Poslední německé město, které jsme navštívili a které bylo zároveň tou poslední hrozinkou na dortu bylo město
Fulda
Je to překrásné město při pravém břehu stejnojmenné řeky. R.744 zde byl založen klášter, který získal r. 1220 postavení říšského knížectví. Jeho bazilika z l. 791-819 byla tehdy největším chrámem severně od alp. Ve fuldských análech jsou důležité zprávy i o českých dějinách v 9. stol. Podle tradice zde kolem r. 800 vznikl prvopis Písně o Hildebrankovi, nejstarší památky německých hrdinských pověstí. V l. 1734-1805 zde byla univerzita. Ve staré části města je řada barokních budov a několi hrázděných staveb. Stará radnice je ze 16. Stol. s kamenným jádrem ze 13. Stol. Severně od středu města stojí městský zámek, barokně přestavěný a rozšířený v l. 1720-1730 s bohatě zdobený-mi sály. Kolem zámku je krásný zámecký park s barokní oranžérií (1714-1726) s umělecky hodnotným sálem. Před ní stojí velká váza s plastikou bohyně Flóry. Jižním směrem od Pavlovy brány stojí dvouvětvý kostel sv. Michala, jehož jádro s kryptou pochází z karolínské doby (820-822). S ním sousedí barokní dóm s dvěma věžemi (65m) a kopulí (58m). krypta je pozůstatkem karolínské baziliky (kolem r. 800). Celé město působí nádherně se zajímavou květinovou výzdobou a s obrovským prostorem kolem dómu a kolem kostela. Rovněž procházka zámeckým parkem za velmi slunečného počasí byla moc příjemná.
Z Fuldy jsme odjeli do Kasselu, odkud jsme měli odjet vlakem přes Düsseldorf do Rakouska. Jelikož bývá zvykem, že mezinárodní rychlíky odjíždějí z hlavního nádraží, pominuli jsme nové, velké nádraží v Kasselu, i když jsme z vlaku vystoupili a usoudili, že odtud náš vlak určitě nepojede a do-jeli jsme do Kassel hl.n. načež se pánové zděsili (nám děvčatům to nic neříkalo), že nádraží je hlavové a úplně prázdné. F1 a F2 bleskově zareagovali, když kdesi v koutě objevili nějaký vláček a úprkem jsme do něj naskočili s nadějí, že se asi vrátí na předchozí nádraží. F2 potom dlouho dumal, proč tam ten vlak čekal na na náš příjezd. Nakonec se usnesli, že je to asi záchrana pro lidi našeho ražení. Všechno dobře dopadlo a ještě jsme měli asi 30 min. do odjezdu.
Druhý den jsme vystoupili v Linzi a podnikli cestu vláčkem podél Dunaje přes St. Valentin do Kremse a.d.D. Tento vláček jezdí jen v letním období a cesta byla za nádherného počasí kouzelná. Byl to motorový vláček o několika vagoncích. Ještě jsem se asi nezmínila, že F1 měl ve zvyku, než jsme nastoupili do vlaku, se nás zeptat, zda jdeme do předního nebo zadního vagonu. Obvykle jsme něco odpověděli, , ale stejně jsme šli opačně. Maruška byla s námi poprvé, byl to konec cesty, takže už nějaká únava byla a když jsme se usadili ve vláčku a F1 prohlásil: „Dáme přestupku?“ (myslel slivovičku), Maruška vzala batoh a odcházela na druhý konec vlaku. Ale přestupka nás vzpružila a my jsme sledovali zalesněné návrší, vinice, kláštery, kostelíky a malé hrady. Podél celé cesty vedla cyklistická stezka. Viděli jsme i klášter Melk z druhé strany. Vesničky, které jsme míjeli byli spíše rekreační , ale moc pěkné. Nakonec jsme opět šťastně dojeli do Vídně a domů.
Březen 1999
Švýcarsko a Normandie
Trasa: Stein am Rhein, Winterthur, Rheinfelden, Rouen, Le Havre, Vćamp, Monreux, Zweismmen, Lenk, Spiez, Thun
Opět se zaměřujeme na soukromé dráhy ve Švýcarsku, které jsme dosud neprojeli, vyjedeme na Rochors–de–Naye (minule ještě vláček nejel až na vrchol), pojedeme lodí po jezeře a z Chamonix vyjedeme lanovkou směrem k Mont Blancu a jeden den strávíme ve Francii v Normandii. Plány nám opět překazilo nepříznivé počasí. První dva dny bylo slunečno , ale jakmile se blížil zlatý hřeb naší cesty, nastaly mlhy, bylo zataženo a viditelnost žádná. Museli jsme změnit plán a uplatnit náhradní program. Vždycky si se smutkem vzpomenu, jak jsme nevyužili první možnosti vyjet lanovkou za krásného počasí pod Mont Blanc.
Tentokrát pro mne začala cesta hororově. Měla jsem jet vlakem do Přerova. Na nádraží jsem zjistila, že je výluka, do Kojetína jede autobus, který přijel zpožděný, z Kojetína jsme vyjeli vlakem a na přejezdu narazili plnou rychlostí do malého nákladního auta, které jsme ještě táhli asi 300m. Byla to velká rána, kolem okna se zvedla oblaka prachu a písku, letěl papír, železo a první moment jsem si myslela, že pod vlakem něco vybuchlo. Skončili jsme v chropyňském lese a mně bylo jasné, že musím vyskočit, vrátit se po kolejích na silnici a chytit stopa, což se mně podařilo a řidič mně zavezl až před nádraží. Maruška zase celé dopoledne místo přípravy na cestu pobývala na zubním oddělení, F2 přijel do Přerova ve zpožděném vlaku, Honzu jsme měli přibrat v Břeclavě , ale z důvodů výluk práce na koridoru jsme netušili, zda se nám tam podaří dorazit. Nakonec jsme si všichni oddechli až ve Vídni. Z Vídně jsme vyrazili směr Linz a Salzburg do Steinu am Rhein.
Stein am Rhein
Stein am Rhein je město nacházející se ve Švýcarsku . Leží v severní části země v kantonu Schaff-hausen na řece Rýn v místech kde opouští Bodamské jezero , ned, aleko hranic s Německem. Histo-rie města Stein am Rhein sahá až do středověku. V letech 1425 – 1496 zde žil Johanna Heynlin, který vyn, alezl tiskařský lis. Dominantou města je jeho historické středověké centrum. Radnice je z r. 1538. Dochovali se zde městské hradby s branami. V centrum jsou také zachovalé středověké roubené stavby, které byly pomalovaná nádhernými freskami. Dále tu nalezneme zachovalý Bene-dikttinský kostel sv. Jiřího pocházející z přelomu 14. – 16. století. Nedaleko od města Stein am Rhein je hrad Hohenklinger ze kterého je krásný výhled na celé město. Stein am Rhein nabídne svým návštěvníkům také nábřežní promenády, kde je spousta obchodů a restaurací.
