Evropou po železnici - 6. část

Nimes
Když kolem roku 120 před Kristem putovaly římské legie jižní Francií, dorazili ke vzkvétajícímu keltskému městu Nemausus (dnešní Nîmes) a, stejně jako v dalších případech územní expanze Římské říše, jej obsadily. Nemausus se stalo součástí římské provincie Gallia Narbonensis na více než pět set let, během nichž město vzkvétalo jak hospodářsky, tak i kulturně. A když byli Římané nuceni v 5. století po Kristu město opustit, zanechali za sebou stavby, jejichž zbytky přečkaly až do dnešních dnů a kvůli nimž přijíždějí do Nîmes ročně statisíce turistů.

Stotřicetitisícové město Nîmes leží zhruba 45 km jihozápadně od Avignonu v jihofrancouzském regionu Languedoc. Mísí se zde katalánská a provensálská kultura. Dějinami Nîmes prošli kromě Římanů i Vizigóti a Arabové. V době reformace bylo město jedním z center Huge-notů, kteří zde založili protestantskou Univer-zitu. Během druhé světové války okupovali město po dva roky nacisté. Nîmes a jeho okolí válku přečkalo naštěstí jen s minimálními škodami a tak dnes můžeme obdivovat nejen římskou arénu, která se stala symbolem města, ale i 20 km vzdálený unikátní akvadukt Pont du Gard, který město zásobovala vodou.
Vycházíme z nádraží, které stojí jen asi pět set metrů od starého města. Široká ulice Avenue Feuchères nás od nádraží dovede na náměstí Esplanade Charles De Gaulle, z jehož levého rohu vykukuje šedivá zeď římské arény. Ta byla pro potěchu mocných i měšťanstva postavena koncem prvního století n.l. a i dnes je využívána při městských slavnostech.
O kus dál čeká antický chrám Mai-son Carrée – nejzachovalejší římská stavba svého druhu. Chrám byl pos-taven na římském fóru kolem pátého roku n.l. na počest adoptivních synů císaře Augusta, Caia a Lucia Caesa-ra. Své jméno však chrám získal až v 16. století podle starofrancouzského označení pravoúhlých budov. Stavba okouzluje svými harmonickými pro-porcemi, elegancí a sloupořadím s korintskými hlavicemi. Uvnitř bylo zřízeno malé museum. V ulici Rue Auguste začínající přímo před vchodem do Maison Carrée jsou po obou okrajích ulice jsou vysázeny olivovníky, jež jsou kromě antických staveb jedním ze symbolů Nîmes a můžeme je vidět téměř na každém pohledu. Dojdeme až na druhý konec ulice Rue Auguste. Na levé straně se ve stínu stromů ukrývá umělý vodní příkop. Vydáme se podél vodní hladiny příkopu písčitou cestou Quai de la Fontaine, která nás dovede až k branám rozlehlého parku s pečlivě upravenými zahrada-mi Jardins de la Fontaine. Zahrady byly založeny v polovině 18. století kolem zbytků antické svaty-ně, která byla postavena v prvním století před Kristem na úpatí kopce Mount Cavalier. Prostranství pod zalesněným kopcem je pokryté bělostným štěrkem. Uprostřed stojí mramorové barokní souso-ší obehnané čtverhrannou barokní kašnou s azurově zbarvenou vodou. Po levé straně stojí ve stínu stromů zbytky kdysi okouzlujícího Dianina chrámu, o jehož funkci se příliš neví. Na nízké terase za kašnou se na vodní hladině umělého bazénku pohupuje párek labutí. V klidové zóně starého města stojí na náměstíčku Place aux Herbes bělostná románská katedrála Notre Dame et St. Castor z konce 11. století. Za dobu své existence byla několikrát zničena a zase vystavena. V katedrále se zrovna konala svatba a já s Miladkou jsme mohli obdivovat nevěstu. Pro pány to nebylo nic zajímavého a tak jsem si aspoň v rychlosti udělala fotku. Z katedrály jdeme k bulváru Amiral Coubert, který spojuje bulvár Gambetta s náměstím Esplanade Charles De Gaul-le, které jsme navštívi-li na počátku naší cesty. Naproti nepřehlédnutelného kostela St. Baudite stojí poslední antická památka, kterou v rámci naší procházky Nîmes navštívíme zbytky římské brány Porte Auguste. Brána z roku 15 před Kristem byla součástí městského opevnění. Zde také do města ústila obchodní cesta Via Dominia z dvacet kilometrů vzdáleného Beaucaire.
Jen velice neradi jme odjížděli z prostředí flamenga do Avignonu.

Avignon
Velké město papežů a po dlouhá staletí jedno z hlavních kulturních center Francie, leží při řece Rhôně a patří mezi jedno z nejnavštěvovanějších francouzských měst. Najdeme zde krásně zdobené paláce, starobylé kostely, kaple a kláštery a písní proslavený Avignonský most. Evropského významu dosáhl Avignon až ve středověku jako sídlo papežů, přestože měl výhodnou polohu a existoval už od dob římského impéria. V roce 1309 přiměl král Filip IV. Sličný papeže Klimenta V., aby zaměnil své sídlo Řím za Avignon. Město pak zůstalo sídlem papežů až do roku 1376, kdy se Řehoř XI. vrátil do Říma. Avšak už o dva roky později po smrti Řehoře a rozdělení církve se stal Avignon sídlem protipapeže. Oba z papežů se v té době prohlašovali za oprávněné nástupce sv. Petra. Sídlem vzdoropapežů zůstal Avignon až do roku 1417 – do obnovení jednoty v církvi. Rozkvět města na poč. 18. století, kdy mělo 80 tisíc obyvatel narušila velká morová epidemie v roce 1721, kterou přežila jen ¼ obyvatel. Až do Velké francouzské revoluce byl Avignon spravován papežským legátem a roku 1791 byl připojen k Francii.

Avignonské hradby, vystavěné ve 14. století, dodnes obepínají celé středověké město. Přes hrozivě vypadající střílny nikdy nebyly dokonalou ochranou, a to ani v době, kdy jejich část lemoval dnes již neexistující vodní příkop. Ve staré části města je řada zajímavých budov a kostelů, radnice s orlojem ze 14. a 15. století, mincovna ze 13. století, kostel St-Pierre s renesančními dveřmi, kostel St-Didier s italskými freskami ze 14. století, arcibiskupský palác. Také zde jsme mohli využít v rámci "Dnů evropské kultury" volného vstupu do papežského paláce, ale byly jsme celkem zklamaní, moc k vidění tam není.
Noční přesun jsme uskutečnili z Avignonu přes Lyon, Toulouse a La Tour de Car do Barcelony. Ráno jsme projíždělo mohutným řetězcem Pyrenejí, které tvoří přirozenou hranici se Španělskem. Táhnou se v délce 435 km po obou stranách francouzsko-španělské hranice. Jsou mladým, v třetihorách vyvrásněným pásemným pohořím. Jejich podélnou osu tvoří starší, pevné žulové jádro k němuž na severu přiléhá pásmo, mladších usazených hornin, hlavně vápenců, pískovců a břidlic. Jsou zde četné jeskyně, propasti a ledovce.
Barcelona

Barcelona je druhé největší město Španělska. Přístavní město se rozkládá na pobřeží Středozemního moře a založily jej iberské kmeny. Později město ovládli Féničané a Kartaginci. Ve středověku byla Barcelona nejvýznamnějším přístavem Středomoří. Koncem 19. století je město střediskem katalánského hnutí. V roce 1977 se Barcelona stává hlavním městem Katalánska a je nejznámějším španělským městem. V Barceloně sídlí arcibiskup. Najdeme tu řadu vysokých škol a několik univerzit. V roce 1992 byla dějištěm olympijských her. Ve městě sídlí známý fotbalový klub FC Barcelona. V Barceloně bylo vybudováno Mořské akvárium. Tvoří jej skleněný tunel pod mořskou hladinou. Město je známé řadou architektonických památek. Autorem řady staveb je A. Gaudí. Symbolem města je chrám Sagrada Familia.

