Březen 1998
Švýcarsko, Itálie
Trasa: Pfeffikon, Schwyz, Bellinzona, Locarno, Siena, Florencie, Torino, San Remo,Menton, Fribourg, Lausanne
Tentokrát máme v plánu navštívit opět Toskánsko a ve Švýcarsku železniční horskou trať z Pfeffikonu přes Schwyz do Bellinzony a Domodossoly a ze St. Gervaise přes Chamonix do Martigny.
Toskánsko je krajina ve střední Itálii při Ligurském moři. Je převážně hornatá, od 8. Stol. př. N.l. byla mateřským územím etruské civilizace. Po pádu říše římské byla střediskem Toskánska Lucca. Pozůstatky etruské kultury se nachází po celém území. Jsou to hrady, brány, chrámy a hrobky.
Odjíždíme opět z Vídně přes Neisenštad, Ebenfuord do Pfeffikonu. Je to malé pěkné městečko s vodním hradem.
Projížděli jsem částí Walliských Alp, zaujímajících hranič-ní oblast mezi Švýcarskem a Itálií. Je to oblast ledovců a velkých jezer. Tato krajina byla osídlena Kelty, ale větší stopy po sobě zanechali až Římané, kteří přes horské průsmyky vedli obchodní cesty, na jejichž ochranu stavěli pevnosti a měs-ta, šlechta budovala hrady.
Schwyz
hlavní město stejnojmenného kantonu, je sídlem ústavu (fóra) zkoumajícího švýcarskou historii, ovšem pro všechny Švýcary je nejdůležitější tím, že zde byly podepsány dokumenty ustavující Švýcarskou konfederaci – podle tohoto města dostalo Švýcarsko svůj název. Celá oblast okolo něj je známá třešňařská oblast a můžeme zde ochutnat spoustu specialit z třešní. To co však město proslavilo mezinárodně je, že se jedná o místo původu švýcarských armádních nožů (denně jich opustí místní výrobní linky na 25 000 kusů).Místní Muzeum švýcarských smluv dokumentuje, jak se již v roce 1291 kantony Uri, Schwyz a Unterwalden spojili v jednotnou alianci, aby roku 1315 vyhráli bitvu u Morgartenu a tím vyhnali Rakušany. Fórum švýcarské historie vám pro změnu poskytne neobyčejnou zkušenost tím, jak dokumentuje každodenní místní život od roku 1300 do 19. století. Schwyz nebyl vždy prosperující město jako nyní – od 16. století bylo mnoho místních mužů nuceno sloužit jako vojáci v cizích armádách. Proslavili se sice jako skvělí a stateční bojovníci a vraceli se tedy domů velmi bohatí s tituly dovolujícími postavit honosné domy, ale jinak region strádal. Některé ze sídel, které si postavili, jsou dnes nejkrásnějšími budovami ve Švýcarsku. Toto město je vstupní branou k divo-kému údolí Muota a divo-kost můžete okusit i při procházce spojené s degus-tací v místních palírnách.
Cesta ze Schwyzu do Bellizony vede přes průsmyk sv. Gottharda, který je centrálním přechodem přes Alpy.
„Zde se cesta rozdvojuje, příteli. Kam míříš? Chceš dolů do věčného Říma, do svatého Kolína, k německému Rýnu, nebo na západ do země Franků?“ Tento nápis na kapli v Hospentalu, kde začíná silnice přes průsmyk sv. Gottharda, vyjadřuje jasně někdejší centrální polohu průsmyku. Na vysokohorských údolích na úbočí masívu sv. Gottharda pramení čtyři řeky: Rýn, Reuβ, Rhöna a Tessin. Podobně rozmanité jsou i dopravní spoje, které se stýkají ve výšce 1500m v údolí Urveren. Můžeme sem přijet ze všech světových stran a na všechny čtyři světové strany pokračovat. Celou cestu, obklopeni čtyřtisícovými velikány, nás přímo fascinují dálniční křižovatky, fantastické mosty a tunely jak železniční, tak dálniční. Jsme uchváceni silničními i železničními serpentinami, které se navzájem protínají. V Airolu (1175m), kde se silnice a železnice opět setkávají, přijde skalní zlom. Divoce romantickou strž Piottino silničáři překonali několika tunely, železnice vede dokonce dvěma tunely se zatáčkami. Cesta nám nakonec končí v Bellizoně. Za zajímavost ještě stojí silniční tunel, který je dlouhý 16322m, jeho stavba trvala 11 let a ve své době (r.1980) byl nejdelším tunelem světa. Je ve výšce 1175m a je celoročně sjízdný.
Bellinzona
Bellinzona - je již od římských dob opevněným městem. Ve středověku zde milánští vévodové vybudovali tři hrady, které jim umožnily bránit toto strategicky položené město. Bellin-zona totiž leží v průsečíku několika alpských údolí. Po získání nezávislosti v roce 1803 se město stalo správním střediskem Ticina. Tři hrady - Castelgrande, Montebello a Sasso Cor-baro - jsou jedním z šesti míst ve Švýcarsku, která jsou zapsána na seznamu světového dědictví organizace UNESCO.
Nejdůležitější a nejstarší hrad Bellinzony, Castelgrande, vyrůstá přímo ze středu městské zástavby. Nevysoký skalnatý kopec s plochým vrcholem je opevněn tak důkladně, že Bellinzona byla ve středověku považována za nedobytnou. Na hradním vrchu dnes najdeme složitou soustavu budov a obranných zdí, které svírají rozsáhlé zatravněné plochy a dokonce i vinici. Zbylé dva hrady Bellinzony, Montebello a Sasso Corbaro, najdeme výše nad městem ve východním svahu údolí. Montebello se zmiňuje poprvé k roku 1313 a byl postaven jako součást fortifikace města - s vlastní Bellinzonou je tedy spojen obrannou zdí. Hrad nepravidelného půdorysu stojí oproti Castelgrande v hůře bránitelné poloze a součástí jeho opevnění jsou proto i mohutné příkopy. Nejvýše nad údolím se vypíná Sasso Corbaro, budovaný od roku 1478. Na rozdíl od předchozích dvou hradů zde vznikla samostatně hájitelná pevnost na ús-porné ploše 25 x 25 metrů. Jak na Monte-bello, tak na Sasso Corbaro vede z centra města pěší cesta, připravme se ale na strmý výstup s množstvím schodů. S přibývající výškou se otevírají stále krásnější výhledy: dole pod sebou uvidíte Castelgrande z perspektivy téměř ptačí, pohled sklouzne do údolí vedoucího ke svatému Gotthardu a za dobré viditelnosti spatříte v dálce i jezero Maggiore.
