii, správní středisko autnomní provincie Bolzano, zvaná též Jižní Tyrolsko. V raném středověku bylo okolí Bolzana kvůli močálům  a častým povodním neobyvatelné. Již v období římské říše se zde nacházelo sídliště. To se rozkládalo v okolí dnešní ho dómu (hlavní kostel), kde byl nalezen raně křesťanský kostel. Vojenská stanice se s největší pravděpodobností nacházela u mostu přes řeku Isarco. V období stěhování nádů byla sídla v údolí opuštěna a přemístěna na vyvýšená místa. Bolzano je od jeho založení a povýšení do městského stavu před více než 800 lety obchodním místem, které leželo výhodně umístěno mezi dalšími významnými obchodními městy Benátkami a Augsburgem. Na výstavy, které se konaly čtyřikrát do roka, přicházeli obchodníci ze severu a jihu. Z tohoto důvodu byl roku 1635 zřízen merkantilmagistrat (obchodní soud), který se v době trhů skládal ze 2 německých a 2 italských radních. Od 12. století stavěla šlechta v údolí Bolzana hrady, obvykle na exponovaných místech, aby ukázala světskou moc rodin. Hrady byly stavěny na strategicky výhodných místech. Hrady spojovaly nároky politické moci s právní funkcí a s vybíráním daní. Daně byly většinou vybírány v naturáliích a z tohoto důvodu byly v prostorách hradů stáje a sklady pro skladování obilí a vína. V pozdním středověku byla moc přesunuta do měst Bolzano, Merano, Brixen a ke dvoru na Hrad Tirol (od roku 1420 do Innsbrucku). Roku 1381 získalo město Bolzano od vévody Leopolda III. Městský erb.

Na náměstí stojí dóm Nanebevzetí Panny Marie ze 14. a 15. stol., vy-cházející z raně křesťanského hřbi-tovního kostela vybudovaného ko-lem r. 400. Věž, vysoká 65m a dos-tavěná r. 1519 je charakteristickým znamením města. Z dalších zajíma-vostí je to dominikánský klášter, je-hož kostel pochází ze 13. a 14. stol. ještě krásnější fresky najdeme v přistavěné kapli   sv. Jana. Na ovocném trhu je Neptunova kašna z r. 1777 a měšťanské domy jsou ze 17. stol.

Při cestě na ubytování do Klagenfurtu jsme ještě stihli navštívit

Brixen
Snad každý Čech si u tohoto tyrolského města okamžitě vzpomene na jedno jméno. Hádáte správně. Je to Karel Havlíček Borovský. Ve škole jsme se učili, jak zde trpěl ve vyhnanství. Rakouská vláda se později obávala jeho styků s místním obyvatelst-vem a tak ho nakonec vykázala do malého domku za městem. Tvrdé alpské klima mu podlomilo zdraví, takže krátce po návratu do Prahy zemřel. V tomto případě se nejed-ná o legendu komunistickou, existovala už za první republiky. Karel Havlíček zde skutečně v letech 1851 až 1855 pobýval. Byl vyhnanec, v Brixenu nežil dobrovolně, do Prahy se vrátit chtěl, ale nesměl. To však nic nemění na skutečnosti, že Brixen, položený na jižní straně Alp otevřené k moři, má vynikající lázeňské klima. Ten do-meček si najal sám, protože se mu v hotelu přestalo zamlouvat a pokud se do něj ve-čer vracel na pivo, pak to měl zhruba pět minut pomalou chůzí. Rovněž finančně na tom nebyl nikterak špatně. Zde vznikly jeho verše jako:
Telecí jak mandle       
vína taky dost
načpak hledat
zatracená duše
větší blaženost.

Něco podobného se nám rozhodně nedochovalo z jáchymovských koncentráků, kam byli podobní kritici reži-mu posíláni přesně o sto let později. Nikoli od rakouské vlády,  ale od Čechů samot-ných.                             

dům K.H.Borovského

Brixen (německy) neboli Bressanone (italsky) je malebné horské městečko v údolí nedaleko Bolzana. Dnes se nalézá na území Italie, patří do oblasti jižního Tyrolska (Südtirol, přičleněn Itálii 1919), které v období do konce první světové války patřilo i k nám, tedy naší společné Rakousko-Uherské říši. První dva roky žil Havlíček v cen-tru města v hotelu „Zum Elephanten", dnešní ELEPHANT, tedy slon. Byl to tenkrát jako dnes nejluxusnější hotel ve městě. Jméno dostal podle slona, který tudy byl tran-sportován do Vídně v roce 1551. Slon je dodnes vyobrazen v životní velikosti na průčelí hotelu. Jeho malíř však bezpochyby skutečného slona nikdy nevidět. Slon tento je trochu řízlý prasetem. V Havlíčkově době měl hotel 30 pokojů vykládaných drahým dřevem, císařskou suitu a kapli. Na domku, kde byl K.H.B. „vysídlen“je pa-mětní deska, na které jsou v němčině mimo jiné i tato slova: „Svému významnému spoluobčanovi Rakouska věnují občané města Brixen". Místní se tedy na něj nedívali jako na cizince, nýbrž jako na krajana. Havlíčkové také měli služku a jídlo si nadále nechávali vozit z hotelu.Tato korektura nepravdivé legendy nemění nic na jeho díle, zásluhách a naší úctě k tomuto člověku. Havlíček sám by jistě na zfalšování svého životopisu neměl žádný zájem.

Brixen je vůbec nejstarším městem Tyrolska. Dominantou města je chrám zasvěcený sv. Kassianovi a Vigiliovi, patronům kraje mezi Bri-xenem a Bolzanem, jehož historie sahá až do doby ottonské, tedy do 10. století. V letech 1745 – 1754 byl chrám barokně přestavěn na trojlodní se dvěma věžemi na por-tálu. V dómu jsou uloženy relikvie obou patronů. Sv. Kassian zemřel okolo roku 300 a sv. Vigillius byl o sto let mladší. Další opatrované re-likvie patří svatému Lucanovi, kte-rý žil v 5. století. Brixen byl ještě v 19. století, až do přesídlení biskupa do Bolzana, sídlem biskupů. Dóm je však jediné, co po tomto slav-ném období zbylo. Na dóm z jedné strany navazuje podloubí s výjevy z křížové cesty. Ty představují největší nástěnnou malbu v alps-kých zemích. Dále se zde také nachází biskupský dvůr. Z druhé strany sousedí s chrámem zdejší farní kostel. Nad hlavními vraty dómu se nachází panenka Marie, která podle pověsti ukazuje bis-kupovi kam se má jít najíst. Ve směru její ruky se v úzké středověké uličce nachází stylová hospoda Finsterwirt. Dle vedoucího restaurace pocházejí základy domu z 10. století. Samotná hospoda byla postavena ve 12. století a nábytek pochází z 15. století. Hostinec v minulosti navštěvovali mnozí brixenštní biskupové. Bývalou rezidenci brixenského biskupa Hofburg ze dvou stran obklopuje vod-ní příkop. Budova má okolo sedmdesáti místností, ve kterých se nachází muzeum diecéze. Lze zde spatřit ojedinělou sbírku z Jižního Tyrolska. K vidění jsou zde středověké plastiky, barokní nástěnné tapisérie, obrazy od Lucase Cranacha a Paula Trogera.