Výstavba tohoto chrámu stále probíhá. Stavba byla zahájena v roce 1883 podle návrhu Gaudího. V parku Güel je Gaudího muzeum. Zajímavostí parku jsou lavičky zdobené barevnými kameny. Další zajímavostí Barcelony je Gotická čtvrť. Jedná se o soubor staveb s katedrálou sv. Eulálie ohraničený římskými hradbami. Na náměstí Plaza del Rei stojí palác místokrále ze 16. století. Barcelona se může pochlubit zachovalou středověkou loděnicí. V areálu loděnice je muzeum námořní plavby. Ve městě se dochovalo několik paláců a řada církevních staveb. V jednom z paláců je umístěno Picassovo muzeum. Nejlepší ukázkou katalánské gotiky je chrám Santa Maria del Mar.

Dalším místem které nesmíme vynechat je kopec Montjuic - tyčí se přímo nad přístavem v Barceloně a nabízí nádherný pohled na město samotný přístav, navíc je tu i vyhlídková lanovka. My jsme samozřejmě lanovku vynechali a i když bylo poměrně teplo, tak na kopec jsme se vydali i s bágly na zádech. Ovšem ten výhled, který se nám naskytl byl tou nejlepší odměnou. Viděli jsme nádherné město, přístav a dokonce Pyreneje. Předměstská doprava je dost špatně značená , nádraží Sanson se nám nepodařilo najít vůbec. Hlav-ní nádraží je v podzemí a má krásnou velkou halu. Z Barcelony jsme jeli po pobřeží městskou dopravou. Celou dobu jsme jeli kolem pláží a různých přímořských letovisek. Koleje vedli těsně podél pláže, stačilo vyjít z vlaku a jít se koupat přímo v plavkách. Když jsme vyjeli z Barcelony, byla teplota 23⁰C a asi za hodinu klesla na 16⁰C. V moři byly velké vlny a jak se postupně obloha začala černat, naskytl se nám velice krásný pohled na moře.

Noční jízda vlakem pokračovala dále přes Cerbere, Bellegarde a Annemasse, které jsme si krátce prohlédli, ale moc nás nenadchlo, do La.Roche a přes St-Gervais do Chamonix. Pokud jsme projížděli po pobřeží, jeli jsme vlastně podél hranice s Andorou a ve výšce 1800m nad mořem. Ze St.Gervais do Chamonix cesta vede úzkorozchodnou železnicí, která strmě stoupá Savojskými Alpami spolu s dálnicí. Cestu protkávají tunely a velké mosty, které překlenují údolí. Z původně hlubokých mraků pomalu vyjíždíme do nádherně ozářené krajiny, odkud se nám začíná rýsovat mohutný masiv Mont Blanku. Zasněžený a s ledovci, které se táhnou jako vodopády. Mont Blank je největší žulový alpský masív vysoký 4807m. Byl poprvé zdolán 8.8.1786 J. Balmatem a dr. Paccardem, jehož sochu jsme viděli v Chamonix. V r. 1959-1965 byl pod masívem Mont Blanku vybudován tunel spojující Francii s Itálií. Celková vzdálenost je 20 km, vlastní tunel měří 11,6 km a je největším tunelem na světě.

Chamonix

Nejznámější středisko ve francouzských Alpách (1040m) v údolí pod severními svahy Mont Blanku. Kolébka horolezectví a zimních sportů. Je to nádherné městečko uzavřené velikány, nad námi poletovalo asi 6 rogal a jenom jsme museli litovat, že jsme neměli tolik času a ne-využili tak nádherné příležitosti a nevyjeli lanovkou na některý z přístupných bodů jako Le Brévent (2525m), Aiquille du Midi (3842m). Cena zpáteční jízdenky byla 136 F. Museli jsme odjet jelikož jsme měli v plánu návštěvu Albertville, místa zimních olympijských her. Město nás zklamalo a později jsme litovali, že jsme lanovku nevyužili, protože i když jsme se v budoucnu do Chamonix vrátili, již nikdy nebylo počasí na lanovku.

Albertvile nám připadalo jako ospalé, malé lázeňské městečko a i hory se nám zdály moc vzdálené. Jen olympijský stadion byl důkazem, že se zde olympijské hry skutečně konaly. Z Albertville jsme pokračovali směrem na Lyon, kde jsme přestupovali a přes Nantes dojeli do La Rochelle. Cestou do Lyonu jsme viděli krásně osvětlené městečka, nad nimiž se tyčily osvětlené kostely a hrad.

La Rochelle
Přímořské město je proslavené kardinálem Richelieu, přitom má dlouhou historii. Je to přesně jedno z těch francouzských měst, které po určitou dobu své existence patřily pod anglickou nadvládu. La Rochelle s ní byla spokojená, a tak při válkách Angličany podporovala. Tím si však zadělala na malér. V roce 1628 nechal kardinál Richelieu město téměř vyhladovět a upadnout do zapomnění, při tomto obléhání zemřelo kolem 25 tisíc civilistů. Po vítězství kardinála Richelieu zde bylo zřízeno biskupství a všichni protestanti museli město opustit. Pak ale už přichází doba rozkvětu díky námořnímu obchodu.