Cesta nadále vede překrásnou krajinou kolem jezera Lago Maggiore přes Locarno a dál nespočetnými tunely do Domodossoly. Lago Maggiore je jezero v jižní části Švýcarska, jímž probíhá italsko-švýcarská hranice. Na jeho březích vyrostla řada významných obcí a měst s mnoha historickými památkami. Dobré klimatizační pod-mínky umožňují růst subtropickým rostlinám.
Přijíždíme do Locarna, ale už se nebudu opakovat znovu s popisem, je to naše druhá návštěva tohoto kouzelného místa. Z Locarna pokračujeme do Domodossoly a dále do Milána. Do Milána jsme přijeli večer a než nám měl odjet náš noční vlak, chtěli jsme se podívat na milánskou katedrálu. Ale po půl hod. cesty z hlavního nádraží nebylo ještě po starém městě památky a tak jsme to museli vzdát. Další den začal prohlídkou středověkého města Siena, která nás tak uchvátila, že jsme tam strávili celé dopoledne a odpoledne jsme jeli jen do Florencie.
Siena
Toto šedesáti tisícové město patří bezesporu mezi nejkouzelnější italská města. Středověké centrum struskového původu je plné majestátních gotických staveb. Město se rozvoje dočkalo ve 12. až 15. století. Mezi Sienou a Florencií panovala po staletí velká řevnivost a rivalita, která vyvrcholila v letech 1555 až 1559, kdy Siena definitivně podlehla a stala se součástí Toskánska, kde je centrem Florencie.
Turisticky velmi atraktivním místem je náměstí Piazza del Campo. Zajímavostí prostoru tohoto náměstí je skutečnost, že náměstí má tvar mušle a směrem k jihu se svažuje. Této skutečnosti využívají turisté, kteří posedávají po celé ploše náměstí směrem z kopce. Dominantou náměstí je Palazzo Publico, nádherná gotická stavba, postavená v l 1297-1310 z cihel a kamene, k níž se v půlkruhu obracejí všechny ostatní budovy a Torre del Mangia s výškou 88 metrů a vrcholem s bílým travertinovým cimbuřím. Nahoru je možné vystoupat po 400 schodech. Na náměstí se nachází také kašna Fonte Gaia z roku 1409. Úzkými středověkými uličkami, kterých vede z náměstí hned jedenáct, jsme se proplétali, abychom došli až na Piazza del Duomo, kde se nachází Dóm. Je to jeden z velkolepých italských gotických chrámů. Stavba byla zahájena roku 1196, z větší části dokončena v roce 1215. Práce na kopuli však ještě pokračovaly. Poté se však ještě pokračovalo se změnami a zvětšování chrámu. Záměrem bylo vybudování největšího křesťanského chrámu. Tento velkolepý plán však byl překažen morovou epidemií. Fasáda dómu pochází z konce 14. století a je vytvořena z bílého, zeleného a červeného mramoru. Uvnitř chrámu se pak nachází unikátní mramorová podlaha s 56 inkrustovanými výjevy, na jejichž tvorbě pracovalo 180 let čtyřicet umělců. Na opačné straně od dómu je na náměstí průčelí chudinské nemocnice ze 13. Stol. a budova prefektury. Dále navštěvujeme rodný dům sv. Kateřiny sienské, přeměněným v řadu svatyní. Pokračujeme k Forte Branda, kde je nejznámější kašna z r. 1081 a vystoupíme k cihlovému gotickému chrámu S. Domenico. Zvláštností tohoto města také bylo, že zde v ulicích bylo uklizeno a několikrát jsme potkali čistící vozy, což v jiných italských městech není vidět.
Odpoledne jsme navštívili Florencii, která nás nepříjemně překvapila neuvěřitelným množst-ím lidí ve všech ulicích. Nevíme, zda to bylo z důvodů krásného slunečného počasí v sobotu nebo snad se konala nějaká slavnost.
Florencie
Florencie patří k nejkrásnějším městům Itálie.První zmínky o městě jsou z období starověku. V tomto období patřil kraj Etruskům a Římanům. V roce 59 př.n.l. tu nechal Cézar vybudovat římskou kolonii. Florencií vedla významná obchodní cesta. Značný rozkvět zaznamenala Florencie počátkem 9. století. V tomto období byla vystavěna řada církevních staveb.
Ve 12. století byla Florencie samostatným městským státem. Od 13. do 17. století je rozvoj města spojován s významným rodem Medicejů. V roce 1737 tento rod vymřel. Florencie se do roku 1859 dostává pod nadvládu Rakouska. Po sjednocení Itálie byla Florencie jejím hlavním městem do roku 1871. Dnes je Florencie metropolí Toskánska. Ve městě se dochovala řada renesančních památek. Díku tomu je Florencie nazývána Perlou renesance. Je druhým nejnavštěvovanějším městem Itálie.
Noc jsme prospali ve vlaku, ráno provedli hygienu, posnídali a vyrazili na další den za památkami.
Torino
Město leží na úrodné rovině mezi levým břehen Pádu a širokým obloukem Gottských a Grajských Alp. První osídlení v této oblasti je patrné kolem 3. století před Kristem, kdy tu byli Keltové. Velký vliv však na Torino měli v 19. století Habsburkové a Napoleonova Francie. V dnešní době se město řadí mezi nejprůmyslovější v Itálii, především kvůli největší automobilce Fiat. Továrnu založil dědeček Angelli r. 1899 na břehu Pádu. Nejznámější charakteristikou Turína jsou dlouhé řady sloupového podloubí, z nichž některé pocházejí až ze středověku. Různá podloubí spojují vzdálenější náměstí a mohou dosahovat až několik kilometrů. Centrem historického turínu je náměstí Piazza Castello, uprostřed něhož stojí mohutný Plazzo Madama a to na místě římské brány Porta Praetoria, jejíž zbytky dal markrabí Guglielmo VII. z Monfferratu přestavět do r. 1280 na tvrz. Savojané z něj učinili sídlo svých místodržících, do r. 1405 se celá budova zvětšila o dvě věže a pilířovou síň směrem k východu. Severní stranu náměstí uzavírá Palazzo Reale, bývalý královský zámek z r. 1570, který po zničení za války o španělské dědictví dostal dnešní podobu v l. 1646-1658. Od r. 1865 je využíván jako muzeum. Se zámkem sousedí katedrála San Giovani Battista. Pilířová bazilika ve tvaru kříže je jedinou renesanční sakrální stavbou v Turíně. Za hlavní oltářem dómu je Cappella della Santa Sindona, postavená r. 1694. Tato vysoká bohatá kaple vznikla pro údajné Kristovo hrobové plátno se zřetelnými stopami poranách Ukřižovaného. Plátno sem přinesli účastníci křížových válek r. 1204 z Byzance a r. 1452 se dostalo doSavojska. Poslední výzkumy sice prokázaly, že plátno pochází z 13. stol. a že do něj Kristus nemohl být zabalen, přesto se však uctívá i nadále, byť jen symbolicky.
