Když kolem roku 120 před Kristem putovaly římské legie jižní Francií, dorazili ke vzkvétajícímu keltskému městu Nemausus (dnešní Nîmes) a, stejně jako v dalších případech územní expanze Římské říše, jej obsadily. Nemausus se stalo součástí římské provincie Gallia Narbonensis na více než pět set let, během nichž město vzkvétalo jak hospodářsky, tak i kulturně. A když byli Římané nuceni v 5. století po Kristu město opustit, zanechali za sebou stavby, jejichž zbytky přečkaly až do dnešních dnů a kvůli nimž přijíždějí do Nîmes ročně statisíce turistů.
Stotřicetitisícové město Nîmes leží zhruba 45 km jihozápadně od Avignonu v jihofrancouzském regionu Languedoc. Mísí se zde katalánská a provensálská kultura. Dějinami Nîmes prošli kromě Římanů i Vizigóti a Arabové. V době reformace bylo město jedním z center Huge-notů, kteří zde založili protestantskou Univer-zitu. Během druhé světové války okupovali město po dva roky nacisté. Nîmes a jeho okolí válku přečkalo naštěstí jen s minimálními škodami a tak dnes můžeme obdivovat nejen římskou arénu, která se stala symbolem města, ale i 20 km vzdálený unikátní akvadukt Pont du Gard, který město zásobovala vodou.Vycházíme z nádraží, které stojí jen asi pět set metrů od starého města. Široká ulice Avenue Feuchères nás od nádraží dovede na náměstí Esplanade Charles De Gaulle, z jehož levého rohu vykukuje šedivá zeď římské arény. Ta byla pro potěchu mocných i měšťanstva postavena koncem prvního století n.l. a i dnes je využívána při městských slavnostech.
O kus dál čeká antický chrám Mai-son Carrée – nejzachovalejší římská stavba svého druhu. Chrám byl pos-taven na římském fóru kolem pátého roku n.l. na počest adoptivních synů císaře Augusta, Caia a Lucia Caesa-ra. Své jméno však chrám získal až v 16. století podle starofrancouzského označení pravoúhlých budov. Stavba okouzluje svými harmonickými pro-porcemi, elegancí a sloupořadím s korintskými hlavicemi. Uvnitř bylo zřízeno malé museum. V ulici Rue Auguste začínající přímo před vchodem do Maison Carrée jsou po obou okrajích ulice jsou vysázeny olivovníky, jež jsou kromě antických staveb jedním ze symbolů Nîmes a můžeme je vidět téměř na každém pohledu. Dojdeme až na druhý konec ulice Rue Auguste. Na levé straně se ve stínu stromů ukrývá umělý vodní příkop. Vydáme se podél vodní hladiny příkopu písčitou cestou Quai de la Fontaine, která nás dovede až k branám rozlehlého parku s pečlivě upravenými zahrada-mi Jardins de la Fontaine. Zahrady byly založeny v polovině 18. století kolem zbytků antické svaty-ně, která byla postavena v prvním století před Kristem na úpatí kopce Mount Cavalier. Prostranství pod zalesněným kopcem je pokryté bělostným štěrkem. Uprostřed stojí mramorové barokní souso-ší obehnané čtverhrannou barokní kašnou s azurově zbarvenou vodou. Po levé straně stojí ve stínu stromů zbytky kdysi okouzlujícího Dianina chrámu, o jehož funkci se příliš neví. Na nízké terase za kašnou se na vodní hladině umělého bazénku pohupuje párek labutí. V klidové zóně starého města stojí na náměstíčku Place aux Herbes bělostná románská katedrála Notre Dame et St. Castor z konce 11. století. Za dobu své existence byla několikrát zničena a zase vystavena. V katedrále se zrovna konala svatba a já s Miladkou jsme mohli obdivovat nevěstu. Pro pány to nebylo nic zajímavého a tak jsem si aspoň v rychlosti udělala fotku. Z katedrály jdeme k bulváru Amiral Coubert, který spojuje bulvár Gambetta s náměstím Esplanade Charles De Gaul-le, které jsme navštívi-li na počátku naší cesty. Naproti nepřehlédnutelného kostela St. Baudite stojí poslední antická památka, kterou v rámci naší procházky Nîmes navštívíme zbytky římské brány Porte Auguste. Brána z roku 15 před Kristem byla součástí městského opevnění. Zde také do města ústila obchodní cesta Via Dominia z dvacet kilometrů vzdáleného Beaucaire.
Jen velice neradi jme odjížděli z prostředí flamenga do Avignonu.
Avignon
Velké město papežů a po dlouhá staletí jedno z hlavních kulturních center Francie, leží při řece Rhôně a patří mezi jedno z nejnavštěvovanějších francouzských měst. Najdeme zde krásně zdobené paláce, starobylé kostely, kaple a kláštery a písní proslavený Avignonský most. Evropského významu dosáhl Avignon až ve středověku jako sídlo papežů, přestože měl výhodnou polohu a existoval už od dob římského impéria. V roce 1309 přiměl král Filip IV. Sličný papeže Klimenta V., aby zaměnil své sídlo Řím za Avignon. Město pak zůstalo sídlem papežů až do roku 1376, kdy se Řehoř XI. vrátil do Říma. Avšak už o dva roky později po smrti Řehoře a rozdělení církve se stal Avignon sídlem protipapeže. Oba z papežů se v té době prohlašovali za oprávněné nástupce sv. Petra. Sídlem vzdoropapežů zůstal Avignon až do roku 1417 – do obnovení jednoty v církvi. Rozkvět města na poč. 18. století, kdy mělo 80 tisíc obyvatel narušila velká morová epidemie v roce 1721, kterou přežila jen ¼ obyvatel. Až do Velké francouzské revoluce byl Avignon spravován papežským legátem a roku 1791 byl připojen k Francii.
