Pisa
Pisa je starověké město v Itálii . Nachází se v severozápadní části země, v Toskánsku, na břehu řeky Arno. Město Pisa má dlouhou historii. Údajně bylo založeno ve 13. století před naším letopočtem. Během římského období byla Pisa hlavním centrem vlády na Středomořím. Ve středověku bylo město významným obchodním přístavem a jednou z námořních republik. Později však postupné zanášení přístavu bahnem a prohry v bitvách ukončily tento blahobyt. V roce 1405 se však město Pisa dostalo pod nadvládu Florencie , což pomohlo k podpoře umění a vědy. Byla obnovena pisánská univerzita, na které koncem 16. století učil místní rodák a světoznámý astronom Galileo Galilei. Ve 20. století se pak Pisa stala vyhledávaným turistickým cílem. 
Nejznámější památkou je bezesporu šikmá věž , která stojí na Náměstí zázraků (Piazza dei Miracoli) . Na tomto náměstí se nacházejí další významné památky, které patří k nejvýznamnějším památkám v rámci celé Itálie. Jedná se o katedrálu (Dumo) , Baptisterium a budovu Camposanto Monumentale. Díky tomu bylo Náměstí zázraků v roce 1987 zapsáno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO . Mezi další významné památky v Pise patří náměstí Piazza dei Cavalieri, kostel Santo Stefano dei Cavalieri, palác Palazzo della Carovana a kostel Santa Maria della Spina.Šikmá věž v Pise je známá hlavně díky tomu, že je poměrně hodně vychýlena ze své osy. Její stavba byla zahájena v roce 1173 a již krátce po zahájení stavby se začala naklánět. Hlavním důvodem byly mělce uložené základy v měkké hornině. Zajímavostí je, že se v té době nakláněla na opačnou stranu. Stavitelé se totiž rozhodli náklon vyrovnat tím, že do země k základům přidali kameny a větě. Záměr se jim podařil, ale při stavbě třetího patra v roce 1185 se věž opět naklonila. A tak byly práce přerušeny. O 90 let později byla věž protažena o další poschodí. Nový architekt se snažil zastavit naklánění tím, že další patra stavěl mírně nakloněná na druhou stranu, aby změnil těžiště věže. To se povedlo, věž se nakláněla pomaleji. Plán postavit nejvyšší zvonici své doby ale nevyšel, v roce 1350 totiž bylo 6. patro zakončeno sto-licí pro zavěšení zvonů. Šikmá věž v Pise se však ve 20. století vychýlila na více než 5 metrů ze své osy a musela být v roce 1990 pro veřejnost uzavřena. Byly zahájeny záchranné práce, do země byla zapuštěna železná lana, které zpevnily základy. Poté byla speciálně odsáta část měkkého jílovitého podloží. Sklon se díky tomu zmenšil. Nyní je Šikmá věž v Pise vychýlena o necelé 3 metry.
Lucca
Město Lucca je hlavním městem stejnojmenné provincie, ležící na severu ve vnitrozemí Toskánska. Lucca je velmi staré město s boha-tou historií, byla založena už v roce 180 př. n. l. a to kmenem Ligurů. Později město dobyli Římané, kteří z něj na velmi dlouhou dobu uděla-li administrativní, ekonomické i kulturní centrum Toskánska. Tento význam sice ve středověku upadl, když se mnohem důležitější stala nedaleká Florencie, ale i tak si město udrželo část své suverenity jako malý městský státeček a to až do roku 1860, kdy se definitivně připojilo k Itálii. Díky těmto aspektům si Lucca udržela zcela jedinečný historický sráz se zachova-lými hradbami a amfiteátrem. Lucca je na italské poměry zcela unikátním městem. Dokonce má i jeden světový unikát a to je náměstí vzniklé obestavěním domy původního Amfiteátru po pádu Říma. Náměstí v Lucce má tak zcela jedinečný eliptický tvar.
Pistoia
Městečko Pistoia s velmi zajímavou historií je již odedávna centrem kovářství. Dřívější obyvatelé Pistoie kdysi nechvalně prosluli násilím a intrikami, jež měli kořeny ve středověkých svárech mezi dvěma znepřátelenými pistojskými frakcemi Bianchi a Neri (Černí a Bílí). Jejich oblíbenou zbraní byla malá dýka zvaná „pistoia", podle ní se dnes také toto italské město jmenuje.
V centru Pistoie se dochovalo několik pěkných historických domů, například Battistero, palác Pretorio, městské muzeum a lidový palác. Hlavnímu náměstí Pistoie – Piazze del Duomo – vévodí dóm sv. Zenona a podsaditá kampanila z 12. století, jež původně sloužila coby strážní věž v městských hradbách. Vnitřek dómu oplývá bezpočtem náhrobků. Nejkrásnější je náhrobek Cina da Pistoia v jižní boční lodi. Tohoto přítele a kolegu Danta zachycuje reliéf (1337) při přednášce mladíkům. Nedaleko stojí kaple sv.Jakuba s okázalým stříbrným oltářem, zdobeným více než 600 plastikami a reliéfy. Nejstarší se datuje do roku 1287, avšak oltář byl dokončen až v roce 1456. Svůj um na něm ilustroval kromě jiných také Brunelleschi, jenž začínal jako stříbrník a teprve později se zaměřil na architekturu. Na Piazze del Duomo se nachází i osmiboké baptisterium, dohotovené v roce 1359. Ospedale del Ceppo (Piazza Giovanni XXIII) – tato nemocnice se sirotčincem, založená roku 1277, byla pojmenována po vydlabaném kmenu (ceppo), do něhož se sbíraly příspěvky na její stavbu. Hlavní průčelí se pyšní barevnými terakotovými deskami (1514 – 25) od Giovanniho della Robbia líčícími „Sedm skutků milosrdenství“.
Na závěr prohlídky města jsme si dali výborné kapučíno v místní malé kavárničce.
Při odjezdu z Pistoie nás čekalo překvapení, když jsme až na poslední chvíli zjistili, že vlak nejede, ale nahrazuje ji autobusová doprava. V poslední minutě jsme nastoupili do autobusu, který nás vezl samými serpentinami na nádraží do Poreti Terme. Ze začátku se mně jízda autobusem líbila, ale na závěr, po serpentinách, mně bylo špatně, což se mně v autobuse normálně nestává. Měli jsme pokračovat z Bolgne do Benátek, ale rychlík měl zpoždění. Nejdříve 30 min., nakonec zpoždění zvýšil až na 60 min. Z hlášení jsme vyrozuměli, že můžeme použít bez příplatku IC vlak, tak jsme toho využili. U průvodčího ve vlaku jsme nakonec vyrozuměli, že bez příplatku jsme mohli pouze do Ferrary. Na zbytek cesty jsme museli zaplatit „suplemento“ ve výši 17600 lir za všechny.
