Dalším historickým městem s minerálními prameny byl
Clermon – Ferrand
Clermont Ferrand je město černých domů a hlavně černé katedrály. Vyvřelá láva zde byla používaná jako běžný stavební materiál po dlouhou dobu. Je to město ve střední části Francie v departmentu Puy-de-Dôme a regionu Auvergne. Má 137 000 obyvatel. O Clermontu se říká, že byl zrozen z ohně, vody a vzduchu z toho důvodu, že je obklopen 80 sopkami (již nečinnými), nejznámější z nich je Puy de Dome, který ční nad městem. Vulcania je jediný evropský sopečný park, kde můžete sledovat zrod sopky a její život. Na severu regionu v Limagne se nacházejí rozsáhlá úrodná obilné pole. Nedaleko města můžeme najít oppidum Gergovia, kde mladý bojovník Vercingetorix porazil Gaia Iulia Caesara. Díky své výjimečné poloze ve Francouzském středohoří má Clermont-Ferrand strategickou pozici a leží na spojnici Francie a střední Evropy. Každoročně jsou dva vulkanické národní přírodní parky hojně navštěvovány, jsou to Přírodní regionální park Auvergnských sopek a Livradois-Forez, oba blízko města. Právě v srdci těchto parků leží mnoho jezer, hradů a římských památek.
Clermont-Ferrandd má vlastně dvě důležité historické fáze - antický Clermont a středověký Montferrand založený hrabětem d´Auvergne. Tyto dvě města se vyvíjela paralelně, první pod rukou biskupa, druhé pod mocí hraběcí. Kateřina Medicejská se zmocnila clermontského hradeb, aby jej začlenila pod královskou moc. Až později dva úředníci Ludvíka XIII. a Ludvíka XV. upevnili svazek mezi těmito dvěma městy.
Na základě toho byla tato města celkem rozdílná jak v bohatosti, tak i v obyvatelích. Ve středověku se Clermont rozvíjel, roku 1095 se zde konal koncil, kde papež Urban II. vyhlásil první křížovou výpravu. Z této doby zde nacházíme dvě důležité památky a to Notre-Dame-du-Port (románská bazilika) a gotickou katedrálu, jediná stavba tohoto druhu, která je vybudována z lávového kamene a která má unikátní vitrážní zdobení a nástěnné malby. V průběhu renesance a osvícenství město žilo čilým životem, z této doby se zde nachází přes 50 fontán. Socha Vercingetoriga od Bartholdiho je unikátní památkou, kterou mohou obdivovat i milovníci současného moderního umění. Montferrand je jedinečným obrazem města z XII. století. Ve středu města je živé náměstí s obchody a kavárnami s významnými sochami od Batldiho. Náměstí je osázeno katapami, které jediné odolávaji zdejším tvrdým půdám.
Na základě toho byla tato města celkem rozdílná jak v bohatosti, tak i v obyvatelích. Ve středověku se Clermont rozvíjel, roku 1095 se zde konal koncil, kde papež Urban II. vyhlásil první křížovou výpravu. Z této doby zde nacházíme dvě důležité památky a to Notre-Dame-du-Port (románská bazilika) a gotickou katedrálu, jediná stavba tohoto druhu, která je vybudována z lávového kamene a která má unikátní vitrážní zdobení a nástěnné malby. V průběhu renesance a osvícenství město žilo čilým životem, z této doby se zde nachází přes 50 fontán. Socha Vercingetoriga od Bartholdiho je unikátní památkou, kterou mohou obdivovat i milovníci současného moderního umění. Montferrand je jedinečným obrazem města z XII. století. Ve středu města je živé náměstí s obchody a kavárnami s významnými sochami od Batldiho. Náměstí je osázeno katapami, které jediné odolávaji zdejším tvrdým půdám.
Arles
Město s 50.000 obyv. postavené na území 75.000 ha mezi vyprahlou planinou Crau, pohořím Alpilles a poblíž divoké močálovité krajiny Camargue, město modelované mistralem a patinované sluncem na břehu řeky Rhôny. Kdysi se v této staré galské osadě mezi Provence a Languedocem usadili Římané a postavili přechod přes řeku dříve než se rozšíří do své delty ústící do moře. Brzy se z této osady stalo jedno z hlavních římských měst, bylo vybudováno kolem r. 30 př. Kr. Z římského období se zachovalo Forum, antické divadlo, postavené za císaře Augusta, Konstantinovy lázně postavené ve 4. stol. a oválná Aréna, ve které se konaly gladiátorské zápasy a která patří k nejzachovalejším v Evropě. Mohla pojmout až 20.000 diváků. Po odchodu Římanů si z Arles udělal hlavní město visigotský král Euric. Brzy bylo evangelizováno sv. Trophimem, přítelem sv. Pavla, který tu založil biskupství s klášterem, odkud byla vypravována tažení proti Albigenským. Vedle radnice stojí románský kostel St. Trophime s klášterem, postavené ve 12. a 13. stol., což vysvětluje, proč jsou dvě křídla románská a dvě gotická s nádhernou křížovou chodbou patřící k nejkrásnějším v Provence.