Přístavní věže, Věž Sv. Mikuláše a Řetězová Věž .Tyto přístavní věže ze 14.století plnily kdysi úlohu ochránců města před útoky. Když se nepřátelské lodě přibližovaly, stráže zavřely přístav tím, že natáhly řetězy mezi těmito věžemi. V současné době 800 let starý řetěz vyznačuje cestu z Řetězové ulice až k věži. Věž sv. Mikuláše je nalevo, působí na návštěvníky svým silným opevněním a úzkým závratným schodištěm. Řetězová věž vystavuje fascinující časový přehled historie města s modelem města z doby vlády kardinála Richelieu. Svítící věž je přístupná z Řetězové věže skrze nízké opevnění. Tato 70 m vysoká věž sloužila jako první francouzský maják. Byla postavena v 15.století a má poměrně morbidní historii, díky níž získala přezdívku „Kněz“ (Tour de Prêtre) potom co třináct knězů bylo vyhozeno dolů do moře během náboženských válek.V roce 1822 zde byli uvězněni čtyři seržanti, a poté popraveni v Paříži za spiknutí proti vládci. Kamenné zdi okolo 162 schodů jsou ozdobeny řezbou složitých ornamentů, které pravděpodobně vyryli vězni jako svědectví svého údělu.
Staré Město se datuje do 18.století a je plné bílých městských domů v přístavu a stylových vkusných obchodních oblastí s muzei a kavárnami. V centru Starého města stojí radnice s renesanční fasádou, kde je soška jejího stavitele Jindřicha IV. Co určitě stojí za povšimnutí je Orloj ze 14.století, což je vlastně gotická brána do města. S naším pražským orlojem se nedá vůbec srovnávat, ale stejně ho při procházení po nábřeží nemineme. Ve městě jsme také navštívili typické tržiště se spoustou různých druhů ryb. Byli jsme se i podívat na pláž, ale vlivem odlivu byla pláž od moře vzdálená tak 300m. Večer je město osvětlené a obklopené hospůdkami a kavárničkami. Jelikož od naší první cesty do Evropy uběhla už delší doba a s financemi jsme již na tom byli také trochu líp, mohli jsme si už dopřát na cestách také kávu a krabicové víno. Proto jsme neodolali a takovou typickou rybářskou hospůdku navštívili, abychom si dali kávu a i víno.
Po cestě z La Rochelle jsme v dálce viděli pevnost Boyard, kterou všichni známe z tehdejší jedné z prvních televizních show. Vezl nás malý motoráček, kde kabina strojvedoucího byla pouze na jedné polovině a my jsme mohli oknem na druhé polovině sledovat jak trať, tak strojvedoucího, jak si luští křižovku. Jedeme přes Lyon do Siintes, Anguleme a Potiers.
Po cestě z La Rochelle jsme v dálce viděli pevnost Boyard, kterou všichni známe z tehdejší jedné z prvních televizních show. Vezl nás malý motoráček, kde kabina strojvedoucího byla pouze na jedné polovině a my jsme mohli oknem na druhé polovině sledovat jak trať, tak strojvedoucího, jak si luští křižovku. Jedeme přes Lyon do Siintes, Anguleme a Potiers.

Saintes

Opět překvapující neznámé, historicky cenné a příjemné město. Jako střeisko římské provincie a později biskupství při dolním tokuCharente si zachovalo četné památky. Triumfální oblouk Arc de Germanicus z r. 19, amfiteátr z 1. Stol., klášter z 11. stol. s románským kostelem St-Marie, poutní kostel St-Eutrope s kryptou a románsko-gotická katedrála St-Pierre. Zajímavá byla procházka po nábřeží a uličkami starého města.

Angouléme

Angoulême je jedno z těch měst, která jsou opravdu krásná, ale nejsou zaplavena turisty. Snad je to i tím, že město je na kopci a tak k jeho prohlídce je občas potřeba vyvinout úsilí. Angoulême se nachází na planině nad řekou Charente. V 16.století zde začal papírenský průmysl, z jehož dílny byly spisy, které obdivoval už Jeana Calvin. Město si papírenský průmysl udrželo a pro tiskáren-kou tradici je známé po celé Francii. Má samozřejmě i jiné přednosti, pamětihodnosti, centrum Starého Města s úzkými uličkami plnými kaváren a restaurantů, ale i celé parkové nábřeží.

Katedrála sv. Petra

Elegantní katedrála ze 12.století je vystavěna v románském stylu, a je zajímavá hlavně díky jedno-mu hlavnímu znaku. Vnitřní sloupy totiž byly netradičně vynechány, aby vznikl otevřený prostor a tím nerušený pohled na původní interiér ze 6. století. Působivá freska zobrazuje Nanebevstoupení Krista a scény Posledního Soudu.

Kostel sv. Ondřeje

Původně románský kostel ze 12. století byl předělán v gotickém stylu. Vevnitř visí malby z časového rozpětí od 16. až do 19. století, pohled připoutá masivní oltářní obraz a hlavně nádherná vyřezávaná barokní kazatelna .Vnější fasáda byla předělána v 19. století, ale kostel si stále udržuje původní věž a vchod.

Prohlídku Anguléme nám znepříjemnilo počasí, začalo pršet. Z města jsme měli do Potiers jet vlakem TGV. Měla to být naše první jízda vlakem této kategorie a moc jsem se na ni s Milad-kou těšila. Příplatek stál 3F a cesta měla trvat 20 min. Jenže když jsme přišli na nádraží, vypadaly jsme s Miladkou jak urousané myši. Na peroně čekali na vlak lidé oblečeni málem společensky a s atašé kufříky a my s Miladkou jak vodníci s bágly na zádech. Ale radost z TGV nám to nezkazilo. Hned jsme prozkoumaly WC, kde jsme si usušily i vlasy a vybavení vagonu bylo velice pohodlné a příjemné. Druhá naše jízda tímto vlakem byla z Poitiers do Paříže a tato již byla složitější. Jednak byly potíže při koupi místenky, kdy jsme měli platit 360F. Složitým vyjednáváním, za přispění Miladčiny francouzštiny, i když se bránila zuby nehty, pánové přišli na to, že vlaky TGV jsou v jízdním řádu rozlišeny silně a obyčejným písmem, což ovlivňuje příplatek a rovněž je rozdíl v místence podle počtu ujetých km. Takže nakonec jsme si vybrali TGV se slabým tiskem a zaplatili za všechny 90F. Tato jízda trvala asi hod. a vlak jel po trati vybudované pouze pro ZGV rychlostí 250 km/hod. Musím říct, že jak se vagony mírně naklánějí na obě strany, tak ke konci jízdy jsem měla žaludek jak na vodě.

Poitiers

Ovšem Poitiers je především městem mnoha kostelů, které jsou i přes v historii proběhlé potlačení Maurů poznamenány maurskou kulturou hrázděných domů a malebných uliček. Již v 15.století bylo Poitiers hlavním městem Francie, o tuto výsadu jej pak připravila Paříž. Od 15. století zde funguje místní univerzita, nás může těšit, že Karlova Univerzita je ještě o jedno století starší.

Katedrála Panny Mari

Katedrála se pyšní nejzachovalejší románskou fasádou, to je její hlavní devíza. Je provedena přesně podle románských zásad, na portálu jsou zobrazeni králové, tympanon ve třech pruzích, kde nejvýš je zobrazen Poslední soud, pod ním výjevy ze Starého Zákona a nejnižší pruh postavy biblických příběhů. Dalším výrazným vnějším znakem jsou dvě věže v maurském stylu. Vnitřek je slabě osvětlen přes malé vitráže a dává tak možnost soustředit se na hlavní fresku, jež zobrazuje Ježíše Krista a Pannu Marii s děťátkem a kolem nich 12 apoštolů.

Katedrála sv. Petra

Katedrála se začala stavět v roce 1162 se za podpory manželů Eleonory Akvitánské a Jindřicha II. po dobu 200 let a stavitelé zůstali po celou dobu věrni plánům ze 12.století a postavili rovnoměrnou gotickou katedrálu. Rozlehlý interiér katedrály je proveden v čistých linkách a čítá na 267 sochařských děl. Kostelní varhany z 18.století dokonce přežily Francouzskou Revoluci.

Baptisterium Sv. Jana

Toto baptisterium ze 4. století je nejstarší křesťanskou stavbou ve Francii, v dnešní době slouží jako muzeum, kde jsou uloženy římské, merovejské a karolinské sarkofágy. Ty byly zachovány ranými křesťany, když byly zničeny římské lázně a amfiteátr v Poitiers. Hlavní atrakcí baptisteria je křticí vana ze 4.století.