Přes noc jsme se přesunuli do Švýcarska. Ráno po probuzení jsme jak v jiném světě. Itálie je sice bohatá na krásné památky, ale všude panuje nepředstavitelný nepořádek a kde se člověk podívá, vidí jen odpadky. Večer na nádražích jsme si rovněž moc bezpečně nepřipadali. Cesta z Aigle do Les Diabeteres vede krajem (kantonem) Valais. Tento kanton je zaměřen hlavně na pěstování vinné révy. Oblast patří k nejpřitažlivějším v celém Švýcarsku a to jak mnoha historickými památkami, tak i přírodními krásami. Cesta do les Diablerets, Bexu přes Villas do Breatie byla sice krásná, ale v mlze. Vždy jen na některé straně a jen na chvíli se nám ukázali velikáni.
Les Diablerets
Jedná se o světoznámou vysokohorskou lyžařskou oblast pod horským masívem stejného jména v nadmořské výšce 3200 m. Vzhledem k poloze je zde možné lyžovat i v parném létě. Je zde hustá síť lyžařských vleků a sedačkových lanovek. Nezapomenutelný zážitek skýtá sjezd La Come d´Audon, vedoucí z okraje ledovce až do Reusch, je dlouhý přes 12km a má výškový rozdíl 1580m. Jsou zde i svahy pro milovníky jízdy v hlubokém prachovém sněhu.
Cesta Bex – Villars – Bretaye – Villars – Bex
Tato železniční trať patří soukromé společnosti. Vláček vyjíždí od nádraží po ulici města až do hor. Cesta byla opět z větší části v mlze. Po cestě nastupovalo hodně lyžařů, kteří mířili do lyžařského centra Bretaye. Je to velice rušné středisko se záplavou lyžařů a lanovek. V centru stojí vyhlídková kavárna, odkud lze pozorovat vleky ze všech stran. Na zpáteční cestě jsme si prohlédli Bex a Sion .
Sion
Sion, dvojjazyčné hlavní město kantonu Valais, je znám jako jedno ze sluncem nejpožehnanějších sídel ve Švýcarsku. Centrální poloha předurčuje toto malé kulturní město jako ideální výchozí bod pro prozkoumávání turistických středisek v celém regionu. Věže ruin hradu Tourbouillon a pevnost Valeria z něj dělají velmi rozpoznatelný bod už z dálky. Díky dlouhé historii Sionu hraje místní diecéze důležitou spirituální i politickou roli již od 4. století. Uvnitř kostela patřícímu k pevnosti Valeria stojí jeden z nejstarších funkčních varhan na celém světě (pocházejí z konce 14. nebo počátku 15. století). Celý region okolo Sionu je velmi důležitou vinařskou oblastí. Aby byl zajištěn pro místní vinice neustálý přísun vody, byly v okolí vybudovány zavlažovací kanály (tzv. Bisses) – procházky kolem nich patří ke specialitám celého Valais
Z Lionu jsme odjeli do Milána, odtud dál do Basileje, Luzernu a Engelbergu. Cestou z Lionu jsme měli možnost opět zhlédnout Matterhorn. Z údolí Martinů nám pohled na Mont Blanc nebyl umožněn. Z Lionu na Domodossolu jsme jeli celkem 20 min. tunely. Jedná se o nejdelší železniční tunely v Evropě, známé Simplonské tunely - až do Brigu. Tunely jsou dlouhé 20 km a v provozu jsou první od r. 1906 a druhý od r. 1922.
Engelberg
Toto město má populaci asi 3500 obyvatel. Leží v nadmořské výšce 1050 metrů nad mořem. Je to prázdninový rezort ležící na úpatí hory Titlis. V Engelbergu najdeme jeden z pěti švýcarských klášterů. Je to Benediktinský klášter založený v roce 1120.
Pověst zní takto: Rytíř s volským spřežením se vydal krajem. Hledal místo, kde by mohl sloužit bohu. Řekl si: “Usadím se tam, kam spřežení dojde. Jednoho dne, na sklonku noci, jeho spřežení padlo vyčerpáním. Rytíř na tom místě usnul a zdály se mu podivné sny. Když se ráno probudil, viděl kolem dokola štíty vysokých, překrásných hor. Sem mě zavedli poslové nebes, vzdychl. A hory nazval andělskými.
Klášter Engelberg v průběhu let třikrát vyhořel a vždy byl obnoven a rekonstruován. Interiér kláštera zdobí dřevěné vyřezávané stěny, které jsou dílem zdejších mnichů. Klášterní kostel má několik oltářů a byl postaven v barokním stylu. Místní kostel je postaven v barokním stylu a má několik oltářů. Na ulici Dorfstrasse 6 najdete malé muzeum Tall, ve kterém je výstava zobrazující typické bydlení v 18. století. Klášter Engelberg založil v roce 1851 gymnázium pro chlapce. V roce 2000 zde byly otevřeny odborné školy. Klášter Engelberg je částečně zpřístupněn veřejnosti. V současnosti zde trvale žije a pracuje asi 30 mnichů.
Z Engelbergu jsme přejeli do Solothurnu , města se spoustou kašen.
Solothurn
Solothurn je považován za jedno z nejzachovalejších barokních měst ve Švýcarsku, kde je italská vznešenost kombinována s francouzsko-německou praktičností. Takzvané „velvyslanecké město“ leží na jižním konci pohoří Jura u řeky Aare (asi 30 kilometrů západně od Bielu). Od 16. do 18. století bylo toto katolické město sídlem francouzského královského velvyslance. Na luxusní barokní a renesanční stavby jako například na honosný Palais Besenval a na mnohé náboženské stavby zde všichni návštěvníci narazí na každém rohu – v historické části města se nachází jedenáct kostelů a kaplí a stejný počet fontán a věží. Tou nejkrásnější místní stavbou je zřejmě katedrála St. Urs, jehož fasáda byla financována Ludvíkem XIV. S Francií má toto město společné i mnoho dalšího. Vždyť třeba městské hradby, jejichž části se dodnes dochovaly ve velmi dobrém stavu, byly postaveny dle návrhů francouzského vojenského inženýra Vaubana. Většího významu dosahují místní muzea – Přírodně-historické muzeum, pokladna míst-ní katedrály, Muzeum kamenů, Počítačové muzeum, Schloss Waldegg a Old Arsenal (to je jedna z největších sbírek zbraní v Evropě).
Biel
Město je považováno za centrum hodinářství. Sami jsme viděli závod na výrobu hodinek Rolex. Za zajímavost stojí radnice z l 1530-34 a divadlo. Před radnicí je kašna Spravedlnosti. Je zde mnoho historických budov bernského typu a kašna s postavami. Město na nás moc velký dojem neudělalo. Centrum města je dost daleko od nádraží a památky nejsou uspořádány v centru.
Z Bielu jsme odjeli do Fribourgu, který se nám líbil daleko víc.