V Arles pobýval v r. 1888 Vincent Van Gogh a vedl zde své hádky s Gauginem, až si nakonec uřízl si ucho a skončil v blázinci v St.Rémy. Namaloval zde víc než 200 obrazů, své známé Slunečnice a Most. Také si můžeme prohlédnout známé Alyscamps neboli Elyssi Campi (Champs Elyséés) – 2 km nekropoli lemovanou hrobkami křesťanů, pohřbených už 15. století ve stínu cypřišů, která vede k ruinám kostela. Z vlaku jsem viděli pevnost If na malém ostrůvku Z Arles jsme odjeli přes Marseille a Toulon na
Francouzskou riviéru.
V Arles pobýval v r. 1888 Vincent Van Gogh a vedl zde své hádky s Gauginem, až si nakonec uřízl si ucho a skončil v blázinci v St.Rémy. Namaloval zde víc než 200 obrazů, své známé Slunečnice a Most. Také si můžeme prohlédnout známé Alyscamps neboli Elyssi Campi (Champs Elyséés) – 2 km nekropoli lemovanou hrobkami křesťanů, pohřbených už 15. století ve stínu cypřišů, která vede k ruinám kostela. Z vlaku jsem viděli pevnost If na malém ostrůvku Z Arles jsme odjeli přes Marseille a Toulon na Francouzskou riviéru.
V Toulounu jsme měli v úmyslu navštívit přístav, ale velký déšť s kroupy nám úmysl překazil. Pobřeží Riviéry jsme projeli celé, zastavili jsme se v Cannes, Nice, Antibes, Eze, Beaulieu Sur Me a v Monte Carlu. Toto všechno jsou přepychová letoviska s krásnými jachtami v přístavu, nad mořem se tyčí skály, celé pobřeží je osázeno palmami, kvetoucími oleandry a se skal visí velké kaktusy. Po celém pobřeží se táhnou luxusní hotely. Velice pěkné je starobylé městečko Antibes, kde se dá do nekonečna procházet malými a úzkými uličkami se spoustou obchůdků a kavárniček. Koupali jsme se v Cannes a v Eze. Toto je menší, ale krásné letovisko. Nad mořem se tyčí velký skalnatý pruh, ve kterém jsou zasazeny vily. Autobusem se dá vyjet až na vrchol skal, kde se rozkládá malé městečko se starobylými domy a úzkými uličkami. Je tu také výroba voňavek, které se zde mohou koupit. My jsme však neměli tolik času, abychom mohli vyjet až nahoru.
Monte Carlo
Monte Carlo
Monacké knížectví je skutečnou raritou, jedná se totiž o druhý nejmenší stát světa, hned po papežském státu Vatikán. Jediným sousedem této malé zemičky, jejíž břehy jsou omývány Středozemním mořem, je Francie. Samotné Knížectví Monaco má rozlohu pouhých 1.96 kilometru čtverečného, přičemž se na této ploše "tísní" zhruba 35 000 obyvatel. Pokud si vypočítáme, kolik obyvatel vychází na jeden kilometr čtverečný, dostaneme hodnotu dosti neuvěřitelnou, zhruba 16 620 obyvatel. Celé území knížectví je zastavěno. Má několik městských částí: vlastní Monako se starým knížecím palácem, s neoromantickou katedrálou a oceánografickým muzeem, La Condamine s přístavem, bankami a obchodní čtvrtí; luxusní lázně Monte Carlo s hernou a kongresovým centrem a dále také na náspu do moře vzniklé Fontvieille s obytnými a průmyslovými stavbami, přír. parkem a všemožnými sportovními areály.
Dle ústavy, která byla sepsána roku 1962, je Monako dědičnou konstituční monarchií. Hlavou státu je kníže, který má jako poradní orgány k dispozici korunní radu (11 členů) a státní radu (12 členů). Výkonnou moc má pod autoritou knížete také jeden státní ministr se třemi vládními rady. Legislativu vykonává kníže spolu s parlamentem, Národní radou s 18 volenými poslanci. Právní systém státu je vybudován podle francouzského vzoru. Monacké knížectví je v zahraničních věcech zastupováno svým sousedem, Francií. Od roku 1949 až do roku 2005 byl vládnoucím knížetem Rainier III., který proslavil svou zemičku sňatkem s americkou herečkou Grace Kellyovou.
Po smrti Rainiera III. vládne v současné době jeho syn, kníže AlbertII.
Z Riviéry jsme se vydali do
Chamonix,
Po smrti Rainiera III. vládne v současné době jeho syn, kníže AlbertII.
Z Riviéry jsme se vydali do
Chamonix,
Masiv Mont Blancu nás chtěl zřejmě odměnit za vniklé potíže a při předvečerní jízdě vlakem z Clusoe do St. Gervais se nám předvedl v celé kráse. Zřejmě i kdybychom tuto cestu opakovali ještě několikrát, takový pohled se nám už nenaskytne. Celé okolí bylo spíše v šeru jen vrcholy masívu byly bílé a nádherně ozářené.