Kostel sv. Radegondy

Kostel sám o sobě není až tak zajímavý jako legenda, která se k němu váže. V 6. století byla princezna Radegonda nucena vzít si za manžela prince Hrubiána. To samozřejmě nechtěla a zvolila jinou cestu. Prchla do tohoto kostela, kde se zachránila před svatbou a později založila první ženský klášter v regionu. V roce 587 se Radegondě, to už byla jeptiška, ve snu zjevil Ježíš a předpověděl jí její bezprostřední smrt. Aby Radegonda snu uvěřila, nechal otisk své nohy v kamenné podlaze dříve než zmizel, tím dokázal, že sen byla pravda. Od té doby je tento kostel hojně navštěvován poutníky. Přestože zevnějšek kostela je poměrně poničen, vnitřek obsahuje hrobku Radegondy.

V Paříži jsme si zase zopakovali cestu z nádraží z Montparnasse na Nord opět pěšky, ale tentokrát to nebylo úprkem, ale naopak jsme si vychutnávali procházku noční Paříží. Dále jsme pokračovali do

Belgie přes Tournay do Lille

Lille
Hlavní město francouzské části Flander. Staré město mezi nádražím a citadelou má řadu budov ze 17.-18.stol.

Lille vzniklo v 11.stol. na břehu říčky Deule, v 15.stol. náleželo burgundským vévodům, později Španělsku, v r. 1667 ho připojil král Ldvík XIV. k Francii a obklopil hradbami. Díky své poloze se Lille vyvinulo ve velké obchodní a průmyslové středisko. Hlavní pozoruhodnosti: Městská hlídková věž, Brána Porte de Paris, postavená koncem 17.stol. na počest Ludvíka XIV., stará burza, postavená v r. 1662. Město na nás působilo velmi přátelsky.

Arras

Arras ja malé město asi tak slabou půlhodinku vlakem z Lille. Právě odsud pocházel Matyáš z Arrasu, kterého my známe jako prvního stavitele svatovítské katedrály. Arraské náměstí je největší chloubou města, fasády domů jsou perfektně opravené, ale vězte, že to jsou jen fasády, za nimi jsou ocelové konstrukce a za nimi moderní bytové stavby ze současných materiálů. Ovšem důstojné a vznešené renesanční domy okolo náměstí a vlámské podloubí propůjčují městu královský nádech. Dvě obrovská náměstí jsou lemovaná uličkami s téměř identickými domy s bary, hotely a kavárnami, ale především radnicí, která je věrnou kopií originálu z 15.století, která zde dominovala na náměstí Hrdinů(Place des Héros) až do svého zániku v První světové válce.

Nejlepší výhled na Arras je ze 75 m vysoké zvonice. Pod radnicí se nachází děsivý a tajuplný labyrint tunelů pojmenovaný Les Boves. Tunely byly provrtány do jemného vápence v 10.stol. a byly nesčetněkrát použity jako bunkry, vinné sklepy a hlavně velitelství britské armády během První světové války. Opatství sv. Vaasta (Abbaye St Vaast) bylo postavené v roce 677 na kopci, kde se svatý Vaast modlíval. Nejzachovalejší jsou zde tradiční gotická podlaha a masivní korintské sloupy uvnitř.

V okolí Starého města se nachází mnoho vojenských památníků, které se rozprostírají okolo Citadely. Za první světové války u města bojovali příslušníci roty Nazdar, složené z Čechů, po boku francouzské armády proti německé. Na sev. okružní třídě se nachází Československé náměstí. Pod podloubím, v jedné z mnoha kavárniček jsme si dali výbornou kávu, kterou nám, jak je ve Francii zvykem, přinesli s malou čokoládou. Dnes už to není nic divného, servírování kávy s čokoládou nebo sušenkou je i u nás nyní běžné.

Amiens

Amiens je město, které se nachází uprostřed údolí řeky Somme. Po celém údolí najdeme jeden válečný památník za druhým, ovšem v Amiens je i mnoho jiných věcí k vidění. Začínáme u největší francouzské gotické katedrály a pokračujeme do kanály poseté pěší čtvrti zvané Malé Benátky (Petite Venice). Ačkoliv je Amiens starým městem, skrývá se pod slupkou moderní a živé město. Již v roce 287 tu bylo zřízeno biskupství a v roce 338 se právě zde podělil sv. Martin o polovinu svého oděvu se žebrákem.
Prvním takovým živým místem je bytová věž hned vedle nádraží od Augusta Peretta, dalším přesta-věné vlakové nádraží. Ovšem určitě každý zná jednoho obyvatele Amiens – Julesa Verna, který zde žil a zde také zemřel. Bylo to právě zde, kde napsal velkou část svých fantastických románů. Z jeho domu je muzeum, které prošlo v roce 2006 pečlivou renovací, takže dnešní návštěvníci si můžou vychutnat atmosféru dobových pokojů a nebo kabiny kapitána Nema.

Katedrála Panny Marie

Největší gotická katedrála ve Francii nebyla postavená jen proto, aby ohromovala svou velikostí. Vznikla především kvůli hlavě Jana Křtitele přivezené z neúspěšné křižácké výpravy.

Katedrála je 145 m dlouhá, 112 m vysoká hlavní loď, zatímco vedlejší loď má 43 m výšky. Stojí na

místě vyhořelé románské baziliky a má před sebou adekvátně velký prostor.
Nejstarší a nejatraktivnější část Amiens leží na sever od katedrály, stačí jednoduše přejít jeden z můstků přes řeku Somme a už jsme tam. Úzké dlážděné uličky s květinami, plná náměstí hraničící s vodními kanály se nazývají Malé Benátky severu. Najdeme zde restaurace,kavárny, ale i starobylé trhy a malé umělecké ateliéry. Zkrátka ta správná oblast pro kavárny, ale i starobylé trhy a malé umělecké ateliéry. Zkrátka ta správná oblast pro potulování se bez plánu. Ale my máme vždy všechno, díky průvodci F2, naplánováno.
LaonV Laonu nás čekalo překvapení s krásnou katedrálou, která se tyčila na vysokém vršku, na který vedlo 295 schodů protkávaných volným prostorem. Samozřejmě jsem to musela vyšplhat pěšky s báglem na zádech a přitom se dívat, že nahoru jede velice pěkný motorový vláček. Na vrcholu, kde jsem se doslova doplazila, mně museli křísit slivovicí. Ale zase výhledy z hradeb a procházky kolem nich stojí zato.

Laon, město ve Francii v kraji Picardie, 181 m n.m. Původně galořímské Laudunum, od 5. století jedno z center franské říše, v letech 497–1790 biskupství. V 10. století rezidence a korunovační místo (vedle Remeše) králů západofranské říše z dynastie Karlovců. Později středisko hrabství (historický kraj Laonnois), patřícího biskupům z Laonu. V letech 1111–13 protifeudální povstání, laonská komuna; potlačena za účasti Ludvíka VI, který Laonu poskytl v roce 1128 městská práva, upevňující jeho autonomní postavení nezávislé na biskupech. Ve 12. století teologická škola; na přelomu 12. a 13. století vystavěna jedna z prvních gotických katedrál. Poškozen za bojů v letech 1870 a 1940. Katedrála Notre-Dame na náměstí Aubry v Laonu je postavena na vysokém kopci a je dominantou města. Stavba je příkladem francouzské raně gotické katedrály (1160-1220). Teprve u této katedrály byla dosažená jednota celku. Ve své době šlo o jedno z nejvýznamnějších poutních center. Stěna je čtyřpodlažní, s arkádami i triforiem. Loď je zaklenuta šestidílnou klenbou. Přípory, nesoucí klenbu, souvisí svým členěním s římsami. Mimořádným uměleckým výkonem je západní průčelí z konce 12. století.