Freiburg
Staré město Fribourg založené v roce 1157 vévodou ze Zähringenu je jedním z nejzachovalejších příkladů středověké evropské architektury. Se svými gotickými fasádami z 15. století si stále zachovává své historické kouzlo. Zároveň je možné ho označit za bilingvní – střetává se zde francouzská a německá část Švýcarska. Toto město malebných náměstí s fontán se sochami je hlavním městem kantonu Fribourg – se svými čtrnácti věžemi a městskou zdí se hrdě tyčí nad řekou Saane. Tou nejpůsobivější místní stavbou je 76 metrů vysoká (a nedokončená) věž katedrály svatého Nicolase, ze které je možné pozorovat celé město a okolní krajinu. Celá katedrála je vlastně unikátní památkou – např. skla oken jsou dílem Jozefa Mehoffera a Alfreda Manessier a varhany sestrojil Aloys Mooser. Dalším zajímavým vyhlídkovým místem je barokní Loretánská kaple v italském stylu. Za návštěvu stojí i cisterciácké opatství z roku 1137, zastávka mnoha poutníku na cestě do Santiago de Compostela. Obecně se dá Fribourg označit jako univerzitní město se spoustou studentů z celého světa, což ho dělá mini-metropolí s mnoha tvářemi.
Noc jsme strávili z Ženevy do Itálie. Poslední den naší cesty patřil opět italským památkám.
Orvieto
Město se nachází na západě středo-italského regionu Umbria. Rozkládá se na skále ze sopečných vyvřenin, se kterou je v naprosté symbióze. Orvieto bylo založeno Etrusky a bývalo to velmi důležité ekonomické centrum. Na čas se stalo útočištěm římských papežů, dnes je významným vinařským střediskem. Uchovalo si středověký ráz. Nejstarší památkou v Orvietu z doby etruské jsou zbytky chrámu Tempio del Belvedere. Působivá je také etruská Nekropole nacházející se pod orvietskou skálou. Nejreprezentativnějším zástupcem středověku je Duomo – orvietská katedrála. Pochází z konce 13. století a poznáme ji podle nádherného mozaikového průčelí a pruhovaných bočních stěn. Z modernějších památek se nesmí zapomenout na studnu Pozzo di San Patrizio. Byla postavena v 16. století a přístup k vodě zajišťovaly chodby s okny dovnitř studny. Podobně jako v Římě Fontana di Trevi, i do této studny vhazují turisté mince, aby se do Orvieta opět vrátili.
Město mně bylo sympatické hlavně tím, že od nádraží na skálu, kde se nachází, vedla lanovka, kterou jsme tentokrát dokonce za 1100 lir použili. Zpět na nádraží bylo rozhodnuto jít pěšky, jelikož z hradeb se nám zdálo, že dolů vede mnoho cestiček. Po jedné jsme se vydali, ale k našemu zděšení jsme zjistili, že pochodujeme kolem hradeb čím dál od nádraží. Nakonec opět schváceni a v poslední minutě jsme na nádraží dorazili.
Arezzo
Arezzo je velmi staré město, založené již Etrusky. Za druhé světové války bylo těžce poškozeno bombardováním. Pocházel odtud Petrarca a Vasari. V městském centru najdeme náměstí Piazza Grande, v jehož okolí se nachází řada památek. Přímo na něm nalezneme palác Fraternita dei Laici, jehož každé patro je postaveno v jiném stavebním slohu. Další významnou budovou je Vasari Loggia s fasádou od známého arezzského rodáka. Celou řadu památek najdeme v okolí budovy biskupského paláce. Ve městě se nachází přes desítku kostelů, nejvýznamnější je gotická katedrála svatého Donata s freskou od Piera della Francescy. Dále ve městě najdeme amfiteátr, pevnost (Fortezza Medicea) a Vasariho dům.
Zlatým hřebem celé naší cesty byla návštěva Assisi. Měli jsme štěstí, později po naší návštěvě Assisi postihlo zemětřesení a hodně památek bylo poškozeno.
Assisi
Assisi je historické město, poutní místo a turistické středisko v Itálii . Nachází se v centrální části země, v Umbrii. Assisi je známé hlavně jako rodiště Františka z Assisi, který se tu narodil v roce 1181 a později zde založil františkánský řád. Terasovitě vystavěné městečko má jednu hlavní dominantu, kterou je Basilika di San Francesco, v níž jsou uloženy ostatky slavného rodáka. Město má však mnohem delší historii. Oblast dnešního města byla osídlena již okolo roku 1000 př. n. l. Z římského období se tu zachovaly mětské hradby, fórum, kde je dnes náměstí Piazza delle Commune, amfiteátr a chrám bohyně Minervy, na jehož místě dnes stojí kostel Santa Maria sopra Minerva. Z původního chrámu se dochovalo jen průčelí se 6 sloupy. Nejvíce památek však pochází ze středověku, kdy zažívalo město svůj největší rozkvět a několikrát bylo pod papežskou jurisdikcí. Mezi nejvýznamnější památky z této doby patří bazilika sv. Františka z Assisi s klášterem, která byla vybudována v letech 1228 – 1253, poutní kostel Santa Maria degli Angeli založený v roce 1569, katedrála San Rufino vybudovaná v letech 1140 – 1253 a kostel sv. Petra. Ve městě Assisi stojí mnoho dalších krásných náboženských staveb, které rozhodně stojí za shlédnutí. Hlavním náměstím města je již zmíněné náměstí Piazza delle Commune, kde bylo dříve římské fórum. Dominantou Assisi je středověký hrad Rocca Maggiore. Město Od roku 2000 je město Assisi zapsáno na Seznamu světového kulturního dědictví Unesco.