Další, velice živé a malebné městečko, které jsme navštívili, byl Aix –En Provence.
Aix – En provence
Z města opět odjíždíme pěknou a zajímavou cestou vlakem do Brianconu. Je to jedno z nejvýše položených měst v Evropě.
Briancon
Díky své poloze na skalnatém výběžku nad údolími řek Durance a Guisane město, ležící pouhých 10 km od italských hranic, v minulosti střežilo přístup k opuštěnému a větry ošlehanému Col de Montgenevre, jednomu z nejstarších a nejdůležitějších průsmyků vedoucích do Itálie. Původně zde byla keltská osada, kterou po jejím dobytí Římané opevnili a umístili zde posádku hlídající Mons Matrona silnici vedoucí z Milána do Vídně. Ve středověku byl Briançon hlavním městem République des Escartons, federace horských osad a vesnic, které se sdružily, aby mohly lépe bránit svou nezávislost a svá privilegia. Staré město pocházející převážně z 18. století je obklopeno mohutnými ochrannými zdmi, jejichž autorem je slavný vojenský architekt Vauban.
Do staré části města se dostaneme branou Porte Pignerol, která je součástí opevnění. Od
ní se jdeme po prudce se svažující úzké hlavní ulici lemované starobylými domy. Je známá jako grande gargouille - jméno získala podle potoka tekoucího jejím středem. Po pravé straně vidíme mohutnou a prostou stavbu kolejního kostela, který vznikl rovněž pod dohledem zmiňovaného Vaubana, takže není nijak překvapivé, že působí jako jakási malá pevnost. Z opevnění za kostelem je nádherný výhled do okolí - obzvláště působivý je za jasných nocí, kdy měsíc ozařuje sníh na okolních svazích. Vaubanova tvrz nad Porte Pignerol je nejvyšším bodem opevnění.
Z Brianconu jsme pokračovali přes Valence a Lyon noční jízdou do Marseille a Valence. V Lyonu nám zbyl čas na noční procházku městem. Vystoupali jsme až ke katedrále, která je na malém kopci. I když jsem myslela, že s báglem na zádech to opět bude můj konec a na konečné na mně přátelé museli čekat se slivovicí, noční pohled na Lyon, až jsem se vzpamatoval, byl velkou odměnou.
Po odjezdu z Valence jsme se chtěli dopoledne zastavit ve Vienne, hlavním sídle galských Allbrofů, které dobyli Římané ještě půl století před Ceaserovým tažením. Opět však železnice rozhodla za nás. Z menšími chybičkami v jízdním řádu jsem se zde setkávali často. Přestože dle jízdního řádu vlak ve Vienně zastavoval, ve skutečnosti přes ni vůbec nejel a stavěl až v Lyonu. Toto nedopatření nám umožnilo prohlídku celého Lyonu, která byla velice pěkná. Jelikož právě v tuto dobu byla Francie zaplavena pumovými atentáty alžírských fundamentalistů, bylo všude vidět policii, nefungovaly úschovny zavazadel a ve městech a ani na nádraží nebyly odpadkové koše. Do obchodního domu se nesmělo s batohem. Před katedrálou jsem si položila batoh a nedaleko jsem viděla pěkné motorky, které jsem chtěla vyfotit pro syny. Tak jsem šla blíž, ale v ten moment u mě byl policista a ukazoval, ať si batoh ihned vezmu.
Lyon
ní se jdeme po prudce se svažující úzké hlavní ulici lemované starobylými domy. Je známá jako grande gargouille - jméno získala podle potoka tekoucího jejím středem. Po pravé straně vidíme mohutnou a prostou stavbu kolejního kostela, který vznikl rovněž pod dohledem zmiňovaného Vaubana, takže není nijak překvapivé, že působí jako jakási malá pevnost. Z opevnění za kostelem je nádherný výhled do okolí - obzvláště působivý je za jasných nocí, kdy měsíc ozařuje sníh na okolních svazích. Vaubanova tvrz nad Porte Pignerol je nejvyšším bodem opevnění.Z Brianconu jsme pokračovali přes Valence a Lyon noční jízdou do Marseille a Valence. V Lyonu nám zbyl čas na noční procházku městem. Vystoupali jsme až ke katedrále, která je na malém kopci. I když jsem myslela, že s báglem na zádech to opět bude můj konec a na konečné na mně přátelé museli čekat se slivovicí, noční pohled na Lyon, až jsem se vzpamatoval, byl velkou odměnou.