Z Laonu jsme odjeli přes Tergnier, St-Quentin a Liegew do Paříže. St.Quentin je významné město francouzského severu. Leží na vápencové výšině, v níž jsou četná sklepení a chodby. Město bylo krásně osvětlené, zejména impozantně při osvětlení vypadala radnice s náměstím. V Paříži jsme opět uskutečnili nám již známý přesun z Nordu na nádraží Montparncs a odjeli jsme do Chartres.

Chartres

Chartres obdivují milovníci architektury a katoličtí poutníci. Zdejší katedrála se tedy chlubí dvěma poklady. Jeden je kousek látky, kterou zřejmě měla Panenka Marie na sobě když se Ježíš narodil. Tím se Chartres stalo putovním místem pro křesťany. Druhým pokladem je skvěle zachovaná pozdní gotika, jíž se katedrála vyznačuje a je spolu s katedrálou v Remeši naprosto zásadní stavbou gotické architektury.

Katedrála Panny Marie z Chartres

Katedrála v Chartres je nejlépe zachovanou středověkou katedrálou v Evropě. Byla postavena na románských základech v letech 1145, v roce 1194 však velkou část zničil požár. Znovu postavena pak byla v roce 1220. Zázračně se vyhnula hlavním ničením během Francouzské revoluce a Druhé světové války. Katedrála má dvě věže, jedna je vysoká 105 m, druhá dokonce 113m, ta je z 12. století. Jedině z náměstí se dá pěkně rozeznat rozdíl mezi oběma věžemi, ta levá byla dokončena v roce 1513, je tedy pozdně gotická, ta napravo byla postavena těsně před požárem v roce 1194 v románském stylu a je tak nejvyšší zachovanou věží svého druhu. Dalším klenotem je pak sbírka středověké vitráže, která je v Chartres největší na světě a byla první, která obsahovala modrou barvu.

Svatá halena - Rok poté, co se stal císařem roku 875, Karel Holohlavý, vnuk Karla Velikého, daroval Chartres Sancta Camisia, tedy kus oděvu, o němž se věří, že ho měla na sobě Panenka Marie, když porodila Ježíše Krista.

Od té doby tisíce a tisíce věřících cestovaly a cestují do této katedrály s nadějí, že je posvátná relikvie vyléčí. Síly této relikvie byly potvrzeny v roce 911, kdy tato látka pravděpodobně zachránila město od nájezdů Gótů a Vikingů.

Z Chartres jsme odjeli do Versailles a potom do Paříže.

Versailles

Zámek ve Versailles vznikl v době vrcholu královské moci ve Francii. S přestávkou za vlády regenta Filipa Orleánského byl zámek od roku 1682 až do Francouzské revoluce r. 1789 sídlem královského dvora a vlády Francie. Mnohé evropské paláce se snažily být jakousi kopií Versailles, např. Petrodvorec, Schönbrunn, Eszterháza a pod.

V roce 1979 byl zámek s parkem zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.

Samotný zámek má tyto části: vlevo Jižní křídlo, ve středu Královské nádvoří, vpravo Severní kříd-lo, úplně vpravo Opera, za Královským nádvořím Mramorové nádvoří obklopené jádrem zámku, které končí Zrcadlovým sálem. Jádro zámku má půdorys ve tvaru písmene U. Jádrem zámku byla králova ložnice s okny vedoucími do čtvercového dvora - Mramorové nádvoří, kam se scházela francouzská šlechta ke královu rannímu vstávání. Do královy ložnice se procházelo přes bohatě zdobené ložnice. Nejprostornější místností jádra zámku, vzadu, tam kde začíná zahrada, byl Zrcadlový sál, který roku 1678 postavil Mansart. Je 79 m dlouhý, překlenutý klenbou s bohatou malířskou výzdobou. Okna na jedné straně odpovídají zrcadlům na stěně protější. Versailles je malá ves-nice, obklopená močály a lesy plnými zvěře, kam Ludvík XIII. chodil na lov. Ten tady r.1624 koupil pozemek, na kterém dal postavit venkovské sídlo, r.1634 přestaven na lovecký zámeček, dnes jádro paláce okolo Mramorového nádvoří. V r.1661 Ludvík XIV. dal upravit areál tak, aby se tam mohly vytvořit zahrady pro různé slavnosti a r.1668 koupil sousední vesnici Trianon, kterou přičlenil k panství a r.1670 tam dal postavit zámek Porcelánový Trianon; r.1687 byl tento zámek nahrazen dnešním zámkem Velký Trianon. R.1708 Jules Hardouin-Mansart podstatně rozšířil zámek, přidal dnešní dvě křídla paláce (severní a jižní). V r.1710 se koná vysvěcení kapele, v r.1736 otevření Herkulova sálu. V letech 1761-1768 u Velkého Trianonu vznikl z popudu madame de Pompadour zámeček Malý Trianon, kde ráda také pobývala královna Marie Antoinetta, která dala zřídit francouzskou a anglickou zahradu a různé stavební zajímavosti.v letech 1770-1772 přístavba budovy Opery, v letech 1783-1786 stavba tzv. Královniny vesnice. 6. října 1789 povstalci zaútočili na zámek a donutili královskou rodinu přestěhovat se do Paříže; od té doby již v zámku králové nebydleli.
V letech 1806-1810 dal Napoleon zámek zrestaurovat, znovu po povstaleckých drancováních zařídit a dal úplně přestavět Velký Trianon a Malý Trianon. Král-občan Ludvík Filip Orleánský v r.1838 v zámku otevřel muzeum věnované všem vítězstvím Francie. V letech 1870-1871 byl zámek Versailles dočasně hlavní sídlo německé armády během prusko-francouzské války a v lednu 1871 zde bylo vyhlášeno Německé císařství. V r.1920 byl na zámku Velký Trianon podepsán Trianonský mír.

Zámecké zahrady patří k nejmonumentálnějším dílům tohoto druhu na světě. Z močálovitého okolí se zrodily proslulé zahrady pod taktovkou Andrého Le Nôtre, ten vymyslel důslednou soustavu kanálu, fontán a jezírek tak, že udělal z močálovitého území nejrozsáhlejší zahrady Francie. Zahrady zabírají plochu kolem 100 ha. Na podobách zahrad se podílelo mnoho umělců včetně Le Bruna, Mansarta, italských bratrů Francinů a jiných. Většinou tvořili sochy a fontány. Král Slunce dokonce osobně kontroloval, jak zahrady vypadají z určitých míst, kde se často vyskytovaly návštěvy. Proto je také kanál širší na západním konci, aby vytvářel perspektivu a odvíjel se tudíž od terasy.