Další město které navštěvujeme je Winterthur.
Winterthur
Winterthur je menší průmyslové město; po dlouhou dobu žilo jen ve stínu velkého Zürichu. Přes svou průmyslovou minulost (nebo možná právě díky ní a bohatým průmyslníkům) je dnes město Wintherthur známo především díky umění. Místní průmyslník Oskar Reinhart zde v rámci svého koníčku nashromáždil velké množství uměleckých děl, která po své smrti odkázal národu. Většinu sbírky si prohlédneme v budově Nadace Oskara Reinharta. Zbytek děl vystavuje budova Am Römerholz, kde Reinhart žil. Sbírka patří k nejdůležitějším soukromým sbírkám 20. století vůbec, protože zde můžeme shlédnout přes 200 evropských výtvarných prací datovaných od 14. do 20. století. Město bylo založeno v r. 1150 hrabaty z Kyburgu. Jeho rozkvět nastal až ve 13. stol., kdy se dostalo pod správu Habsburgů. V centru se zachovalo mnoho budov z 16. až 18. století. Z církevních staveb vyniká zejména kostel reformované církve z l. 1264-1513, k němuž byly ve 14. A 15. stol. upraveny dvě 66m vysoké věže. Radnice je z 18. A 19. stol. Popravdě řečeno je to mo-derní město a moc nás nenadchlo.
Rheinfeldenu
Je to pohraniční město na pravém břehu Rýna, známé jako lázně s vodou s největší koncentrací soli v Evropě. Bylo založeno již v r. 1130, členem konfederace se stalo v r. 1803. Největší zajímavostí jsou dobře dochované hradby a městské brány. Je to velmi příjemné město s pěknými domy ze 17. a 18. stol. a pěknou radnicí ze 16. Stol. Ve městě jsou veřejné lázně s několika bazény s teplotou vody 330 až 420C.
Noc jsme strávili ve vlaku cestou z Pheinfeldenu přes Curych do Francie a dále do Normandie. Normandie má za sebou divokou a bouřlivou historii. Ta začala roku 911 našeho letopočtu, kdy přitáhl Rollo se skupinou Vikingů, usídlili se okolo Rouenu a Rollo přijal titul vévody z Normandie. Severská síla seveřanů rostla dramatickým způsobem v průběhu staletí, zvláště během úspěšné invaze do Anglie v roce 1066. Situace se obrátila, když byla Normandie dočasně okupována anglickým králem Eduardem III. od roku 1346. Poté se Angličané dlouho nepokusili o žádnou další invazi až do 6. června 1944, kdy přijeli i se severoamerickými jednotkami, aby osvobodili Normandii z rukou Němců. Může se však pochlubit také elegantními přímořskými letovisky, monumentálními památkami a kuchyní bohatou na mléčné výrobky. Horní Normandie, kam jsme směřovali, představuje mohutnou tabuli křídových uloženin o mocnosti několika set metrů. Průměrná nadmořská výška je málo přes 100m. Tato výška vyniká na mořském pobřeží, neboť křídová tabule sem spadá svislými stěnami přímo do moře a poskytuje tak divoké scenérie. Navštívili jsme města Rouen, Le Havre a Fecamp.
Rouen
Hlavním městem Normandie je Rouen, místo mučednické smrti Johanky z Arku, která je národním symbolem boje proti tyranii. Po ničivém bombardování v roce 1944 bylo město pečlivě zrekonstruováno. Rouen leží v záhybu řeky Seiny, na levém břehu jsou vybudována moderní sídliště, která nahradila válkou zničené továrny. Průmysl byl poté obnoven v periferních částech města. Kolem katedrály na pravém břehu bylo zrekonstruováno středověké a renesanční centrum a nyní je zde pěší zóna. Procházku městem zahajujeme na Place du Vieux – Marché, v historické čtvrti na západním konci města. V blízkosti kostela svaté Johanky z Arku s několika barevnými okny ze 16. století je pomník, označující místo, kde byla roku 1431 Johanka upálena na hranici.
Rušným obchodním středem města vede nejproslulejší ulice Rouenu, Rue du Gros – Horloge. Skvělým příkladem robustní normandské architektury jsou její roubené domy z 15., 16. a 17. století. Emblémem města je Gros Horloge, klenutá renesanční věž s hodinami. Krásný pohled na město je ze střechy zvonice ze 14. století, která stojí vedle hodin. Velkolepá katedrála stojí východně od zvonice. Mezi nejznámějšími katedrálami Francie vyniká díky asymetrii svých dvou věží. Střízlivá jednoduchost rané gotiky ze 12. století se podepsala na architektuře severní věže Tour Saint – Romain. Jižní věž Tour de Beurre je v duchu vrcholné gotiky 15. století vyšší a propracovanější. Interiér katedrály je poměrně přísný. Monumentální renesanční hrobka kardinálů z Amboise se nachází v kapli Panny Marie za kůrem a je zdobena nádhernými tesanými , alegoriemi kardinálských ctností. Náhrobek nejhrdinnějšího stře-ověkého anglického krále Richarda Lví srdce je umístěn na jižní straně kůru. Nejnázornějším přík-ladem francouzské vrcholné gotiky je kostel Saint – Maclou z 15. století, který stojí za katedrálou. Za zmínku určitě stojí umělecky vyřezávaná dřevěná konstrukce varhan a kamenné točité schodiště uvnitř kostela. Na místě starověkého ghetta v Rue aux Juifs stojí velkolepý Justiční palác, klenot renesanční a gotické architektury. Zajímavá je prohlídka přístavních zařízení.
Le Havre
Největší přístavní město, které za 2. sv. války utrpělo značné škody. Z tohoto důvodu je to dnes velmi moderní město se širokými ulicemi, novými čtvrtěmi, širokou třídou s moderním betonovým kostelem St. Joseph, kde vchod tvoří široká otevřená stěna a člověk si zde připadá jako v divadle. Jinak nás toto město ničím nezaujalo.