Po odjezdu z Valence jsme se chtěli dopoledne zastavit ve Vienne, hlavním sídle galských Allbrofů, které dobyli Římané ještě půl století před Ceaserovým tažením. Opět však železnice rozhodla za nás. Z menšími chybičkami v jízdním řádu jsem se zde setkávali často. Přestože dle jízdního řádu vlak ve Vienně zastavoval, ve skutečnosti přes ni vůbec nejel a stavěl až v Lyonu. Toto nedopatření nám umožnilo prohlídku celého Lyonu, která byla velice pěkná. Jelikož právě v tuto dobu byla Francie zaplavena pumovými atentáty alžírských fundamentalistů, bylo všude vidět policii, nefungovaly úschovny zavazadel a ve městech a ani na nádraží nebyly odpadkové koše. Do obchodního domu se nesmělo s batohem. Před katedrálou jsem si položila batoh a nedaleko jsem viděla pěkné motorky, které jsem chtěla vyfotit pro syny. Tak jsem šla blíž, ale v ten moment u mě byl policista a ukazoval, ať si batoh ihned vezmu.
Lyon
Lyon je ultramoderní a velmi přátelské město, zároveň hlavní město Alpského regionu a nepopiratelně labužnické město. Každopádně je mnohem klidnější než Paříž a zároveň má o něco delší historii. Na soutoku řek Rhôny a Saône leží Lyon, který se již kdysi stal oblastním hlavním městem římské Galie a jeho důležitý status vydržel i přes změny časů a vládců až do dnešních dob. Během renesance zde cizí obchodníci a bankéři založili své obchody. Dalším mezníkem bylo dovezení housenky bource morušového z Číny v 16.století, následná výroba hedvábí upevnila pozici města jako ekonomické mocnosti. Lyon se tedy rozkládá mezi dvěma řekami, mezi nimiž je centrum města.
Na kopci za řekou Saône se nachází Starý Lyon, tedy nejnavštěvovanější část. Zdobené fasády a elegantní nádvoří městských domů 16.století ve Starém Lyonu, ušetřených před urbanistickým obnovováním města v 60.letech minulého století, dosvědčují období velkého bohatství Lyonu. Ty se také zasloužili o to, že Lyon je od roku 1998 v seznamu Unesco. Velmi typickým znakem městských domů Starého Lyonu jsou jejich Traboules, což jsou pasáže spojující paralelní ulice skrz labyrint barevných nádvoří často s klenutými stropy a nádhernými spirálovitými schodišti. Jižní část Starého Lyonu se vyznačuje tím, že zde dominují vysoko se vznášející věže katedrály Sv. Jana. Protože trvalo více než 300let postavit tuto nádhernou budovu, mísí se zde románská a gotická architektura. Můžeme si prohlédnout, jak se jednotlivé styly navzájem prostupují, například v místech, kde se řady a oblouky více zaoblují a ztrácí na špičatosti. Spousta starších vitráží zobrazuje biblické příběhy, některé mnohobarevné vitráže zde nahrazují ty, které zničili nacisti během války a rychlého ústupu v roce 1944.Ze Starého Lyonu vylezme po schodech vedoucích přímo na kopec Fourvière stojící v jádru římského Lyonu, jak jsme si už nacvičili v noci a pokračujme nahoru po Chemin de la Rossé serpentinami, které vedou skrz zahrady na promenádu Fourvière. Tam se nám otevřou úžasné výhledy na pamětihodnosti města a navštívíme Baziliku Panny Marie z Fourvière. Během francouzsko-pruské války se obyvatelé Lyonu často modlili k Panence Marii o ochranu, a později vystavěli tuto baziliku na její počest mezi lety 1814 a 1917 . V dnešní době se jedni přou, že bazilika je podobná slonu převrácenému na záda, druzí zastávají názor, že je to pěkně načinčaná sněhová pusinka. Co se této stavbě ale musí nechat: Je zde vskutku ohromující ozdobný a barevný interiér. Krypta používaná pro mši byla vystavěna a koncipována architektem Pierrem Bosanem tak, aby kontrastovala s vysoko se tyčící bazilikou.
Z Lyonu jsme opět odjeli vlakem TGV do Paříže. V Paříži jsme proběhli vyhlášenou Denisovou ulicí, která nám na-háněla až strach. V malé kavárničce jsem si dali kávu a rozloučili se s Francií, protože přes noc jsme se přesunuli do Německa, kde nás čekal Freiburg, Ulm a Lindau.
Freiburg in Breisqau
Z Lyonu jsme opět odjeli vlakem TGV do Paříže. V Paříži jsme proběhli vyhlášenou Denisovou ulicí, která nám na-háněla až strach. V malé kavárničce jsem si dali kávu a rozloučili se s Francií, protože přes noc jsme se přesunuli do Německa, kde nás čekal Freiburg, Ulm a Lindau.
Freiburg in Breisqau
Freiburg im Breisgau je město v jihozápadním Německu. Nachází se ve spolkové zemi Bádensko - Württembersko. Město leží na okraji pohoří Schwarzwald. Freiburg im Breisgau založil Konrád Duke Berthold III. v roce 1120.