Další památkou, známou také ve světě je Mole Antonelliana, která se r.1878 začala stavět jako syna-goga a později získala věžovitou podobu, odkud je z poschodí pro návštěvníky ve výšce 85 m nád-herný výhled. Je to jedna z nejvyš-ších zděných staveb na světě. Představuje architekturu 19. století a dnes se v ní nachází muzeum kinematografie. V Turíně nalezne-me také čtvrť Cit Turin, specific-kou pro sloh Liberty, ve kterém je postavena. Řadí se tak mezi nejhez-čí ukázky tohoto slohu v Evropě.
Od roku 2006, kdy se konaly zimní Olympijské hry, se také Torino řadí mezi 7 italských měst, kde se můžeme svézt metrem, což určitě ulehčí přepravu po třetím největším městě v Itálii (ovšem my prohlídku provádíme zásadně pěšky a s báglem na zádech). Dostaneme se jím například na Porta Palazzo, kde je největší trh pod otevřeným nebem v Evropě.
Pokud byste byli již unavení, můžete se zastavit v jednom z historických lokálů nebo kavárně, kterých je v Turíně mnoho a trochu se tím podobá Paříži. V těchto kavárnách kdysi vysedávaly významné osobnosti jako například hrabě Cavour. Jedna z nejstarší kaváren je Al bicerin, kde je k dostání typický turínský bicerin, likér na bázi čokolády. Ke kávě si dejte právě kousek čokolády, protože její výrobou je Torino vyhlášeno po celé Evropě. Nejlepší ze všech je gianduiotto, nebo-li nugát. Tak si dejte do nosu! (Nás se to samozřejmě netýkalo).
Z Torina jsme pokračovali krásnou horskou tratí, s vesnicemi postavenými na skalách do Ventimiglie, San Rema a Mentonu. Přímořské alpy zde znovu šplhají do výšky přes 3000m a dokonce u pobřeží jsou ještě vysoké přes 1000m. Pobřeží chrání tak, že tam mohou kvést květiny po celý rok.
Ventimiglia
je hraniční město v Ligurii, asi 130 kilometrů od Janova. Roste nad ústím říčky Roia. Vznikla jako římské hradiště Albium Intemelium dávno před naším letopočtem. Různě se o to kluci středomořský hádali, až v roce 1139 definitivně skončili pod Janovany s občasnými přestávkami pod Savojany. No srandy kopec, ale po tom všem tu zbyly zbytky římského divadla z 2. století pod hlavní silnicí, nějaké mozaiky, hrobky a kameny bývalého Albintimilia. Staré město na kopci je po italsku jedinečně zachované, vyčnívá z něj románská katedrála postavená na zbytcích lombardského kostela před 5. stoletím. Ještě za zmínku stojí kostel San Michelle, Městská knihovna (druhá největší italská sbírka kniha a rukopisů), botanická zahrada Hanbury (údajně největší v Itálii). O něco dále do historie zavede jeskyně Balzi Rosii s Kromaňonci.
San Remo
je jedním z největších měst Ligurské riviéry. Kromě příznivců hazardu přitahuje také mnohé umělce. Staré město se rozkládá ve čtvrti Pigna s úzkými uličkami, strmými schody a malými náměstími. Jednou z mála architektonických památek San Rema je katedrála San Siro ze 13. století, baptisterium naproti ní a nedaleké oratorium ze 16. století. V 18. století postavili Janované vedle starého přístavu pevnost Santa Tecla. Naproti přístavu vám četné vily s rozkvetlý-mi zahradami připomenou rozkvět města na konci 19. století. Mezi vilami najdeme i tu, ve které strávil poslední roky svého života slavný Alfred Nobel. San Remo je místo pořádání hudebního festivalu a sídlo jednoho ze čtyř kasin v Itálii. V Sanremu se pořádají pravidelné květinové trhy. První hotel v tomto letovisku vznikl v roce 1860, po jehož otevření se začaly otevírat další a další, až jich zde dnes najdeme na 250 včetně rezidencí, kempinků a jiných ubytovacích zařízení. San Remo bylo tak proslulým místem pro odpočinek, že jej navštěvovali císaři a císařovny, ale také ruští carové a carevny a jiná šlechta. Pro jejich zábavu bylo zbudováno v letech 1904-1906 kasino podle návrhu francouzského architekta Eugena Ferreta. To dnes přináší městu velké zisky. Po ruských návštěvách San Rema zůstal městu pravoslavný kostel San Basilio.
Menton
V rámci posledního francouzského městečka u italských hranic, Menton je jedním z klenotů riviéry. Své významné architektonické dědictví, jeho čisté vody a osázené zahrady s různými vzácnými stromy jsou poklady tohoto regionu, které bychom si neměli nechat ujít. Po dlouhou dobu se město těší titulu "Město umění a historie". Historie Mentonu začala s citronem. Legenda tvrdí, že to byla Eva, kdo zasadil první citroník na březích slunného Mentonu. Díky svému subtropickému podnebí, má některé z nejvíce vzácných éterických olejů, které se pěstují zde. Mnoho botanických zahrad a parků zachovává svou svěžest po celý rok. Skleníkovou Madonu, která byla klasifikována jako historická památka, kterou musíme rozhodně navštívit. Toto jedinečné místo zahrada-muzeum se skládá z terasy, pergoly, jeskyně a rybníků, které nabízí trochu jemnosti v krutém světě. Je také dobré si projít staré město, kterému dominuje jeho zvonkověž, nádherné Belle Epoque rezidence, barokní kostely, bašta ze 17. století, jejíž žluté dlaždice z věží se lesknou proti modré obloze. 
Z Mentonu jsme večer pokračovali do Nice a noc jsme strávili ve vlaku do St. Gervaise.