Fécamp
Fécamp byl do 6. století malou rybářskou osadou. Benediktinští mniši zde založili klášter a na počátku 16. stolení namíchali "léčivý elixír". Nazývá se Benediktinka a je nejen léčivá, ale i výborná. Dnes je v klášteře muzeum a lihovar. Fécamp je významný rybářský přístav a jedno z nejnavštěvovanějších měst na normandském pobřeží. Jsou zde lázně, pláž a kasino. Právě tady spadá jedna z křídových tabulí do moře a můžeme na ní vidět několik vojenských pevnůstek. Jeden z největších kostelů v zemi, Sainte-Trinité, je přestavěný ve 12. A 13. stol. a prohlídka trvá 1 hod.
Opět jsme ve vlaku, provedli jsme očistu ve vagonové umývárce, snědli něco z báglů a při kalíšku krabicového vína směřujeme sice do Chamonix, ale ještě nás čeká tříhodinová noční procházka Paříží. Noční Paříž a osvětlení je sice krásné, ale na závěr končím se silami. Mám dojem, že prozatím každý můj pobyt v Paříží je pro mne vyčerpávající. Nejspíš právě proto se mně více líbil Londýn. Ráno v Chamonix zjišťujeme, že žádný výlet lanovkou nebude, aspoň si uděláme obrázek pošmourného Chamonix a pokračujeme dále do Švýcarska soukromými tratěmi, které jsme dosud neznali.
Odjíždíme krásnou, zasněženou krajinou do Martigny a odtud dále do Montreux. Zde jsme se rozhodovali, zda pojedem do Rochers-de-Noye, výška 2045m, kde byl předpoklad, že kromě mlhy nic jiného neuvidíme, a nebo pojedeme tratí, kterou ještě neznáme do Les-Plésiades. Zvítězila druhá varianta. Obdivovali jsme krásně vybavené a čisté motoráčky s velkými okny, které tady jezdí. Takové u nás ještě dosud nejsou ani vagony 1. třídy na rychlících. Viděli jsme panoramatický vlak 1. třídy, který je naprosto fantastický. Nezbývá než jen tiše závidět. Nejkrásnější na této cestě bylo, že jsme vyjeli z nádherné jarní krajiny, kde byla zelená tráva, kvetly jarní květiny a zlatý déšť, abychom se dostali do hluboké zimy, kde stromy byly obalené sněhem a jinovatkou.
Z Montreux odjíždíme do Zweisimmenu, kde jsme měli v penzionu zamluvený nocleh. Zweisimmen je lyžařské centrum. Přijeli jsme v 18.30 hod., ubytování jsme měli domluveno od 19.00 hod. Po příchodu k penzionu jsme zjistili, že jelikož je po sezoně, penzion je uzavřený a nikdo zde není. Navíc se k nám přidali dvě Němky, které také měli zájem o ubytování. Protože jsme měli ještě ½ hod. čas, rozhodli jsme se počkat a šli se projít. V duchu jsem měla obavy, že když v penzionu nikdo není, bude tam také zima. Přesně v 19.00 hod. nás majitel očekával a kromě nás a dvou Němek skutečně nikdo v penzionu nebyl. Příjemným překvapením bylo teplo ve všech prostorách. Za noc jsme platili 18 franků a konečně se mohli osprchovat. Když jsme brzy ráno chtěli odejít, zjistili jsme, že je zamčeno a nikde klíče. Naštěstí si Maruška vzpomněla, že viděla jít Němky večer ven a zřejmě mají klíče. Opustit penzion oknem, jak je vidět ze snímku nešlo, tak nám nezbylo nic jiného, než vzbudit Němky a požádat o klíče. V penzionu také byla zařízená kuchyňka, kterou jsme mohli použít. Počasí stále nebylo lepší, museli jsme opět zvolit náhradní program a to návštěvu Lenku, Spiezu a Thunu.
Lenk
Lyžařský areál se nachází ve Švýcarsku v části Berner Oberland. Spojení s lyžařskými terény v sousedním Adelbodenu je zajištěn lyžařskou houpačkou přes hřeben Hahnenmoos. Více je však využívána oblast Betelbergu. Po začátečníky a mírně pokročilé lyžaře jsou připraveny mírné svahy s ly-žařskými vleky v sousedství obce Mauren, kde je údolní stanice sedačkové lanovky na Mulkerblatten. Odtud vedou středně těžké sjezdové tratě s výškovým rozdílem až 1000m. Pro běžkaře jsou připraveny čtyři tratě v celkové délce 40km napojených na běžecké centrum Obersimmental. Jsou zde typické alpské stavby a sídlo fialové krávy Milka.
Lyžařský areál se nachází ve Švýcarsku v části Berner Oberland. Spojení s lyžařskými terény v sousedním Adelbodenu je zajištěn lyžařskou houpačkou přes hřeben Hahnenmoos. Více je však využívána oblast Betelbergu. Po začátečníky a mírně pokročilé lyžaře jsou připraveny mírné svahy s ly-žařskými vleky v sousedství obce Mauren, kde je údolní stanice sedačkové lanovky na Mulkerblatten. Odtud vedou středně těžké sjezdové tratě s výškovým rozdílem až 1000m. Pro běžkaře jsou připraveny čtyři tratě v celkové délce 40km napojených na běžecké centrum Obersimmental. Jsou zde typické alpské stavby a sídlo fialové krávy Milka.
Spiez
Malebně položený Spiez, lázeňské středisko a důležitý dopravní uzel, leží na břehu jednoho z mnoha nádherných švýcarských jezer, jezera Thuner See. Zajdeme do přístaviště, prohlédneme jízdní řád vyhlídkových lodí a pro tu nešťastnou mlhu se projížďky musíme vzdát. Proto se vydáme ke středověkým městským památkám. Vystoupáme po úzkých schůdcích. Vpravo od nás „se usadil“ zámecký kostel sv. Kolumbána z 11. století s gotickými freskami a přímo před námi nás zve k návštěvě vchod do hradu. Jeho nejstarší části pocházejí z 12. stol., k dostavbám docházelo od 14. do 18. století. Dnes zde sídlí muzeum, nacházejí se tu úřední místnosti a v reprezentačních místnostech se konají koncerty. U zámku je v tuto dobu v plném květu krásný park. Posezení v něm určitě srovná nervy. I my podlehneme jeho různobarevné a voňavé kráse.