Další den jsme pokračovali přes Vídeň, Vídeňské Nové Město, Pitten, Seebestein, do Brucku an der Mur, Zeltwegu a do Klagenfürtu. Ráz tohoto kraje charakterizuje přívětivá údolí kolem řek Mur a Mürz,  kocovitá krajina a roviny Burgenlandu.

Bruck an der Mur

Okresní město na soutoku řek Mur a Mürz budoval od r. 1262 pláno-vitě český král Přemysl Otakar II., který tehdy dostal štýrské vévods-tví léném a dal zde postavit rozsáh-lé hradby. město zbohatlo na ob-chodní cestě do Benátek. Všechno bohatství však lehlo popelem r. 1792 při požáru, který zničil celé město. Ve farním kostele ze za-čátku 14. stol. se dochovaly patrně nejkrásnější kovotepecké práce z období gotického Rakouska v podobě dveří do sakristie. V bý-valém kostele minoritů ze 13. stol. se dochovaly rozsáhlé fresky, které vznikly kolem r. 1380. Nejkrásnějším domem na velkém Hlavním náměstí je tzv. Kornmesshaus (dům, kde se měřilo obilí), patří k nejdůležitějším rakouským gotickým světským stavbám. Byl postaven r. 1505 podle nákresu dovezeného z Benátek. Krásnou stavbou je také lékárna s arkádovým nádvořím a tzv. Flozsmeis-terhaus (dům vrátného) s podloubími na dvoře a renesančními dvojokny nad bránou.

Klagenfurt

Stotisícové hlavní město Korutan leží v široké pánvi u jezera Woerthersee. Na jihu je pohoří Karavanky, na severu Východní alpy a nad jezerem vrcholky Karnských Alp.

Historie: Začalo to nějakou potvůrkou, drakem, kterému říkali Lindwurm. No a tenhle drak měl velice vybrané gusto: chutnaly mu mladé dívky neposkvrněné! Dnes by asi zemřel hlady, ale tenkrát byly jiné mravy! Jak toho draka přemohli? Podvodem, lstí, jak jinak! Odvážní chlapíci, zcela jistě zamilovaní do oněch dívenek, postavili věž, na její vrchol přivázali vola (ne jednoho z nich, ale zvíře!), nacpali ho vším možným, ale hlavně voňavým, drak jim to "sežral" a byl pokoj! Dnes je z toho všeho městský znak, věž a drak! Vola nenajdete, toho drak přeci sežral!

Okolo řeky Glan začal život a bylo to zásluhou velkopána jménem He-rmann von Spanheim. "Forum Chlagenvurth" je dokument, kde se poprvé mluví o Kla-genfurtu (1193 – 1199). Ale jelikož osada ležela na břehu řeky, přišly záplavy a město pomalu ale jistě skončilo pod vodou. A tak se objevil jiný von Spanheim, tentokráte Bern-hard, a v roce 1246 postavil nové město, o kousek dál a hlavně výš než bylo to zaplavené. Nutno do-dat, že nejen povodně, ale také po-žáry, zemětřesení a další přírodní katastrofy postihly v průběhu sta-letí Klagenfurt.  Nejvíc asi hořelo v roce 1514, téměř celé město lehlo popelem. Císař Maxmilián I údajně neměl peníze, ale věřte císařům!, a tak odevzdal město do rukou radních. A dobře udělal! Město vzkvétalo, řada paláců pochází právě z této doby rozkvětu. Od roku 1592, zejména zásluhou architekta Domenico dell'Allio, se objevuje nové řešení středu města, které přetrvalo do dnešních dnů. Rok 1797 a příchod malého velkého císaře Napoleona. Celé roky trvala jednání o příměří. Francouzi nakonec přistoupili na mírové řešení, ale ještě před odchodem poslali na věčnost všechna opevnění. To se psal rok 1809. Dnes můžete vidět jen pár kamenů, kousek zdi a jednu bránu, Völ-kermarkter Tor. Roku 1849 mělo město 13.712 obyvatel.  Südbahn, železnice, spojila město se světem v roce 1863 a tím začala doba průmyslová. Svým jižním klimatem, zelení a uzounkými uličkami láká Klagenfurt k procházkám po Starém městě. Z památek lze vyzdvihnout nádhernou starou radnici, jež stojí na rohu Starého náměstí, lemovaného ukázkovými měšťanskými domy. Směrem na západ od Starého náměstí narazíte při procházce na Landhaus – krásnou renesanční stavbu, sídlo zemského parlamentu s arkádovým nádvořím. Celkově je v centru města přes padesát přístupných arkádových nádvoří. Na Novém náměstí je pak Dračí kašna, kterou zdobí socha báj-ného draka, jež je symbolem města. Podle legendy však s drakem bojoval prostý rolník, nikoliv Her-kules, kterého můžeme v tomto sochařském díle spatřit. Na náměstí lze také spatřit bronzovou sochu Marie Terezie.

Odpočatí a vyspaní ráno vyrážíme a náš vlak projíždí mezi kopci Jižních alp a úrodným údolím řek Drau a Mur. Nejlehčí to má F1, který všem řekám říká Bečva. O blahobytu kraje svědčí kláštery, zámky a bohaté kostely. První zastávka je