Odtud jsme pokračovali do Chamonix a dále do Švýcarska a Martigny. Jeli jsme Mont-Blanc Expresem. Na své romantické a dobrodružné cestě projede vlak divokou soutěskou Trients-chlucht a podél hučících vod a hlubokých horských rozsedlin se vyšplhá do ohromujících výšek. Strhující cesta povede skrze nedotčenou vysoko-horskou krajinu, husté lesy a malebné vesničky. Vychutnáme si také nádherný pohled na rozsáhlé ledovce Mont Blancu, nejvyšší hory Evropy. I když jsme ho viděli již několikrát, pořád je jiný a pořád je to strhující zážitek.
Poslední den nás čekal
Fribourg
Staré město Fribourg založené v roce 1157 vévodou ze Zähringenu je jedním z nejzachovalejších příkladů středověké evropské architektury. Se svými gotickými fasádami z 15. století si stále zachovává své historické kouzlo. Zároveň je možné ho označit za bilingvní – střetává se zde francouzská a německá část Švýcarska. Toto město malebných náměstí s fontán se sochami je hlavním městem kantonu Fribourg – se svými čtrnácti věžemi a městskou zdí se hrdě tyčí nad řekou Saane. 
Tou nejpůsobivější místní stavbou je 76 metrů vysoká (a nedokončená) věž katedrály svatého Nicolase, ze které je možné pozorovat celé město a okolní krajinu. Celá katedrála je vlastně unikátní památkou – např. skla oken jsou dílem Jozefa Mehoffera a Alfreda Manessier a varhany sestrojil Aloys Mooser. Dalším zajímavým vyhlídkovým místem je barokní Loretánská kaple v italském stylu. Za návštěvu stojí i cisterciácké opatství z roku 1137, zastávka mnoha poutníku na cestě do Santiago de Compostela. Obecně se dá Fribourg označit jako univerzitní město se spoustou studentů z celého světa, což ho dělá minimetropolí s mnoha tvářemi. Lausane
Dominantou středověkého centra města je jedna z nejkrásnějších gotických katedrál země – Cathédrale de Notre Dame. Katedrála Panny Marie Lausanne začala vznikat v roce 1173. Až do roku 1215 trvala stavba samotné katedrály. Od roku 1215 pokračovala stavba západní části, terasy a dvou věží se zvonicí. Katedrála Panny Marie Lausanne byla vysvěcena až v roce 1275. Nejpěknější částí katedrály jsou růžové okno ze 13. století, hlavní portály zdobené sochami a výklenky v severní uličce pocházející ze 16. století. Nad katedrálou se zvedá věž odkud je nádherný výhled na město a jezero. V sousedství katedrály stojí biskupský hrad St. Maire pocházející ze 14. století, který je dne sídlem kantonálních úřadů. Z této části města je možné sejít krytou chodbou nebo uličkami se starými domy k níže položené části města, kde jsou charakteristické kašny a radnice. Je zde také sídlo mezinárodního olympijského výboru.Zpáteční cestu jsme opět absolvovali přes Curych a Vídeň.
Červenec 1998
Německo
Trasa: Hannover, Hildesheim, Braunschweig, Schleswig, Ausbach, Ellwangen, Schwäbisch Gmünd, Augsburg, Berchtesgaden, Altötting, Regensburg, Wüsburg, Fulda
Tato cesta byla zaměřená na poznání památek od římského období přes středověk až po renesanci a barok. Dá se říct, že jsme Německo projeli křížem krážem a rozhodně nás nezklamalo. Projeli jsme Severoněmeckou nížinou, kde jen ojediněle přesahuje nadmořská výška 150m, Alpským podhůřím a Středoněmeckou vrchovinou s jehličnatými lesy, kotlinami a prostornými údolími. Odjíždíme jako vždy z Vídně a první zastávkou byl
Hannover
Nachází se v severozápadní části země. Leží na řece Leine. Je hlavním městem spolkové země Dolní Sasko a významným centrem průmyslu, obchodu a služeb v Německu. První zmínky o městě pocházejí ze 13. století. Centrem starého města je náměstí Markt platz s gotickým kostelem a gotickou Starou radnicí s bohatě členěnými vysokými štíty. Mezi nejvýznamnější památky patří Nová radnice- byla otevřena teprve v roce 1913 přesto svým vzhledem působí spíše jako historické budova daleko starší. Byla postavena v novobarokním stylu. Z hlavní kopule radnice je krásný výhled na město. Dále je to křižovatka Kröpcke, lesopark Eilenriede, zámek Herrenhausen a jeho zahrady, sloup Waterloo a Státní opera Hannover. Herrenhausenské zahrady - patří mezi největší lákadla města. Zahrady zde začaly budovat annoverové již v 17. století. Zahrady se nachází v severozápadní části města. Zahrady jsou celkem 4 a propojuje je lipová alej. První zahradou je Velká zahrada, která byla budovaná v letech 1655 až 1714 v barokním stylu. V této zahradě stával dříve také zámek, ale ten byl za 2. světové války zničen. Messegelande - je velké a známé výstaviště, kde probíhal každý rok veletrh. Parkoviště je zde nachystáno pro 45 tisíc aut. Hauptbahnhof - je hlavní vlakové nádraží města, které je jedno z nejkrásnějších a i když sem nepřijedete vlakem, tak rozhodně stojí za podívání. U nádraží je pomník krále Arnoša Augusta.
Z Hannoveru jsme odjeli do Hildeskeimu, dále do Braunschweigu a Lüneburgu.
Hildesheim
Město vzniklo při brodu přes řeku Innerste, roku 815 zde bylo založeno biskupství a kolem roku 1000 vybudoval biskup Bernward dóm, z něhož se mnohé dodnes zachovalo. Kolem roku 1200 se město rozrostlo o další čtvrti a kolem 1240 bylo biskupství povýšeno na říšské knížectví. R.1542 přešla část města k reformaci. Roku 1803 byly zdejší kláštery zrušeny a jejich majetky sekularizovány, roku 1813 připadl Hildesheim Hannoverskému krá-lovství a s ním roku 1866 Prusku. Roku 1868 byl na blízkém Galgenbergu nalezen Hildesheimský poklad římského stolního stříbra z 1. stol. Město bylo připojeno na železnici a roku 1908 zde byla spuštěna první automatická telefonní ústředna v Evropě. V březnu 1945 byla velká část města zničena při plošném náletu.