Svatý František se narodil někdy mezi léty 1181 a 1182 v Assisi, asi 25 km východně od Perugie, dnešního hlavního města stejnojmenné provincie v oblasti Umbria. Františkův otec, Pietro Bernardone, byl bohatý obchodník s látkami. Matka pocházela z Francie, patrně z Provence. Při křtu dostal jméno Giovanni, ale otec toto jméno později změnil na Francesco. V mládí se František nijak nevymykal ze společnosti bohatých mladíků, kterým bychom dnes říkali zlatá mládež. Stejně jako ostatní miloval truvérské písně a hodlal se stát udatným rytířem. Daleko od pravdy nejsou ani zmínky o jeho bezstarostnosti a marnotratnosti. Aby svou touhu uskutečnil, zúčastnil se František v roce 1201 výpravy proti Perugii. Assisi však bylo poraženo a František strávil celý rok v zajetí než byl dojednán mír a zajatci propuštěni. V zajetí trpěl vážnou chorobou, která mu také zabránila, aby se v roce 1205 zúčastnil tažení proti císaři Filipu Švábskému.V průběhu vojenského tažení a nemoci měl František četné sny a vidění, ve kterých mu Bůh sdělil, že jeho posláním bude chudoba a služba Ježíši Kristu. V mladickém nadšení se rozhodl vykonat pouť do Říma. Tam jej však čekalo obrovské zklamání nad bohatstvím církve a chudobou lidí. Zahodil peníze, vyměnil si oděv s nejbližším žebrákem a žebral u vchodu do baziliky. Po této příhodě putoval po kraji, pomáhal chudým, rozdával svůj majetek, až otci došla trpělivost a vydědil ho. František nějaký čas pobýval v klášteře v Gubbiu, kde pracoval jako umývač nádobí, opravoval kostely v Porziuncule a pomáhal malomocným. Hlásal absolutní chudobu a úplné odevzdání do vůle Boží. V té době se okolo něj shromáždili první žáci. V roce 1209 František sepsal jednoduchá řeholní pravidla a vydal se do Říma k papeži Inocencovi III. Ten zprvu jejich schválení odmítl, ale posléze je přece schválil a tak umožnil vznik Řádu menších bratří. Doplněnou řeholi pak potvrdil papež Honorius III. Je pochopitelné, že hlásání absolutní chudoby nebylo ani v té době nikterak populární a lidé se zrovna na jeho kázání nehrnuli. Odtud pochází známá legenda, že když nenalezl posluchače mezi lidmi odešel do lesa a kázal lesní zvěři, která mu pozorně naslouchala. Nicméně postupně jeho příznivců a následovníků přibývalo. V roce 1212 projevila zájem o následování Františka první žena, Klára. František nejdříve poslal Kláru do benediktýnského kláštera, teprve později se rozhodl společně s ní založit Řád svaté Kláry (Ordo Sanctae Clarae, u nás známé jako Klarisky nebo Řád chudých paní). Členkou tohoto řádu byla svatá Anežka Česká. V roce 1218 pak založil tak zvaný třetí řád pro věřící, kteří by ho chtěli následovat, ale nemohou nebo nechtějí se vzdát světského života (terciáti, dnes terciáři). Mezi jeho příslušníky patřil např. francouzský král Ludvík IX. nebo německá šlechtična Alžběta Durynská. František toužil hlásat slovo boží po celém světě a nabádal k tomu i své následovníky. Stal se tak vlastně zakladatelem organizované misijní činnosti. Toužil prý i po mučednické smrti a cílevědomě vyhledával nebezpečí. S křížovou výpravou se dostal do Egypta a vypráví se, že se dostal až k tureckému sultánovi a hlásal mu evangelium. Ten byl Františkem tak zaujat, že ho navzdory všem zvyklostem nenechal ani mučit ani popravit, ale v pokoji ho propustil. Jeho fyzický stav se však neustále zhoršoval. Podle legendy se 17. září 1224 na jeho těle objevila stigmata, tj. rány na rukou a boku, identické s těmi, které utrpěl Ježíš na kříži. Na sklonku života i oslepl. Zemřel 3. října 1226 v Porciunkuli, v chatrči na zemi přikryt vypůjčeným pláštěm. Ještě za života Františka se však františkánský řád rozrostl, začal se stávat mocným a byl stále víc svázán se záležitostmi pozemskými, takže mnoho františkánů jej chtělo přivést zpátky k původní čistotě. Což bylo nesnadné, neboť řád čítal už přes třicet tisíc členů roztroušených po celém světě. Proto se mnozí z řeholníků svatého Františka začali stavět proti reguli, kterou si sám řád poskytl a tvrdili, že si počíná už jako církevní inkvizice, proti nimž vlastně vznikl a které chtěl reformovat. Nakonec slova a úmysly svatého Františka byly zrazeny. Z toho je vidět, že ani za téměř tisíc let se myšlení lidí nezměnilo a každé dobré myšlenky, která provázejí různá hnutí za lepší život zanikají získáním moci a nabalením různých přisluhovačů, kteří hnutí začnou využívat k osobnímu obohacení.
Celé město působí velkolepě, takový komplex středověkých staveb jsme ještě neviděli. Od nádraží do města a zpět jsme jeli autobusem, cena jízdenky je 1200 lir.
Jihozápadně od města (5 km) se nachází chrám S. Maria degli Angeli z r. 1569, do jehož stavby je včleněna stará kaple ze 4. století (Porciuncula), tj. první stavba, kterou František se svými druhy po návratu z Říma v r. 1209 vybudoval, místo úmrtí sv. Františka. "Dbejte bratři, abyste nikdy neopustili toto požehnané místo! Bylo nás jen málo a zde Bůh rozšířil naše řady, tady rozzářil duše svých chudých světlem moudrosti, zde rozžehl naši vůli plamenem své lásky." Původně byla Porciuncula jen malou kaplí s kouskem lesa, kterou František dostal do nájmu od benediktinů z kláštera San Benedetto. Po světcově smrti zde vznikl malý klášter a teprve v 16. století byla Porciuncula zahrnuta do stavby jedné z největších bazilik na světě. Poslední úpravy exteriéru i interiéru pocházejí z 19. a 20. století.
Říjen 1996
Španělsko
Trasa: Bruc an der Leitha, Orleáns, Burgos, Valladolidu, Salamanca, León, Oviedo, Gijon, Palencia, Paříž
Tentokrát jsme měli v úmyslu navštívit sever Španělska. Chtěli jsme navštívit kraj Stará Kastílie, León, Asturie a Galicie. Tentokrát se však naše plány nesplnily a problémy nás provázely po celou dobu naší cesty. Vlakové spojení bylo tak špatné, že jsme se nemohli dostat z jednoho města do druhého. Dále u všech vlaků jsou zavedeny příplatky v různé výši. Do tohoto systému se nám nepodařilo proniknout vůbec. Např. ze S.Sebastiana do Burgosu po nás chtěli na jeden vlak příplatek ve výši 1400 Pst a na druhý vlak 500 Pst. (kurz 100Pst=22 Kč) Z žádných informací na nádraží se nebylo možné v příplatcích zorientovat a domluva byla rovněž těžká. Také velmi špatné byly informace o odjezdech vlaků. Na jednom nádraží nebylo zjistitelné, jak odjíždí vlak z některého jiného města. Po celou dobu naší cesty jsme museli improvizovat a několik měst úplně vynechat, což nás velmi mrzelo. Nejvíce jsme se pohybovali v kraji Stará Kastílie a León.
Oblast Stará Kastilie bývá nazývána Srdcem Španělska. Už samotný název regionu, jenž v překladu znamená "země hradů" napovídá, že při pohledu na tuto krajinu nelze přehlédnout velké množství honosných siluet starých hradů. V řadě městeček je dokonce možné na jednom místě vidět více slohů pohromadě. Na pobřeží je mnoho krásných písečných pláží. Přijíždí sem mnoho rybářů, neboť řeky jsou plné lososů a pstruhů. Kromě toho všeho je tento kraj pro svá četná naleziště rájem archeologů. Dlouhý pás severošpanělského biskajského pobřeží je plný jeskyní s prehistorickými nástěnnými malbami. Správním střediskem oblasti je město Valladolid, kterým protéká řeka Rio Pisuerga. Tato část Kastilie má velmi zachovalé historické památky. Zde lze navštívit hrady Campo, Coca nebo Simancas. Hranici mezi Starou a Novou Kastilií tvoří pohoří Sierra de Guadarrama. Krajinu zdobí kláštery, harady a kostely.
Oblast León -tato historická země byla už od počátku 10. století samostatným státem. Dějiny tohoto státečku jsou prostoupeny boji o připojení ke Kastilii. León je krajem velkých nadmořských výšek a drsných horských podmínek, ale zato krajina je zde mimořádná. Nejjižnější část oblasti zaujímá Salamanca, která leží v podhůří Sierry de Gredos a Sierry de Gata.