Opouštíme Verssailles a vracíme se do Paříže, kterou procházíme poněkud jinak než při naší poslední návštěvě. Procházíme uličkami s malými kavárničkami, hospůdkami a s malými obchůdky včetně různých sex schopů a barů, před kterými již ráno postávaly různé děvy s příslušně odhalenými vnadami, většina z nich však byla poněkud odkvetlá. Zřejmě za noc moc nevydělaly a musely pracovat i ráno. Procházeli jsme uličkami, ve kterých vznikala totální zácpa dopravy. Auta se proplétala mezi lidmi a do toho se mísila spousta obchodníků, kteří převáželi své zboží. Směřujeme na Montmartre, 130 m vysoký pahorek a nakonec stoupáme po schodech na vrchol k bazilice Sacré-Coeur. Název Montmartre vznikl z původního pojmenování Mont des Martyrs (Hora mučedníků), které vychází z legendy o třech mučednících (svatých Denisovi, Eleutheriovi a Rustikovi), kteří byli v polovině 3.stol.n.l. vysláni do Galie šířit křesťanství. Byli však římským prefektem postaveni před soud a odsouzeni k smrti.Legenda praví, že když kat odsekl hlavu Denisovi, stal se zázrak. Sťatý Denis zvedl svou hlavu a ušel z místa popravy ještě šest tisíc kroků, pak klesl k zemi.Na tom místě byl později postavena basilika Saint Denis. Montmartre byl původně jen vesnicí poblíž Paříže.Vesnice byla rozdělena na dolní a horní část oddělenou hradbami. V dolní části se shromažďovala spodina a dobrodruzi z celé Paříže v hospo-dách a kabaretech. Na horním Montmartru žili hlavně sedláci, vinaři, kameníci a mlynáři.V roce 1860 byly zbořeny hradby a Montmartre spolu s okolními vesnicemi byl připojen k Paříži. Obyvatelstvo Montmartru se začalo promíchávat. Z důvodu nízkých životních nákladů začali na Montmartre přicházet umělci, hlavně malíři, kteří se usazovali především v horní části. Po určitou dobu zde tvořili malíři jako například Auguste Renoir, Henri Matisse, Vincent van Gogh, Toulouse-Lautrec či Pablo Picasso. Svůj domek tu měl básník Heinrich Heine. Zde vzniklo mnoho nových dekadentních směrů jako kubismus či fauvismus. Zlatý věk Montmartru byl v období konce 19. stol. a počátku 20. stol., kdy se do montmarterských kabaretů , lokálů a tančíren přicházela bavit společnost z celé Paříže. Navštívili jsme baziliku Sacré-Coeur (nejsvětější Srdce Ježíšova). Římskokatolický kostel , který byl postaven v letech 1875-1914, patří mezi jeden z nejviditelnějších pařížských monumentů. Byl vybudován jako symbol usmíření a vlastenecké obnovy po pařížské komuně. Architekti Paul Abadie a Magne jej vybudovali ve zvláštním slohu, kterého dosáhli smíšením slohu románského a byzantského. V roce1919 byla zasvěcena Srdci Ježíšovu. Kněží se tady dodnes ve dne v noci modlí za duše zemřelých. Nejpoutavějším prvkem interiéru je asi klenutá krypta. Třpytivá mozaika Krista v byzantském stylu pochází z let 1912-22. Vytvořil ji Luc Olivier Merson a krášlí klenbu nad kněžištěm. Vyjadřuje oddanost Francie Kristovu srdci. V jedné z kaplí je uloženo srdce Alexandra Legentila, jednoho z mecenášů Sacré-Coeur. Dveře vstupního portika dekorují nád-herné bronzové reliéfy s výjevy z poslední večeře a dalšími scénami ze života Krista. Typicky vejčitá kopule baziliky je po Eiffelově věži druhou nejvyšší vyhlídkou v Paříži. Monmartr s malíři, živými sochami a s celou atmosférou nás tak nadchl, že jsme si zakoupili láhev francouzského vína a v místním malém parčíku jsme si udělali malý piknik a při konzumaci pozorovali Paříž, která se rozprostírala pod námi.

Z Paříže jsme odjeli do Belgie, kde jsme museli podstoupit přerušení cesty od 01.00 hod do 04.00 hod. ve Fervier. I když jsme z této přestávky měli obavy, podařilo se nám ji prožít příjemně ve velice vytopené čekárně, kde místní zřízenec uzamkl venkovní vchody a opět je otevřel až před odjezdem prvního ranního vlaku. Takže jsme se i mohli bez obav trochu prospat. První ranní zastávka byla v Ostende.

Oostende

O slávu elegantního přímořského letoviska na břehu Severního moře, ve francouzštině zvaného Ostende se zasloužili první belgičtí panovníci, zvláště král Leopold II., jenž si pobyty v Oostende velmi oblíbil. Přijížděli sem za ním evropští monarchové a šlechtici, kteří považovali cestu do Oostende za součást diplomatického protokolu, navíc velmi příjemnou. Od druhé poloviny 19. století bylo město považováno za lázně evropského významu, které vyhledávala společenská smetánka té doby. Zlatý věk Oostende dnes připomínají neoklasicistní budovy zdobené rokokovými detaily, jež pocházejí z období Belle époque na přelomu 18. a 19. století. Oostende má přívlastek „královna přímořských letovisek“ Před útoky vln ji chrání dlouhá a široká kamenná hráz s promenádou pojmenovanou po králi Albertu I. Lemují ji mnohaposchoďové lázeňské domy a hotely s bary a nočními podniky, butiky a restaurace. Za návštěvu stojí také stará rybářská čtvrť s úzkými uličkami, jež se svažují k přístavu. K lákadlům patří také plachetnice Mercator, pojmenovaná po vlámském geografovi G. Mercatorovi, který vypracoval zásady tvorby přesných map a který se účastnil důležitých vědeckých výzkumů (např. Záhada soch na Velikonočních ostrovech). Nyní slouží jako námořní muzeum s dokumentací o dalekých plavbách. Dominantu města tvoří Evropská věž o výšce 100 metrů s vyhlídkovou terasou, čajovnou, cukrárnou a teleskopem. Za návštěvu stojí nedaleké Domein Raversijde původně panství Leopolda II. V těsné blízkosti se dochovalo pobřežní opevnění z obou světových válek. Pozorovatelny, dělová stanoviště a ubikace vojáků propojují dva kilometry zákopů vyhloubených v písku. Příjemné procházky umožňuje velký Leopold Park s proslulými květinovými hodinami a Maria-Hendrikapark, který se rozkládá na ještě větším prostoru a kromě procházky nabízí i projížďky na lodičkách na svých četných jezírkách. Velmi romantické.Po dobu naší procházky byl u moře velký odliv, pomalu jsme nemohli rozeznat začátek moře, voda byla velmi studená. Z přístavu jsme viděli plout velké plachetnice úzkým kanálem, před kterými se musely zvedat mosty. Na závěr jsme viděli příjezd velkého trajektu z Anglie.

Další zastávkou bylo město krajek, které můžeme nazývat Benátkami severu. Je to město protkané kanály s plujícími vyhlídkovými loděmi. Kanály jsou lemované stromy a táhnou se těsně podél domů, se kterými tvoří nádherná zákoutí.

Bruggy

Bruggy se nacházejí na severozápadě Belgie přibližně 90 km od Bruselu. Leží na řece Reie. Jsou správním a historickým centrem provincie Západní Flandry. Bruggy mají rozlohu 138 km² a počet obyvatel se pohybuje kolem 117 tisíc.Před pěti sty lety bylo toto město živým obchodním centrem a prosperujícím přístavem. Během několika let však moře zaneslo přístav pískem a nastal několikasetletý úpadek města. Ten pomohl Bruggám v pozdější době k turistickému rozmachu a jejich dnešní slávě. Po odchodu všech obchodníků a námořníků se tady totiž zastavil čas a investice do výstavby. Podoba Brugg se za poslední staletí příliš nezměnila, a proto si město uchovalo svůj středověký ráz a architekturu. Proto bylo historické centrum Brugg v roce 2000 zapsáno do Seznamu světového dědictví UNESCO. O dva roky později byly Bruggy, spolu se španělským městem Salamanca, vybrány za Evropské hlavní město kultury. Na sever od Benátek najdete v Evropě stěží tak romantické místo. Bruggy bývají často označovány jako „Benátky severu“.