Thun
Nevelké město Thun rozkládající se u západních břehů stejnojmenného jezera působí skutečně kouzelným dojmem díky současnému výhledu na sněhem pokryté Alpy, klidnou vodní hladinu Thunersee a působivé věže místního středověkého hradu (románská obytná věž s jejími čtyřmi rohovými věžičkami patří mezi populární objekty fotografů). Rozhodně se také musíme projít po vysokých chodnících na hlavní ulici, kde dokonce restaurace musí být postaveny ve dvou úrovních.Procházka podél řeky Aare až k parku Achadau s vyhlídkou na jezeře je velmi osvěžujícím zážitkem. Druhým thunským hradem je Schloss Schadau postavený ve stylu francouzských hradů a zámků na řece Loire. Bez jakýchkoli pochyb jsou zde populární také vodní sporty – v Thunu sídlí nejstarší škola plachtění ve Švýcarsku. V létě přitahují místní pláže velká množství místních i turistů toužících po slunění.
Z Thunu jsme odjeli do Lausane a přes Ženevu směrem na Vídeň domů. Z Vídně jsme odjeli rychlíkem Sobieski a za Břeclaví zjistili, že jsme opravdu doma, jedeme novou koridorovou tratí a hlavně se značným zpožděním.
Říjen 1999
Španělsko a Francie
Trasa: Beaue, Autun, Nevers, La coruňa, Santiago de Compostela, Vigo, Pontevedra, Padrón, Orense
Hlavní cíl naší cesty bylo Santiago de Compostela. Bylo tisícileté výročí svatojakubské cesty a Santiago de Compostela je po Jeruzalémě vyhlášeno za Svaté město.
Svatojakubská cesta patří už tisíce let vedle cesty do Říma a Jeruzaléma mezi nejvýznamnější pout-ní cesty v Evropě. Proto ji v roce 1987 vyhlásila Evropská rada první Evropskou kulturní cestou a UNESCO ji v roce 1993 zařadilo do svého seznamu světového kulturního dědictví. Svatojakubská cesta symbolizuje misijní cestu sv. Jakuba takřka před 2 000 lety z Jeruzaléma na Pyrenejský polo-ostrov. Tento světec, jenž se stal patronem poutníků, byl v roce 44 po Kr. uvězněn a sťat mečem. Podle legendy bylo jeho tělo převezeno do země, kde působil jako misionář, a pohřbeno v nejzápadnějším cípu poloostrova, na místě, kde dnes stojí město. Bezpočet různých variant Svatojakubské cesty vede celou Evropou do Santiaga de Compostela. Spojuje kostely zasvěcené sv. Jakubovi, ale i jiná významná místa duchovního charakteru. V posledních 30 letech se stále více turistů a poutníků z celého světa vydává na Svatojakubskou cestu.
Legendy
Legend, vysvětlujících, jak se z Jeruzaléma po Ježíšově smrti dostal svatý Jakub až na Iberijský poloostrov, je několik. Podle jedné z nich se vydal hlásat evangelium pryč z Palestiny a došel až do dnešního Španělska. Tam měl okolo roku 40 zjevení Panny Marie, která mu řekla, aby se vrátil zpět do Jeruzaléma. Jakub se skutečně vrátil a roku 44 tam zemřel mučednickou smrtí dle rozkazu Heroda Agrippy. Jeho tělo naložili jeho učedníci na loďku a pustili na moře, aby nebylo zneuctěno. Andělé pak vedli loďku celým Středozemním mořem a vlny ji vyplavily na španělském pobřeží. Tam tělo našli jeho španělští učedníci a pochovali jej na místě, kde dnes stojí Santiago. Jeho údajné ostatky byly objeveny při stavbě kostela v dnešním Santiagu de Compostela. Podle pozdější legendy se sv. Jakub zázračně objevil během bitvy u Clavija, aby proti Maurům bojoval za křesťanství. Proto je také někdy nazýván jako Matamoros (Maurobijec).
Svatojakubská mušle
Symbolem poutníků je Svatojakubská mušle. Původ mušle pochází z legendy, podle které portugalský rytíř stál v blízkosti přístaviště, kde stála loď, která přivezla sv. Jakuba do Španělska. Když jeho kůň viděl podivuhodný a světlý třpyt, který dopadal z hvězd na apoštola, byl z pohledu tak vyděšený, že skočil do vody a vzal s sebou do hlubin i rytíře. Rytíř byl zachráněn a vytažen na palubu. Zachránci plni úžasu viděli, že jeho tělo bylo zcela pokryto svatojakubskými mušlemi. Existují i další legendy, které se váží ke Svatojakubské mušli. Všechny mají v podstatě stejnou předlohu příběhu, totiž sv. Jakubem zázračně zachráněné lidi.
Zbytek cesty jsme chtěli strávit v kraji Galacie. Galicie leží v severozápadní části Španělska, zvláště podél pobřeží, které připomíná jižní Irsko. Má atraktivní pobřeží s hezkými plážemi, atraktivní krajinu ve vnitrozemí, malé vesničky, městečka i města, která ve velké většině nemají mnoho velkolepých historických památek, ale tento jen zdánlivý nedostatek nahrazuje duše tohoto kraje. Všude se setkáte s třemi originálními stavbami: cruceiros, což jsou kamenné kříže osazené z obou stran soškou, hórreos jsou podlouhlé stavby na kůlech, v nichž se skladovala kukuřice, a pazos, rozlehlé panské domy s erby nad dveřmi, vlastní kaplí a ohromnou zahradou. Často tu slyšíte dudy (gaita), které Galicijci zdědili po Keltech, chobotnice (pulpo) je zase národním jídlem, které se zapíjí zdejším výborným bílým vínem.
Záměr cesty jsem popsala, musíme se však vrátit na začátek cesty do Vídně a k absolvování noční jízdy přes Německo do Paříže. První den věnujeme návštěvě Francie a to městům Beaune, Autun a Nevers.
Beaune
Beaune je prastaré keltské a později římské sídlo, městská práva však dostalo až roku 1203. Od 14. stol. bylo sídlem mocných burgundských vévodů, kteří ovládali také Flandry a kteří postavili dodnes zachovanou městskou hradbu. Když roku 1477 zemřel poslední z nich, francouzský král Ludvík XI. město po delším obléhání dobyl a připojil k Francii. Množství historických památek svědčí o bohatství a slávě města. Hlavní památkou je středověký hospic Hotel-Dieu z 15 stol. s neuvěřitelnou architekturou střechy oplývajicí barvami a tvary. Mimo jiné se tu natáčel film Velký Flám. Bývalá nemocnice a chudobinec je hlavní turistickou atrakcí Beaunu. Byla založena 4. srpna 1443 Nikolasem Rolinem, kancléřem burgundského vévody, a jeho ženou a otevřen v roce 1452. Manželé k obsluze nemocných založili zvláštní řád, jehož jeptišky se v hospicu staraly o chudé a nemocné až do roku 1993, kdy byla otevřena nová. Poté se z nemocnice stalo muzeum lékařské péče s různými nástroji, s historickou lékárnou a kuchyní.V kontrastu se strohou vnější fasádou je vnitřek dvora bohatý: má dvě patra dřevěných galerií a charakteristickou střechu s polévanými pestrými taškami ve flanderském slohu. Ve velkém sále (50 x 14 m, výška 16 m) se dvěma řadami lůžek po stranách, s bohatým dřevěným stropem a kaplí se konají také koncerty. Na oltáři této kaple byl původně slavný oltářní obraz (polyptych) Posledního soudu, při-isovaný flámskému malíři Ro-gierovi van der Weyden, který je dnes vystaven v obrazárně hospice. Beaunské nemocnice stále spravují nadační jmění asi 60 ha vinic, jejichž úroda se každý rok třetí neděli v listopadu prodává na charitativní „dražbě při svíčkách“. Z výnosu, který činí několik milionů EUR, se částečně financují nemocnice a starobinec města Beaune.