Katedrála Nanebevzetí Panny Marie z roku 872, přestavěná kolem roku 1000, je trojlodní románská basilika a byla po válce obnovena ve své původní podobě, jižní a severní kaple jsou gotické. V dómě jsou i další památky na biskupa Bernwarda (kolem roku 1000): bronzová litá vrata, bronzový sloup se scénami z života Kristova a bronzová křtitelnice. K dómu přiléhá kvadratura z téže doby, kde je dnes dómské muzeum s Bernwardovým evangeliářem a dalšími cennými předměty. Dómská knihovna patří k nejvýznamnějším v severním Německu. U přesbytáře roste tisíciletá růže, která přežila všechny katastrofy a je znamením města. V sousedním kostele sv. Antonína je od roku 1960 bohatý renesanční lettner, původně umístěný v dómu.
Kostel sv. Michala (luteránský) s kryptou je vystavěn v otónském slohu počátkem 11. století a se svými věžemi je také nejznámějším symbolem města; po roce 1945 musel být vystavěn téměř znovu. Vevnitř je nástropní freska z poloviny 13. století a románská chórová lavice. Kostel sv. Godeharda, původně klášterní, z let 1133-1172 se začal stavět ihned po svatořečení tohoto hildesheimského biskupa a zdejšího mnicha. Byl při náletu jen mírně poškozen a zachoval se v původní podobě. Městský gotický kostel sv. Ondřeje (Andreaskirche, od roku 1542 luteránský) z let 1389-1504 stojí blízko náměstí na místě staršího z roku 1140, z něhož se zachovala dolní část věže. Výrazná věž má 114 metrů a patří k nejvyšším v Německu. Gotický kostel sv. Jakuba z let 1503-1514 je jednolodní a byl při náletu silně poškozen. Při gotickém kostele sv. Magdalény na břehu řeky se zachovala krásná barokní zahrada. V severní části města jsou zříceniny středověkého hradu Steuerwald s kaplí.
Braunschweig
Je to centrum průmyslové oblasti na řece Oher. Připomíná se r. 1031, městský statut získal r. 1227, r. 1247 se stal jedním z prvních členů hanzy. V pozdním středověku byl nejlidnatějším dolnosaským městem a vévodskou rezi-dentcí. Leteckými útoky v l. 1943 až 1945 bylo město téměř z 90% zničeno. Významné objekty byly obnoveny. Té-měř kruhové jádro města je obklopeno dvěma rameny řeky a pásem parků. Uprostřed leží náměstí Burglatz s hradem, dómem a románskou kovovou plastikou Brunšvického lva. Z hrázděných domů je pozoruhodný zejména tzv. Huneborstel (1536), bohatě zdobený řezbami. Hrad byl založen kolem r. 1175 a upraven po r. 1251. Z jeho románské stavby se zachovaly trojlodní kaple a dvoulodní sál v přízemí. Dóm sv. Blažeje (1173-1194) je nejstarší velkou dolnosaskou stavbou s klenutým stropem. V podstatě románská bazilika má mezi nedokončenými věžemi raně gotickou zvonici.V hlavní lodi stojí náhrobek ze 13. stol. s reliéfy saského vévody Jindřicha lva (zemřel 1195) a jeho manželky. Dvoukřídlová gotická Staroměstská radnice (13.-15.stol.) je jednou z nejzdobenějších v Německu. Má dva stupňovité štíty a dvoupatrové arkády s ozdobnými štíty a plastikami saských knížat. Dům soukenického cechu z r. 1303 byl v l. 1590-1591 opatřen bohatou renesanční fasádou. Kostel sv. Martina, původně románský, byl do r. 1321 přestavěn v gotickou halu.
Lüneburg
je město ležící v spolkové zemi Dolní Sasko. Nejstarší důkazy lidské přítomnosti v oblasti Lüneburg jsou z období neandrtálců. Jedná se o 56 kamenných nástrojů nalezených na začátku devadesátých let 20. století při výstavbě dálnice mezi Ochtmissen a Bardowick. Jejich věk je asi 150 000 let. Město se připomíná r. 795 osadou slovanských Drevjanů, při níž byl r. 951 založen hrad a klášter. Lüneburg zbohatl ve středověku těžbou soli a stal se králem hanzy, což dodnes dosvědčují fasády nádherně barevných měšťanských domů. Kdy přesně byla ložiska soli objevena se neví. Podle pověsti zastřelil jednou myslivec bílé divoké prase. Nejednalo se však o žádné prase albína, nýbrž jeho bělost pocházela od jeho neustálého válení se v soli. Kost tohoto solného divokého prasete visí na památku na radnici. Celodenní putování jsme ukončili ve městě Schleswig, odkud jsme se vydali na noční jízdu do Norimberku.
Schleswig
Přístavní město na Baltském moři.. Město známo od roku 804., od r. 947 biskupství, 1513-1713 bylo rezidencí šlesvických vévodů. Po naprostém zničení v 11. stol. bylo město nově založeno. V 10. Stol se stalo součástí Dánska, sídlili tu dánští místodržící. Za prusko-rakous-kého vpádu do Dánska bylo město obsazeno rakouským vojskem (1864) a po prusko rakous-ké válce (bitva u Hradce Králové) připadlo Prusku. Zachován velký počet starých měšťanských domů. Gotický dóm sv. Petra (13.-15. stol.), jehož věž byla přistavěna r. 1889. Klasicis-tická radnice. Renesanční vévodský zámek je zbudován na ostrově v jezeře Burgsee, pochází z let 1698-1703, nyní je v jeho prostorách zemské muzeum
Další den ráno navštěvujeme Ansbach a pokračujeme do Ellwangenu, Schwäbich Gmündu a Augsburgu.
Ansbach
Osada, vzniklá při klášteře r. 748 se r. 1221 připomíná jako město. V l. 1456-1791 byl Ansbach markrabskou rezidencí. V l. 1464 a 1465 tu byla s poctami přijata obě mírová poselství krále Jiřího z Poděbrad. Ve staré části města se uchovaly četné renesanční a barokní stavby. Na sebe navazují dvě náměstí, na kterých můžeme vidět kostel sv. Jana (1441), renesanční Městský dům, kostel sv, Gumberta se stavebními prvky od románského slohu (krypta 1032-1042) po barok. Chór pochází z l 1501-1521, štíhlá věž z r. 1493. S kostelem sousedí pozdně renesanční dvorská kancelář (1591-1600) s bohatě členěným průčelím. Nejvýznamnější stavbou ve městě je barokní zámek (1713-1732), jehož interiéry vykazují čisté tvary raného rokoka.