Avignonské hradby, vystavěné ve 14. století, dodnes obepínají celé středověké město. Přes hrozivě vypadající střílny nikdy nebyly dokonalou ochranou, a to ani v době, kdy jejich část lemoval dnes již neexistující vodní příkop. Ve staré části města je řada zajímavých budov a kostelů, radnice s orlojem ze 14. a 15. století, mincovna ze 13. století, kostel St-Pierre s renesančními dveřmi, kostel St-Didier s italskými freskami ze 14. století, arcibiskupský palác. Také zde jsme mohli využít v rámci "Dnů evropské kultury" volného vstupu do papežského paláce, ale byly jsme celkem zklamaní, moc k vidění tam není.Noční přesun jsme uskutečnili z Avignonu přes Lyon, Toulouse a La Tour de Car do Barcelony. Ráno jsme projíždělo mohutným řetězcem Pyrenejí, které tvoří přirozenou hranici se Španělskem. Táhnou se v délce 435 km po obou stranách francouzsko-španělské hranice. Jsou mladým, v třetihorách vyvrásněným pásemným pohořím. Jejich podélnou osu tvoří starší, pevné žulové jádro k němuž na severu přiléhá pásmo, mladších usazených hornin, hlavně vápenců, pískovců a břidlic. Jsou zde četné jeskyně, propasti a ledovce.
Barcelona
Barcelona je druhé největší město Španělska. Přístavní město se rozkládá na pobřeží Středozemního moře a založily jej iberské kmeny. Později město ovládli Féničané a Kartaginci. Ve středověku byla Barcelona nejvýznamnějším přístavem Středomoří. Koncem 19. století je město střediskem katalánského hnutí. V roce 1977 se Barcelona stává hlavním městem Katalánska a je nejznámějším španělským městem. V Barceloně sídlí arcibiskup. Najdeme tu řadu vysokých škol a několik univerzit. V roce 1992 byla dějištěm olympijských her. Ve městě sídlí známý fotbalový klub FC Barcelona. V Barceloně bylo vybudováno Mořské akvárium. Tvoří jej skleněný tunel pod mořskou hladinou. Město je známé řadou architektonických památek. Autorem řady staveb je A. Gaudí. Symbolem města je chrám Sagrada Familia.
Výstavba tohoto chrámu stále probíhá. Stavba byla zahájena v roce 1883 podle návrhu Gaudího. V parku Güel je Gaudího muzeum. Zajímavostí parku jsou lavičky zdobené barevnými kameny. Další zajímavostí Barcelony je Gotická čtvrť. Jedná se o soubor staveb s katedrálou sv. Eulálie ohraničený římskými hradbami. Na náměstí Plaza del Rei stojí palác místokrále ze 16. století. Barcelona se může pochlubit zachovalou středověkou loděnicí. V areálu loděnice je muzeum námořní plavby. Ve městě se dochovalo několik paláců a řada církevních staveb. V jednom z paláců je umístěno Picassovo muzeum. Nejlepší ukázkou katalánské gotiky je chrám Santa Maria del Mar.
Dalším místem které nesmíme vynechat je kopec Montjuic - tyčí se přímo nad přístavem v Barceloně a nabízí nádherný pohled na město samotný přístav, navíc je tu i vyhlídková lanovka. My jsme samozřejmě lanovku vynechali a i když bylo poměrně teplo, tak na kopec jsme se vydali i s bágly na zádech. Ovšem ten výhled, který se nám naskytl byl tou nejlepší odměnou. Viděli jsme nádherné město, přístav a dokonce Pyreneje. Předměstská doprava je dost špatně značená , nádraží Sanson se nám nepodařilo najít vůbec. Hlav-ní nádraží je v podzemí a má krásnou velkou halu. Z Barcelony jsme jeli po pobřeží městskou dopravou. Celou dobu jsme jeli kolem pláží a různých přímořských letovisek. Koleje vedli těsně podél pláže, stačilo vyjít z vlaku a jít se koupat přímo v plavkách. Když jsme vyjeli z Barcelony, byla teplota 230C a asi za hodinu klesla na 160C. V moři byly velké vlny a jak se postupně obloha začala černat, naskytl se nám velice krásný pohled na moře.
Noční jízda vlakem pokračovala dále přes Cerbere, Bellegarde a Annemasse, které jsme si krátce prohlédli, ale moc nás nenadchlo, do La.Roche a přes St-Gervais do Chamonix. Pokud jsme projížděli po pobřeží, jeli jsme vlastně podél hranice s Andorou a ve výšce 1800m nad mořem. Ze St.Gervais do Chamonix cesta vede úzkorozchodnou železnicí, která strmě stoupá Savojskými Alpami spolu s dálnicí. Cestu protkávají tunely a velké mosty, které překlenují údolí. Z původně hlubokých mraků pomalu vyjíždíme do nádherně ozářené krajiny, odkud se nám začíná rýsovat mohutný masiv Mont Blanku. Zasněžený a s ledovci, které se táhnou jako vodopády. Mont Blank je největší žulový alpský masív vysoký 4807m. Byl poprvé zdolán 8.8.1786 J. Balmatem a dr. Paccardem, jehož sochu jsme viděli v Chamonix. V r. 1959-1965 byl pod masívem Mont Blanku vybudován tunel spojující Francii s Itálií. Celková vzdálenost je 20 km, vlastní tunel měří 11,6 km a je největším tunelem na světě.