Město bylo strategicky umístněno na křižovatce obchodních cest mezi Středozemním mořem a Severním mořem v oblasti řek Rýna a Dunaje. V 17. – 19. století prošlo město bouřlivými obdobími. V průběhu těchto let patřilo Rakušanům, Francouzům, Švédům, Španělů a příslušníkům německé Konfederace. Mezi lety 1648 – 1805 bylo správním městem Rakouska. Freiburg im Breisgau byl během 2. světové války těžce bombardován. Po válce byl Freiburg im Breisgau přestavěn podle středověkého plánu. Na Augustinerplatz jednom z hlavních náměstí ve starém městě naleznete několik restaurací, barů a také místní pivovar Feierling. Na největším náměstí Münsterplatz je gotická katedrála Münster s čnící věží. Dále zde najdeme historické tržiště Historisches Kaufhaus postavené v letech 1520 – 1530, Starou Radnici Altes Rathaus z roku 1559. Mezi další zajímavosti ve městě Freiburg im Breisgau patří systém žlabů tzv. Bächle, které fungují v celém centru města, vyhlídková věž na Schlossberg, hlavní vlakové nádraží, koncertní sál Konzerthaus, Colombi Palace a rybí fontánu Fischbrunnen.
U l m
Ulm je německé město nacházející se ve spolkové zemi Bádensko - Württembersko u hranic s Bavorskem. Město Ulm leží v nadmořské výšce 458 – 645 m a protéká jím řeka Dunaj. Nejstarší zmínka o osídlení pochází z počátku doby neolitické, cca 5000 př. n. l. Město Ulm bylo prohlášeno v roce 1181 císařským městem. Mezi 16. – 17. stoletím dochází k velkému rozkvětu textilní výroby. V roce 1810 je Ulm připojen k württemberskému království. Během 2. světové války bylo město poničeno. Některé z poničených historických budov byly znovu obnoveny. Důležitým pro město bylo založení univerzity Ulm v roce 1967.
Mezi hlavní památky ve městě Ulm patří Katedrála Ulm Münster s nejvyšší kostelní věží na světě, roubené domy Fischerviertel, Schiefes Haus a Alte Menz, zbývající část hradeb ze 14. století a radnice z roku 1370. Dále zde najdeme Krone inn, což je středověký komplex několika domů z 15. – 19. století, bývalé benediktinské opatství Wiblingen Abbey. Také zde nalezneme několik památníků jako např.: památník Albert Einstein, který se zde narodil a památník pro Hans a Sophie Scholl.
Lindau
Lindau
Město v jižním Německu leží na břehu Bodamského jezera. Již roku 822 je připomínán zdejší ženský klášter. Ve 13. století se stalo svobodným městem císařství a bylo císaři přímo podřízeno. K Bavorsku bylo připojeno roku 1806. Historické centrum leží na ostrově v Bodamském jezeře, novější zástavba pak na jeho břehu. Za války bylo Lindau místem, odkud přes jezero utíkali lidé do neutrálního Švýcarska.
Nejznámější částí města je ostrov s přístavem a majákem a lvem na vjezdu do něj. Přes jezero je také nádherný výhled na Alpy. Ve městě se dochovalo poměrně mnoho historických staveb. V 19. a zejména 20. století se město rozrostlo mimo původní ostrov, na němž dnes žije jen něco přes 2700 obyvatel z celkových 25 000. Roku 1853 sem byla přivedena železnice z Mnichova a Kempten a na ostrově zbudováno hlavové nádraží. Za války bylo Lindau místem, odkud přes jezero utíkali lidé do neutrálního Švýcarska. Noční osvětlení města bylo fantastické. Celé střechy domů byly orámovány žárovkami.
Noční jízda vlakem a ráno pokračujeme návštěvou Obersdorfu a Fussenu, kde jsme celé putování měli ukončit. Tyto dvě zastávky byly skutečně zlatým hřebem našeho zájezdu. Z nádherného alpského městečka jsme se přenesli do snového světa Ludvíka II. Bavorského a jeho fantastického zámku jako z pohádky. Celou krásu ještě podtrhlo slunečné počasí. Přestože na tento zámek jsem se nejvíc těšila, nenašla jsem pochopení u našich pánů. Dokonce mně přivedli až k slzám. Zámek prohlásili za kýč, odmítli prohlídku zámku, že nebudou stát frontu na lístek a ještě koukat na takovou slátaninu. A navíc jsem sem chtěla stejně jet jenom já. Stejně si myslím, že kdyby na světě byly jen románské stavby a gotika, tak bychom o moc přišli. I baroko je nádherné se svou výzdobou a vybavením zámků a stavby Budhů, Inků a ostatních národů jsou úžasné, i když nejsou románské. Svůj sen jsem si splnila o pár let později, když jsem navštívila tento zámek s cestovní kanceláří a rozhodně mně nezklamal. Ale teď jsme v Obersdorfu.