Ellwangen
Leží na horním toku řeky Jagst. Ellwangen vzniká v 7. století. V hraničním lese Virgunna mezi Franky a Šváby je založeno biskupy Hariolfem a Erlolfem z francouzského města Langres kolem roku 750 - 764. Vzniká zde klášter prvně připomínaný 8. dubna 814 v listině císaře. Od roku 817 je sídlem opatství a klášter se začal rychle rozrůstat. Na počátku 9. století má více než 100 mnichů. Na základě spiknutí je pravděpodobně v tomto klášteře na popud Ludvíka Němce v letech 870 - 873 vězněn moravský arcibiskup svatý Metoděj, propuštěn byl až na základě intervence papeže Jana VIII. Významnou historickou památkou města je kolegiátní kostel svatého Víta, který byl vysvěcen 3. října 1233. Dnes je to dominanta města. Křížová basilika z 12. století je pokládána za nejvýraznější románskou stavbu regionu Schwaben. Její tři románské věže jsou zdaleka viditelné. V 16. a 17. století byl vnitřek přestavěn do stylu baroka. Jen vestibul západně od hlavní lodi zůstal v původní stavu. Přesto je v celém kostele stále dobře znatelný počátek středověku. U hlavní lodě je gotické procesí s křížem a kaplí Liebfrauen v ní je pohřben v Ellwangen velmi ctěný kněz Filip.Schwäbisch Gmünd
Švábské město, ležící na řece Rems, středisko zlatnické a stříbrnické výroby. Město bylo založeno kolem poloviny 12. Stol., r. 1254 se stalo svobodným říšským městem. Již ve 14. Stol. se rozvíjí zlatnictví a stříbrnictví. Z Gmündenu pocházel i Peter Parler, který od r. 1356 řídil stavbu katedrály sv. Víta v Praze. Městské jádro leží mezi levým břehem řeky a jejím přítokem. Protáhlé náměstí je obestavěno hrázděnými, barokními a rokokovými domy.
Na náměstí Marktplatz je pozdně románská bazilika sv. Jana s plochým stropem a gotickými i barokními doplňky. Pozoruhodné jsou plastiky osob, zvířat a fantastických bytostí na jejich vnějších stěnách. Proti bazilice stojí barokní kostel někdejšího dominikánského kláštera. Z dalších památek to jsou: pozdně gotický kostel sv. Augustina, který má velké nástropní fresky z r. 1757, Chrám sv. kříže ze 14. stol., patří k nejvýznamnějším dílům švábské gotiky. Na vých. části města se zachovaly čtyři věže městského opevnění z 15. stol. U poslední je i část hradeb.
Augsburg
Augsburg, město renesance, je skutečným zosobněním města. Již Římané ho nazývali „zářivou metropolí provincie"! Augsburg je druhým nejstarším městem v Německu a nejstarším v Bavorsku. Byl založen v roce 15 před Kristem za vlády římského císaře Augusta. Roku 1530 tu byla vyhlášena Augšpurkká konfese, na jejímž základě byla r. 1555 přiznána protestantům rovnoprávnost s katolíky (týkala se vrchností, nikoli podaných). Svůj hospodářský rozkvět prožilo toto svobodné říšské město v 15. a 16. století díky obchodní a bankéřské činnosti Fu-gerů a Welserů. Furgenům pat-řily některé rudné doly na Slovensku. Z rodu Welserů je známá Filipína (1527-1580), která byla manželkou Ferdinanda Tyrolského (syna císaře Ferdinanda I.), místodržitele v Čechách (1547-1567). Za pobytu na Křivoklátě (1559-64) ulehčovala osud vězněnému Janu augustovi, biskupu jednoty bratrské. Po skončení 30leté války se v Augsburgu dařilo zejména zlatníkům, stříbrotepcům a tiskařům.
Náměstí s radnicí (Rathausplatz) , centrumu starého města, vévodí mohutná budova radnice. Nejvýznamnější světská renesanční stavba severně od Alp vznikla v době rozkvětu bohatého Augsburgu. Radnice je opatřena 800 metrů vysokou věží, ze které je nádherný výhled. Uvnitř si můžeme prohlédnout "Zlatý sál". Další dominantou Augsburgu je Augustova kašna se sochou císaře Augusta. Tato kašna je nejstarší ze tří renesančních kašen v Augsburgu. Od radnice severním směrem se dostaneme k Dómu "Panny Marie" Jak je dlouhá historie augsburgského dómu (9. až 14.století), tak je dlouhá řada umělců, kteří zde pracovali. Nejstarší částí dómu je krypta z 10. století. Ozdobou jsou fresky z románského a gotického období, krásné klenbové malby a čtyři deskové obrazy od Hanse Holbeina staršího. Proslulá jsou okna s proroky. Patří k nejstarším německým figurálním vitrážím (pravděpodobně z 12. století). Bronzové dveře (z období okolo 1356) jsou tvořeny 35 reliéfními tabulkami s výjevy ze Starého zákona a v současné době je možné si ji prohlédnout v blízkém diecézním muzeu. Augšpurskou zajímavostí je Fuggerie (1519-1521), branami oddělené sídliště, které založili Fuggerové pro nemajetné. V šesti uličkách je 106 bytů v 53 domcích. Roční nájemné činilo 1 zlatý s povinností modlit se denně za zakladatele.
Z Augsburgu jsme odjeli do Küfsteinu do Rakouska, kde jsme měli dva noclehy. Když jsme přijeli v 21.00 hod, bylo velmi teplo, což ovlivnilo můj názor, že druhý den nebude potřeba brát sebou bundu. Ubytovali jsme se, ale dostala jsem s Maruškou jen jednolůžkový pokoj. To nám nevadilo, já jsem zvyklá spát jen na malém kousku postele, občas se ke mně nacpe můj Bodyšo a Maruška je střízlík. Takže jsme se docela dobře vyspaly. Odjeli jsme bez bund a o to horší bylo ranní překvapení na nádraží, odkud bylo (či nebylo) vidět, jak se přes Alpy valí chuchvalce mlhy a začíná pršet. Než jsme dojeli do Bad Reichenhallu, situace byla téměř tragická. Myslela jsem že v tenké halence, kterou jsem měla na sobě, nedožiju večera. Průvodčí nám prozradil, že v Bad Reichenbalu můžeme pokračovat do Berchtesgardenu, cíle naší cesty, autobusem. Jenže neřekl, že odjíždí o 2 minuty před naším příjezdem. Tím nám zůstala asi 1 hod. prostoje. Byla navržena F1 procházka do lázní, ale protože venku byla snad průtrž mračen tak i ti, co měli bundu odmítli vyjít ven. F1 demonstrativně odešel a my jsme zatím napsali pohledy, zejména Miladce, která s námi nebyla. Když se F1 vrátil, prohlásil, že venku bylo teplo a řekl větu, která vstoupila do naší historie: „I krávy (kterých bylo na loukách nespočetně), vyšly ven!“ To mně dlouho vrtalo hlavou, nemohla jsem přijít na to, odkud přišly a jestli opravdu poznají, že bude lepší počasí. Později jsme to nevydržela a požádala jsem F1 o vysvětlení, čímž se ostatní mohli potrhat smíchy. Zřejmě jen já jsem to vzala vážně. Velké překvapení nastalo po příjezdu do Berchtesgadenu, kdy přestalo pršet, vysvitlo slunce, do hod. bylo 30oC a nám se naskytl překrásný pohled na alpy. Krávy asi měly pravdu.