Kapitulní chrám Panny Marie (Notre Dame) je hlavní kostel v Beaune. Je to velká trojlodní stavba s věží nad křížením a věncem kaplí kolem chóru, postavená v přechodném románsko-gotickém slohu někdy mezi lety 1150 a 1230. Ve stejné době vznikl i zčásti zachovaný kanovnický dům se zbytkem křížové chodby. Po požáru roku 1272 byl kostel částečně přestavěn, v dalších staletích se k němu přistavěla pozdně gotická západní předsíň (nartex) a několik kaplí. Na stěnách chóru je galerie pozdně středověkých tapiserií, utkaných kolem roku 1500 v Tournai, s výjevy ze života Panny Marie. V hlavním vchodu jsou původní pozdně gotická vyřezávaná vrata.
Beaune vám ukáže, jak se správně užívá každá volná chvilka. Ano, jedině se skleničkou v ruce, jak jinak. Bez ní si snad ani sami sebe nemůžete v tomto starobylém vinařském středisku představit. Poslední víkend v listopadu se geometrickou řadou zvedá průměrné pití vína. Dalo by se nazvat až zhýralostí a vinařskými orgiemi, co se děje během Slavností sklizně vína (Fête de la vente du Vin). Tato událost slibuje velkolepou zábavu jako klauny, hry, koncerty a samozřejmě víno a konzumaci bez zdrženlivosti a sebeovládání.
AutunAutun byl založen císařem Augustem roku 10 př. n. l., od 2. století je zde doložena křesťanská obec a od 3. - 4. století biskupství. Roku 532 se před městem odehrála významná bitva, v níž Frankové porazili Burgundy a Autun se stal jejich hlavním městem. Roku 725 město dobyli a vyplundrovali maurští (umajjádští) nájezdníci, byl to však krajní bod jejich expanze a o sedm let později, po bitvách u Tours a Poitiers se opět stáhli do Španělska. Za stoleté války roku 1379 město zpustošili Angličané. Na vojenské škole v Autunu studoval Napoleon I. i jeho bratr Josef Bonaparte a pověstný francouzský ministr zahraničí Talleyrand byl autunským biskupem. Autun si do značné míry zachoval středověké hradby s 23 věžemi, které stojí na základech římské hradby v délce asi 6 km. Z římské doby se zachovaly dvě brány (Porte d´Arroux a Porte Saint-André), divadlo pro 17 tisíc diváků a zřícenina chrámu, podle podání zasvěceného bohu Janusovi.Hlavní pamětihodností je však románská katedrála sv. Lazara na návrší nad starým městem, vystavěná v letech 1120 - 1146 a přestavěná po vypálení Angličany roku 1379. V 15. století byla postavena také mohutná střední věž nad křížením. Z původní románské výzdoby se zachovala také řada sochařských detailů, zejména monumentální tympanon západního portálu s výjevy Posledního soudu.
Z Paříže jsme odjeli nočním rychlíkem do Hunday a Irúnu. Z Irúnu jsme jeli 12 hod. přes Španělsko do Orense, kde jsme se chtěli ubytovat, vytvořit základnu a z ní podnikat výjezdy. Přestože to byla dlouhá cesta vlakem, nebyla únavná, střídala se nám před okny jedna scenérie za druhou. Viděli jsme kraj protkaný horami, údolími, řekami, které překlenovaly různě dlouhé a vysoké mosty. Jeli jsme krajinou, kde se těžilo uhlí a bylo několik přehrad. Zalesněné pahorky hrály všemi podzimními barvami.
Ve vlaku z Irunu do Orense byly v jídelním voze velice dobré ceny, takže poprvé na našich cestách jsme si vychutnávali kávu při pozorování krásné krajiny. Ubytování v Orenze bylo velice výhodné. Jednak penzion byl hned u nádraží a dvoulůžkový pokoj s WC, sprchou a ručníky, které se měnily každý den a úklidem stál 3000 Pts (tj. cca 500,-Kč). S tím ovšem nepočítali naši pánové, kteří ve svém pokoji ráno zanechali binec a když viděli večer, že mají uklizeno, tak se dokonce styděli.
Santiago de Compostela jsme chtěli navštívit hned první den. Ale ráno nás zklamalo opět počasí. Pršelo, mlha byla taková, že jsme málem neviděli sloupy u trati. Změnili jsme plán a rozhodli se navštívit La Coruňu. Ještě po odjezdu ze Santiaga, asi v 10.30 hod byla mlha, že jsme si připadali jako o půlnoci. Po příjezdu do Coruně se počasí obrátilo, přestalo pršet a my jsme se mohli věnovat památkám.
La Coruňa
La Coruňa leží na pobřeží omývána dvěma zálivy. Nádherné písečné pláže přitahují do města davy turistů. K nejkrásnějším místům patří Herkulova věž tyčící se na cípu poloostrova. Věž je postavena na 56 metrů vysoké skále. Ve věži je možné obdivovat římskou stavbu, zatímco z venku byla věž obložena kamenem, aby se dlouho zachovala.V 16. stol. tu kvetl námořní obchod. Krásnými uličkami starého města se dostaneme na náměstí Maria Pita a k radnici z počátku z počátku století. Zajímavý je kostel San Jorge z 18. stol., románský kostel Santiago, panský dům z 18. stol. nelze také minout zahrady San Carlós. Místní domy se nazývají skleníky, protože celou jejich přední stěnu tvoří zasklené verandy. Hrad San Antón a Herkulova věž byla pro nás daleko, nedostali jsme se k nim. Herkulova věž je vlastně maják 58m vysoký, který jsme viděli aspoň z dálky.Další den se probouzíme do slunečného rána a je nám jasné, čeká nás Santiago de Compostela. Ani se nechce věřit, že po předchozím dni je to možné. Santiago si rozhodně zasloužilo, abychom mu věnovali celý den.