Obersdorf
Noční jízda vlakem a ráno pokračujeme návštěvou Obersdorfu a Fussenu, kde jsme celé putování měli ukončit. Tyto dvě zastávky byly skutečně zlatým hřebem našeho zájezdu. Z nádherného alpského městečka jsme se přenesli do snového světa Ludvíka II. Bavorského a jeho fantastického zámku jako z pohádky. Celou krásu ještě podtrhlo slunečné počasí. Přestože na tento zámek jsem se nejvíc těšila, nenašla jsem pochopení u našich pánů. Dokonce mně přivedli až k slzám. Zámek prohlásili za kýč, odmítli prohlídku zámku, že nebudou stát frontu na lístek a ještě koukat na takovou slátaninu. A navíc jsem sem chtěla stejně jet jenom já. Stejně si myslím, že kdyby na světě byly jen románské stavby a gotika, tak bychom o moc přišli. I baroko je nádherné se svou výzdobou a vybavením zámků a stavby Budhů, Inků a ostatních národů jsou úžasné, i když nejsou románské. Svůj sen jsem si splnila o pár let později, když jsem navštívila tento zámek s cestovní kanceláří a rozhodně mně nezklamal. Ale teď jsme v Obersdorfu.
Obersdorf
Tato oblast patří k nejvýznamnější lyžařským střediskům v Allgäu. Mimo to je lázeňkým místem s řadou hotelů, penzionů a soukromého ubytování. Nachází se zde dva skokanské můstky a Oberstdorf se každoročně podílí na mezinárodní soutěži čtyř můstků. Pro sjezdové lyžování je zde řada možností, například vrchol Fellhorn nebo Nebelhorn odtud vede 7,5km dlouhý sjezd střední obtížnosti, ten je možný jen za dobrých sněhových podmínek.
Na protilehlé straně je možné vyjet z městečka sedačkovým výtahem na Söllereck a odtud vlekem na Schönblick, odkud je výborný sjezd po volných stráních do údolí.
Füssen – Neuschwanstein
Zámek patří k nejkrásnějším na světě. Je to velké dílo německého krále Ludvíka II.a byl postaven na konci 19. století. Základní kamen tohoto zámku byl položen 5.zári 1869. Konstrukce velkého neorománského hradního komplexu byla započata podle planu Eduarda Riedela a dle náčrtu malíře dekoraci Christiana Janka. V roce 1874 převzal vedeni stavby Georg Dollmann následovaný Juliusem Hofmannem. Na žádost krále Ludwiga II. bylo provedeno mnoho změn. Podle přáni Ludwiga 2 byl Neuschwanstein rozdělen do několika různých sekci: vstupní budova, místnosti pro rytíře, apartmány pro dámy a panovnická místnost(palác). Po Ludwigove smrti roku 1886 zůstaly dokončeny jen vstupní budova, místnosti pro rytíře a palác. V paláci jen kuchyň a přilehlé pokoje, královský apartmán, trůnní sál a pěvecky sál byly kompletně dokončeny.
Zatímco typ stavby sleduje románský styl 13. století, obrazový program nástěnných maleb se částečně vztahuje k tematickému světu wagnerovských hudebních dramat jako „Tannhäuser“ a „Lohengrin“. Předehru tvoří předsíň, lemovaná scénami ze ságy o Sigurdovi. Pak patro za patrem následuje zlato, mozaika, intarzované podlahy, samet, hedvábí, obrovské lustry, zrcadla. 15 metrů vysoký sakrálně působící trůnní sál, který sahá přes dvě poschodí, se utápí v byzantském stylu. Ludvíkovy soukromé místnosti ve třetím poschodí, osídlené labutěmi, Siegfriedem a drakem, Tristanem a Isoldou a scéna-mi z pověsti o Lohengrinovi, s osvětlenou jeskyní a stojatými svícny, ústí na točité schodiště s baldachýnem, který je poset hvězdami, až nahoru k Sálu pěvců.
Král Ludvík II. U tohoto podivínského vladaře se musíme blížeji zastavit. Ludvík byl korunován v Mnichově roku 1864, ale již od počátku bylo zřejmé, že o reálné panování nemá zájem. Pokud mohl, dával přednost divadelním představením a rád se nechal unášet fantastickými představami, ve kterých vystupoval po boku již dávno zemřelých panovníků. Tyto iluze a vidiny se prolínaly do jeho života ve stále větší míře a na konci života mu zřejmě čas od času nedovolily přesně rozpoznat fantazie od reality. Ovšem předtím dokázal plně využít možností, které měl jako bavorský král. Nejznámějším výsledkem jeho představ o životě v jiných dobách, v duchov-ních rovinách mnohem vyšších než byla pro něj sou-časnost, je zámek Neuschwanstein. Ten působí stejně rozporuplně jako jeho stavebník. Je sice na romantickém místě, ale také na nepříliš dobře přístupném.