Naše putování začíná opět ve Vídni, odjezdem rychlíku Orient Expres. Měli jsme čas a abychom si zajistili dobrá místa na spaní, rozhodli jsme se jet rychlíku naproti do Brucku. Již v Brucku jsme museli zjišťovat, zda orient Expres Expres jede do Paříže, jelikož byl špatně veden na odjezdové tabuli. Z Brucku jsme odjeli přes Vídeň do Paříže a tam ráno zjistili, že vlak, kterým jsme chtěli odjet do Henday nejede a jelikož nejbližší jel až večer, rozhodli jsme se po krátké procházce Paříží odjet do Orléansu.
Orléans
Orléans je historické město ve Francii. Nachází se v severocentrální části země, na řece Loire. Území dnešního města bylo osídleno již ve starověku. Stála zde hlavní osada kmene Carnutes, kde se konalo shromáždění Druidů. V roce 52 před naším letopočtem tuto osadu dobyl Julius Caesar a vystavěl zde nové město, které pojmenoval Aurelianum. Z tohoto města se později vyvinulo Orléans. Město má velmi bohatou historii a nabízí velké množství zajímavých pamětihodností. Mezi nejvýznamnější památky patří kostel Notre Dame de Recouvrance Orléans , kostel Cloitre Saint Aignan , kostel Saint Paul a Katedrála Orléans . Ve městě Orléans je i mnoho muzejí. Mezi nejznámější patří Muzeum Johanky z Arku. Jednou z nejstarších částí města je náměstí Place de Martroi. Ve městě se nachází i univerzitní kampus, kde je více než 15 tisíc studentů, 879 akademických a výzkumných pracovníků a 39 veřejných laboratoří. V současnosti žije ve městě Orléans cca 120 tisíc obyvatel.
Ovšem tím nejdůležitějším symbolem města je samozřejmě Johanka z Arku (Jeanne d'Arc), jinými ekvivalenty též Jana z Arku nebo přímo Panna Orléanská. V roce 1429 Johanka z Arku získala titul Panny Orleánské poté, co osvobodila město od anglické nadvlády. Triumfálně vpochodovala do města do ulicí de Bourgogne, která je ve městě nejstarší a dnes je to jedna z nejvýznamnějších ulic. Ve městě je Johance z Arku zasvěcena každá památka hodnotnějšího charakteru.
Johanka se narodila se do běžné sedlácké rodiny a do docela neklidného období. Tou dobou probíhala v plném proudu Stoletá válka, tedy válka mezi Francouzi a Angličany. Johanka byla od dětství vedena k víře, celá rodina byla silně věřící. Někdy kolem třinácti let začala Johanka slyšet hlasy a usoudila, že takto k ní promlouvá archanděl Gabriel a jiní svatí. Roku 1429 se na pokyn těchto svatých vydala za správcem regionu a vyžádala si na něm družinu, koně, výbavu a výstroj pro rytíře a aby ji poslal do války. Byla si jista, že v téměř beznadějné situaci je to právě ona, kdo pozvedne Francii. Karel IV. jí přislíbil armádu, místo ní však bylo město plné již zlomených a apatických lidí, Johanku tedy čekala další práce a to namotivovat lid, přesvědčit jej, vzbudit zápal k boji za svou zemi. Johanka všechno tohle dokázala. Anglického krále v dopise varovala, že jí posílá samotný Bůh, ať tedy vrátí všechna města a území, jichž Angličané nabyli nucenou formou a opustí Francii, pokud ne, že ona sama bude Angličany po celé Francii honit a pobíjet. Angličané na dopis reagovali bitvou, kterou Francouzi pod vedením Johanky s přehledem vyhráli. Byla to první vyhraná bitva po mnoha prohraných, radost byla neskonalá, a to všechno díky Panně Orléanské, jak byla Johanka od této bitvy nazývána.
Paříž, hlavní taktické město, však zůstala i po obléhání a útocích francouzů i nadále pod anglickou korunou. Po dalších komplikovaných vyjednáváních Johanka uslyšela zase hlasy svatých, kteří ji sdělili, že bude zajata. Tak se také stalo, zajali ji Burgundští, kteří ji prodali do zajetí Angličanům, ti odvezli Johanku na svá dobytá území, tedy do Normandie, až do města Rouen. Tam byla vězněna více než rok a byl zahájen církevní soud, jehož výsledkem bylo označení Johanky za čarodějnici a kacířku. Tak nakonec skončil v květnu roku 1431 upálením život zachránkyně Francie, té, která vzkřísila slabou a pohasínající jiskru naděje, na hranici na hlavním náměstí v Rouen. Při upálení měla při sobě jednoduchý křížek ze dvou klacíků, ke kterému se modlila. Byla upálena zaživa ve svých devatenácti letech, její popel byl vysypán do řeky Seiny.
Už z daleka je vidět vztyčený vnější pilířový opěrný systém s gotickými lomenými oblouky.S dramatickými vnitřními oblouky a nádherně zachovalým vnějším opěrným systémem je katedrála v Orléans skutečným korunním klenotem města. Její věžičky se tyčí do výšky 106 metrů a je možno je zahlédnout odkudkoliv ve městě. Původně vystavěná katedrála ve 13.století byla z větší části přestavěna za vlády Jindřicha IV. a Ludvíka XIII. Ve sklepení však najdete zbytky založení, dokonce i jiné pozůstatky z doby založení prvního svatostánku na témže místě ve 4.století. Katedrála je svědkem a hlavně držitelem pozůstatků z důležitých momentů historie jako jsou barbarské útoky na město, Stoletá válka, náboženské války, Francouzská Revoluce a druhá světová válka. Živě zpracované vitráže z 19.století zobrazují momenty ze života Johanky z Arku prolínají celou katedrálou, ovšem najdete zde Johančinu kapli, a v ní Johančino brnění, meč a sochu.
Už z daleka je vidět vztyčený vnější pilířový opěrný systém s gotickými lomenými oblouky.S dramatickými vnitřními oblouky a nádherně zachovalým vnějším opěrným systémem je katedrála v Orléans skutečným korunním klenotem města. Její věžičky se tyčí do výšky 106 metrů a je možno je zahlédnout odkudkoliv ve městě. Původně vystavěná katedrála ve 13.století byla z větší části přestavěna za vlády Jindřicha IV. a Ludvíka XIII. Ve sklepení však najdete zbytky založení, dokonce i jiné pozůstatky z doby založení prvního svatostánku na témže místě ve 4.století. Katedrála je svědkem a hlavně držitelem pozůstatků z důležitých momentů historie jako jsou barbarské útoky na město, Stoletá válka, náboženské války, Francouzská Revoluce a druhá světová válka. Živě zpracované vitráže z 19.století zobrazují momenty ze života Johanky z Arku prolínají celou katedrálou, ovšem najdete zde Johančinu kapli, a v ní Johančino brnění, meč a sochu.