Berchtesgaden
Berchtesgaden je známé letní a zimní středisko v nejzazším jihovýchodním koutě bavorského správního okresu Horní Bavory, v Německu . Je obklopeno Berchtesgadenskými Alpami. Berchtesgaden je městys. První písemná zmínka o městě pochází z roku 1102. Vzniku města předcházel příslib hraběnky Irmgardy ze Salzbachu, že zde jako poděkování za záchranu jejího chotě po nehodě při honu, zřídí klášter. Později tento klášter získal právo kutné svobody na sůl a kovy a byl sídlem nejvyšší lesnické správy. To velmi pomohlo k hospodářskému rozvoji Berchtesgadenu. Později však díky tomu vznikla tzv. “solná válka“, kterou vyvolal Salzburg, který chtěl zdejší solné doly získat zcela pod svojí kontrolu. Později opět Rakušané, ale už i Francouzi bojovali o získání Berchtesgadenu. Hlavně Rakušanům se to vždy na nějakou tu dobu podařilo. Od roku 1810 je pak město nadobro součástí Bavorska. Zdejší nádherné prostředí, ve kterém je město umístěno, uchvátilo i vůdce nacistického ně-mecka Adolfa Hitlera a další německé pohlaváry. Nad městem se dodnes tyčí tzv. Kehlstein-haus , který byl postaven k 50. narozeninám Adolfa Hitlera. Z místní části Obersalzberg jezdí autobusy po vyhlídkové silnici k parkovišti, od něhož vede tunel a výtah k horské restauraci. Celková doba jízdy je 1 hod. Z důvodů nedostatku času jsme toto Orlí hnízdo nemohli navštívit. Svědkem je také předimenzované vlakové nádraží. Po válce si tu Američané zřídili jeden ze 3 amerických vojenských rekreačních center (U.S. Armed Forces Recreation Center - AFRC) v Bavorsku. Zdejší nádherná krajina byla v roce 1978 vyhlášena Národním parkem Berchtesgaden. Dnes je Berchtesgaden významným zimním, ale i letním střediskem.
Z krásného Berchtesgadenu se odjíždělo velice těžce. Na druhou stranu je však nutno podotknout, že nebylo vůbec jisté, když bychom vyjeli lanovkou, jaké počasí by nás čekalo a zda by bylo vůbec něco vidět. Příští navštívené město nás svou krásou odškodnilo za odjezd z Alp.
Berchtesgaden je známé letní a zimní středisko v nejzazším jihovýchodním koutě bavorského správního okresu Horní Bavory, v Německu . Je obklopeno Berchtesgadenskými Alpami. Berchtesgaden je městys. První písemná zmínka o městě pochází z roku 1102. Vzniku města předcházel příslib hraběnky Irmgardy ze Salzbachu, že zde jako poděkování za záchranu jejího chotě po nehodě při honu, zřídí klášter. Později tento klášter získal právo kutné svobody na sůl a kovy a byl sídlem nejvyšší lesnické správy. To velmi pomohlo k hospodářskému rozvoji Berchtesgadenu. Později však díky tomu vznikla tzv. “solná válka“, kterou vyvolal Salzburg, který chtěl zdejší solné doly získat zcela pod svojí kontrolu. Později opět Rakušané, ale už i Francouzi bojovali o získání Berchtesgadenu. Hlavně Rakušanům se to vždy na nějakou tu dobu podařilo. Od roku 1810 je pak město nadobro součástí Bavorska. Zdejší nádherné prostředí, ve kterém je město umístěno, uchvátilo i vůdce nacistického ně-mecka Adolfa Hitlera a další německé pohlaváry. Nad městem se dodnes tyčí tzv. Kehlstein-haus , který byl postaven k 50. narozeninám Adolfa Hitlera. Z místní části Obersalzberg jezdí autobusy po vyhlídkové silnici k parkovišti, od něhož vede tunel a výtah k horské restauraci. Celková doba jízdy je 1 hod. Z důvodů nedostatku času jsme toto Orlí hnízdo nemohli navštívit. Svědkem je také předimenzované vlakové nádraží. Po válce si tu Američané zřídili jeden ze 3 amerických vojenských rekreačních center (U.S. Armed Forces Recreation Center - AFRC) v Bavorsku. Zdejší nádherná krajina byla v roce 1978 vyhlášena Národním parkem Berchtesgaden. Dnes je Berchtesgaden významným zimním, ale i letním střediskem.
Z krásného Berchtesgadenu se odjíždělo velice těžce. Na druhou stranu je však nutno podotknout, že nebylo vůbec jisté, když bychom vyjeli lanovkou, jaké počasí by nás čekalo a zda by bylo vůbec něco vidět. Příští navštívené město nás svou krásou odškodnilo za odjezd z Alp.
Altötting
Altoetting je nevelké město v Horním Bavorsku v údolí Innu. Je to přední poutní místo s četnými církevními památkami. Město se stalo poutním místem na základě zázraku, který se stal r.1489 až 90. Jedno dítě se utopilo a jedno dítě přejel vůz. Obě nešťastné matky je položily na oltář osmiúhlé kaple a obě děti ožily. Malá svým vzhledem, ale velká svou historií a významem, vládne kaple Gnadenkapelle prostornému náměstí Kapellplatz. Její oktogon, ústřední objekt kostela, který vznikl pravděpodobně okolo roku 700, je pravděpodobně nejstarší stavbou s centrální dispozicí v Německu. Osmiúhelníkový půdorys kaple poukazuje na původní význam jako kaple pro křtění. Podle legendy zde nechal svatý biskup Rupertus von Salzburg pokřtít prvního křesťanského bavorského vévodu. Raně gotický obraz stojící Madony s dítětem je poutním cílem a zobrazením milosti. Každý rok asi 1 milion lidí putuje zde na pouť poděkovat "Černé Madoně", nebo ji požádat o pomoc. V minulosti sem přicházeli i poutníci z Čech. Na chodbě visí votivní přes 2000, což je vizuální ztvárnění na poděkování za vysvobození z velké nouze k Matce. Na chodbě kolem kaple visí 2000 různých obrázků jako poděkování Madoně za vyslyšení proseb. V kapli jsou cenné stříbrnické práce.