Třebaže jde o zámek úctyhodných rozměrů, působí z větší vzdále-nosti málem až jako divadelní kulisa. Přes vnější půvab se jedná o dílo, které by sotva pochválil některý architekt, protože pro odborníky je tento zámek nepřirozenou směsicí stavebních slohů a to nejen navenek, ale v míře ještě hojnější i v interiérech. Zámek byl stavěn od roku 1869 a to asi 17 let. Stál přinejmenším dvanáct milionů marek, což byla obrovská suma, ze které byli královi ministři doslova zoufalí. Aby toho nebylo málo, nechal Ludvík ještě vystavět zámek Linderhof a později započal rozsáhlou stavbu zámku Herrenchiem-see, umístěnou na jezerním ostrově. Tento zámek nebyl pro svou nákladnost nikdy dokončen. A jak dopadl král Ludvík ? Asi již tušíte, že nepříliš dobře, přesto byl panovníkův konec stejně úchvatný, gradovaný a záhadný jako jeho oblíbené divadelní kusy od Richarda Wagnera. První zatýkání krále se proměnilo ve frašku a uvězněna byla zatýkací delegace. Její členové si velmi oddechli, když je král propustil. Při druhém dějství, o pouhé dva dny později, byl Ludvík v nočních hodinách v Neuschwansteinu vylákán ze své místnosti a bavorský psychiatr, doktor Gudden, svému králi na místě oznámil, že jej musí zadržet jako osobu duševně chorou a nechat jej odvézt na zámek Berg. Tak se také stalo. Král však měl své jasné období, kdy se choval normálně a tak mohl odhadnout, že jej v budoucnosti čeká asi jen ponížení a samota. Druhý den pobytu v Bergu byly králi povoleny dvě vycházky. Na té dopolední, doprovázené stráží, se královský pacient choval zcela přirozeně. Na předvečerní procházku se Ludvík s dok-torem Guddenem již vydali sami. Zamířili k blízkému Starnberskému jezeru. Když se stále nevraceli, začali lidé ze zámku oba zmizelé hledat. Za svitu loučí je našli oba utonulé v jezeře. Byla neděle 13. června 1886. Popsanou tragédii se nepodařilo nikdy jednoznačně vysvětlit. Jak je vidět, hodnocení zámku dává za pravdu naším pánům, ale stejně je zámek úžasný.
Březen 1996
Na protilehlé straně je možné vyjet z městečka sedačkovým výtahem na Söllereck a odtud vlekem na Schönblick, odkud je výborný sjezd po volných stráních do údolí.
Füssen – Neuschwanstein
Zámek patří k nejkrásnějším na světě. Je to velké dílo německého krále Ludvíka II.a byl postaven na konci 19. století. Základní kamen tohoto zámku byl položen 5.zári 1869. Konstrukce velkého neorománského hradního komplexu byla započata podle planu Eduarda Riedela a dle náčrtu malíře dekoraci Christiana Janka. V roce 1874 převzal vedeni stavby Georg Dollmann následovaný Juliusem Hofmannem. Na žádost krále Ludwiga II. bylo provedeno mnoho změn. Podle přáni Ludwiga 2 byl Neuschwanstein rozdělen do několika různých sekci: vstupní budova, místnosti pro rytíře, apartmány pro dámy a panovnická místnost(palác). Po Ludwigove smrti roku 1886 zůstaly dokončeny jen vstupní budova, místnosti pro rytíře a palác. V paláci jen kuchyň a přilehlé pokoje, královský apartmán, trůnní sál a pěvecky sál byly kompletně dokončeny.
Zatímco typ stavby sleduje románský styl 13. století, obrazový program nástěnných maleb se částečně vztahuje k tematickému světu wagnerovských hudebních dramat jako „Tannhäuser“ a „Lohengrin“. Předehru tvoří předsíň, lemovaná scénami ze ságy o Sigurdovi. Pak patro za patrem následuje zlato, mozaika, intarzované podlahy, samet, hedvábí, obrovské lustry, zrcadla. 15 metrů vysoký sakrálně působící trůnní sál, který sahá přes dvě poschodí, se utápí v byzantském stylu. Ludvíkovy soukromé místnosti ve třetím poschodí, osídlené labutěmi, Siegfriedem a drakem, Tristanem a Isoldou a scéna-mi z pověsti o Lohengrinovi, s osvětlenou jeskyní a stojatými svícny, ústí na točité schodiště s baldachýnem, který je poset hvězdami, až nahoru k Sálu pěvců.
Král Ludvík II. U tohoto podivínského vladaře se musíme blížeji zastavit. Ludvík byl korunován v Mnichově roku 1864, ale již od počátku bylo zřejmé, že o reálné panování nemá zájem. Pokud mohl, dával přednost divadelním představením a rád se nechal unášet fantastickými představami, ve kterých vystupoval po boku již dávno zemřelých panovníků. Tyto iluze a vidiny se prolínaly do jeho života ve stále větší míře a na konci života mu zřejmě čas od času nedovolily přesně rozpoznat fantazie od reality. Ovšem předtím dokázal plně využít možností, které měl jako bavorský král. Nejznámějším výsledkem jeho představ o životě v jiných dobách, v duchov-ních rovinách mnohem vyšších než byla pro něj sou-časnost, je zámek Neuschwanstein. Ten působí stejně rozporuplně jako jeho stavebník. Je sice na romantickém místě, ale také na nepříliš dobře přístupném.