Friesac

Když král Ludvík Němec daroval r. 860 dvůr Friesach arcibiskupu Adalminu Slacburskému, začalo zde téměř tisícileté salcburské pa-nování, kterí skončilo teprve r. 1803. Biskupům se zalíbil předev-ším kopec Petersberg, který biskup Konrád I. do r. 1130 podstatně zvět-šil a zkrášlil. Po celý středověk zde sídlili salcburští arcibiskupové a od 12. stol. tu razili slavný frie-sašský fenik. Těsné spojení města, jež vyrůstalo pod hradem, se Salc-burkem se přirozeně odrazilo ve stavbě kostelů, klášterů a paláců. Rozlehlá a zčásti dobře zachovalá opevnění a vodní příkop svědčí navíc o strategickém významu hradu i města. Arcibiskupský dvůr přitahoval jako hosty císaře, krále a knížata. Friesašské městské hradby byly kdysi 11 m vysoké, 1,50 m silné a navíc je chránil vodní příkop 15 m široký, hluboký 9 m.   Opevnění bylo zesílené pěti branami a jedenácti opevněnými věžemi. Z hradeb se zachovaly poměrně velké části, z opevněných věží jen tři. Z hradu zbyly jen dvě čtvercové věže, dávající jen malou představu o hradu, který je popisován jako císařský palác. Dále se zde nachází kostel sv. Petra z r. 927, který se dochoval dodnes jako románská pilířová bazilika s gotickým chórem a křížovou klenbou. Oltář zdobí kamenná socha madony s dítětem z období kolem r. 1200. Stavba dominikáns-kého kostela začala r. 1217 a byla dokončena r. 1264. Najdeme v něm pískovcovou madonu v život-ní velikosti ze začátku 14. stol. V kostele řádu německých rytířů ze 13. stol. je mnoho dřevěných soch.

Althofen

Je malé městečko na kopci s krásným výhledem.

Poslední město, které navštěvujeme je Vilach. Ten jsem už dříve popsala a nerada bych se opakovala.

Další den jsem věnovali návštěvě Slovinska. Krajina, kterou jsme projížděli, byla velmi pěkná. Údolí střídaly pohoří, lesy a roviny. Ovšem návštěva města byla již horší. Je vidět, že městečka jsou od západu odlišná. Jsou cel-kem neupravená a ničím nás nezaujaly. Po návštěvě Lublaně a Postolnej jsme raději Slo-vinsko opustili a na závěr jsme navštívili Terst.

Slovinsko

je nejsevernější zemí bývalé Jugoslávie a v současné době nejstabilnější, nejvíce prosperující a tu-risticky nejvstřícnější ze všech evropských postkomunistic­kých zemí. Slovinsko také vždy bylo nejbohatší a nejvíce na Západ orientovanou částí Jugoslávské federace a s vyjímkou  Desetidenní války, která mu přinesla v roce 1991 nezávislost, se Slovinsko úspěšně vyhýbalo sporům, které za-městnávaly spíše jižnější republiky. Po staletí spravovali Slovinsko německy hovořící panovníci a i dnes je možné se zde domluvit spíše německy, alespoň u staršího obyvatelstva. Až do roku 1918 byla tato země součástí Rakouska-Uherska. Během tohoto období si samotní Slovinci osvojili kulturu svých samozvaných pánů, ovšem přesto všechno se jim podařilo uchovat si silný smysl pro etnickou identitu, k čemuž jim dopomáhala slovinština, slovanský jazyk, který je svými kořeny pří-buzný s češtinou, srbochorvatštinou a slovenštinou.

Krajina Slovinska je stejně tak krásná, jako rozmanitá. Po obou stranách slovinsko-italské hranice se táhnou Julské Alpy. Proslulá jezera Bled, Bohinj a také nejvýznamnější slovinské středisko Kranjska Gora, jsou dobrými výchozími místy k výletům do okolních hor. O něco jižněji láká projíždějící turisty křehká krása krasových jeskyní, především pak jeskyně Postojna. Hlavní město Slovinska Lublaň (Ljubljana) je bezesporu nejznámějším v zemi. Krátký úsek slovinského pobřeží podél severního okraje Istrijského poloostrova lemují městečka, která patří ve Slovinsku k nejvyhledáva­nějším letoviskům. Slovinsko zkrátka nabízí relativně blízko u sebe jak moře, tak skvělé hory a tudíž může Slovinsko představovat dobrý kompromis pro strávení dovolené.

Lublaň

Slovinské hlavní město Ljubljana, je se svými 271 tisíci obyvatel zá-roveň i největším slovinským měs-tem. Metropole leží na řece Ljub-ljanica, která se pak vlévá do Sávy. Jedinou lublaňskou ulicí, o níž by se dalo říct, že to je bulvár, je Slo-venska cesta, kolem městského jádra. Ze severní části města, z kopců a věží a mezi domy z centra není problém užít si poh-led na zasněžené alpské vrcholky. Centrem všeho dění, všech srazů a tak dále je kruhové náměstí Frace Prešerna, z něhož vedou tři mosty nazvané neočekávaně Trojmostoví na proslulou lublaňskou tržnici. Ze jmenovaného náměstí je také pěkný pohled nahoru na kopec, na němž stojí Lublaňský hrad. Na tomtéž náměstí se ještě ty-čí dominanta, symbol města, barokní kostel. Město vícekrát zažilo zemětřesení. Tak například ničivé otřesy v šestnáctém století zapříčinily renovaci města v renesančním stylu. Po katastrofickém země-třesení roku 1895 pak Lublaň dostala neoklasicistní a secesní ráz. Když v roce 1895 postihlo Lublaň ono rozsáhlé zemětřesení, v Čechách se konaly sbírky na její obnovu. Starosta Lublaně Ivan Hribar pozval české architekty Hráského, Hudce a další. Podle jejich plánů byla v následujících letech pos-tavena v centru tehdejší metropole Kraňska řada honosných budov: zemské divadlo (dnes Opera), Zemský dům (nyní hlavní budova Univerzity na Kongresovém náměstí), Národní dům (dnes Národ-ní galerie, která velmi nápadně připomíná budovu pražského Rudolfína aj. Lublaňský hrad je nejvi-ditelnější lublaňskou památkou, neboť se tyčí na kopečku Grič přímo nad centrem hlavního města. Z centrálního Prešernova náměstí je to maximálně pět minut chůze k lanovce, která vás na hrad pohodlně vyveze. Lanovka vás vysadí přímo v hradním „podzemí“, odkud máte několik možností, jak si svou návštěvu vychutnat co nejvíce.

Postolná

Postojna je ošklivé město na jihozápadě Slovinska. Jedinou atrakcí jsou zdejší světoznámé jeskyně. Označení "jeskyně" je pro slovinskou turistickou atrakci číslo

jedna trochu nedůstojné. Postojna totiž zdaleka není jen pouhou jeskyní. Je to rozsáhlý komplex, který vytváří nesku-tečný svět sám pro sebe. Má 20 km cho-deb, galerii a dvoranu. Zatímco dnešní návštěvníky dopraví do hlubin komplexu elektrický vláček, její prapůvodní obyva-telé si tu pochutnávali na mamutech. Jediné, co dobu ledovou na tomto kouzelném místě připomíná, je teplota, která se navzdory slovinskému létu či zimě drží po celý rok na 8 stupních Cel-sia. Hlavním “tvůrcem” jeskyně byla vlastně říčka Pivka, která se pozvolna prohlodávala vápencem do podzemí. Dnes se chodby ve skále rozprostírají v několika patrech, tak jak vody Pivky pronikaly stále hlouběji do horniny. Pod prostorami, kudy proudí davy turistů i nyní stále klokotá říční proud a pomaloučku zvětšuje svůj tmavý životní prostor. My jsme se bohužel do jeskyně nedostali. Přišli jsme brzy ráno, jeskyně byly zavřené a nevyplatilo se nám čekat do otvírací doby. Od nádraží byly celkem vzdálené, v informacích jsme sehnali jakous takous mapu a podle ní jsme absolvovali cestu tam a zpátky. Před nádražím jsme ještě objevili malou kavárničku a dali jsme si kávu. Teprve tady pánové zjistili, že jsme celou cestu absolvovali sice dobře, ale podle mapy jiného města (už si nevz-pomínám, co to bylo za město). Jak je vidět, Čech, zvláště Moravák, se neztratí nikde.

Terst

Terst je město nacházející se v Itálii.. Leží v severní části země, na Jaderském pobřeží, na hranici se Slovinskem. Terst byl v letech 1382 – 1918 ovlivněn habsburskou monarchií. V této době byl Terst hlavním městem Rakouského přímoří. Po 2. světové válce si ho chtěla přivlastnit Jugoslávie. Od roku 1954 patří Terst Itálii . Dominantou města je náměstí Piazza dell'Unità d'Italia, kde se nalézá

spousta paláců z 19. století a hlav-ně radnice Palazzo del Municipio. K dalším místním památkám patří zámek Miramare z let 1856 – 1860, který si nechal v letech 1856–1860 zbudovat Maxmilián I. Mexický, hrad San Giusto s expozicí historických zbrabní a římským lapidáriem. Z hradeb hradu je krás-ný výhled na celé město Terst. Dá-le se tu dochovalo římské divadlo, katedrála San Giusto, srbský pra-voslavný chrám, luteránský kostel a synagoga. Za kulturou můžete vyrazit do divadla Teatro Verdi pocházejícího z roku 1798. Zajímavostí je funkční Opicinská tramvaj, která zde začala jezdit už v r. 1902. Tramvaj jezdí mezi Terstem a obcí Opicina. Nedaleko je svěží park s památníkem císařovny Sissi. Když zvolna přej-deme k moři, tak tam můžeme obdivovat Porto Vecchio, starý přístav s původními moly, stavbami a zátokami.

Terstu naše cesta končí a domů se vracíme opět přes Vídeň. Přesedali jsme v Benátkách a jelikož jsme měli čas, udělali jsme si krátkou noční procházku.

Říjen 2000

Švýcarsko

Trasa: Einsiedeln, Feldkirch, Bernina, Rochers de Naye, Interlaken, Schynige Platte, Martigny

Přestože byla polovina října, chystali jsme se na hory a projížďku po jezeře. Moc jsem se netěšila, předpokládala jsem na jezeře mlhu a na horách zimu a že přes mraky nic neuvidíme. Ale člověk míní a počasí mění. Tentokrát na horách byla tak kýčovitě modrá obloha bez jediného mráčku, až se tomu nedalo věřit. Po celou dobu naší cesty bylo slunečné počasí. Možná to způsobily záplavy, které byly na severu Itálie týden před naší cestou. Některá místa jsme si vlastně zopakovali, ale zase to bylo v jinou dobu a za jiného počasí. Dá se říct, horská krajina a její scenérie vypadají jinak každý měsíc. Ale abych se neopakovala, některá navštívená místa znovu popisovat nebudu, pouze využiji naše nové fotografie.

Einsiedeln

Město Einsiedeln je nejdůležitějším místem pouti věřících věnované Panně Marii ve Švýcarsku. Impozantní centrum Einsiedelnu je cílem bezpočtu návštěvníku mířících k baroknímu benediktinskému klášteru existujícímu již více než tisíc let. Díky „Černé madoně“ byl Einsiedeln poutním místem již ve středověku. Touto oblastí také prochází Jakobsweg (cesta sv. Jakuba) – mnoho poutních hostelů se však dnes již změnilo na běžné hotely pro turisty. Ty sem mimo jiné táhne i velký dřevěný ručně vyřezávaný betlém s 450 postavami a 100 metrů dlouhý kruhový obraz Kristova ukřižování z 19. století. Einsiedeln znamená poustevna a toto pojmenování místo dostalo po zdejším prvním poustevníku.

K samotnému založení kláštera došlo v místě, kde žil a zemřel mnich, poustevník, mučedník svatý Meinrad, s nímž je spjata tato legenda:
Někdy kolem roku 828 n.l. se benediktýnský mnich Meinrad uchýlil do ústraní v pustém lese. Zbudoval si poustevnu a malou kapli, kde se modlil. Živil se lesními plody a potravou, kterou mu nosili dva havrani. V zimě roku 861 ho v kapli přepadli dva tuláci - Richard a Peter. Meinrada zabili a hledali poklady, o nichž od poutníků slyšeli, že jsou v kapli ukryty. Nic nenašli a tak utíkali pryč. Dva věrní havrani, kteří s Meinradem v poustevně žili, oba zločince pronásledovali až do Curychu. A tam jim kroužili nad hlavou s takovým křikem a rámusem, až vzbudili pozornost lidí. Oba lotři byli zajati a souzeni hrabětem Adalbertem II. von Thurgau. K svému zločinu se doznali a byli popraveni. Na památku věrných havranů má od poloviny 13. století město Einsiedeln ve svém znaku dva havrany v červeném poli; klášter Einsiedeln pak používá znak dvou havranů ve žlutém poli.

Jiná verze legenda uvádí, že se Meinrad živil milodary od poutníků, kteří navštěvovali jeho kapličku. Zavraždili ho dva tuláci, kteří jej chtěli okrást o chleba a o víno, které Meinrad používal při mších jako dary Boží. Další obměna legendy je ta, že si poutníci vracející se z Meinradových bohoslužeb mezi sebou říkali, že v té kapli je ukryt poklad - myslíce tím ovšem poklad duchovní. Dva negramotní lapkové si to vyložili po svém a šli do kaple hledat poklad cenností.

Meinrad z Einsiedelnu  se narodil v německém Sulichgau - dnešní Rottenburg v Baden-Württembergu) někdy koncem 8. století. Lexikon a některé encyklopedie udávají rok 797. Dokonce se jeden čas tradovalo, že pocházel ze starého německého šlechtického rodu hrabat Hohenzollernů. Badatelé však tuto verzi jeho původu vyvrátili. Studoval na škole v benediktinském opatství na poloostrůvku Reichenau v Bodamském jezeře, kde jeho prvními učiteli byli opati Haito a Erlebald. Podle jejich vzoru se i on roku 822 stává řádovým mnichem a knězem. V roce 824 je ustanoven převorem v klášteře Babinchova zvaném Zelle (to je pojmenování pro malý klášter). Působí zde jako ředitel a učitel benediktinské školy. (V místech kláštera, vzdáleného asi pět kilometrů jihovýchodním směrem od Curyšského jezera, se dnes nachází město Benken.) Ale Meinrad se chtěl stát poustevníkem a každodenní pohled na vzdálené panorama Etzelského pohoří jej vábil a vybízel k zásadnímu rozhodnutí.V roce 828 obléká poustevnický šat a odchází od lidí. Vydává se k horám a po 8 mílích cesty neobydleným krajem nachází svůj nový domov v hlubokých lesích na svazích hory Etzel (1098 m n m). Tady pod alpským průsmykem (Etzelpass) si staví poustevnickou chýši. V roce 835 jde do svého "rodného" opatství Reichenau, odkud do lesů pod Etzelem přivádí další mnichy. S podporou abatyše Heilwigy z kláštera v Schänisa dalších lidí s dobrým srdcem, staví poutní kapli, kterou zasvětí Panně Marii. Ta bude po čase poutníky nazývána Naše Paní z poustevny. Současně je zde postaveno obydlí pro další mnichy, kteří sem přišli žít životem poustevníků. Plných dvacet pět let zde Meinrad prožil v Boží blaženosti a v lásce k bližnímu, dokud sem nepřišli dva lupiči hnaný hamižnou nenávistí. Svatý muž oba dva tuláky - Petera i Richarda znal a proto je laskavě ve svém příbytku přijal a pohostil. Oni jej však v kapli Panny Marie 21. ledna 861 zavraždili, aby jim nebránil v hledání bájného pokladu. (Dnes v těchto místech stojí kaple zasvěcená poustevníku Meinradovi.)  Když se zvěst o vraždě svatého muže dostala do Reichenau, někteří zdejší mniši darovali prostředky na výstavbu Meinradovy kaple. Ostatky bratra Meinrada, který ve svém mládí v Reichenau sedm let s nimi žil, přenesli do kostela v opatství Reichenau a slavnostně pohřbili.  Po 178 letech - v roce 1039 - byly jeho svaté kosti přeneseny a uloženy v již dostavěné Meinradově kapli v kostele v Einsiedelnu. V Meinradových šlépějích potom kráčeli další poustevníci, kteří žili ve stejném lese a často používali i jeho opuštěný příbytek. Ten se časem rozpadl, ale dochoval se malý oltář, u něhož se Meinrad modlil. Později nad ním vznikla nevelká kaple.

V roce 934 poustevníky přesvědčil Eberhard, probošt z katedrály ve Štrasburku, který byl v oblasti na návštěvě, aby založili benediktinské společenství, a oni tak učinili. Stal se jejich prvním opatem; nařídil na místě vybudovat kostel, jenž měl vysvětit biskup Konrad z Kostnice. Než však biskup stačil obřad dokončit, zazněl v kostele hlas, který třikrát zvolal, že kostel předtím vysvětil Ježíš. Prý se tak stalo s pomocí svatého Řehoře a čtyř apoštolů včetně svatého Petra. Papež Lev VIII. prohlásil, že šlo o zázrak a vydal papežskou bulu, která Einsiedelnu požehnala jako poutnímu místu. Jeho následníci ji pak ratifikovali. Benediktinský klášter a kostel se nadále těšily zvláštním výsadám, dostávaly značnou královskou finanční podporu a požívaly i významné ochrany.

V roce 1286 se cílem poutníků stala kaple Panny Marie, jež vznikla na troskách malého poustevnického příbytku svatého Meinrada. Stávala zde románská socha Panny Marie, kterou Meinradovi věnovala abatyše Heilwiga z kláštera Schänis. Sošku zničil velký požár kláštera v roce 1468. Nahradila ji dřevěná soška Panny Marie s Ježíškem. Tato plastika, vysoká asi jeden a čtvrt metru a začouzená kouřem svíček doutnajících zde řadu let, se stala hlavním cílem poutníků, kteří jí říkají Černá Madona. V současné době v kostele stojí Mariánská kaple z černého mramoru, která má představovat původní Meinradovo poustevnické obydlí. Je v ní umístěn vzácný obraz Milostné Panny Marie s Ježíškem.

Komplex klášterních budov procházel během staletí mnoha přestavbami. Tak, jak ho vidíme dnes je výsledek několika barokních přestaveb v 18. století. Původní románské a gotické stav-by přestaly provozu kláštera vyhovovat a navíc se již rozpadaly. Proto v roce 1704 začala výstavba čtyř nových nádvoří a budov. V roce 1709 vznikl Velký sál a roku 1738 Velká knihovna. Byla založena pozoruhodná zahrada. Nový klášterní kostel byl slavnostně otevřen roku 1735 a od roku 1747 zdobí vstupní nádvoří Mariánská fontána. Časem byly přistavovány další budovy pro správu, školu, dílny a stáje pro chov koní. V opatství se nachází světoznámá unikátní knihovna z roku 946 s téměř padesáti tisíci svazky, včetně nenahraditelných rukopisů. Je odrazem neuvěřitelného rozsahu práce kláštera, kam patřilo například i vyslání kolonie 110 mnichů v roce 1854 do Ameriky, kde měli působit na domorodé obyvatelstvo.

Po návštěvě kláštera jsme měli naplánovanou tříhodinovou plavbu po nejšvýcarštějším  jezeře – Vierwaldstätterském. Cestu lodí jsme podnikli z Flüllenu do Brunneru, kde jsme přesedli na koleskový parník do Luzernu. Tento parník byl jedinečný, na palubě jsme mohli sledovat vycíděné stroje, natřené červenou a měděnou barvou, jak pohánějí obrovská lopatková kola. Rovněž krajina hýřila všemi podzimními barvami a viděli jsme mírně zvlněné louky i velehory.     

            

Toto jezero je zeměpisným i historickým středem země. Na jeho březích byla založena nejstarší demokracie novověku. Pověst o Vilému Tellovi, legenda o boji za svobodu, se odehrává právě zde. Když se podařilo kolem r. 1220 pomocí Ďábelského mostu zprůchodnit strž Schöllenen na cestě k průs-myku sv. Gottharda, stalo se jezero důležitým článkem evropské dopravy směřující od severu k jihu. Vzhledem k nepřístupnosti jeho břehů vznikl mezi Luzernem a Flüelenem čilý lodní provoz. Na jeho podporu dostaly obce Uri a Schwyz r. 1231, resp. 1240 zvláštní úlevy od německého císaře. Na obranu svých práv před mocenskou politikou Habsburků uzavřely tyto dva kantony spolu s Unterwaldenem dne 1. Srpna 1291 „Věčný spolek“ a založili tím švýcarské Spříseženstvo. O šestnáct let později, psal se r. 1307 se vyslanci těchto tří obcí sešli na horské louce na severozápadním konci urnského jezera k přísaze, že svou zemi osvobodí od Rakušanů. Tuto přísahu splnili o osm let později, kdy u Morgartemu zvítězili nad habsburským vojskem. Když se k těmto obcím r. 1332 připojil i Luzern, patřilo celé vierwaldstätterské  jezero konfederaci. Jedním z důvodů, proč se tři kantony vzbouřily, jak říká pověst, byl lovec Vilém Tell, pocházející se z vesnice Bürglen v kantonu Uri. Vilém Tell odmítl pozdravit klobouk, který na náměstí v Altdorfu vyvěsil habsburský zemský fojt Getssler. Fojt ho za to přinutil, aby z hlavy svého syna sestřelil samostřílem jablko. Tellovi se to podařilo, avšak později tyrana zabil.

Z Lucernu jsme se odebrali do místa našeho ubytování, do Feldkirchu.

Feldkirch

Město, ležící na západní hranici rakouské země Vorarlberska při hranicích se Švýcarskem a Lich-tenštejnskem má asi 30000 obyva-tel. Bylo postaveno na základech římského vojenského tábora někdy kolem roku 850 jako Feldchiricha. Roku 1218 bylo uznáno městem a po té nechal hrabě Hugo von Mon-tfort vystavět na skále nad městem hrad Schattenburg. Poslední z hra-bat z Montfortu odprodal r. 1375 město a panství Feldkirch hraběti Leopoldu III. von Habsburg. Cent-rem staré části města je útulné sta-robylé náměstí s podloubím a řa-dou historických měšťanských do-mů. Kapucínský klášter byl zalo-žený r. 1602. Jako správce a duchovní pastýř vojáků sloužil klášteru r. 1621 Fidelis von Sigma-ringen. Tohoto advokáta chudých zabili reformovaní obyvatelé Graubündenu přímo na kazatelně a proto ho r. 1746 papež svatořečil. Od té doby je patronem města.

Další den jsme věnovali jízdě vlakem Bernina expres. Z Klosteru jsme obdivovali tunel, který je 19,2 km dlouhý. Hlavní masiv Berniny tvoří rozhraní vodních toků i povětrnostních situací. Nejvyšší štít Piz Bernina dosahuje výšky 4049 m a směrem k Pontresině z něj vybíhá hřeben Morteratsch (3751 m). dá se říct, že celá mohutná skupina má asi 75 vrcholů s výškou přes 3000 m. Po celou dobu jízdy vlakem se nám naskytoval pohled jak na vrcholy pokryté ledovci, tak na jezerní plošinu. Poslední zastávkou byl Svatý Mořic a následovala zpáteční jízda vlakem do Chúru, kterou jsme z minulosti znali jen v zimě. Byl to úplně jiné pohled na krajinu, kdy místo záplavy sněhu jsme sledovali krajinu hýřící všemi barvami.

Následující  den jsme uskutečnili třetí pokus o zdolání Rochers de-Naye. Ráno sice byla mlha, ale než jsme dojeli do Montreux začala opadávat a nám se pomalu odkrývaly vrcholky hor. Věděli jsme, že cesta bude úspěšná. A opravdu, na vrcholu nás čekala modrá obloha, slunce a překrásné výhledy. Kochali jsme se pohledy, na sluníčku chytali první bronz a pozorovali starty ragal. Ke zpáteční cestě jsme se museli doslova nutit.

V Montreux na nádraží jsme viděli slavný vlak – Orient Expres. Nevšední příběh Orient-Expressu se začal psát 13. července 1878. Toho dne podepsalo několik balkánských států a Osmanská říše Berlínskou smlouvu o železničním spojení mezi Vídní a tehdejší Konstantinopolí (dnešním Istanbulem). Již o pár let později, v roce 1883, vyjel z pařížského Východního nádraží první dálkový expres. Nápad na luxusní dálkový vlak do exotické Konstantinopole se zrodil v hlavě belgického inženýra Georgese Nagelmackerse, který byl zároveň zakladatelem společnosti Wagons-Lits, jež Orient-Express i další vlaky provozovala. Trasa vlaku, jenž ještě nebyl nazýván Orient-Expresem, vedla přes Bukurešť. Cesta z Paříže až na nádraží Sirkeci v Konstantinopoli byla vzhledem k tehdejším možnostem rychlá, trvala průměrně kolem 70 hodin. Málokdo však ví, že v prvních letech existence Orient-Expressu jeho jízda končila 70 km za Bukureští. Cestující museli přeplout na trajektu Dunaj a přestoupit na místní vlak do bulharské Varny. Z bulharského města do Konstantinopole přepluli cestující na lodi. Expres je dnes složen z původních opravených vagonů Pullman a Wagon-Lits, pečlivě zrekonstruovaných do předválečné krásy. Vagony jsou ale na rozdíl od mnoha jiných historických vlaků většinou taženy moderní elektrickou lokomotivou. Skládá ze tří jídelních, jednoho barového, jedenácti lůžkových a dvou služebních vozů. Poskytovaný komfort přesahuje služby mnohých světoznámých hotelů. O cestující ve vlaku se starají nejlepší francouzští šéfkuchaři, vybraní italští číšníci a angličtí nebo francouzští stevardi. Vlak má dokonce svého ředitele, starajícího se o spokojenost hostů – cestujících. Jídlo je cestujícím servírováno na stříbře, a pokud chcete, můžete si předem určit čas snídaně, samozřejmě servírované až do kupé. Preciznost vypilovaná do nejmenších detailů jde v tomto vlaku tak daleko, že i stonky květin, umístěných ve vázách na stolech, musí být všechny stejně dlouhé.                                                                      

Další horskou dráhou, kterou jsme zvolili, byla Aigle-Leysin. Cesta vedla terasovitými vinicemi a měli jsme výhled na hrad, hlavní zajímavost Aigle. Je považován za jednu z nejvýznamnějších památek tohoto druhu ve Švýcarsku.

Z Leysinu jsme pokračovali do Interlakenu, kde jsme měli nocleh. Tady jsme měli možnost se poprvé seznámit s následky povodně. Na polích byly nánosy bláta, na zahrádkách u domků rovněž bylo vidět, kde voda dosáhla a ze Siere do Brigu byla zavedena náhradní autobusová doprava, jelikož trať byla poškozena. Když jsme se za dva dny vraceli, trať se ještě opravovala. Ubytování jsme měli v Interlakenu, v části Böenigenu, v jugenherberku, které bylo se snídaní a docela přija-telné. Ovšem nedostali jsme se k němu bez problémů. Od nádraží bylo dost daleko (ráno jsme zjis-tili, že k ubytovně jede místní autobusová linka na jízdenku FIP) a my jsme k ní putovali večer a s bágly. Když jsme se dovlekli na místo, viděli jsme několik domků, ale naše ubytovna nikde. Cho-dili jsme pořád dokola, večer už v ulicích nikdo nebyl abychom se poptali na cestu a nakonec jsme zjistili, že na ukazateli, kolem kterého jsme chodili dokola, je ubytovna označena malou chaloupkou. Na ubytovně jsme se museli vyrovnat s tím, že WC bylo společné jak pro muže, tak pro ženy a ne-byli nijak oddělené. Chodily jsme s Maruškou pohromadě.

Ráno po snídani jsme se vydali pěšky do Wilderswilw, odkud jsme chtěli vyjet vláčkem do Schynige Platte, kde bychom udělali menší tůru, obdivovali velikány Jungfrau (4158m), Mönch (4099m) a Eiger (3970m). Sám Schynige Platte se nachází ve výšce 1947 m a je zde velká horská zahrádka. Protože bylo neskutečně krásné počasí, slunce a modrá obloha bez jediného mráčku, byl o vláček velký zájem. Švýcarské dráhy jsou ovšem pružné a tak jeden vláček za druhým. Jízdenka stála 30 franků, zpáteční 45 franků. Původně jsem měla slíbené, že pojedeme vláčkem tam i zpět. Jako vždy jsem tomu věřila. Na místě ovšem došlo k přesvědčování, že je krásné počasí a cesta dolů je vlastně pohodlná a přeci z kopce dolů nemám problémy. To je sice pravda a bláhově jsem věřila, že je vše v pohodě. Navíc jak jsme vyjížděli vláčkem, byla jsem upozorňována, že je to vlastně široká cesta, téměř Václavák. Kdybych byla chytřejší, zauvažovala bych, proč je zpáteční jízdenka jen o 15 franků dražší. Ale to já ne, jenom švýcaři mají všechno dobře promyšlené. Ale teď jsem nadšená, vezeme se nahoru a všechno je krásné.

Vyrážíme na  cestu po hřebenech. Bylo tak nádherně a vyhlídky tak úžasné, že jsem ani žádnou únavu necítila. Kdybychom sem jeli třeba desetkrát, tak takové počasí asi nezažijeme. Proto jsme si ho vychutnávali do poslední kapky.

Alpská zahrada, botanická zahrada, která čítá na 500-600 rostlin a kapradin, které jsou ve volné přírodě vzácné. Na rozloze 8323 m2 alpské zahrady je soustředěna zejména přírodní alpinská a subalpinské vegetace. Byla vytvořena jako jedna z prvních v Alpách a jako jedna z mála ukazuje rostliny v jejich přirozeném rostlinném společenství a prostředí. Pokud to bylo možné, byly zde soustředěny rostliny, které se nacházejí ve Švýcarsku, nad úrovní zalesnění. Roz-manitá topografie různých malých expozic rostlin vede k velké rozmanitosti ekologických podmínek, a tedy i rostlinných společenstev. Rostliny byly z původních míst přeneseny se zeminou a podkladem z původního naleziště tak, aby netrpěly změnou, způsobenou přesazením. Skladba květeny na tomto místě vytváří dojem stále kvetoucí louky, protože se zde nacházejí různé druhy flóry, s různým obdobím květenství. Alpinum je dobře udržované a vzdálené cca 500m od horní zastávky Schynige Platte Bahn. Zahrada hned u vstupu ukazuje některé důležité aspekty ekologie v alpských oblastech, vztahy s geologií, vztahy s některými zvířaty, vliv civilizace aj.        

 

Konečně vyrážíme zpět do Interlakenu.  Cesta je zatím celkem dobrá, tak jak jsem ji viděla z vláčku. Musím však podotknout, že máme za sebou celkem náročný den, ale zatím jsem plná optimismu. Posléze se dostáváme do míst, která již z vláčku nejsou vidět a cesta se mění v necestu s velkými a prudkými srázy, samé kamení. Dnes už si nevzpomenu, jak dlouho nám zpáteční cesta trvala. Vím jen, že asi v polovině cesty jsem byla vyřízená a prohlásila jsem, že dál nejdu. Moji synové, vojáci, mně vysvětlili, jak se dá v noci v lese přežít a právě jsem se k tomu chystala. F1 asi poznal, že kdyby na mně promluvil, tak ho asi zakousnu a proto začal rychle s Maruškou mizet. Zůstal se mnou F2, z kterého vyzařoval jakýsi klid, když mně přemlouval k další chůzí. Šel se mnou, pořád mluvil a postupně jsem se dopracovala do cíle. Na ubytovně jsem se svalila na postel a kdybych kouřila, prohlásila bych to co herec Jiří Sovák na vojenském cvičení: „Ať uhořím, jen když nejdu“. Vzpamatovala  mně káva a pak sprcha. Přesně v tomto pořadí. A ráno bylo zase dobře. Ráno jsme na nádraží použili autobus a měli jsme v úmyslu projížďku po tratích, které jsme sice už jeli, ale v zimě.  Vzhledem k tomu, že výluka na trati z důvodů povodní pořád trvala, rozhodli jsme se  neriskovat, že by případné zpoždění mohlo ovlivnit večerní přípoj pro cestu do Vídně a vybrali jsme si trať z Bernu do Bretay a návštěvu Martigny.

Motorový vláček projíždí městem Bex po hlavních ulicích, dále vystoupá mezi kaskádové vinice a ve střední části, opět z důvodů výluky přesedáme na autobus. Není to na závadu, autobus stoupá v serpentinách a projíždí typickými starými švýcarskými vesničkami s dřevě-nými domky a po ulicích, kde si autobus s autem rozhodně nevyhne. Po cestě opět pozorujeme Materhon, jelikož slunce a modrá obloha trvá. V Bretaye se nemůžeme déle zdržet, další vlak jede příliš pozdě a tak zakrátko odjíždíme a trávíme hodinku ve Villars. Dále stejnou cestou do Bexu.

Martigny

Nejstarší město v kantonu Valais je Martigny. V roce 15 př. Kr. bylo ovládnuto Římany a za vlády císaře Klaudia mu bylo dáno jméno Forum Claudii Vallensium. V městské radnici je zdejší rarita – 55m2 velké vykládané okno. Vytvořil ho Edmond Bille. Kousek odtud stojí kostel Notre Dame des Champs s rokokovým oltářem. Také se zajděte podívat na kapli Notre Dame de Compassion, nad níž se tyčí hrad Batiaz ze 13. století. Zajímavá je procházka mezi zříceninami z období římské nadvlády. Římský amfiteátr má 6000 míst a každoročně se v něm pořádá místní rarita – zápasy krav, což je součást desetidenního valaiského festivalu. Hlavním kulturním centrem města je Fondation Pierre Gianadda, kde se pořádají koncerty klasické hudby a umělecké výstavy.Je tu také galo-románské muzeum, výstava archeologických vykopávek apod.

Zbytek dne věnujeme přesunu do Curychu, Vídně a konečného cíle – Přerova a Olomouce.

Březen 2001

Itálie 

Trasa: Udine, Treviso, Belluno, Vicenza, Padova, Verona, Ferarra, Bologna, Modena, Mantova, Miláno, Bergano, Broscia, Trento

Náš plán je severovýchodní Itálie. Rozmanitost krajiny a památek vytváří ze severovýchodní části jednu z nejpřitažlivějších oblastí země. Severu vévodí majestátní dolomity se středověkými hrady a moderními lyžařskými středisky. V nížině leží města jako Verona, Vicenza a Padova, které se pyšní vynikající architekturou.

Udine

Historie Udine sahá s největší pravděpodobností až do doby, kdy na tomto území žili Keltové. První datované zmínky však přicházejí z konce 1. tisíciletí po Kristu. Jed-ná se o velmi živé a rychle se vyví-jející město, jehož modernita však nezakrývá historický vývoj a ne-chává pouze na samotném návštěv-níkovi, po jakých stopách se vydá. Nejdůležitější v Udine je náměstí Piazza Libertà, což je obvyklý ná-zev pro italská náměstí a málokteré město ho nemá. Na něm se nachází Loggia del Lionello, stavba se sloupořadím v benátském gotickém slohu. Na tomtéž náměstí můžeme shlédnout také Orloj, podobný tomu v Benátkách nebo tomu, který známe z Prahy. Na samém vršku věže jsou sochy dvou smrťáků, kteří odbíjí hodiny na zvon. Nedaleko odtud je průchod do udinského hradu, který pochází z období před příchodem Longbardů do Itálie. V něm si můžeme prohlédnout nejstarší sál používaný pro schůze parlamentu v Evropě. Kopec je vysoký 26 m a je z něj panoramatický pohled na město.

Treviso

Středověké město postavené na starých kanálech. Treviso leží jen nepatrný kousek na sever od Benátek. Bývá s nimi často srovnáváno, protože i zde jsou některé ulice tvořeny vodními kanály. Kromě pěkných domů nad kanály nabízí ještě Dóm, zasvěcený svatému Petru, budovaný ve 12. století. V interiéru si prohlédněte obraz od Tiziana – Zvěstování Panny Marie a pak fresku od Il Pordenona – Klanění tří králů. Celý chrám má sedm kopulí, pět nad lodí a dvě nad kaplemi. Připomíná tak byzantské chrámy a také Svatého Marka z Benátek. Zajímavé je náměstí Piazza Rinaldi, kde se nacházejí tři paláce této rodiny! První z nich pochází z 12. století. Hlavní náměstí je Piazza dei Signori, na kterém stojí Palazzo di Podestá z konce 15. století. Mezi jiné pamětihodnosti města patří kostel dominikánů San Nicolo. Tento velký kostel nedaleko hradeb má tři vnitřní lodě, ve kterých je k nalezení množství důležitých fresek od Tommase da Modena. Ve východní části chrámu se také nalézá freska sv. Kryštofa, na které jsou poprvé na známém díle v Evropě zpodobněné brýle. Pozdně románsko – raně gotický kostel františkánů San Frencesco pochází z 13. století. Napoleonovi vojáci ho používali jako stáje. Kostel má jen jednu loď s pěti kaplemi. V interiéru se nachází různé fresky s různými postavami od mnoha autorů. V chrámě se také nachází hrobka Pietra Alighieriho, Danteho syna a hrob Francesci Petrarci, dcery slavného básníka Francesca Petrarcy.  Zajímavost, ke které stojí za to se zajít podívat, je most Ponte di Pria (kamenný most) na soutoku Canalu Grande a kanálů Ruranelli. Procházka, která určitě stojí za to, je podél kanálů, které nejsou vždy obestavěny domy, a proto na rozdíl od Benátek, poskytují více místa pro městskou zeleň.

V Trevisu nás krásné jarní počasí přinutilo usednout do malé kavárničky na chodníku a dát si perfektní italské cappuccino. Pan majitel byl z nás tak vedle (asi se ještě s takovými exoty nesetkal), že s námi usedl ke stolku a snažil se konverzovat. Vůbec mu nevadili ani další návštěvníci. Jen naši cestu nemohl pochopit.

Belluno

Malebné Belluno, správní středisko stejnojmenné provincie, je jakýmsi mostem mezi dvěma zcela odlišný-mi částmi Veneta, rovinami na jihu a pohořím Dolomity na severu. Místo bylo prokazatelně osídleno v době předřímské, město samotné pak založili Římané již v 2. století před Kr., rozkvět zaznamenalo ve středověku, nejdříve jako lango-bardské a franské centrum, byl zde postaven hrad. Od 15. století patří k benátské republice, vznikly zde četné renesanční stavby. Po pádu Benátek náleželo k Rakousku a od roku 1861 k sjednocené Itálii. Nád-herným výhledem se můžeme kochat z Porty Rugy, brány z 12. stol. na jižním konci Via Mezzaterra, hlavní silnice starého města. Ještě úchvatnější podívaná se naskytne ze zvonice dómu ze 16. stol. Nedaleké baptisterium opatruje víko křtitelnice s postavou Jana Křtitele, dílo Andrey Brustolona (1662-1732). Jeho práce najdeme také v kostelech San Pietro (Via San Pietro) a Santo Stefano (na Piazze del Duomo). Na témže náměstí stojí kromě Torre Civica (12.stol.), která se jako jediná dochovala ze středověkého hradu, i nejskvostnější budova ve městě renesanční Palazzo dei Rettori (1491). Tento palác byl v minulosti sídlem benátských vladařů Bel-luna. Museo Civico, schraňuje archeologické nálezy a obrazy od Bartolomea Montagni (1450-1523) a Sebestiana Ricciho (1659-1734). Severně od muzea leží nejkrásnější náměstí Belluna, Piazza del Mercato s renesančními paláci a kašnou (1410).