Na témže náměstí stojí kostel sv. Magdalény, zbarokizovaný koncem 17. Stol. a pozdně gotický kostel sv. Filipa a Jakuba s románskými stavebními prvky. V interiéru je bohatě vyřezávaný pozdně barokní varhanní prospekt (1725) a náhrobní deska krále Karlomana (zemřel r. 880). V jedné z kaplí při gotické křížové chodbě je pohřben bavorský vojevůdce Johann Tilly (velel vojsku katolické ligy na Bílé hoře v r. 1620). Nejcenějším exponátem klenotnice je tzv. Zlatý koník (1400), francouzská zlatnická práce představující krále klečícího před Madonou a štolbu, držícího králova koně. Další dvě chrámové stavby jsou na náměstí Bruder-Konrad-Platz, tzv. kostel bratra Konráda s novodobým vybavením a pro poutníky postavená bazilika sv. Anny (1910-1912).
Z Altöttingu jsme pokračovali do Regensburgu (Řezna).
Řezno
Již kolem roku 500 před naším letopočtem vzniklo při ústí Regenu do Dunaje keltské oppidum Radasbona. Výhodná poloha dala v první polovině 1. století Římanům dostatečný důvod, aby zde vybudovali pevný vojenský tábor. Ten za válek proti germánským Markomanům nevydržel a byl zničen, do roku 179 ho však dal obnovit císař Marcus Aurelius - dal mu název Castra Regina. Nedaleko tábora zanedlouho vznikla osada řemeslníků a obchodníků. Kolem roku 535 se zde usadil kmen Bajuwarů (ti nazývali Řezno Reganespurc). Roku 739 tu bylo založeno biskupství a v roce 845 se zde nechalo pokřtít čtrnáct českých velmožů. Od konce 8. do poloviny 17. století v Řezně mnohokrát zasedal říšský sněm. Ten v roce 870 odsoudil velkomoravského knížete Rastislava, zhruba o století později uvěznil moravského arcibiskupa či v roce 873 pomohl uzavřít příměří mezi Moravany a východofranckým králem Ludvíkem Němcem. V roce 1158 zde byl udělen českému knížeti Vladislavu II. královský titul (jen pro jeho osobu). V roce 1322 tu císař Ludvík Bavor připojil k českým zemím Chebsko jako odměnu za vojenskou pomoc Jana Lucemburského. Roku 1420 sněm rozhodl o upálení příznivce Jana Husa Ulricha Grunledra, o čtrnáct let později zde jednalo husitské poselstvo se zástupci basilejského koncilu o kompaktátech. Když sněm v roce 1803 uposlechl příkaz francouzského císaře Napoleona I. a schválil nové uspořádání říše, znamenalo to také konec samostatnosti Řezna - bylo připojeno k bavorskému vévodství. Mezi našimi prvními zastávkami byla Stará radnice (Altes Rathaus). Tato mohutná budova pochází ze čtrnácttého století a byla postavena ve stylu gotiky. Zaujal nás na ní především překrásný arkýř, který nechal postavit král Ludvík I. O velkém významu této budovy svědčí i to, že zde v letech 1663 až 1806 zasedal parlament. Poblíž dveří na zdi jsou zavěšeny tři železné tyče, které představují délku lokte, stopy a sáhu. V Řezně můžeme vidět i tzv. Novou radnici (Neue Rathaus) a také třetí městskou radnici. Pouze o několik ulic dál se nalézá nejslavnější památka Řezna - Chrám svatého Petra. Stavba dómu byla započata již v roce 1260, prozatímně ukončena v roce 1520. Až v letech 1859 až 1872 byly vybudovány kamenné helmice věží a štíty příčné lodi. Na severní straně chrámu se nachází Oslí věž, která byla vystavěna ve 13. - 16. století. Na ní můžeme pozorovat prvky opravdu čisté gotiky. Stavitelé chrámu si vzali za vzor díla francouzských mistrů. Němečtí stavitelé vsadili na to, že člověka nejvíce upoutá a fascinuje spojení jednoduchosti a velikosti. Při obchůzce upoutá pět gotických ciboriových oltářů, které jsou také evropskou raritou. Před hlavním chórem se třpytí nádherný barokní stříbrný oltář, který byl vytvořen mezi lety 1695 a 1785. Při schodišti k chóru stojí biskupský trůn, nápadná je také kamenná kazatelna v hlavní lodi. Pilíře v dómu mají sloupkovitý tvar. Další zvláštností je chrámová studna, kterou, myslím, nikde jinde vidět nemůžete. Po prohlídce všech zajímavostí jsme sestoupili do krypty. V ní jsou pohřbeni zdejší biskupové, mezi nimi i biskup Wolfgang, který se výrazně zapsal do českých dějin, když založil v Praze biskupství (10. století).
Po prohlídce chrámu jsme si šli prohlédnout starobylou bránu Porta Pretoria. Ta slouží jako vzpomínka na Římany, kteří ji zde postavili asi v druhém století. Po shlédnutí této památky jsme se vydali na Kamenný most, který je nejstarším dochovaným mostem z kamene ve střední Evropě. Jeho stavba byla dokončena v roce 1146. Lze na něm napočítat šestnáct oblouků, jeho celková délka je 310 metrů. Vedle mostu stojí solná sýpka, která fungovala již před staletími. Naše další návštěva vedla do kláštera sv. Jimrama, který v sobě ukrývá dva kostely. V jednom z nich nás zaujali především černobílé fresky s náboženskými výjevy. V okolí radnice jsou patricijské domy např. Goliášův dům s velmi zajímavou fres-kou David a Goliáš a pochází ze 16. století, Zlatá věž z r. 1260, která je nejvyšším středověkým obytným domem a věžové obytné domy podle italského vzoru.
Noc jsme opět strávili v Kufsteinu a další den patřil opětovné návštěvě Würzburgu, který jsem již popsala.
Žádné komentáře:
Okomentovat