Historické jádro města leží na ostrově obkrouženém kanály, proto je tu nejoblíbenější turistickou atrakcí jízda vyhlídkovou lodí. Kanály rovněž spojují Bruggy s jinými městy, jako je např. Gent, Ostende nebo Zeebrugge. Centrem historického jádra je náměstí Markt. Celé město i s jeho výstavnými domy a krás-nými paláci můžeme pohodlně přehlédnout z 83 metrů vysoké věže Belfort, která je i vyšší než gotická radnice, nejstarší budova ve městě. Další významnou stavbou je Bazilika Svaté Krve, v níž je uchovávána ampule údajně obsahující kapku Ježíšovy krve.

Skutečnou perlu umění můžete spatřit v gotickém kostele Panny Marie - v jedné z postranních kaplí najdete Michelangelovu Marii s dítětem vytvořenou z bílého mramoru, tzv. Bruggskou madonu (jedno z mála Michelangelových děl nacházejících se mimo Itálii). Bruggy jsou kamenné městečko na mnoha kanálech, přes které vede nespočet mostů. Krásná katedrála, několik kostelů a historických budov, dvě velká a několik malých náměstí. Bruggy mají přes 100 hotelů a desítky penzionů a privátů, stejně jako nespočet útulných a vynikajících restaurací. Pověstná jsou i zdejší muzea. A kromě toho Vás v každé ulici čeká prodejna s krajkami a s belgickou čokoládou. V Bruggách samozřejmě musíme ochutnat i místní specialitu, vyhlášené belgické pralinky. Ty jsme si ale dopřáli až o několik let později.

Evropou po železnici - 5. část

Podzim 1993

Švýcarsko a Rakousko

Trasa: Schaffhausen, Kostnice, St. Gallen, Brig, Montreux, Interlaken, Krimml, Steyer, Melk

Naše čtyřdenní cesta Švýcarskem a Rakouskem začala příjezdem do Vídně po 17. hod. Protože do odjezdu rychlíku směrem na Graz nám zbýval čas, navštívili jsme již za tmy park Belvedér. Na zahřátí jsme se posilnili slivovičkou a prošli se po parku. Překvapení bylo, když jsme se vrátili k bráně a zjistili, že je zamčeno. Brána byla dost vysoká a mně by rozhodně přes ni nedostali. Už jsme všechno viděli černě a začali hledat místo, jak se dostat ven. Naštěstí jsme objevili zřízence, který nám odemkl a tak umožnil, abychom stihli vlak. Noc jsme strávili na cestě přes Curych do severní oblasti Švýcarska. Tato oblast patří do německé zóny a má velmi staré dějiny. První osady zde zakládali již Keltové, po římské okupaci zde vzniká několik velkých středisek, v nichž se v 1. stol. n.l. prosazuje křesťanství. V r. 612 je sv. Havlem založen první klášter (St.Galen), jenž se stal centrem vzdělanosti velké části dnešního Švýcarska.

Švýcarsko

Země známá svými přesnými hodinkami, velkým množstvím bank, čokoládou, alpskými rohy, sýrem gruyére, Alpami…

Území dnešního Švýcarska osídlil ve 2. století př.n.l. keltský kmen Helvétů. Strategická poloha země přilákala mnoho dobyvatelů, postupně zde vládli Římané, Alamani, Burgundi, Gótové a Frankové. V 11. století se území stalo součástí svaté říše římské. Roku 1291 vyhlásily kantony Uri, Schwyz a Unterwalden nezávislost na habsburské monarchii a vytvořily tzv. Věčný spolek. Do konfederace se postupně začlenily i další kantony. Po úspěšných bojích s Burgundskem, Francií i svatou říší římskou začali být švýcarští vojáci najímáni jako žoldnéři. V 16. století Švýcarsko ovlivnil nástup reformace, Jan Kalvín založil v Ženevě nové protestantské hnutí – kalvinismus. Nezávislost švýcarské konfederace byla definitivně uznána velmocemi Vestfálským mírem v roce 1648. Roku 1798 zemi obsadilo francouzské revoluční vojsko a zřídilo zde Helvétskou republiku, kterou Napoleon roku 1803 zrušil. Vídeňský kongres (1815) opět uznal nezávislost země a položil základ pro neutralitu Švýcarska. V roce 1847 po odštěpení Sonderbundu – svazku konzervativních kantonů – proběhla krátká občanská válka. Za obou světových válek byla země neutrální. Referendum z roku 1992 zamítlo vstup Švýcarska do evropského hospodářského prostoru. Země není členem OSN.

Naší první zastávkou byl

Schaffhausen
Schaffhausen je hlavní město nejsevernějšího kantonu Švýcarska. Domy v centru města jsou ozdobeny sochami, freskami, reliéfy a arkýři. Dům Haus zum goldenen Ochsen zaujme řezbářskou výzdobou, která znázorňuje pět smyslů. Klášter Allerheiligen z 12. století patří k těm místům, která byla v roce 1944 omylem bombardována americkým letectvem.

Na město je pěkná podívaná z kruhové pevnosti – Munotu, která je dominantou města. Stojí na kopci uprostřed města a pochází z let 1564-85. Viděli jsme také přírodní zajímavost – Rýnský vodopád. Voda se řítí v šířce 150 metrů přes 20 metrů vysoký vápencový práh. Středem starého města je náměstí s dvěma kašnami z 16.stol. a mnoha historickými domy z 16.-18. stol..
Z Schaffhauzenu jsme odjeli do Kreuzlingenu, hraničního města, které je spojeno v jeden celek z německou Kostnicí. My jsme však pěšky přešli přes celnici do Kostnice.

Kostnice

Kostnice, město původně keltského původu na břehu Bodamského jezera, později římské sídliště a kolem roku 600 již město biskupské. V roce 1192 se stává svobodným říšským městem, bohatnoucím z obchodu s východem. Vzhledem k výhodné poloze a výstavnosti biskupského sídla se stává Kostnice dějištěm církevního koncilu (1414-1418), který měl opět zajistit jednotu církve - odstranit papežské schizma a provést reformu. Koncil však skončil jen volbou papeže Martina V. Kromě znovu odsouzení učení anglického reformátora Viklifa se nedostal k žádným reformám v církvi. Odsoudil však k smrti upálením mistra Jana Husa (6.7.1415) a později (30.5.1416) pak i jeho přítele Jeronýma Pražského.