Chamonix
Nejznámější středisko ve francouzských Alpách (1040m) v údolí pod severními svahy Mont Blanku. Kolébka horolezectví a zimních sportů. Je to nádherné městečko uzavřené velikány, nad námi poletovalo asi 6 rogal a jenom jsme museli litovat, že jsme neměli tolik času a ne-využili tak nádherné příležitosti a nevyjeli lanovkou na některý z přístupných bodů jako Le Brévent (2525m), Aiquille du Midi (3842m). Cena zpáteční jízdenky byla 136 F. Museli jsme odjet jelikož jsme měli v plánu návštěvu Albertville, místa zimních olympijských her. Město nás zklamalo a později jsme litovali, že jsme lanovku nevyužili, protože i když jsme se v budoucnu do Chamonix vrátili, již nikdy nebylo počasí na lanovku.
Albertvile nám připadalo jako ospalé, malé lázeňské městečko a i hory se nám zdály moc vzdálené. Jen olympijský stadion byl důkazem, že se zde olympijské hry skutečně konaly. Z Albertville jsme pokračovali směrem na Lyon, kde jsme přestupovali a přes Nantes dojeli do La Rochelle. Cestou do Lyonu jsme viděli krásně osvětlené městečka, nad nimiž se tyčily osvětlené kostely a hrad.
La Rochelle
Přímořské město je proslavené kardinálem Richelieu, přitom má dlouhou historii. Je to přesně jedno z těch francouzských měst, které po určitou dobu své existence patřily pod anglickou nadvládu. La Rochelle s ní byla spokojená, a tak při válkách Angličany podporovala. Tím si však zadělala na malér. V roce 1628 nechal kardinál Richelieu město téměř vyhladovět a upadnout do zapomnění, při tomto obléhání zemřelo kolem 25 tisíc civilistů. Po vítězství kardinála Richelieu zde bylo zřízeno biskupství a všichni protestanti museli město opustit. Pak ale už přichází doba rozkvětu díky námořnímu obchodu.
Přístavní věže, Věž Sv. Mikuláše a Řetězová Věž .Tyto přístavní věže ze 14.století plnily kdysi úlohu ochránců města před útoky. Když se nepřátelské lodě přibližovaly, stráže zavřely přístav tím, že natáhly řetězy mezi těmito věžemi. V současné době 800 let starý řetěz vyznačuje cestu z Řetězové ulice až k věži. Věž sv. Mikuláše je nalevo, působí na návštěvníky svým silným opevněním a úzkým závratným schodištěm. Řetězová věž vystavuje fascinující časový přehled historie města s modelem města z doby vlády kardinála Richelieu. Svítící věž je přístupná z Řetězové věže skrze nízké opevnění. Tato 70 m vysoká věž sloužila jako první francouzský maják. Byla postavena v 15.století a má poměrně morbidní historii, díky níž získala přezdívku „Kněz“ (Tour de Prêtre) potom co třináct knězů bylo vyhozeno dolů do moře během náboženských válek.V roce 1822 zde byli uvězněni čtyři seržanti, a poté popraveni v Paříži za spiknutí proti vládci. Kamenné zdi okolo 162 schodů jsou ozdobeny řezbou složitých ornamentů, které pravděpodobně vyryli vězni jako svědectví svého údělu.
Staré Město se datuje do 18.století a je plné bílých městských domů v přístavu a stylových vkusných obchodních oblastí s muzei a kavárnami. V centru Starého města stojí radnice s renesanční fasádou, kde je soška jejího stavitele Jindřicha IV. Co určitě stojí za povšimnutí je Orloj ze 14.století, což je vlastně gotická brána do města. S naším pražským orlojem se nedá vůbec srovnávat, ale stejně ho při procházení po nábřeží nemineme. Ve městě jsme také navštívili typické tržiště se spoustou různých druhů ryb. Byli jsme se i podívat na pláž, ale vlivem odlivu byla pláž od moře vzdálená tak 300m. Večer je město osvětlené a obklopené hospůdkami a kavárničkami. Jelikož od naší první cesty do Evropy uběhla už delší doba a s financemi jsme již na tom byli také trochu líp, mohli jsme si už dopřát na cestách také kávu a krabicové víno. Proto jsme neodolali a takovou typickou rybářskou hospůdku navštívili, abychom si dali kávu a i víno.
Po cestě z La Rochelle jsme v dálce viděli pevnost Boyard, kterou všichni známe z tehdejší jedné z prvních televizních show. Vezl nás malý motoráček, kde kabina strojvedoucího byla pouze na jedné polovině a my jsme mohli oknem na druhé polovině sledovat jak trať, tak strojvedoucího, jak si luští křižovku. Jedeme přes Lyon do Siintes, Anguleme a Potiers.
Po cestě z La Rochelle jsme v dálce viděli pevnost Boyard, kterou všichni známe z tehdejší jedné z prvních televizních show. Vezl nás malý motoráček, kde kabina strojvedoucího byla pouze na jedné polovině a my jsme mohli oknem na druhé polovině sledovat jak trať, tak strojvedoucího, jak si luští křižovku. Jedeme přes Lyon do Siintes, Anguleme a Potiers.
Saintes
Opět překvapující neznámé, historicky cenné a příjemné město. Jako střeisko římské provincie a později biskupství při dolním tokuCharente si zachovalo četné památky. Triumfální oblouk Arc de Germanicus z r. 19, amfiteátr z 1. Stol., klášter z 11. stol. s románským kostelem St-Marie, poutní kostel St-Eutrope s kryptou a románsko-gotická katedrála St-Pierre. Zajímavá byla procházka po nábřeží a uličkami starého města.
Angouléme
Angoulême je jedno z těch měst, která jsou opravdu krásná, ale nejsou zaplavena turisty. Snad je to i tím, že město je na kopci a tak k jeho prohlídce je občas potřeba vyvinout úsilí. Angoulême se nachází na planině nad řekou Charente. V 16.století zde začal papírenský průmysl, z jehož dílny byly spisy, které obdivoval už Jeana Calvin. Město si papírenský průmysl udrželo a pro tiskáren-kou tradici je známé po celé Francii. Má samozřejmě i jiné přednosti, pamětihodnosti, centrum Starého Města s úzkými uličkami plnými kaváren a restaurantů, ale i celé parkové nábřeží.
Katedrála sv. Petra
Kostel sv. Ondřeje
Původně románský kostel ze 12. století byl předělán v gotickém stylu. Vevnitř visí malby z časového rozpětí od 16. až do 19. století, pohled připoutá masivní oltářní obraz a hlavně nádherná vyřezávaná barokní kazatelna .Vnější fasáda byla předělána v 19. století, ale kostel si stále udržuje původní věž a vchod.
Prohlídku Anguléme nám znepříjemnilo počasí, začalo pršet. Z města jsme měli do Potiers jet vlakem TGV. Měla to být naše první jízda vlakem této kategorie a moc jsem se na ni s Milad-kou těšila. Příplatek stál 3F a cesta měla trvat 20 min. Jenže když jsme přišli na nádraží, vypadaly jsme s Miladkou jak urousané myši. Na peroně čekali na vlak lidé oblečeni málem společensky a s atašé kufříky a my s Miladkou jak vodníci s bágly na zádech. Ale radost z TGV nám to nezkazilo. Hned jsme prozkoumaly WC, kde jsme si usušily i vlasy a vybavení vagonu bylo velice pohodlné a příjemné. Druhá naše jízda tímto vlakem byla z Poitiers do Paříže a tato již byla složitější. Jednak byly potíže při koupi místenky, kdy jsme měli platit 360F. Složitým vyjednáváním, za přispění Miladčiny francouzštiny, i když se bránila zuby nehty, pánové přišli na to, že vlaky TGV jsou v jízdním řádu rozlišeny silně a obyčejným písmem, což ovlivňuje příplatek a rovněž je rozdíl v místence podle počtu ujetých km. Takže nakonec jsme si vybrali TGV se slabým tiskem a zaplatili za všechny 90F. Tato jízda trvala asi hod. a vlak jel po trati vybudované pouze pro ZGV rychlostí 250 km/hod. Musím říct, že jak se vagony mírně naklánějí na obě strany, tak ke konci jízdy jsem měla žaludek jak na vodě.
Poitiers
Ovšem Poitiers je především městem mnoha kostelů, které jsou i přes v historii proběhlé potlačení Maurů poznamenány maurskou kulturou hrázděných domů a malebných uliček. Již v 15.století bylo Poitiers hlavním městem Francie, o tuto výsadu jej pak připravila Paříž. Od 15. století zde funguje místní univerzita, nás může těšit, že Karlova Univerzita je ještě o jedno století starší.
Katedrála Panny Mari
Katedrála se pyšní nejzachovalejší románskou fasádou, to je její hlavní devíza. Je provedena přesně podle románských zásad, na portálu jsou zobrazeni králové, tympanon ve třech pruzích, kde nejvýš je zobrazen Poslední soud, pod ním výjevy ze Starého Zákona a nejnižší pruh postavy biblických příběhů. Dalším výrazným vnějším znakem jsou dvě věže v maurském stylu. Vnitřek je slabě osvětlen přes malé vitráže a dává tak možnost soustředit se na hlavní fresku, jež zobrazuje Ježíše Krista a Pannu Marii s děťátkem a kolem nich 12 apoštolů.
Katedrála sv. Petra
Katedrála se začala stavět v roce 1162 se za podpory manželů Eleonory Akvitánské a Jindřicha II. po dobu 200 let a stavitelé zůstali po celou dobu věrni plánům ze 12.století a postavili rovnoměrnou gotickou katedrálu. Rozlehlý interiér katedrály je proveden v čistých linkách a čítá na 267 sochařských děl. Kostelní varhany z 18.století dokonce přežily Francouzskou Revoluci.
Baptisterium Sv. Jana
Toto baptisterium ze 4. století je nejstarší křesťanskou stavbou ve Francii, v dnešní době slouží jako muzeum, kde jsou uloženy římské, merovejské a karolinské sarkofágy. Ty byly zachovány ranými křesťany, když byly zničeny římské lázně a amfiteátr v Poitiers. Hlavní atrakcí baptisteria je křticí vana ze 4.století.
Kostel sv. Radegondy
Kostel sám o sobě není až tak zajímavý jako legenda, která se k němu váže. V 6. století byla princezna Radegonda nucena vzít si za manžela prince Hrubiána. To samozřejmě nechtěla a zvolila jinou cestu. Prchla do tohoto kostela, kde se zachránila před svatbou a později založila první ženský klášter v regionu. V roce 587 se Radegondě, to už byla jeptiška, ve snu zjevil Ježíš a předpověděl jí její bezprostřední smrt. Aby Radegonda snu uvěřila, nechal otisk své nohy v kamenné podlaze dříve než zmizel, tím dokázal, že sen byla pravda. Od té doby je tento kostel hojně navštěvován poutníky. Přestože zevnějšek kostela je poměrně poničen, vnitřek obsahuje hrobku Radegondy.
V Paříži jsme si zase zopakovali cestu z nádraží z Montparnasse na Nord opět pěšky, ale tentokrát to nebylo úprkem, ale naopak jsme si vychutnávali procházku noční Paříží. Dále jsme pokračovali do
Belgie přes Tournay do Lille
Lille
Hlavní město francouzské části Flander. Staré město mezi nádražím a citadelou má řadu budov ze 17.-18.stol.
Lille
Hlavní město francouzské části Flander. Staré město mezi nádražím a citadelou má řadu budov ze 17.-18.stol.
Lille vzniklo v 11.stol. na břehu říčky Deule, v 15.stol. náleželo burgundským vévodům, později Španělsku, v r. 1667 ho připojil král Ldvík XIV. k Francii a obklopil hradbami. Díky své poloze se Lille vyvinulo ve velké obchodní a průmyslové středisko. Hlavní pozoruhodnosti: Městská hlídková věž, Brána Porte de Paris, postavená koncem 17.stol. na počest Ludvíka XIV., stará burza, postavená v r. 1662. Město na nás působilo velmi přátelsky.
Arras
Arras ja malé město asi tak slabou půlhodinku vlakem z Lille. Právě odsud pocházel Matyáš z Arrasu, kterého my známe jako prvního stavitele svatovítské katedrály. Arraské náměstí je největší chloubou města, fasády domů jsou perfektně opravené, ale vězte, že to jsou jen fasády, za nimi jsou ocelové konstrukce a za nimi moderní bytové stavby ze současných materiálů. Ovšem důstojné a vznešené renesanční domy okolo náměstí a vlámské podloubí propůjčují městu královský nádech. Dvě obrovská náměstí jsou lemovaná uličkami s téměř identickými domy s bary, hotely a kavárnami, ale především radnicí, která je věrnou kopií originálu z 15.století, která zde dominovala na náměstí Hrdinů(Place des Héros) až do svého zániku v První světové válce.
Nejlepší výhled na Arras je ze 75 m vysoké zvonice. Pod radnicí se nachází děsivý a tajuplný labyrint tunelů pojmenovaný Les Boves. Tunely byly provrtány do jemného vápence v 10.stol. a byly nesčetněkrát použity jako bunkry, vinné sklepy a hlavně velitelství britské armády během První světové války. Opatství sv. Vaasta (Abbaye St Vaast) bylo postavené v roce 677 na kopci, kde se svatý Vaast modlíval. Nejzachovalejší jsou zde tradiční gotická podlaha a masivní korintské sloupy uvnitř.
V okolí Starého města se nachází mnoho vojenských památníků, které se rozprostírají okolo Citadely. Za první světové války u města bojovali příslušníci roty Nazdar, složené z Čechů, po boku francouzské armády proti německé. Na sev. okružní třídě se nachází Československé náměstí. Pod podloubím, v jedné z mnoha kavárniček jsme si dali výbornou kávu, kterou nám, jak je ve Francii zvykem, přinesli s malou čokoládou. Dnes už to není nic divného, servírování kávy s čokoládou nebo sušenkou je i u nás nyní běžné.
AmiensAmiens je město, které se nachází uprostřed údolí řeky Somme. Po celém údolí najdeme jeden válečný památník za druhým, ovšem v Amiens je i mnoho jiných věcí k vidění. Začínáme u největší francouzské gotické katedrály a pokračujeme do kanály poseté pěší čtvrti zvané Malé Benátky (Petite Venice). Ačkoliv je Amiens starým městem, skrývá se pod slupkou moderní a živé město. Již v roce 287 tu bylo zřízeno biskupství a v roce 338 se právě zde podělil sv. Martin o polovinu svého oděvu se žebrákem.
Prvním takovým živým místem je bytová věž hned vedle nádraží od Augusta Peretta, dalším přesta-věné vlakové nádraží. Ovšem určitě každý zná jednoho obyvatele Amiens – Julesa Verna, který zde žil a zde také zemřel. Bylo to právě zde, kde napsal velkou část svých fantastických románů. Z jeho domu je muzeum, které prošlo v roce 2006 pečlivou renovací, takže dnešní návštěvníci si můžou vychutnat atmosféru dobových pokojů a nebo kabiny kapitána Nema.
Katedrála Panny Marie
Největší gotická katedrála ve Francii nebyla postavená jen proto, aby ohromovala svou velikostí. Vznikla především kvůli hlavě Jana Křtitele přivezené z neúspěšné křižácké výpravy.
Katedrála je 145 m dlouhá, 112 m vysoká hlavní loď, zatímco vedlejší loď má 43 m výšky. Stojí na
Nejstarší a nejatraktivnější část Amiens leží na sever od katedrály, stačí jednoduše přejít jeden z můstků přes řeku Somme a už jsme tam. Úzké dlážděné uličky s květinami, plná náměstí hraničící s vodními kanály se nazývají Malé Benátky severu. Najdeme zde restaurace,kavárny, ale i starobylé trhy a malé umělecké ateliéry. Zkrátka ta správná oblast pro kavárny, ale i starobylé trhy a malé umělecké ateliéry. Zkrátka ta správná oblast pro potulování se bez plánu. Ale my máme vždy všechno, díky průvodci F2, naplánováno.
LaonV Laonu nás čekalo překvapení s krásnou katedrálou, která se tyčila na vysokém vršku, na který vedlo 295 schodů protkávaných volným prostorem. Samozřejmě jsem to musela vyšplhat pěšky s báglem na zádech a přitom se dívat, že nahoru jede velice pěkný motorový vláček. Na vrcholu, kde jsem se doslova doplazila, mně museli křísit slivovicí. Ale zase výhledy z hradeb a procházky kolem nich stojí zato.
Laon, město ve Francii v kraji Picardie, 181 m n.m. Původně galořímské Laudunum, od 5. století jedno z center franské říše, v letech 497–1790 biskupství. V 10. století rezidence a korunovační místo (vedle Remeše) králů západofranské říše z dynastie Karlovců. Později středisko hrabství (historický kraj Laonnois), patřícího biskupům z Laonu. V letech 1111–13 protifeudální povstání, laonská komuna; potlačena za účasti Ludvíka VI, který Laonu poskytl v roce 1128 městská práva, upevňující jeho autonomní postavení nezávislé na biskupech. Ve 12. století teologická škola; na přelomu 12. a 13. století vystavěna jedna z prvních gotických katedrál. Poškozen za bojů v letech 1870 a 1940. Katedrála Notre-Dame na náměstí Aubry v Laonu je postavena na vysokém kopci a je dominantou města. Stavba je příkladem francouzské raně gotické katedrály (1160-1220). Teprve u této katedrály byla dosažená jednota celku. Ve své době šlo o jedno z nejvýznamnějších poutních center. Stěna je čtyřpodlažní, s arkádami i triforiem. Loď je zaklenuta šestidílnou klenbou. Přípory, nesoucí klenbu, souvisí svým členěním s římsami. Mimořádným uměleckým výkonem je západní průčelí z konce 12. století.
Z Laonu jsme odjeli přes Tergnier, St-Quentin a Liegew do Paříže. St.Quentin je významné město francouzského severu. Leží na vápencové výšině, v níž jsou četná sklepení a chodby. Město bylo krásně osvětlené, zejména impozantně při osvětlení vypadala radnice s náměstím. V Paříži jsme opět uskutečnili nám již známý přesun z Nordu na nádraží Montparncs a odjeli jsme do Chartres.
Chartres
Chartres obdivují milovníci architektury a katoličtí poutníci. Zdejší katedrála se tedy chlubí dvěma poklady. Jeden je kousek látky, kterou zřejmě měla Panenka Marie na sobě když se Ježíš narodil. Tím se Chartres stalo putovním místem pro křesťany. Druhým pokladem je skvěle zachovaná pozdní gotika, jíž se katedrála vyznačuje a je spolu s katedrálou v Remeši naprosto zásadní stavbou gotické architektury.
Katedrála Panny Marie z Chartres
Katedrála v Chartres je nejlépe zachovanou středověkou katedrálou v Evropě. Byla postavena na románských základech v letech 1145, v roce 1194 však velkou část zničil požár. Znovu postavena pak byla v roce 1220. Zázračně se vyhnula hlavním ničením během Francouzské revoluce a Druhé světové války. Katedrála má dvě věže, jedna je vysoká 105 m, druhá dokonce 113m, ta je z 12. století. Jedině z náměstí se dá pěkně rozeznat rozdíl mezi oběma věžemi, ta levá byla dokončena v roce 1513, je tedy pozdně gotická, ta napravo byla postavena těsně před požárem v roce 1194 v románském stylu a je tak nejvyšší zachovanou věží svého druhu. Dalším klenotem je pak sbírka středověké vitráže, která je v Chartres největší na světě a byla první, která obsahovala modrou barvu.
Svatá halena - Rok poté, co se stal císařem roku 875, Karel Holohlavý, vnuk Karla Velikého, daroval Chartres Sancta Camisia, tedy kus oděvu, o němž se věří, že ho měla na sobě Panenka Marie, když porodila Ježíše Krista.
Od té doby tisíce a tisíce věřících cestovaly a cestují do této katedrály s nadějí, že je posvátná relikvie vyléčí. Síly této relikvie byly potvrzeny v roce 911, kdy tato látka pravděpodobně zachránila město od nájezdů Gótů a Vikingů.
Z Chartres jsme odjeli do Versailles a potom do Paříže.
Versailles
Zámek ve Versailles vznikl v době vrcholu královské moci ve Francii. S přestávkou za vlády regenta Filipa Orleánského byl zámek od roku 1682 až do Francouzské revoluce r. 1789 sídlem královského dvora a vlády Francie. Mnohé evropské paláce se snažily být jakousi kopií Versailles, např. Petrodvorec, Schönbrunn, Eszterháza a pod.
V roce 1979 byl zámek s parkem zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.
Samotný zámek má tyto části: vlevo Jižní křídlo, ve středu Královské nádvoří, vpravo Severní kříd-lo, úplně vpravo Opera, za Královským nádvořím Mramorové nádvoří obklopené jádrem zámku, které končí Zrcadlovým sálem. Jádro zámku má půdorys ve tvaru písmene U. Jádrem zámku byla králova ložnice s okny vedoucími do čtvercového dvora - Mramorové nádvoří, kam se scházela francouzská šlechta ke královu rannímu vstávání. Do královy ložnice se procházelo přes bohatě zdobené ložnice. Nejprostornější místností jádra zámku, vzadu, tam kde začíná zahrada, byl Zrcadlový sál, který roku 1678 postavil Mansart. Je 79 m dlouhý, překlenutý klenbou s bohatou malířskou výzdobou. Okna na jedné straně odpovídají zrcadlům na stěně protější. Versailles je malá ves-nice, obklopená močály a lesy plnými zvěře, kam Ludvík XIII. chodil na lov. Ten tady r.1624 koupil pozemek, na kterém dal postavit venkovské sídlo, r.1634 přestaven na lovecký zámeček, dnes jádro paláce okolo Mramorového nádvoří. V r.1661 Ludvík XIV. dal upravit areál tak, aby se tam mohly vytvořit zahrady pro různé slavnosti a r.1668 koupil sousední vesnici Trianon, kterou přičlenil k panství a r.1670 tam dal postavit zámek Porcelánový Trianon; r.1687 byl tento zámek nahrazen dnešním zámkem Velký Trianon. R.1708 Jules Hardouin-Mansart podstatně rozšířil zámek, přidal dnešní dvě křídla paláce (severní a jižní). V r.1710 se koná vysvěcení kapele, v r.1736 otevření Herkulova sálu. V letech 1761-1768 u Velkého Trianonu vznikl z popudu madame de Pompadour zámeček Malý Trianon, kde ráda také pobývala královna Marie Antoinetta, která dala zřídit francouzskou a anglickou zahradu a různé stavební zajímavosti.v letech 1770-1772 přístavba budovy Opery, v letech 1783-1786 stavba tzv. Královniny vesnice. 6. října 1789 povstalci zaútočili na zámek a donutili královskou rodinu přestěhovat se do Paříže; od té doby již v zámku králové nebydleli.
V letech 1806-1810 dal Napoleon zámek zrestaurovat, znovu po povstaleckých drancováních zařídit a dal úplně přestavět Velký Trianon a Malý Trianon. Král-občan Ludvík Filip Orleánský v r.1838 v zámku otevřel muzeum věnované všem vítězstvím Francie. V letech 1870-1871 byl zámek Versailles dočasně hlavní sídlo německé armády během prusko-francouzské války a v lednu 1871 zde bylo vyhlášeno Německé císařství. V r.1920 byl na zámku Velký Trianon podepsán Trianonský mír.
Zámecké zahrady patří k nejmonumentálnějším dílům tohoto druhu na světě. Z močálovitého okolí se zrodily proslulé zahrady pod taktovkou Andrého Le Nôtre, ten vymyslel důslednou soustavu kanálu, fontán a jezírek tak, že udělal z močálovitého území nejrozsáhlejší zahrady Francie. Zahrady zabírají plochu kolem 100 ha. Na podobách zahrad se podílelo mnoho umělců včetně Le Bruna, Mansarta, italských bratrů Francinů a jiných. Většinou tvořili sochy a fontány. Král Slunce dokonce osobně kontroloval, jak zahrady vypadají z určitých míst, kde se často vyskytovaly návštěvy. Proto je také kanál širší na západním konci, aby vytvářel perspektivu a odvíjel se tudíž od terasy.
Opouštíme Verssailles a vracíme se do Paříže, kterou procházíme poněkud jinak než při naší poslední návštěvě. Procházíme uličkami s malými kavárničkami, hospůdkami a s malými obchůdky včetně různých sex schopů a barů, před kterými již ráno postávaly různé děvy s příslušně odhalenými vnadami, většina z nich však byla poněkud odkvetlá. Zřejmě za noc moc nevydělaly a musely pracovat i ráno. Procházeli jsme uličkami, ve kterých vznikala totální zácpa dopravy. Auta se proplétala mezi lidmi a do toho se mísila spousta obchodníků, kteří převáželi své zboží. Směřujeme na Montmartre, 130 m vysoký pahorek a nakonec stoupáme po schodech na vrchol k bazilice Sacré-Coeur. Název Montmartre vznikl z původního pojmenování Mont des Martyrs (Hora mučedníků), které vychází z legendy o třech mučednících (svatých Denisovi, Eleutheriovi a Rustikovi), kteří byli v polovině 3.stol.n.l. vysláni do Galie šířit křesťanství. Byli však římským prefektem postaveni před soud a odsouzeni k smrti.Legenda praví, že když kat odsekl hlavu Denisovi, stal se zázrak. Sťatý Denis zvedl svou hlavu a ušel z místa popravy ještě šest tisíc kroků, pak klesl k zemi.Na tom místě byl později postavena basilika Saint Denis. Montmartre byl původně jen vesnicí poblíž Paříže.Vesnice byla rozdělena na dolní a horní část oddělenou hradbami. V dolní části se shromažďovala spodina a dobrodruzi z celé Paříže v hospo-dách a kabaretech. Na horním Montmartru žili hlavně sedláci, vinaři, kameníci a mlynáři.V roce 1860 byly zbořeny hradby a Montmartre spolu s okolními vesnicemi byl připojen k Paříži. Obyvatelstvo Montmartru se začalo promíchávat. Z důvodu nízkých životních nákladů začali na Montmartre přicházet umělci, hlavně malíři, kteří se usazovali především v horní části. Po určitou dobu zde tvořili malíři jako například Auguste Renoir, Henri Matisse, Vincent van Gogh, Toulouse-Lautrec či Pablo Picasso. Svůj domek tu měl básník Heinrich Heine. Zde vzniklo mnoho nových dekadentních směrů jako kubismus či fauvismus. Zlatý věk Montmartru byl v období konce 19. stol. a počátku 20. stol., kdy se do montmarterských kabaretů , lokálů a tančíren přicházela bavit společnost z celé Paříže. Navštívili jsme baziliku Sacré-Coeur (nejsvětější Srdce Ježíšova). Římskokatolický kostel , který byl postaven v letech 1875-1914, patří mezi jeden z nejviditelnějších pařížských monumentů. Byl vybudován jako symbol usmíření a vlastenecké obnovy po pařížské komuně. Architekti Paul Abadie a Magne jej vybudovali ve zvláštním slohu, kterého dosáhli smíšením slohu románského a byzantského. V roce1919 byla zasvěcena Srdci Ježíšovu. Kněží se tady dodnes ve dne v noci modlí za duše zemřelých. Nejpoutavějším prvkem interiéru je asi klenutá krypta. Třpytivá mozaika Krista v byzantském stylu pochází z let 1912-22. Vytvořil ji Luc Olivier Merson a krášlí klenbu nad kněžištěm. Vyjadřuje oddanost Francie Kristovu srdci. V jedné z kaplí je uloženo srdce Alexandra Legentila, jednoho z mecenášů Sacré-Coeur. Dveře vstupního portika dekorují nád-herné bronzové reliéfy s výjevy z poslední večeře a dalšími scénami ze života Krista. Typicky vejčitá kopule baziliky je po Eiffelově věži druhou nejvyšší vyhlídkou v Paříži. Monmartr s malíři, živými sochami a s celou atmosférou nás tak nadchl, že jsme si zakoupili láhev francouzského vína a v místním malém parčíku jsme si udělali malý piknik a při konzumaci pozorovali Paříž, která se rozprostírala pod námi.
Z Paříže jsme odjeli do Belgie, kde jsme museli podstoupit přerušení cesty od 01.00 hod do 04.00 hod. ve Fervier. I když jsme z této přestávky měli obavy, podařilo se nám ji prožít příjemně ve velice vytopené čekárně, kde místní zřízenec uzamkl venkovní vchody a opět je otevřel až před odjezdem prvního ranního vlaku. Takže jsme se i mohli bez obav trochu prospat. První ranní zastávka byla v Ostende.
Oostende
O slávu elegantního přímořského letoviska na břehu Severního moře, ve francouzštině zvaného Ostende se zasloužili první belgičtí panovníci, zvláště král Leopold II., jenž si pobyty v Oostende velmi oblíbil. Přijížděli sem za ním evropští monarchové a šlechtici, kteří považovali cestu do Oostende za součást diplomatického protokolu, navíc velmi příjemnou. Od druhé poloviny 19. století bylo město považováno za lázně evropského významu, které vyhledávala společenská smetánka té doby. Zlatý věk Oostende dnes připomínají neoklasicistní budovy zdobené rokokovými detaily, jež pocházejí z období Belle époque na přelomu 18. a 19. století. Oostende má přívlastek „královna přímořských letovisek“ Před útoky vln ji chrání dlouhá a široká kamenná hráz s promenádou pojmenovanou po králi Albertu I. Lemují ji mnohaposchoďové lázeňské domy a hotely s bary a nočními podniky, butiky a restaurace. Za návštěvu stojí také stará rybářská čtvrť s úzkými uličkami, jež se svažují k přístavu. K lákadlům patří také plachetnice Mercator, pojmenovaná po vlámském geografovi G. Mercatorovi, který vypracoval zásady tvorby přesných map a který se účastnil důležitých vědeckých výzkumů (např. Záhada soch na Velikonočních ostrovech). Nyní slouží jako námořní muzeum s dokumentací o dalekých plavbách. Dominantu města tvoří Evropská věž o výšce 100 metrů s vyhlídkovou terasou, čajovnou, cukrárnou a teleskopem. Za návštěvu stojí nedaleké Domein Raversijde původně panství Leopolda II. V těsné blízkosti se dochovalo pobřežní opevnění z obou světových válek. Pozorovatelny, dělová stanoviště a ubikace vojáků propojují dva kilometry zákopů vyhloubených v písku. Příjemné procházky umožňuje velký Leopold Park s proslulými květinovými hodinami a Maria-Hendrikapark, který se rozkládá na ještě větším prostoru a kromě procházky nabízí i projížďky na lodičkách na svých četných jezírkách. Velmi romantické.Po dobu naší procházky byl u moře velký odliv, pomalu jsme nemohli rozeznat začátek moře, voda byla velmi studená. Z přístavu jsme viděli plout velké plachetnice úzkým kanálem, před kterými se musely zvedat mosty. Na závěr jsme viděli příjezd velkého trajektu z Anglie.
Další zastávkou bylo město krajek, které můžeme nazývat Benátkami severu. Je to město protkané kanály s plujícími vyhlídkovými loděmi. Kanály jsou lemované stromy a táhnou se těsně podél domů, se kterými tvoří nádherná zákoutí.
Bruggy
Bruggy se nacházejí na severozápadě Belgie přibližně 90 km od Bruselu. Leží na řece Reie. Jsou správním a historickým centrem provincie Západní Flandry. Bruggy mají rozlohu 138 km² a počet obyvatel se pohybuje kolem 117 tisíc.Před pěti sty lety bylo toto město živým obchodním centrem a prosperujícím přístavem. Během několika let však moře zaneslo přístav pískem a nastal několikasetletý úpadek města. Ten pomohl Bruggám v pozdější době k turistickému rozmachu a jejich dnešní slávě. Po odchodu všech obchodníků a námořníků se tady totiž zastavil čas a investice do výstavby. Podoba Brugg se za poslední staletí příliš nezměnila, a proto si město uchovalo svůj středověký ráz a architekturu. Proto bylo historické centrum Brugg v roce 2000 zapsáno do Seznamu světového dědictví UNESCO. O dva roky později byly Bruggy, spolu se španělským městem Salamanca, vybrány za Evropské hlavní město kultury. Na sever od Benátek najdete v Evropě stěží tak romantické místo. Bruggy bývají často označovány jako „Benátky severu“.
Historické jádro města leží na ostrově obkrouženém kanály, proto je tu nejoblíbenější turistickou atrakcí jízda vyhlídkovou lodí. Kanály rovněž spojují Bruggy s jinými městy, jako je např. Gent, Ostende nebo Zeebrugge. Centrem historického jádra je náměstí Markt. Celé město i s jeho výstavnými domy a krás-nými paláci můžeme pohodlně přehlédnout z 83 metrů vysoké věže Belfort, která je i vyšší než gotická radnice, nejstarší budova ve městě. Další významnou stavbou je Bazilika Svaté Krve, v níž je uchovávána ampule údajně obsahující kapku Ježíšovy krve. 
Skutečnou perlu umění můžete spatřit v gotickém kostele Panny Marie - v jedné z postranních kaplí najdete Michelangelovu Marii s dítětem vytvořenou z bílého mramoru, tzv. Bruggskou madonu (jedno z mála Michelangelových děl nacházejících se mimo Itálii). Bruggy jsou kamenné městečko na mnoha kanálech, přes které vede nespočet mostů. Krásná katedrála, několik kostelů a historických budov, dvě velká a několik malých náměstí. Bruggy mají přes 100 hotelů a desítky penzionů a privátů, stejně jako nespočet útulných a vynikajících restaurací. Pověstná jsou i zdejší muzea. A kromě toho Vás v každé ulici čeká prodejna s krajkami a s belgickou čokoládou. V Bruggách samozřejmě musíme ochutnat i místní specialitu, vyhlášené belgické pralinky. Ty jsme si ale dopřáli až o několik let později.
Žádné komentáře:
Okomentovat