Z Orléansu jsme odjeli přes Paříž do Henday a Irúnu, abychom zjistili, že vlaky nejezdí dle našeho rozpisu a tudíž budeme muset improvizovat. Přesto jsme ještě pořád nevěřili, že to bude až tak moc špatné . Z Irúnu jel např. místo vlaku autobus do Bilbao, ale neplatila nám na něj jízdenka. Nejbližší spojení jsme měli do San Sebastiána, kam jsme se tedy vydali. Přivítalo nás špatné počasí s deštěm, který brzy přestal a naštěstí jsme se již více s deštěm nepotkali.
San Sebastián
San Sebastián (Donostia) leží v nádherné Zátoce mušlí (v Baskickém zálivu), což je polokruhovitá písečná pláž, obklopená dvěma ostrovy. San Sebastián, který byl dříve rybářským a obchodním přístavem, se stal oblíbeným pobřežním královským letoviskem v polovině 19. století. Kouzelný střed města má sice málo historických památek, avšak mnoho vil a staveb z období belle-époque. Palác Miramar a pobřežní promenádu podél Playa de la Concha dávají tomuto oblíbenému místu rodinné rekreace výrazný rys. V závětří Monte Urgull se rozbíhají barvité ulice Parte Vieja, staré městské čtvrti, směrem od arkádami vyzdobeného Plaza de la Constitución. Lokální kolorit připomíná stále cosi ze starobylé vesnice. Úzké uličky jsou místem večerních procházek, kde místní obyvatelé, ale i návštěvníci, najdou spoustu barů a restaurací. Nejstarším kostelem města je San Vicente, který se zde nachází společně s Mu-seem San Telmo - muzeum vlastní umělecké sbírky s oddělením místní historie a řemesel. Nedaleko od rybářského přístavu je místo, odkud v létě vyjíždějí čluny na ostrov Isla de Santa Clara. V zátoce se ukrývá kostel Santa Maria s ornamentální barokní fasádou. Burgos
Valladolid
Ve staré Kastílii leží v rozsáhlé nížině někdejší hlavní město Španělska Valladolid. Ačkoliv město má dlouhou historii, v současnosti patří k hlavním dopravním uzlům, a tak zde dochází ke kontrastu moderní architektury se starobylými památkami. Obrovská renesanční katedrála byla dostavěna až v 18. století. V pozdně gotickém slohu byla biskupem z Palencie založená kolej sv. Řehoře, jejíž nádvoří patří ke skvostům Španělské architektury. Ve městě Valladolid se nachází univerzita, její barokní budova je dílem Narcisa Tomé, tvůrce slavné kaple v toledské katedrále. Samotné město nás však příliš nenadchlo. Z Valladolidu jsme odjeli do mediny, která se nám jevila jako železniční křižovatka a doufali jsme, že se odtud dostaneme přes noc do vybraného místa. Byli jsme však zklamaní jednak tím, že odjížděl pouze jeden vlak, na který jsme si museli koupit příplatek a nebylo možné zjistit, kolik by stál. Při domluvě jsme pochopili, že bychom platili 500 Pst a dalších 300 pst za každých 100 km. To F1 tak vytočilo, že se uložil v čekárně na lavici a prohlásil, že se bude nocovat tady. Nálada nám s Miladkou poklesla na bod mrazu, když jsme si představili, jak se do rána budeme klepat zimou. Tady zabodoval Honza, který se sám, bez znalosti jakéhokoliv jazyka, vydal ven na obchůzku. Vzápětí přišel s tím, že máme možnost noclehu za 1500 Pst. Jak se s tou domácí paní domluvil, byla záhada. Když jsme viděli hezký pokoj s koupelnou a WC, byli jsme tak nadšeni, že jsme se rozhodli hned pro dvě noci. Ráno hezky vyspaní jsme se domluvili, že vezmeme jen jeden batoh, Honza se obětoval a poskytl svůj, dáme si do něj svačinku a pánové se budou střídat v nošení. Já jsem si tam přidala ještě peněženku s doklady, protože jsem si od taštičky, kterou jsem nosila na krku odřela krk. Když to zpozoroval F1, prohlásil, ať si dám k němu do ledvinky pas, což jak jsem později zjistila, byla moje záchrana. A vydali jsme se do Salamanky.
Salamanka
V západní části středního Španělska, nedaleko portugalských hranic, leží na pravém břehu řeky Tormes starobylé kastilské město Salamanka. Založili ji před více než dvěma tisíci lety Římané, na počátku 3. století před n. l. ji dobyl svými vojsky Hanibal a v 8. stol. ji na více než čtyři sta let obsadili Mauři, jak se tehdy na Pyrenejském poloostrově říkalo Arabům. Největší rozmach Salamanky nastal po vypuzení Maurů, za vlády kastilských králů, zvláště Alfonse IX. Tehdy, ve 13. století, byla v Salamance založena jedna z nejstarších španělských universit, na které vyučovalo a studovalo mnoho vynikajících osobností španělských i zahraničních. Dnes je Salamanka hlavním městem stejnojmenné provincie a sídlem biskupství. Má kolem 100.000 obyvatel Salamanka má mnoho původních, dobře zachovaných starých budov. Zvláštní půvab mají starokastilské domy s balkóny, jichž ručně kovaná zábradlí, stejně jako bohatě zdobené mříže před okny svědčí o dovednosti tamních kovotepců. Starobylé budovy, většinou kamenné stavby bez omítek, mají i mnoho tesaných ozdob; někdy jsou to různé geometrické stylizace, jindy portréty i celé skupinové výjevy. Město je jeden velký architektonický skvost a právě proto se mu přezdívá „Malý Řím“. Největší chloubou Salamanky je monumentální katedrála, starobylá universita a hlavní náměstí, považované za nejkrásnější ve Španělsku. Pro tyto kulturně historické památky i pro svůj svérázný půvab je Salamanka častým cílem milovníků starého umění.
ouhá procházka nazdařbůh uličkami je pro návštěvníka velmi příjemný zážitek. Prohlídku můžeme začít na centrálním náměstí Plaza Mayor, které svou tvář dostalo na konci 18. století. Náměstí je postaveno podle návrhu José Curriguera a není bez zajímavosti, že do konce 19. století se zde konaly býčí zápasy. Vydáme-li se z Plaza Mayor jihozápadním směrem tak po pěti až deseti minutách dojdeme na náměstí Plaza de Anaya kde je katedrála, resp. dvě katedrály. Ke staré katedrále přistavěli v 16. století katedrálu novou, aniž by tu starou zbourali. Díky tomu vypadají stavby trochu zmateně a dochází zde k zajímavému míchání různých stylů.
ouhá procházka nazdařbůh uličkami je pro návštěvníka velmi příjemný zážitek. Prohlídku můžeme začít na centrálním náměstí Plaza Mayor, které svou tvář dostalo na konci 18. století. Náměstí je postaveno podle návrhu José Curriguera a není bez zajímavosti, že do konce 19. století se zde konaly býčí zápasy. Vydáme-li se z Plaza Mayor jihozápadním směrem tak po pěti až deseti minutách dojdeme na náměstí Plaza de Anaya kde je katedrála, resp. dvě katedrály. Ke staré katedrále přistavěli v 16. století katedrálu novou, aniž by tu starou zbourali. Díky tomu vypadají stavby trochu zmateně a dochází zde k zajímavému míchání různých stylů.
Plaza Mayor se nám stala osudnou. Na náměstí jsme byli kolem poledne a náměstí bylo prázdné. Ani ve venkovních kavárničkách nikdo nebyl. Usadili jsme se na lavičku všichni vedle sebe a kochali se klidem a krásou okolí. Za chvíli F1 vstal a šel se projít po náměstí. Jak se vrátil, zavelel k odchodu, načež Honza, který měl zrovna na starosti batoh mu řekl, ať nedělá fóry a vrátí mu batoh. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, že batoh zmizel. Absolutně jsme tomu nevěřili, nikdo nikoho nezahlédl ani okem a přeci byl pryč. Obešli jsme všechny odpadkové koše, marně. Teprve teď jsem pochopila, jaké mám štěstí, že můj pas a jízdenku FIP má F1. Honza přišel o batoh, já o režijku , peníze a foťák, který se mně pokazil a proto jsem ho uložila do batohu. Ostatní tam měli jen svačinku a deštník. Ale kamarádi jsou kamarádi a i když jsem nechtěla, věnovali mně peníze a v Břeclavě u průvodčí vyřídili moji jízdu bez jízdenky. Honzovi věci jsme pobrali do našich batohů a domů Honza přijel s igelitkami v ruce. Až po týdnu manželka Maruška zjistila, že chybí batoh a teprve se Honza přiznal.
Stará katedrála (Catedral Vieja) je v románsko-gotickém slohu a její stavba byla započata v první polovině 12.století. Trojlodní stavba je uzavřena křížovou klenbou a tamburem s okny. Klenba chóru je zdobená freskami Posledního soudu od Nicoláse Florentina.
Nová katedrála (Catedral Nueva) byla dostavěna v roce 1733 a její stavba trvala přes dvě stě let. Katedrála je postavena v pozdněgotickém slohu a začal ji stavět Juan Gil de Hontanón. Tři lodě s bočními kaplemi, hvězdová žebrová klenba a mohutná kopule vytváří působivou stavbu. Vnější část katedrály je hojně zdobena římsami, balkóny a jinými dekorativními prvky. Monumentální je i věž katedrály, která má 110 metrů a pro níž byla vzorem věž katedrály v Toledu. Nedaleko obou katedrál najdeme již zmiňovanou univerzitu, která je vrcholnou ukázkou platereskního stylu. Univerzita stojí za rozkvětem města a její historie sahá až na začátek 13. století. Díky tomu patří mezi nejstarší univerzity v Evropě a Salamanka je od té doby plná studentů. V Salamance je toho hodně k vidění a závěrem snad jen vzpomeňme rodinné paláce. Jedná se o okázalé budovy z 15. století, které si budovaly vznešené rodiny. Typickými ukázkami je třeba Torre de Abrantes, Torre del Clavero, Torre del Aire a jiné.
Další den jsme se rozhodli odjet do Léonu, kde jsme museli opět prozkoumat, kam se vlastně dostaneme dále. Nakonec padlo do úvahy Oviedo a Gijón s tím, že si budeme muset najít nocleh v Oviedu. To se nám podařilo v hostelu hned u nádraží za 2000 Pst na osobu. Cesta z Leónu do Ovieda byla fantastická. Projížděli jsme horskou tratí z 88 tunely, viděli jsme nádherná údolí, kde teplota téměř nikdy neklesá pod bod mrazu. Nejvýše položená stanice byla Busdongo (1236,7m).
León
Město León leží na soutoku dvou řek Torio a Bernesga v úrodném kraji. Ozdobou města jsou překrásné zahrady a promenády. Typickou ukázkou gotického slohu je katedrála s půdorysem latinského kříže a třemi fasádami. Hlavní průčelí s jemnými sochami apoštolů a znázorněním ráje a pekla v tympanovech je jednou z nejlepších ukázek středověkého umění na světě. katedrální interiér je považován za nejkrásnější ve Španělsku. Ohromně působivé a nádherné jsou původní vitráže v celkové ploše 1765 m. je to nejlepší a nejúplnější celek tohoto druhu v celé Evropě. Počet růžic a skleněných oken dosahuje 737.Mistrovským dílem románského slohu je bazilika sv. Isidora. Bývalá residence převora rytířů řádu sv. Jakuba byla přestavěna v 16. století na klášter sv. Marka. Další památkou z 16. století je palác Guzmánů, jenž slouží v současnosti jako sídlo provinční správy.
Město León leží na soutoku dvou řek Torio a Bernesga v úrodném kraji. Ozdobou města jsou překrásné zahrady a promenády. Typickou ukázkou gotického slohu je katedrála s půdorysem latinského kříže a třemi fasádami. Hlavní průčelí s jemnými sochami apoštolů a znázorněním ráje a pekla v tympanovech je jednou z nejlepších ukázek středověkého umění na světě. katedrální interiér je považován za nejkrásnější ve Španělsku. Ohromně působivé a nádherné jsou původní vitráže v celkové ploše 1765 m. je to nejlepší a nejúplnější celek tohoto druhu v celé Evropě. Počet růžic a skleněných oken dosahuje 737.Mistrovským dílem románského slohu je bazilika sv. Isidora. Bývalá residence převora rytířů řádu sv. Jakuba byla přestavěna v 16. století na klášter sv. Marka. Další památkou z 16. století je palác Guzmánů, jenž slouží v současnosti jako sídlo provinční správy.
Oviedo
Oviedo založil roku 761 v již dříve osídleném místě Fruelo I. Asturský, syn Alfonsa I. V 9. století sem Alfons II. Asturský přenesl z Cangas de Onís do Ovieda sídelní město Asturského království, pod nějž tehdy spadala i Galicie, část Kastilie a další území. Vzniklo zde také biskupství. Zbytky hradeb z této doby jsou patrné dodnes. Tehdy také začali proudit první poutníci po Svatojakubské cestě, jejíž nejfrekventovanější větev dnes vede jižněji. Během Reconquisty, kdy se křesťanské území rozšiřovalo na jih, se Oviedo postupně ocitlo na periferii a jeho význam upadal; Asturie se stala součástí Leónského královstvía posléze Kastilie, roku 1388 však Jindřich III. Kastilský vyhlásil Asturské knížectví, které formálně existuje dodnes.
Roku 1521 postihl město požár. V roce 1608 pak byla zřízena místní univerzita, následující století je pak spojeno především s postavou osvícence otce Feijoa. V 19. století pak Oviedo zařilo rychlý rozvoj spojený s výstavbou železnic a cest a s industrializací, která zde proběhla dříve a výrazněji než v jiných částech Španělska. V říjnu 1934 zde proběhl pokus o socialistickou revoluci; na začátku Španělské občanské války se pak plukovníkovi Arandovi podařilo odlákat republikány na pomoc Madridu, poté se přidal k nacionalistům; Oviedo tak bylo jediným severošpanělským městem v jejich rukou. Republikáni je neúspěšně obléhali 90 dní (červenec – říjen 1936). Během bojů ve 30. letech utrpěly některé zdejší památky včetně katedrály.
Dominantou města je převážně pozdně gotická katedrála svatého Salvátora ze 13.–16. století, jejíž součástí je prerománská kaple Cámara Santa z 9. století. Ta je spolu s kostelíkem San Julián de los Prados, fontánou Foncalada a dvěma kostelíky poblíž města (San Miguel de Lillo a Santa María del Naranco) součástí světového dědictví UNESCO. Další významnou stavbou je klášter Sv. Vincenta, kde dnes sídlí jednak Archeologické muzeum Asturie, jednak fakulta psychologie významné Oviedské univerzity, založené již v roce 1608. Na prostranství před budovou stojí pomník osvícenského mnicha a spisovatele Benita Jerónima Feijoa, který zde působil a zemřel.
Gijon
e to město, ve které se spojují dějiny s budoucností. Může se nazývat městem mořských turistů. Celý rok je zde cítit nádhernou atmosféru. Jeho dějiny běží od časů římské vlády, jak nám zobrazují městské zdi. Při procházce městem můžeme vidět budovy, které ukazují na dalekou minulost. Ve starém městě se nachází Valdéský palác ze 16. stol., městský soudní palác a další krásné domy. Úžasná je pobřežní promenáda a sportovní přístav. Přístav má 200 míst pro lodě do 14m délky a 3m ponoru. Přístav mí také plachetní školu. Měli jsme možnost prohlédnout si město a pobřeží moře při stmívání udělalo na nás ohromný dojem. Moře bylo rozbouřené a vlny se valily přes zábradlí promenády a zaplavovaly chodník. Vyhlídka a noční osvětlení bylo přímo úchvatné.
Palencia
Palencia je město ve španělském autonomním společenství Kastilie a León. Je sídlem provincie Palencia. Je to jedno z nejstarších španělských měst. Největší pamětihodností je místní katedrála sv. Antonína ze 14.-16. stol se zajímavými bočními průčelími zdobenými sochami. V sakrastii jsou zajímavé obrazy, zvlášť od El.Grga – Svatý Sebastián. Pod katedrálou je vizigótská krypta sv. Antonína ze 7.-8.stol. s podkovitými oblouky, především její dochované románské části. Zajímavostí je, že v Palencii byla první univerzita ve Španělsku, která však fungovala jen několik let na počátku 13.stol.Poblíž města stojí třicetimetrová socha Ježíše Krista, dílo sochaře Victoria Macha.
Město nás překvapilo, nepočítali jsme s tím, že zde najdeme tak pěkné památky a ulice s krásnými, bohatými domy. Navíc jsme vyšlapali i na kopec kde se nachází Poustevna Krista s jeho sochou. Od sochy je pěkný výhled na město a širokou krajinu. Na závěr jsme navštívili milou cukrárničku, kde nad kávou jsme se rozhodli, že dále improvizovat nebudeme a vracíme se domů přes Henday a Paříž. Na nádraží u pokladny jsme se zaradovali, že za místenku chtěli jen 300 Pst. Jenže není radno moc se radovat, ve vlaku jsme zjistili, že na koupi místenky již bylo pozdě a my jsme si zakoupili vlastně vstup do vlaku. Zřejmě ani po všech útrapách nás optimismus nepřešel, jelikož jsme opět doufali, že máme vše za sebou a jedem tam, kde to známe. Opět předčasná radost. Asi hod. před Henday nám přišel průvodčí oznámit, že francoužští železničáři jsou ve stávce, která bude trvat do 8.00 hod dalšího dne. Jelikož v Henday jsme měli být po 20 hod., tak nám bylo jasné, že strávíme noc na nádraží. Po příjezdu do Henday jsme začali zjišťovat situaci a přeci jen jsme měli nakonec štěstí. Našli jsme lehátkový vlak, který potřebovali dopravit do Paříže a po rozhovoru s průvodčím nám bylo dovoleno v něm odjet. V Paříži jsme strávili příjemný den, stávka již skončila a nakonec jsme už konečně bez problémů dorazili domů.
Březen 1997
Švýcarsko, Rakousko
Trasa: Scuol, Arosa, Champéra, Sembrancher, St.Anton
Cesta měla být čtyřdenní: 2 dny Švýcarsko a 2 dny Itálie. Švýcarsko bylo zaměřeno na horské tratě, původně soukromé a Itálie na památky.
Švýcarské úzkorozchodné dráhy Rhätische Bahn (RhB) jsou světoznámým fenoménem v oblasti horských železničních drah. Tratě RhB překonávají výjimečný terén pomocí výjimečných staveb. Jde o čistě adhezní dráhy, pro které nalezneme těžko srovnání v jiných zemích. Dříve nebo později je však nutno RhB navštívit. A zde je pak jediné nebezpečí - že totiž těmto drahám člověk propadne a bude se toulat po jejich kolejích klidně celé dny...
RhB se nacházejí v kantonu Engadin, zasahují území s obyvatelstvem hovořící německy, rétorománsky a italsky. Všichni však znají i francouzštinu a angličtinu, takže jde o jazykově velmi zajímavé území.
RhB se nacházejí v kantonu Engadin, zasahují území s obyvatelstvem hovořící německy, rétorománsky a italsky. Všichni však znají i francouzštinu a angličtinu, takže jde o jazykově velmi zajímavé území.
Další od počátku elektrifikovanou tratí je dráha do slepého údolí se známým lyžařským střediskem Arosa. Začátek trati ve městě Chur je opět úžasný - první kilometry vlak jede po ulici. Lokomotiva se s vagony sice vleče pomalu, ale přesto je to fascinující pohled. Našinec se ptá, jak mohl něco takového někdo povolit? No samozřejmě - původní motorové osobní vozy na ulici tak drasticky nevypadaly, a je připravena varianta obchvatu dráhy kolem centra v tunelu. Pokud obyvatelé toto finanční vydání odhlasují, bude i tady s romantikou amen.
Protože nás však opět zaskočila stávka, tentokrát železničářů v Itálii, museli jsme plán změnit a místo Itálie jsme navštívili Rakousko a cestu jsme o den zkrátili.
Vyjeli jsme z Vídně přes Villach, Sargaus a Chúr do Scuolu. Scuol leží při řece Inn, podél níž se tyčí alpské štíty.
Scuol
Scuol se nachází v nejvýchodnějším cípu Švýcarska, kde se ještě hodně mluví rétorománsky, mezi vrcholy pohoří Silvretta a „Engadinskými Dolomity“, jejichž součástí je i Sv.Mořic. Městečko má překrásnou historickou část se starobylými domy zdobenými sgraffiti, s úzkými křivolakými uličkami, s malými obchůdky a kavárničkami. Kostel má chór, který postavil Bernard z Poschiava r. 1516. Lyžařská oblast v nejvýchodnějším cípů Švýcarska. Není příliš rozsáhlá, ale je lyžařsky zajímavá. Mimo lyžování jsou zde lázně s minerálními prameny, bohatými na Glauberovu sůl.
San Sebastiána, kam jsme se tedy vydali. Přivítalo nás špatné počasí s deštěm, který brzy přestal a naštěstí jsme se již více s deštěm nepotkali.
Žádné komentáře:
Okomentovat