Santiago de Compostela
Santiago de Compostela bylo založeno na přelomu 4. a 5. století. Název města je odvozen z latinského Campus Stellae, tj. hvězdné pole někdy milně označováno Mléčná dráha. Později pak byl zkomolen na Compostela. Cílem poutníků do Santiaga je už po staletí svatojakubská katedrála tyčící s nad náměstím Praza do Obradoiro. První svatostánek nechal na tomto místě již v 9. století vybudovat král Alfons II. Současná bazilika se dvěma 74 m vysokými věžemi pak pochází z přelomu 11. - 12. století poté, co původní malou trojlodní baziliku z konce 9. století zničili Maurové. Katedrála byla v průběhu staletí přestavována a přistavována a na její konečné podobě se podepsali především mistři baroka. Ke svému obrazu změnili mnohé, ale stejně jako mnozí před nimi i po nich, i oni asi zůstali v úžasu stát před dílem mistra Matea. Jeho Portál slávy z roku 1188, označovaný za vrchol evropského sochařství 12. století, je vlastně v kameni zobrazená stručná historie křesťanské teologie.
Přicházíme na Náměstí Praza da Quintana a prohlížíme si obraz, který je dílem převážně barokních architektů. Po levé straně se zvedá východní fasáda katedrály, jíž vévodí věž s hodinami. Z této strany lze dovnitř vstoupit jen o svatých rocích, kdy se otevírá Svatá brána neboli Brána odpuštění. Je z roku 1611 a zdobí ji mimo jiné sochy 24 starců, které byly součástí původního románského chóru. S dekorativností katedrály kontrastuje protější prostá fasáda kláštera sv. Paia de Antealtares končící u Domu kanovníků v dolní části, v jehož podloubí se skrývají nejrůznější obchůdky se suvenýry. Obchůdky s nabídkou tradičních šperků z místního černého polodrahokamu (gagát) i jiných rukodělných výrobků jsou dokonce zabudovány přímo ve vnější zdi katedrálního ambitu, která lemuje z jedné strany půvabné náměstíčko Praza das Praterías. Zdobí ho barokní fontána a zvláště pak nádherný románský portál, který vyžaduje poněkud delší zastavení. Mnozí návštěvníci Santiaga vcházejí dovnitř právě tudy. My však odoláváme pokušení. Chceme vstoupit do apoštolského chrámu hlavním vchodem z náměstí Obradoiro. Název Obradoiro znamená doslova zlaté dílo a takovým toto náměstí je. Jako by sám apoštol sv. Jakub dbal na to, aby jemu zasvěcený chrám, který se svou majestátní barokní fasádou a dvěma vysokými věžemi celému náměstí vévodí, měl důstojné sousedy. Hostal katolických králů po jeho pravé straně, který založili Isabela Kastilská a Ferdinand II. Aragonský jako útulek pro poutníky, se změnil v luxusní hotel. Jeho platereskní portál patří k nejkrásnějším dílům, které se ve městě z období rané renesance zachovaly. Protější Kolej sv. Jeronýma ze 17. století, v níž dnes sídlí rektorát santiagské univerzity, má portál románský, který byl zachráněn při demolici někdejšího. Konečně vcházíme do katedrály hlavním vchodem Pórtico da Gloria – který je považován za jeden z největších divů křesťanské architektury. Ohromí vás svou kamennou nádherou, sochami apoštolů a proroků, jimiž se Brána slávy chlubí již od 12. století. Na jejím nejčestnějším místě je pak umístěna socha sv. Jakuba. Od vchodu až po náměstí se po schodech táhla fronta turistů a poutníků s holí ozdobenou mušlí, symbolem sv. Jakuba. Mysleli jsme, že se v katedrále vybírá vstupné a zařadili jsme se do fronty. Až u vchodu jsme zjistili, že jsme v řadě poutníků, kteří se chtějí dotknout sloupu, znázorňujícím strom Jidášův, kde je osamoceně zobrazen sv. Jakub, jako by sám a první chtěl přivítat své hosty. V jeho dolní části je vidět otisk prstů miliónů poutníků, kteří mu tak už osm století vzdávají dík za jeho pozvání. Z vnitřní strany tohoto sloupu, až úplně dole, si nelze nevšimnout klečící postavy se skloněnou hlavou. Je to prý sám mistr Mateo. Mnozí návštěvnící poklekávají a dotýkají se čelem jeho hlavy, snad aby do té své dostali něco z moudrosti velkého umělce. Vyzkoušeli jsme to také.
Přicházíme na Náměstí Praza da Quintana a prohlížíme si obraz, který je dílem převážně barokních architektů. Po levé straně se zvedá východní fasáda katedrály, jíž vévodí věž s hodinami. Z této strany lze dovnitř vstoupit jen o svatých rocích, kdy se otevírá Svatá brána neboli Brána odpuštění. Je z roku 1611 a zdobí ji mimo jiné sochy 24 starců, které byly součástí původního románského chóru. S dekorativností katedrály kontrastuje protější prostá fasáda kláštera sv. Paia de Antealtares končící u Domu kanovníků v dolní části, v jehož podloubí se skrývají nejrůznější obchůdky se suvenýry. Obchůdky s nabídkou tradičních šperků z místního černého polodrahokamu (gagát) i jiných rukodělných výrobků jsou dokonce zabudovány přímo ve vnější zdi katedrálního ambitu, která lemuje z jedné strany půvabné náměstíčko Praza das Praterías. Zdobí ho barokní fontána a zvláště pak nádherný románský portál, který vyžaduje poněkud delší zastavení. Mnozí návštěvníci Santiaga vcházejí dovnitř právě tudy. My však odoláváme pokušení. Chceme vstoupit do apoštolského chrámu hlavním vchodem z náměstí Obradoiro. Název Obradoiro znamená doslova zlaté dílo a takovým toto náměstí je. Jako by sám apoštol sv. Jakub dbal na to, aby jemu zasvěcený chrám, který se svou majestátní barokní fasádou a dvěma vysokými věžemi celému náměstí vévodí, měl důstojné sousedy. Hostal katolických králů po jeho pravé straně, který založili Isabela Kastilská a Ferdinand II. Aragonský jako útulek pro poutníky, se změnil v luxusní hotel. Jeho platereskní portál patří k nejkrásnějším dílům, které se ve městě z období rané renesance zachovaly. Protější Kolej sv. Jeronýma ze 17. století, v níž dnes sídlí rektorát santiagské univerzity, má portál románský, který byl zachráněn při demolici někdejšího. Konečně vcházíme do katedrály hlavním vchodem Pórtico da Gloria – který je považován za jeden z největších divů křesťanské architektury. Ohromí vás svou kamennou nádherou, sochami apoštolů a proroků, jimiž se Brána slávy chlubí již od 12. století. Na jejím nejčestnějším místě je pak umístěna socha sv. Jakuba. Od vchodu až po náměstí se po schodech táhla fronta turistů a poutníků s holí ozdobenou mušlí, symbolem sv. Jakuba. Mysleli jsme, že se v katedrále vybírá vstupné a zařadili jsme se do fronty. Až u vchodu jsme zjistili, že jsme v řadě poutníků, kteří se chtějí dotknout sloupu, znázorňujícím strom Jidášův, kde je osamoceně zobrazen sv. Jakub, jako by sám a první chtěl přivítat své hosty. V jeho dolní části je vidět otisk prstů miliónů poutníků, kteří mu tak už osm století vzdávají dík za jeho pozvání. Z vnitřní strany tohoto sloupu, až úplně dole, si nelze nevšimnout klečící postavy se skloněnou hlavou. Je to prý sám mistr Mateo. Mnozí návštěvnící poklekávají a dotýkají se čelem jeho hlavy, snad aby do té své dostali něco z moudrosti velkého umělce. Vyzkoušeli jsme to také.