Třebaže jde o zámek úctyhodných rozměrů, působí z větší vzdále-nosti málem až jako divadelní kulisa. Přes vnější půvab se jedná o dílo, které by sotva pochválil některý architekt, protože pro odborníky je tento zámek nepřirozenou směsicí stavebních slohů a to nejen navenek, ale v míře ještě hojnější i v interiérech. Zámek byl stavěn od roku 1869 a to asi 17 let. Stál přinejmenším dvanáct milionů marek, což byla obrovská suma, ze které byli královi ministři doslova zoufalí. Aby toho nebylo málo, nechal Ludvík ještě vystavět zámek Linderhof a později započal rozsáhlou stavbu zámku Herrenchiem-see, umístěnou na jezerním ostrově. Tento zámek nebyl pro svou nákladnost nikdy dokončen. A jak dopadl král Ludvík ? Asi již tušíte, že nepříliš dobře, přesto byl panovníkův konec stejně úchvatný, gradovaný a záhadný jako jeho oblíbené divadelní kusy od Richarda Wagnera. První zatýkání krále se proměnilo ve frašku a uvězněna byla zatýkací delegace. Její členové si velmi oddechli, když je král propustil. Při druhém dějství, o pouhé dva dny později, byl Ludvík v nočních hodinách v Neuschwansteinu vylákán ze své místnosti a bavorský psychiatr, doktor Gudden, svému králi na místě oznámil, že jej musí zadržet jako osobu duševně chorou a nechat jej odvézt na zámek Berg. Tak se také stalo. Král však měl své jasné období, kdy se choval normálně a tak mohl odhadnout, že jej v budoucnosti čeká asi jen ponížení a samota. Druhý den pobytu v Bergu byly králi povoleny dvě vycházky. Na té dopolední, doprovázené stráží, se královský pacient choval zcela přirozeně. Na předvečerní procházku se Ludvík s dok-torem Guddenem již vydali sami. Zamířili k blízkému Starnberskému jezeru. Když se stále nevraceli, začali lidé ze zámku oba zmizelé hledat. Za svitu loučí je našli oba utonulé v jezeře. Byla neděle 13. června 1886. Popsanou tragédii se nepodařilo nikdy jednoznačně vysvětlit. Jak je vidět, hodnocení zámku dává za pravdu naším pánům, ale stejně je zámek úžasný.
Březen 1996
Itálie a Švýcarsko
Trasa: Pisa, Lucca, Pistoia, les Diablerets, Lion, Engelberg, Solothurn, Biel, Fribourg, Orvieto, Arezzo, Assisi
Cesta po Itálii byla zaměřena na Toskánsko a Umbrii. Naopak ve Švýcarsku jsme se zaměřili na soukromé železnice, které dříve nebyly přístupné na jízdenky FIP.
Itálie
Italská republika se dělí do 20 krajů a 101 provincií. Krajina je převážně hornatá s mnoha sopečnými masivy a aktivními sopkami. Pobřeží je málo členité a je omýváno Ligurským, Tyrhénským, Středozemním, Jónským a Jaderským mořem. K Itálii náleží řada ostrovů. K nejvýznamnějším se řadí Sicílie a Sardinie, dále pak Elba, Capri, Ischia a Liparské ostrovy. Nachází se zde množství architektonických památek a zajímavostí dokumentující bohatou historii této části Evropy a fakt, že Itálie je rodištěm mnoha významných malířů, sochařů a stavitelů.
Toskánsko patří bezesporu k nejhezčím italským regionům. Půvabná venkovská krajina se stále zelenými kopci, s vinicemi a olivovými háji, mezi kterými je tu a tam typická kamenná usedlost, vytvá-ří spolu s krásnými písečnými plážemi tak půvabný obrázek, že si tuto krajinu musí zamilovat prostě každý. Není proto divu, že si tato oblast podmanila i známé světové osobnosti, které zde mají svá sídla a tráví v nich dovolenou. Jet do Itálie znamená pro Středoevropana dostat se poměrně v krátkém časovém úseku do jiného časoprostoru. Středoevropan, který je spíše navyklý neprojevovat se v kontaktu s jinými příliš emotivně, je najednou vystaven skutečnosti, že život se v Itálii žije v souladu s vnitřním prožíváním, a to pořád, všude a bez ohledu na následky. Možná proto mají v Itálii stále ještě tak velký význam širší rodiny, jejich soudržnost. Všichni o sobě vědí všechno, pomáhají si, rodinné vztahy se řeší v rámci celé rodiny, nic se neskrývá. Děti tam nejsou tolik trestány, mohou si dovolit cokoliv, často máte pocit, že jsou drzé. Oproti Vašim dětem si dovolují to, co Vy byste již dávno potrestali. Je pravda, že prakticky pořád je slyšet dětský pláč a křik větších dětí, kterým se dovoluje chovat se hlučně, energii vybít a nepotlačovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat