Evropou po železnici 7. část

Gent

Majestátní středověké budovy, idylické vodní kanály poseté loďkami a muzea ukrývající umělecké perly ...To vše nabízí město přezdívané Gent s jiskrou. Ve středověku byl Gent významným a prosperujícím centrem. Co do počtu obyvatel byl tehdy pouze nepatrně menší než Paříž a větší než Londýn. Dnes je Gent univerzitním a také přístavním městem. Gentský přístav se rozkládá na 36 km² a díky kanálu má spojení s mořem. Je-li na světě město, v němž si dává historie dostaveníčko s tepem moderní doby v naprosto přirozené harmonické symbióze, je jím bezpochyby Gent. Jeho centrum je unikátním připomenutím dávných dob minulých staletí. Dějinami zde dýchá každá stavba a procházka městem je plná výzev naší představivosti: čeho všeho byly uličky a náměstí Gentu se svou křivolakou historií svědky? Není v Belgii tolik měst s tak silnou atmosférou.  

Gent  leží na soutoku řek Šeldy a Leie. Oblast dnešního města byla osídlena již v době kamenné. Název města je odvozen od keltského slova “ganda“, což znamená v překladu “soutok řek“. Začátkem našeho letopočtu se toto území octlo pod římskou nadvládou. Byla zde založena římská osada. Nadvláda Římanů skončila v 5. století našeho letopočtu, kdy do oblasti vpadli Frankové a osídlili jí. Mezi nejvýznamnější památky patří Katedrála sv. Bavona z jejíž věže můžeme shlédnout celé město. Dále je to historické nábřeží Graslei, kde se nacházejí typické historické vlámské domy a Umělecko-průmyslové muzeum. Nedaleko nábřeží se nachází Hrad Gravensteen.              

Velice zajímavý byl Malý dvůr bekyní, jehož dnešní domky pocházejí ze 17. stol.  Je nejmalebnější z gentských begináží a jako jediný v Belgii dosud slouží původnímu účelu. Žije zde asi 40 bekyní, které nosí středověké oblečení. Bekyně jsou ženy, které chtěly sloužit Bohu, aniž by se však odloučily od světa. Členové neskládali řeholní slib a svým členům Řád přikazoval sice poslušnost a pokání, ale ne chudobu, jako tomu bylo u jeptišek. Mnohé členky byly vdovy, či neprovdané ženy z bohatých a vážených rodin. Jejich cíl spočíval v modlitbě  a charitativních činnostech. Většinou se staraly o nemocné a staré lidi a také vyráběly krajky a  oblečení, což byl jeden z dalších zdrojů financí.První dojem z města nebyl zrovna příjemný, jelikož jsme samozřejmě vystoupili na hlavním nádraží, které bylo dosti daleko od města. Teprve později jsme zjistili, že existuje ještě jedno nádraží, které je poměrně blízko města a tohoto jsme využili při zateční cestě. Z Gentu jsme se vrátili opět do Oostende, kde jsme se připravili opět na noční cestu vlakem do Německa.  První zastávka patřila   Speyeru.

Speyer

Speyer leží v jihozápadní části země, ve spolkové republice Rheinland-Pfalz , na řece Rýn, cca 25 km od Mannheimu. Historie toho území sahá až do období doby kamenné. V této době nesla osada název Civitas Nemetum. Až v roce 500 našeho letopočtu se objevuje název Spira. Ve 4. století byl Speyer uveden jako diecézní město. Ve 12. století je město přejmenováno na dnešní název Speyer. V roce 1526 zde zasedala soudní dvorana senátu. V roce 1688 město napadli Francouzi. V roce 1792 patřil Speyer pod francouzskou nadvládu. V roce 1816 se Speyer stal hlavním městem Falcka. Během 2. světové války uniklo město těžkému bombardování. Speyer byl poničen jen minimálně.

Dominantou města je katedrála Panny Marie a sv. Štěpána postavená v 11. století. Tato katedrála byla v roce 1981 zapsána na Seznam světové kulturního dědictví UNESCO . Dále zde nalezneme kostel Nejsvětější Trojce, památník připomínající protesty u Speyer v roce 1529, kostel Bernard postavený mezi lety 1953 – 1954 a mnoho dalších. Ve dnech 31.srpna a 1. září 1310 zde byla slavena svatba Elišky Přemyslovny s tehdy čtrnáctiletým Janem Lucemburským a 18. října tu císař Zikmund vydal glejt pro cestu a pobyt Jana Husa v Kostnici. Štýrský Císařský dóm je největší a nejvýznamnější románská stavba, tzv. jeden ze tří hornorýnských božích hradů. Stavěn byl v l. 1025-1061 a 1081-1106. Při jeho stavbě byla poprvé na německém území použita křížová klenba. V císařské hrobce je pohřbeno osm císařů a králů, jejich sochy stojí v západní Císařské hale. Barokní kostel Nejsvětější Trojice - Dreifaltigkeitskirche, který z venku vypadá jako spousta jiných barokních kostelů, ale uvnitř je nádherné barokní vybavení a obložení stropu. Na konci Maximilianstrasse stojí jedna z nejvýraznějších městských bran Německa - Altpörtel. Patřila ke středověkému opevnění města a první zpráva o ní je z r. 1176.

Worms

Místo pro založení tohoto města si vybrali již Keltové a to především kvůli výjimečně teplému a suchému klimatu. Různá sídla zde byla ovšem již v době předhistorické, především významné jsou hroby z doby bronzové, tzv. Adlerbergkultur (Ernst Probst, 1996). V 5. století se zde usadil germánský kmen Burgundů a v 7. století se Worms stal sídlem biskupů, jejichž význam vzrostl v době karolínské, kdy získali významný vliv u královského dvora. Karel Veliký si totiž Worms zvolil za své letní sídlo. V letech 829-926 byl Worms sněmovním městem Východofranské říše. Roku 1049 zde byl papežem zvolen Lev IX.., nejvýznamnější německý papež středověku. Roku 1096 se městem prohnalo křižácké vojsko, směřující do Svaté země, a uspořádalo pogrom na místní kvetoucí židovskou komunitu. V roce 1122 zde byl uzavřen slavný wormský konkordát. Koncem 12. století udělil Wormsu Friedrich Barbarossa četná městská práva, čímž se Worms stal městem říšským. Od té doby až do 16. století probíhal mocenský zápas mezi měšťanstvem a biskupem. Worms se stal významným městem německé reformace, Martin Luther zde obhajuje svých 95 tezí před císařem Karlem V. Worms se změnil v město evangelické. Roku 1698 bylo město vyplundrováno vojsky Ludvíka XIV. a poté již nikdy nedosáhl významu, jaký mívalo ve středověku. V letech 1792-1814 byl Worms anektován Francií a roku 1816 přičleněn k Hesensku-Darmstadtsku. V roce 1945 byl srovnán se zemí během dvou spojeneckých náletů. Náletu padl za oběť i slavný wormský dóm.

Pamětihodnosti:

Katedrála sv. Petra, postavená v románském slohu. U její severní zdi se každoročně koná divadelní festi-val zobrazující scény z Písně Nibelungů, tzv.Nibelungen-Festspiele.

Lutherův pomník, připomínající německého reformátora, který zde na říšském sněmu, tváří tvář svým odpůrcům, stál za svými tezemi a pronesl slavnou větu: "Zde stojím a jinak nemohu..."

Dům umění Heylshof, ukrývající sbírku gotického a renesančního umění. Nejslav-nějším kusem sbírky je Rubensova Matka s dítětem. Židovské muzeum, stojí za synagogou v části města, která bývala známá jako Malý Jeruzalém.

Za naší přítomnosti se ve městě zrovna konalo vinobraní. Ulice byly plné stánků a různých stolků pro posezení. Prodávalo se víno, různé speciality včetně řeckých a tureckých, při kterých byli prodávající stylově oblečeni. Nedalo nám to, abychom se aspoň na chvíli neposadili a neochutnali burčák a nakonec si nedali kávu. Při cestě z Wormsu jsme krátce navštívili Heibron a přes Stuttgard jsme odjížděli domů. Noční procházka královskou třídou ve Stuttgardu s osvětlenými luxusními obchody, kejklíři a spoustou korzujících lidí byla důstojným ukončením naší dvanáctidenní Smíchov a jako vždy, ihned jsme vystřeli na párek a pivo. Ale bohužel, nesehnali jsme ani kávu.

Rok 1995

Únor :  Rakousko, Švýcarsko, Itálie, Německo

Trasa: Krems, Lienz, Seefeeld in Tyrol, Garmisch-Partenkirchen, Svatý Mořic, Davos, Disentis, Andermat, Locarno, Lugano, Heidelberg, Würzburg, Bamberk, Bayreuth    

Naše cesta byla tentokrát zaměřena převážně na Alpy. Měli jsme projet úseky rakouských, německých, švýcarských a italských Alp. Při ranním příjezdu do Vídně jsme dle plánu začali cestu k alpským velikánům v Kremži.         

Krems

Je to kouzelné městečko ležící na Dunaji, které si zachovává historický ráz, za což bylo také oceněno zapsáním do listiny světového kulturního dědictví UNESCO. Město Krems je těsně spjato s pěstováním vinné révy a s vinařstvím, což mu propůjčuje nezaměnitelný ráz. V malebných uličkách s hrbolatým kamenným dlážděním najdete jeden vinný šenk vedle druhého. Ještě v r. 1150 mělo město větší význam než Vídeň.

Hlavní tepnou města je Horní a Dolní zemská třída, lemovaná mnoha krásnými domy. Rokokový dům s grafity, lékárna z r. 1532 a na začátku třídy stojí brána z r. 1480, jíž po každé straně stojí věž. Zajímavý je také pianistický kostel a klášter. Kostel je pozdně gotická stavba z l. 1476-1515 s krásným portálem a oltářními obrazy. Krytým schodištěm je možné se dostat na Farní náměstí a dále k bývalému klášteru a kostelu dominikánů, založeném r. 1236, kde je nyní vinařské muzeum.

Z Kremže jsme začali směřovat přes Dolomoty do Lienzu. Lienz kdysi platil za „tajné hlavní město Tyrolska“. Později upadl do zapomnění a významu znovu získal po otevření tunelu pod Felberskými Taurami.

Lienz

Lienz se nachází ve Východním Tyrolsku. Zároveň je správním střediskem pro tuto oblast. Historie Lienzu sahá až do středověku. Najdeme tu například Stadtpfarrkirche St. Ändrä ( farní kostel sv. Ondřeje ) z 15. století. Kostel byl mnohokrát přestavován až do dnešní barokní podoby.

Další památkou Lienzu je Franziskanerkirche (františkánský kostel), který byl založen přibližně roku 1350 a najdeme v něm původní fresky z 15. stol. Nad městem Lienz se nachází zámek Bruck. Byla to bašta rodu z Görzu a byl vybudovaný mezi 13. A 16. Stol. jeho hlavním rysem je vysoká románská věž. V dnešní době se tu nachází muzeum. Okolí Lienzu obklopují horské masivy, např. Národní park Vysoké Taury.

Nejsnažší přístup do hor umožňuje lanová dráha  na vrchol Zettersfeld vysoký 1812m a silnice na Hochstein – 2023m.

Z Lienzu jsme dále pokračovali přes Insbruck do německého alpského střediska Garmisch-Partenkirchenu. Jelikož tato cesta zasněženými horami vedla přes lyžařské středisko

Seefeld in Tyrol,

neodolali jsme, abychom zde cestu nepřerušili a toto středisko nenavštívili. Já jsem zde byla v prázdniny v r. 1991 s Laďou Oralem a s dětmi když jsme se vraceli s Itálie. Tenkrát na mně moc zapůsobilo a od té doby jsem jej navštívila snad ve všech ročních obdobích a pokaždé mně znovu nadchlo.

Je to horská obec ve výšce 1480m se sjezdovými tratěmi i terény pro běžkaře. Východisko na Hohe Munde (2661m) a pohoří kameněl. Farní kostel z 15. stol. městečko je velmi živé s překrásnými horskými domky, které jsou v létě obsypané květy a v zimě všemožnými světýlky. V ulicích korzuje spousta lidí a je zde výborná atmosféra.

Garmisch – Partenkirchen

Město Garmisch-Partenkirchen má asi 26 tisíc obyvatel a leží v nadmořské výšce 708 metrů cca 100 kilometrů na jih od Mnichova poblíž hranice s Rakouskem, přímo pod Alpským masivem pohoří Wetterstein. Tato informace už sama o sobě dává tušit, čím je toto město vlastně významné. Jedná se o jedno z největších lyžařských center v celém Bavorsku a potažmo i celém Německu. Město je také výhodným startovním cílem na výlet na nejvyšší Německou horu Zugspitze (2962 m n. m.). Z Garmisch-Partenkirchenu totiž jezdí zubačka přímo pod vrchol. Zimní sporty mají v Garmisch-Partenkirchenu opravdu hlubokou tradici. V roce se zde konaly Zimní olympijské hry a v roce 1978 pak mistrovství světa v alpském lyžování. Každoročně se zde na Nový rok koná závod ve skocích na lyžích, který je součástí Turné čtyř můstků. Skokanské můstky k městu opravdu neodmyslitelně patří, na jaře 2007 zde byl stržen starý téměř 60 můstek a místo něj postavený nový supermoderní, který měl premiéru ještě v zimně téhož roku.

Ga-Pa nás celkem zklamalo, jelikož jsme se procházeli vlastně širokými ulicemi čtyřproudovou silnicí, po které nepřetržitě pádila auta, domy byly spíše moderní a rozhodně nám nepřipomínalo útulný ráz alpských městeček. Musím ale podotknout, že jsme ještě  neměli moc  dostupných informací o některých místech, která jsme chtěli navštívit. Místní informace už byly zavřené a tak vlastně až na nádraží, kde jsme si koupili pohledy, jsme vlastně zjistili, že jsme byli na opačné straně města a to krásné, typické středisko jsme neviděli. V pozdějších letech jsme se do Ga-Pa opět podívali, tak alespoň několik obrázků.

Noc jsme strávili ve vlaku směrem do Insbrucku, Sargansu a Churu. Čekala nás nádherná cesta do Andermatu, která byla po Berninské dráze dalším velkým zážitkem. Na Berninskou dráhu jsme nastoupili v Churu, projížděli jsme Sv. Mořicem, Berninou až do Poschiova.     

Svatý Mořic

Bývá nazýván "vrcholem světa", a ne neprávem. Svatý Mořic je snad nejznámějším evropským centrem zimních sportů a radovánek. Díky své nadmořské výšce 1865 metrů má toto mondénní lyžařské středisko s 322 slunečnými dny v roce jistotu, že tu bude sníh od prosince až do května. Symbolem Svatého Mořice je pro našince poněkud překvapivě žluté sluníčko. Dávno předtím, než lidé objevili kouzla zimních radovánek, byl Svatý Mořic známým a vyhledávaným letním střediskem. První zmínka o Sv. Mořici je z r. 1139. Dnes tu lidé mohou v létě hrát golf, rajtovat na koních, jezdit na bicyklech či se oddávat windsurfingu. A zimní aktivity? Neexistuje snad žádná, která by se tu nedala provozovat. Vrcholem zimní sezony jsou od roku 1906 koňské závody a jediný turnaj v pólu na světě, který se hraje na ledě. Jezero se promění ve velkou přírodní arénu s tribunami a stany s občerstvením. Za ním jako pohádková kulisa vesnice ve stínu mohutných třítisícovek.

Po dobu našeho pobytu hustě sněžilo a procházeli jsme se po zamrzlém jezeře, kde se připravovali závody koní se sáněmi. V ulicích města byla malá sněhová kalamita a dokonce naší pánové museli přiložit ruku k dílu a pomoci vytlačit auto do kopce.

Bernina Expres

Trasa: Chur – St. Moritz – Berninapass – Poschiavo – Tirano (– Lugano)

Tři železniční tratě se dosud "probojovaly" na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO:  rakouský Semmering, indický Daržiling a nejčerstvěji švýcarská Bernina, unikátní dráha překračující Alpy na trase mezi švýcarským Churem a italským Tiranem.

Když se do vás ve švýcarských Alpách, nasedněte na vlak a zajeďte se ohřát k palmám do Itálie. Na východě Švýcarska, v místech, kde hradbu velehor zdolává přes stejnojmenný průsmyk železniční trať Bernina, to zvládnete za pár desítek minut! Výlet Bernina Expressem však stojí za to nejen kvůli rychlému klimatickému skoku. Je to i technický unikát: převýšení bezmála dva kilometry tu vlaky zdolávají bez použití zubačky. Pomáhají jim k tomu originální řešení v podobě točitých tunelů a viaduktů. A právě tyto stavby patří, samozřejmě kilometry tu vlaky zdolávají bez použití zubačky. Pomáhají jim k tomu originální řešení v podobě točitých tunelů a viaduktů.

Davos
Davos se nachází ve výšce 1560 m.n.m. a patří mezi nejvyhledávanější turistická střediska východního Švýcarska.

Město splní očekávání všech, kteří si přijedou odpočinout, prožít aktivní dovolenou, zúčastnit se kongresů nebo jinak se kulturně vyžít. Velmi čistý vzduch zde umožnil vystavět léčebny pro alergiky a astmatiky. Již v roce 1868 zde byla vybudována lékařem Alexandrem Spenglerem a Holanďanem W.J.Holsboerem první Kuranstalt Spengler-Holsboerova klinika. Holsboer později založil železnici, a spojil tak Davos s okolními nížinami. Davos se velmi rychle vyvíjel jako zdravotní středisko a začaly přibývat hotely, sanatoria a penziony. Když nové metody léčení tuberkulózy snížily počet pacientů, začal Davos přitahovat stále více turistů a milovníků letních i zimních sportů. Budovy sanatorií byly pomalu měněny na moderní hotely. V roce 1969 se zde vybudovalo kongresové centrum, a Davos tak získal svůj nemalý význam pro kongresovou turistiku.

Z Davosu jsme se vrátili zpět přes Sargaz do Churu, odkud jsme vyjeli Glacier Expresem do Andermattu. Celá trať směřuje ze Sv. Mořice přes Brig, Andermatt, Chur a Davos do Zermattu. Je to překrásný, celke 7 a půl hod. trvající výlet železniční cestou, křižující 291 mostů, 91 tunelů, šplhající do výše 2033m. I když jsme jeli jen malý úsek z Churu do Andermattu, dá se říci, že to byla fantastická cesta přes velebnou alpskou krajinu. Přejížděli jsme přes Gotthardpasský tunel. Dlouhý 15 km, který byl vybudován s železnicí v l. 1874-82. Průsmyk se nachází 10 km od Andermattu, mezi vrcholy Monteprossa (2738m) a Fibbia (2742m). V průsmyku pramení Rýn. V okolních vysokohorských masívech je 8 velkých ledovců a 17 ledových údolí. Po cestě jsme ještě udělali zastávku v Disentisu.

Disentis
Klidná rekreační a lyžařská oblast Disentis / Sedrun se nachází na horním toku řeky Rýn. Turistickou oblast z něj však nedělá jen pramen tohoto velmi významného toku, ale také klášter St Martin v Disentis založený v 8. století, což ho dělá jedním z nejstarších Benedikttinských klášterů v Evropě. V interiéru kostela je zajímavý renesanční oltář z r. 1572, varhany z r. 1737 a barokní oltář z r. 1655.V jeho blízkosti stojí barokní kostel z roku 1712.

Z Disentisu do Andermattu jedeme soukromou tratí a kupujeme si jízdenku  za 15.20 Fr.

Andrmatt

Andermatt („na louce“) je městečko v údolí Urseren švýcarského kantonu Uri a leží pod úbočím Oberalppasu. Je známým střediskem rekreace a zimních sportů a lázeňství. Andermatt leží na dráze Furka Oberalp Bahn (nyní Matterhorn-Gotthard-Bahn (MGB), která vede na východ přes Oberalppass do Disentisu a na západ tunelem pod Furkapass do Brigu. Je zde stanoviště speciálních vojenských jednotek „Horských myslivců“ švýcarské armády. Lyžařské středisko se rozprostírá na hoře Gemsstock (2963 metrů) na kterou vede sedačková lanovka a menší vleky. Andermatt chrání před lavinami již několik století les na svahu hory.

V městečku je farní kostel Sv. Petra a Pavla, zajímavé domy s hrázděným zdivem, které jsou typické pro kanton Wallis (a dostaly se až do kantonu Uri). Zajímavým místem je stoupání silnice do sedla Oberalppass, která společně stoupá s tratí, odkud mohou návštěvníci pozorovat okolní horské velikány i údolí. Za našeho pobytu nádherně svítilo slunce, na svazích jsme viděli spoustu lyžařů a nad hlavou nám projížděla lanovka na Gemsstoch (2961m), dlouhá 4 km, převýšení 1523m a doba jízdy 12 min.

Z Andermattu jsme si chtěli udělat turistickou vycházku do Göschenenu, kterou nám poradil ing. Dukát, velký železniční cestovatel, který je dnes bohužel už po smrti. Cesta vedla mezi uzavřenými skalami a měla být úžasná. Jenže, turistický chodník jsme napřed nemohli najít, až nakonec jsme zjistili, že to je asi ta cesta, na které trčí ze sněhu jen vršek ukazatele. No všude jen tak cca 2m sněhu a nic jiného. Nezbylo nám, než jít po silnici, která se kroutila v samých serpentinách a tunelech do údolí. Bylo to celkem odvážné, jelikož tady neexistoval žádný chodník, auta jezdila jak blázni a řidiči z nás asi utrpěli šok. Nakonec to dobře dopadlo a my jsme si ten požitek z vysokých skal vychutnali a ještě viděli šplhat kamzíky.

Z Göschenenu pokračujeme vlakem ze zimní pohádky přes Belizonu do jarního Locarna a potom dále do Lugana. Tato cesta byla nepřekonatelným zážitkem, kde jsme v jednom krásném slunečném dni přejeli zasněženými horami do krásné jarní krajiny kolem Locarna a Lugana. Tady byly palmy, zelená tráva s rozkvetlými maceškami, sedmikráskami a kvetoucími keři Azalek.

Locarno

 V severním cípu jezera Maggiore leží Locarno, město s tím nejstálejším počasím v rámci celého Švýcarska – lidé si zde mohou užívat až 2300 hodin plného slunečního svitu ročně. „Dáma s Kaméliemi“ sem vábí turisty svým jižním šarmem, středozemským klimatem a subtropickou vegetací.

Kamélie, mimózy a magnólie zde začínají kvést už v únoru. Pokud bychom se měli chtít někde ztratit, mělo by to být zde – v úzkých uličkách Starého města Citta Vecchia, odkud můžeme vyjít do parků pozorovat lány květin a dojít až Piazza Grande, kde můžeme pozorovat okolní ruch. V létě zde bývají organizovány koncerty. Vysoko nad Locarno ční poutní kostel Madonna del Sasso, jehož založení se datuje k vizi Panny Marie, která se tu prý zjevila františkánskému mnichovi. Za návštěvu stojí také hrad Castello Visconteo s jeho impozantní věží a archeologickým muzeem v zámecké zdi.

Lugano,

největší město rekreační oblasti Ticina, je nejen švýcarským třetím nejdůležitějším finančním centrem s mnoha funkcemi v oblasti konferencí, bankovnictví a obchodu, ale je to i město květin, parků, vil a sakrálních staveb. Lugano nabízí všechny výhody metropole světové třídy s kombinací atmosféry maloměsta.

Stejně jako v Locarnu a Bellinzoně se zde velmi intezivně v architektuře projevuje vliv Itálie a potvrzuje to i vzhled všech náměstí, kostela Santa Maria degli Angioli (renesance), katedrály San Lorenzo (renesance) a jezerních promenád – od těch jsou nedaleko zahrady Belvedere, kde budete zvlášť na jaře okouzleni kaméliemi v rozkvětu. Místní kantonální muzeum umění má mezi svými exponáty mnoho obrazů od významných malířů jako Klee, Jawlensky, Degas, Renois apod., takže sem v posledních letech přijíždí také mnoho zahraničních znalců umění. Na oba kopce nad Luganem, 884m vysoký San Salvatore a 933m vysoký Monte Bré nás vyveze lanovka. Z obou je nádherný výhled na okolí.

 Z Lugana jsme odjeli do Chiassa a tím jsme se rozloučili s Alpami a se Švýcarskem. Odjeli jsme do Německa, kde jsme měli v úmyslu navštívit ještě tři města.

Heidelberg

Heidelberg, světová metropole filozofů, město s nejstarší a nejproslavenější německou univerzitou, město studentských lokálů a antikvariátů i středověkých uliček dlážděných kočičími hlavami. Třicet tisíc studentů, pětina obyvatel města, dodává Heidelbergu zvláštní atmosféru. Romantické je už ostatně samo místo, strmé údolí vinic a lesnatých kopců kolem Neckaru, přítoku Rýna. Starému městu vévodí polozřícenina rozsáhlého kurfiřtského zámku založeného ve třináctém století rýnským falckrabím Rudolfem I., který z Heidelbergu učinil sídelní město svého bohatého státu.

Většina nejvýznamnějších staveb zámku patří k vrcholům německé renesance, kdy se město stalo jedním z center reformace. Zámek byl také sídlem českého "zimního krále" Friedricha Falckého. Ruina zámku, vypáleného v sedmnáctém století francouzskými vojsky, začala být opravována koncem minulého století. Dnes je jeho větší část přístupná a zbylé ruiny dotvářejí jeho romantickou kulisu. V zámku je zajímavé lékárnické muzeum a také velký sud Karl Theodor, údajně největší vinný sud v Německu s objemem 220 000 litrů.  Samo staré město má své centrum soustředěno kolem Marktplatzu, uprostřed něhož stojí Herkulova fontána, kde byly upalovány ve středověku čarodějnice, pozoruhodný renesanční Haus zum Ritter a radnice. V gotickém kostele Svatého ducha (Heiliggeistkirche) s náhrobky zakladatele Heidelberské univerzity Ruprechta III. a jeho manželky. Nedaleko od Marktplatzu začíná univerzitní areál, kde kromě slavnostního sálu univerzity, zrekonstruovaného v minulém století, je i kuriózní studentská šatlava i proslavená univerzitní knihovna.
Mezi Hlavní třídou (Hauptgasse) a středověkým mostem přes Neckar je rodný dům prvního prezidenta meziválečné výmarské republiky Friedricha Eberta, v němž je výstava přibližující osudy tohoto významného německého demokrata. Na druhé straně řeky, kde je roztroušeno jen pár honosných vil, začíná proslavená Cesta filozofů (Philosofphenweg), která byla oblíbenou procházkou i pro Hegela. Večer Heidelberg ožívá desítkami lokálů, z nichž tu pravou atmosféru mají ty studentské, které se nevyskytují kromě proslaveného Roter Ochsen na Hautstrasse, ale v uličkách v okolí univerzity. Na zdejší univerzitě v l. 1389-1401 studoval Jeroným Pražský a v l. 1613-1614 na ní dokončil studium Jan Ámos Komenský.
Wurzburg

Středem města protéká velká řeka, na jejímž jednom břehu je rozloženo staré městské centrum, zatímco na kopci nad břehem protilehlým stojí opevněné sídlo. Nejdůležitější most je středověkého původu, osazen barokními sochami. Část toho města byla zapsána na seznam UNESCO.

Pískovcové sochy na Starém mohanském mostě (Alte Mainbrücke) ve Würzburgu jsou  veliké, až 4,5 metru. Když pohlédneme na pravý mohanský břeh, naježí se před námi věže nejdůležitějších budov historického jádra, zatímco pohledům opačným směrem dominuje mohutná pevnost Marienberg .  Za "místo setkání" platí ve Würzburgu náměstí Marktplatz (Tržní náměstí), rozkládající se za radnicí. Tu poznáme podle typické vysoké věže; restaurace Ratskeller v patě radniční věže patří k těm vyhlášeným. Samo náměstí nejvíce ožívá v době před Vánoci, kdy se tu konají adventní trhy - to se pak ve vzduchu vznáší vůně svařeného vína a skoro v každém stánku narazíme na zdejší vuřty. Francká kuchyně totiž není právě dietní, za typické jídlo platí vuřtový talíř s kyselým zelím.

Würzburg býval po dlouhá staletí důležitým církevním centrem: i proto je nejhonosnější stavbou města Biskupská rezidence v barokním stylu, stojící stranou městského jádra a obklopená rozlehlými zahradami.

Bamberk

Typické středověké evropské město, nezničené ve 2. světové válce.

Dva středověké mosty se starou gotickou radnicí na pilotech uprostřed mostů s rokokovými nástěnnými malbami; gotický kostel P. Marie na vrchu Kaulberg (sochařská parléřovská výzdoba, věnec kaplí, bohatý mobiliář), nejkrásnější dům německého baroka Böttingerhaus, karmelitánský kostel s arkádovou křížovou románskou gotickou cisterciáckou chodbou, malebné rybářské domky na řece Pegnitz „Malé Benátky“, Špalíček - zvaný Häusle, exteriér vodního zámku Concordia od J. Dienzen-hofera, benediktinský klášter (trojlodní pilířová bazilika s velkým počtem náhrobků a kaplí sv. Hrobu, schodiště od Dienzenhoferů), na místě původního centra Bagenberg (císař Jindřich II. chtěl na 7 pahorcích Bamberku vybudovat německý Řím budoucnosti) - dnes staré goticko-renesanční knížecí sídlo, Nová biskupská rezidence (slohové interiéry, obrazárna se starým německým a evropským uměním, růžová zahrada), císařský dóm (vysvěcený poprvé r. 1012, čtyřvěžová dvouchórová bazilika, plastiky: Bamberský jezdec, Ecclesia, Synagoga aj., hrobka Jindřicha II. a Kunigundy od Tilmana Riemenschneidera, poslední tzv. Mariánský oltář Veita Stosse, gotické chórové lavice, kaple sv. Hřebu), muzeum dómu s pokladnicí a originály plastik Adama a Evy (prvních portrétů německého umění), spleť malebných uliček, paláců a domů, exteriéry dalších kostelů v centru města.

Bayreuth

Historicky vzrostl Bayreuth jako markraběcí rezidence a světově známým se stal Bayreuth festivalem Richarda Wagnera, který zde žïl a zemřel. Dnes je Bayreuth jako největší město Horních Franků moderní vědecké, kongresové a univerzitní město,které jde za svým cílem – stát se centrem nejmodernější technologie v regionu.

Město bylo založeno v pol. 12. století hrabaty z Andechsu. V roce 1603 se stává sídelním městem markrabat franské větve Hohenzollernů. Největší rozkvět zažilo město v době markraběnky Wilhelminy v letech 1732-1758. V roce 1791 bylo město připojeno k Prusku, v roce 1810 k Bavorsku.
Velké ztráty zažilo město po bombardování v roce 1945. Ve městě je mnoho kulturních a stavebních historických památek - Starý zámek, Nový zámek, Opera, Špitální kostel, vila Wahnfried, Stará a nová radnice. V blízkosti města jsou další zajímavosti - zvláště krásný areál zámku Eremitage.
V Bayreuthu se nachází nejhezčí barokní divadlo Evropy – markraběcí opera (markgäfliches Opernhaus). Na návštěvníky čekají starobylé zámky, historický park „Eremitage“ se zasněnými jeskyněmi a fontánami.

Všechna německá města, která jsme navštívili se  vyznačovala velkou spoustou památek a působila velmi milým a příjemným dojmem. Z Bayreuthu jsme odjeli do Norimberku, odkud jsme rychlíkem pokračovali domů. Na závěr jsme měli možnost se ještě projít nočním Norimberkem. I když byla skoro půlnoc a 13. února, teplota byla  +10 stupňů C. procházka byla pěkná a od hradu jsme se ještě pokochali pohledem na noční Norimberk.

Říjen : Francie , Německo

Trasa: Vichy, Riom, Clermont-Ferrand, Arles, Riviéra, Chamonix, Cluses, Aix-En.Provence, Briacon, Lyon, Freiburg, Ulm, Lindau, Obrsdorf, Füssen, Neuschwanstein

Cesta po Francii byla zaměřena na kraj Provence a Azurové pobřeží.

Provence patří k nejkrásnějším regionům Francie. Říká se, že je to kraj levandule a olivového oleje. Jsou zde nekonečná pole posetá levandulovými trsy a obrovské háje olivovníků. Kraj Provence je odrazem římské minulosti na francouzském území, a to hlavně ve městech Oran-ge, Arles a Aix-en-Provence. Když zavítáme do Arles, určitě nemineme Římský amfiteátr.

Jiným názvem se Azurové pobřeží nazývá Francouzská Riviéra. Jezdí se sem od nepaměti za mořem, které má již podle názvu azurovou barvu, a sluncem, plážovým volejbalem, jachtami a pomalu plynoucím časem v kavárničkách a večerech v kasinech. Francouzská Riviéra je vyhlášená nejen ve Francii, ale i po celém světě. Sjíždějí se sem celebrity, které milují místní atmosféru plnou sluníčka a bezstarostnosti. Jako by zde neexistoval čas. Své kouzlo má Azurové pobřeží v kombinaci romantických zákoutí v podobě ostrůvků a výběžků a jisté úrovně luxusu a okázalosti, a adrenalinu spojeného s hazardními hrami. Bez obav zde můžete vyzkoušet své štěstí v kasinech v Monte Carlu v monackém knížectví anebo v mnoha jiných v městečcích, která jsou přímo stvořena pro letní turistický ruch a prázdninovou atmosféru. Nejen Vaše hráčská duše zapěje radostí, Azurové pobřeží totiž nabízí řadu pozitiv, pokud tedy zapomenete na pláč Vaší peněženky, zbavíte se zde jako zázrakem alergické rýmy a ekzémů. Za vše prý mohou léčivý mořský slaný vzduch, sluníčko a vůně borovic na každém kroku.

Začátek naší cesty byl poněkud delší. Vyjeli jsme z Vídně přes Štrasburg, Lyon, Bordeaux a naše první zastávka patřila lázním Vichy. Kraj z Lyonu do Bordeaux byl spíše chudý, tvořily jej samé louky, na kterých se pásly krávy a listnaté pahorky.

Vichy

V samém srdci Francie, v kraji Auvergne, ze kterého pochází francouzský královský rod Bourbonů, leží nejznámější francouzské lázně Vichy. Město se nachází v blízkosti jednoho z nejkrásnějších národních parků Volcans d`Auvergne, z jehož vulkanického přírodního dědictví těží zdejší unikátní minerální prameny.

Vichy, které má dnes necelých osmdesát tisíc obyvatel, se pyšní nejen svou slavnou lázeňskou tradicí, ale zapsalo i do pohnutých dějin celé Francie. V místech dnešního města Vichy sídlili již staří Galové, kteří jako první využívali zdejší termální prameny. Skutečný rozvoj nastal až v 1. století před naším letopočtem, kdy římská vojska pod vedením Gaia Julia Caesara ovládla dnešní Francii. U brodu přes řeku Elaver, dnešní Allier, postavili Římané sídliště. 19. století bylo skutečným rozkvětem termálního lázeňství ve Vichy. Během něj město získalo dnešní tvář. Bylo postaveno divadlo, kasino, nové bulváry i lázeňská střediska. Vrchol výstavby nastal v období druhého císařství, kdy se císař Napoleon III. ve Vichy léčil. V předvečer první světové války, v roce 1913, navštívilo tyto lázně rekordních 100.000 pacientů za rok a město Vichy získalo zaslouženou přezdívku „královna francouzských lázní“. Po porážce Francie nacistickým Německem v roce 1940 a okupace severní části země včetně Paříže, se francouzská vláda v čele s Maršálem Petainem přesunula do Aubergne, do města Clérmont-Ferrand nedaleko Vichy. Po krátké době bylo za nové hlavní město vyhlášeno právě Vichy, především z důvodů hotelových kapacit i prostor pro jednání vlády a obou komor parlamentu. Okleštěná Francie již však nebyla demokratická, stala se Hitlerovým satelitem, vydala židovské občany do transportů smrti a pronásledovala odboj proti nacismu. Až do osvobození Francie v srpnu 1944 vládl v zemi pravicový režim, později nazvaný vichistický, který se po válce dočkal zaslouženého odsouzení. Město Vichy se tak stalo hlavním aktérem této smutné kapitoly v dějinách Francie.

Z lázní jsme se přesunuli do jednoho z nejstarších francouzských měst z 5. stol.

Riom

Město si stále udržuje půvabný starobylý ráz. Zajímavý je zde kostel ze 14.-15. stol. s cennými soškami. Radnice je ze 16. stol. s dvorem a pamětní deskou Jany z Arku. Dále Soudní budova a četné kašny ze 17. A 18. stol. Starobylou atmosféru také doplnil velký trh, kde se dalo koupit všechno možné.