Nejdůležitějším místem baziliky je však hrob sv. Jakuba, k němuž míří stovky věřících z celého světa. Pokud se jim podaří dojít až sem, jsou jim podle legendy od-puštěny všechny hří-chy... Rovněž tady jsme museli podstoupit čekání v dlouhé frontě.
Dominantou katedrály je největší socha představující sedícího sv. Jakuba. Kolem něj jsou ostatní apoštolové, několik svatých a část patriarchů ze Starého zákona. Všichni se od sebe nějak liší. Tympanon obsahuje sochy opravdového orchestru, sestávajícího z božských bytostí, které drží nejrůznější středověké hudební nástroje.
Velkou pozornost pak v katedrále vzbuzuje obří kadidelnice - botafumeiro. Vidět ji v pohybu je skutečně nezapomenutelným zážitkem. Na její rozpohybování je zapotřebí osmi mužů. Vznešenost hlavní lodi stojí v ostrém kontrastu k přehnanosti barokní fasády. Katedrála nemá horní část hlavní lodě, což je nezvyklé a způsobuje, že vnitřek je poněkud tmavší. Temno vlastně přispívá k výjimek-né atmosféře katedrály, navozující záhadnost a starobylost katedrály, do které vstupovali unavení a kajícní poutníci po více než 1000 let. Neměli to vždycky lehké, na cestách číhali loupežníci, páni domácí si bez skrupulí účtovali víc než bylo obvyklé za ubohou stravu a pronájem potrhané deky na přespání. Také odpustkáři a prodavači relikvií ze zranitelných poutníků jen těžili a ve vzduchu na-víc stále visela hrozba nemocí nebo zranění. Jak je vidět, praktiky, jak vydělávat, se udrželi až do dnešní doby.
Půvab Santiaga de Compostela však netkví jen v těchto okázalých památkách. Objevujeme tam další stavby více či méně monumentální, jako např. barokní klášter a kostel sv. Martina Pinaria, patřící po katedrále k nejvýznamnějším církevním stavbám ve městě, barokní kostel a klášter sv. Dominika, v němž je dnes umístěno docela zajímavé galicijské národopisné muzeum, či raně renesanční Fonsecova kolej s hezkým portálem a i nádvořím, kterou dal postavit třetí z významného rodu Fonseců, arcibiskup Alonso Fonseca III. a kterou v současné době využívá santiagská univerzita. Úzké a křivolaké uličky středověkého města jsou plné pestrých krámků, půvabných zákoutí i sympatických hospůdek. Tak např. v uličce Rua Nova se starými roubenými domy určitě zaujme kostel sv. Marie Salome s románským portálem, zasvěcený jako jediný ve Španělsku matce sv. Jakuba, na rohu uličky Rua do Vilar a náměstí Praza do Toural překvapí svou rozlehlostí palác rodu Bendañů, ulice s příznačným názvem Rua das Casas Reais čili ul. Královských domů, je zase lemována domy nejrůznějších architektonických slohů. Navštívili jsme také muzeum při katedrále.
Po návštěvě Santiaga de Compostely jsme měli obavy z návštěvy našich posledních měst. Věděli jsme, že dojem ze Santiaga byl tak velký, že další města ne nám už nemohou líbit. Naštěstí Vigo a Pontevedra, která jsme navštívili další den, byla tak odlišná a jiná, že nám Santiago ničím nepřipomínala a dokázala nás zaujmout.
Vigo
Vigo, přezdívané Olivové město je největší město Galicie. Leží v jednom ze zálivů Rías Baixas na pobřeží Atlantického oceánu. Vigo nemá tak dlouhou historii jako jiná galicijská města; místní záliv byl sice osídlen od pravěku, nicméně z rybářské osady se stalo město až v novověku. Roku 1702 zde proběhla jedna z prvních námořních bitev války o dědictví španělské; o století později okupoval město Napoleon. Rychlý rozvoj přišel s industrializací (zejména rybolovu) v 2. polovině 19. století. Zároveň však bylo Vigo pro mnoho Galicijců místem loučení před emigrací do Ameriky. V centru města převažuje eklektická, historizující a secesní architektura. Funguje zde Mořské museum.
Hned po příjezdu do města se nám naskytl pohled na záliv a přístav. Viděli jsme radnici a centrum, na jehož místě byla postavena středověká pevnost s nádhernými výhledy na La Gucia, horu s poutním chrámem. Procházeli jsme typickou rybářskou čtvrtí a starou částí s klasickým kostelem.
Pontevedra
Město v centru prehistorických nálezů, uchovaných především v Archeologickém muzeu. Návštěvu města začínáme na náměstí s kostely La Peregina a San Francisko. La Peregina, patronka města, je mariánská soška oblečená podle poutnického zvyku. Její svatostánek je ojedinělá okrouhlá barokní stavba z 18. Stol. klášter San Francosko je gotický a otvírá se do středověkých uliček. Na náměstí de la Leně jsou renesanční a barokní paláce. Dále je zde gotický kláš-ter Santa Domingo, barokní kostel San Barto-omé a kostel Santa
Padrón
Je velmi malé městečko s 10600 obyv. když jsme vyšli před nádražní budovu, vyděsili jsme se, že jsme se ocitli někde na statku a město nikde. Ale asi po desetiminutách chůze jsme zajásali, že přeci jen město vidíme. Nakonec to bylo pěkné městečko s úzkými uličkami. Svůj název získalo podle kamenného sloupu – padrónu, k němuž byla přivázaná loďka s ostatky apoštola sv. Jakuba. Legendy se také pojí s pobyty významných galicijských a španělských spisovatelů od Camila José Cely po Rosalii de Cesto, v jejímž domě je dnes muzeum. V kostele Santiágo je již zmíněný kamenný sloup uchován pod hlavním oltářem. Je to románský kámen a s věnováním Jupiterovi. Dále je zde kostel Santa Maria z 12.-18. stol. A klášter del Carmen ze 17. stol.
Po příchodu na nádraží jsme zjistili, že vlak na který jsme přišli nejede a na další máme hodinu čas. Zřejmě sv. Jakubovi se zdálo, že jsme mu věnovali málo času a donutil nás k podrobnější prohlídce.
Na závěr se musím zmínit o naší základně, tj.
Orense
Ourense (galicijsky a portugalsky Ourense, španělsky Orense) je lázeňské město, třetí největší sídlo Galicie, země na severozápadě Španělska. Město leží v jižní části Galicie na soutoku řek Miño, Barbaña a Loña. Je centrem provincie Ourense, jedné ze čtyř provincií Galicie. Dějiny města začínají už v římských dobách. Ourense je vyniká mimo jiné románskou katedrálou z 12. století, gotickým kostelem nejsvětější Trojice, a mnoha dalšími kostely a památkami, mj. cennými mosty; známé jsou také zdejší termální prameny (o teplotě 60—68 °C), zvané As Burgas.
Závěr cesty byl opět dlouhý. Vyjeli jsme dopoledne a po chvíli jsme s Maruškou začali pozorovat takového sympatického dědu, který seděl kousek od nás. Vytáhl si bílý ubrousek, rozložil jej na sedadlo, pak si na něj stoupl a z horní síťky nad sedadlem vytáhl jídlo a čutoru. Jel s námi až do Irúnu, kde jsme přestoupili na vlak do Paříže. Usadíme se a ejhle, děda sedí kousek od nás. Už se na nás usmíval, tak jsme mu pokynuli a uložili se ke spánku. Ráno v Paříži jsme si měli opět zopakovat přesun 6 km na další nádraží s báglem na zádech za 40 min. Po celém výletě jsem už byla utahaná a projevila jsem přání jet metrem. Peníze jsme všichni měli. No pěkně jsem narazila. Bylo mně vysvětleno od znalců, kteří vymýšleli cesty a jízdní řády po celé Evropě, že je zde nezjistitelné jak jezdí metro a jestli se mně to nezdá, ať jedu sama. Když jsem úplně grogy dorazila na nádraží, tak první, co jsem uviděla, byl náš děda, který si spokojeně vykuřoval ve vestibulu. Chytla jsem amok, praštila báglem a zařekla jsem se, že to byla moje poslední cesta pěšky přes Paříž. V této době jsem byla zaměstnaná u OPŘ v Ostravě a před vánocemi jsem se přidala k holkám z plánovacího na zájezd do Paříže se ZV Klubem OSŽ Brno. Byli jsme ubytovaní v hotelu blízko Moulin Rouge, měli celodenní jízdenky jak na metro, tak na autobusy, vyjeli lanovkou až na vrchol Eifelovky a teprve teď jsem si Paříž vychutnala.
Březen 2000
Rakousko, Itálie a Slovinsko
Trasa: Merano, Trento, Bolzano, Brixen, Bruck an de Mur, Klagenfurt, Friesah, Althofen, Vilach, Lublaň, Postolná, Terst.
Tentokrát se zaměřujeme na severní Itálii, jižní Rakousko a Slovinsko. Města, která jsme se chystali navštívit se nachází v hornaté krajině v údolí řeky Adige a jižních Tyrolích. Severní část s centrem Bolzanem má silnou německou menšinu a celý ráz je velmi odlišný od jižní Itálie. Města i vesnice jsou velmi pěkně upravená, v ulicích není nepořádek, který je vidět na jihu Itálie. Původně zde žili Raetové, od 5. stol. př. n. l. Gallové, území bylo romanizováno v 3.-1. stol. př. n.l. Po období stěhování národů pronikli do sev. části germánští Bavoři, jižní ovládali postupně Gálové, Lamgobardi a Frankové.od první poloviny 11. stol. tu vykonávali světskou moc biskupové: tridentský na jihu a brixenský na severu. Jejich državy ovládla ve 13. stol. knížata z Tirolu a Gorice, sídlící na hradě Tirol nad Meranem. Od r. 1363 tu vládli rakouští Habsburkové. Za napoleonských válek bylo území dočasně připojeno k Bavorsku, v.r. 1816 se vrátilo k Rakousku a od r. 1918 je italské.
Merano
Lázeňské město obklopené alpskými vrcholy leží v překrásné oblasti jižního Tyrolska. Lázeňství se zde začalo rozvíjet od poloviny devatenáctého století hlavně díky příznivému klimatu a výhodné pozici blízko Bolzana. Prvním mezinárodním hostem zde byla princezna Mathilde von Schwar-zenberg, nejslavnějším a nejžádanějším lázeňským městem tehdejší Evropy se však Merano stalo až díky opakovanému pobytu císařovny Sissi s dcerami v zimě 1870 a 1872. Středem lázeňského života je lázeňský dům z r. 1907. Oblast dnešního města byla osídlena již Římany. V té době zde byl totiž vojenský tábor, který střežil tehdejší křižovatku obchodních cest, která tudy procházela. Samotné město Merano bylo založeno v 9. století. O 3. století později zde byl postaven hrad. Mezi nejvýznamnější památky ve městě Merano patří měšťanské domy ze 14. století a hrad Trautmannsdorf, ve kterém se nachází muzem a který je dominantou celého města. Dále je to zámek Catello Principesco, který byl od 16. století letním sídlem císaře a gotická katedrála San Nicolò ze 14. A 15. stol.. Dnes žije Merano bohatým kulturním životem a čilým turistickým ruchem. V létě jsou zde krásné procházky rozkvetlou promenádou a ulicemi plnými kavárniček, v zimě samozřejmě dominují zimní sporty, zvláště lyžování.
Žádné komentáře:
Okomentovat