Kostnice se pak stala součástí území ovládaného Habsburky a byla tedy pod přímým vlivem jezuitů, kteří nepřipustili uchování jakýchkoliv památek na naše upálené kněze. Až po roce 1861 se situace začala měnit a posléze mohl být vybudován památník na bludném balvanu, nalezeném při stavbě železnice do Kostnice. Z jedné strany má desku Mistr Jan Hus z druhé strany balvanu pak Mistr Jeroným Pražský. Rovněž se podařilo umístit dvojjazyčnou bronzovou desku na dům č.64 v nynější Husově ulice, ve kterém Jan Hus bydlel v Kostnici do doby svého zatčení. Tento dům se podařilo zachránit před demolicí a náš stát jej koupil až po vzniku samostatného Československa v r. 1922. Dnes je zde Husovo museum. Při vých. okraji města vybíhá do jezera uměle nasypaný poloostrov s Městským parkem, dále je to kupecký dům z l. 1388, v němž během koncilu zasedalo jen konkláve kardinálů, upravený v letech 1910-11 pro společenské účely, Rýnská brána a Prašná věž.

Kostnici opouštíme a pokračujeme do St. Gallenu.

St. Gallen

Název města je odvozen od irského misionáře sv. Havla, který se zde usadil v r. 612. Nejvýz-namnější stavbou je klášterní kostel sv. Havla a Otmara z l. 1755-60, měšťanský dům ze 17. stol. a mnoho měšťanských domů s arkýři a domovními znameními.

Zážitkem byla večerní procházka vánočně vyzdobenou pěší zónou. Noc jsme strávili ve vlaku po trase Curych, Bern, Laussane a Brig, kam jsme přijeli v 1.00 hod a pokračovat jsme měli až kolem 4.00 hod. Protože bylo překvapivě příjemné počasí, vydali jsme se na noční procházku městem, které nám připravilo překvapení. Jednak při cestě hlavní třídou jsme byli udiveni, že tam, kde dříve byly stromy, jsou jen uřezané kmeny a město nám připadalo celé rozestavěné. Nabyli jsme dojmu, že se všude staví a nic není dokončeno. Velkým překvapením bylo zjištění, že město bylo při velkých deštích, které postihly pobřeží Španělska, Francie a Itálie v měsíci záři rovněž zaplaveno. Městem se valily proudy bahna, stromy byly větrem a deštěm polámané a vláček, který vyjíždí přímo ze silnice před nádražní budovou do Zermattu byl až po okna v bahně. Proto byla po celém Švýcarsku pořádána sbírka a město se celé opravuje a uvádí do původního stavu. Příjemným překvapením byl zámek, čtyřkřídlová budova, ve které byla pootevřena vrata a když jsme se odvážili vstoupit, tak jsme si připadali jako v historickém italském filmu. Ocitli jsme se na měsícem osvětleném nádvoří zámku s arkádami, v jehož rozích stojí věže s pozlacenými báněmi. Zámek byl postaven v l. 1658-78.

Včasných ranních hodinách pokračujeme dále do Ženevy, kde podnikáme krátkou procházku po exkluzivní třídě až na 200 m dlouhý most Pont du Mont Blanc, odkud bývá krásný výhled na masiv Mont Blanc. Dále odjíždíme do Laussane a Montreux.

Montreux
Palmami osázené lázeňské město se nachází na Vaudské riviéře Ženevského jezera. Město je plné překrásných hotelů. V jednom z nich se rozhodl spisovatel Vladimír Nabokov žít natrvalo. Na břehu jezera stojí také první kasino ve Švýcarsku. Na kopci dále od jezera se rozkládá historické jádro města s kamennými domy, ozdobenými balkony z tepaného železa.

Z něsta vede ozubnicová dráha panoramatickým vláčkem do Roch Naye ve výšce 2042 m. Toto byl cíl naší cesty, ale bohužel, v zimě jede vláček jen do poloviny cesty, tj. do Cauyx. Cesta byla nádherná. Vyjížděli jsme z míst, kde se válela mlha nad Ženevským jezerem a postupně se nám začaly zjevovat vrcholy zasněžených velikánů a hustá mlha zůstala pod námi. Zpět jsme se vrátili do Montreux, dále do Zwesiemeru a úzkorozchodnou železnicí do Lenku.
Z Lenku dále pokračujeme úzkorozchodnou železnicí do Spiezu a do Interlakenu. Cesta vede Bernskými Alpami mezi jezery Thuner See a Briezer See. Je to oblast, kde jsou čtyřtisícové masívy. Materhorn (3702m), Schrechorn (4078) a další. Viděli jsme také Monch (4099m), Jungfrau (4158m) a Eiger (3970m). V této oblasti se vyskytují největší alpské ledovce – Aletchgletscher (délka 26,8km). Nachází se zde nejvýše položené železniční nádraží v Evropě – Jungfraujoch (3454m) postavené v l. 1883-1912.

Interlaken

Interlaken je velmi oblíbené turistické středisko. Nachází se na naplaveninách mezi jezery Thun a Brienz. Uprostřed města Vás je velký park, kde si můžeme vychutnat pohledy na vrcholky hor, mimo jiné na ledový vrcholek Jungfrau. Centrum kultury zde tvoří ulice Höheweg s mnoha viktoriánskými hotely, restauracemi, obchody a kavárnami.

V cestě jsme pokračovali dále železnicí, která je v několika částech provozována s ozubnicovým pohonem. Můžeme sledovat překrásné vrcholy alpských velikánů až do Luzernu.

Luzern

Vzhlede k tomu, že to byla pro nás jen přestupní zastávka a na prohlídku města jsme neměli moc času, navštívili jsme pouze zbytky dřevěného mostu Kapelebrucke, který na jaře shořel. Krytý most Kapellbrücke z počátku 14. století přes řeku Reuss je symbolem Luzernu. Je ozdoben více než stem štítových maleb zobrazující luzernské svaté, ale i hrdiny a události ze švýcarských dějin. Vodní věž (Wasserturm) až do 19. století sloužila jako vězení, archiv a pokladnice. V roce 1992 vzplanul požár mostu. Podařilo se zachránit jen předmostí a 34 m vysokou cihlovou věž vodojemu. Dřevěný most, postavený v roce 1333, v r. 1968-1969 ze tří čtvrtin obnovený, byl jednou z nejznámějších kulturních památek Švýcarska. Byl to zároveň nejstarší krytý dřevěný most v Evropě. Klenul se nad řekou Reuss v délce 200 metrů. Při požáru bylo zničeno 81 ze 111 vzácných deskových maleb ze 17. století, které tvořily výzdobu mostu. Originály obrazů nahradily kopie.
Z Luzernu jsme odjeli do Basileje a noc jsme mínili strávit ve vlaku cestou z Basileje přoDachstainu. Dál jsme pokračovali úzkorozchodnou tratí do Krimlu. Je to překrásná cesta, kde můžeme sledovat roztomilé vesničky a horské masívy včetně Kaprunu.

Krimml

Vesnice ve výšce 1072m. Na řece Krimml se nachází největší vodopády Rakouska. Neodolali jsme a podnikli jsme pěší turu do střední části vodopádů, které se nachází ve výšce 1309m. procházka trvala 3 hod. I když bylo všude hodně sněhu, cesta byla upravená.

Vodopády spadají ve třech kaskádách z výšky 380m do údolí Krimmlertal. Po cestě je spousta vyhlídek na jednotlivé části vodopádu. Z každé části se nám představují jinak. Okraje řeky kolem vodopádu byly zamrzlé a zářily modrou barvou. Stromky v místech, kde na ně dopadala voda byly obalené zmrzlými krápníky a připadali jsme si jako v ledovém království. Celková prohlídková trasa trvá 4 hod. Zpět jsme se vraceli stejnou cestou a opět obdivovali ledovce s 3000m vrcholy, jako Glossglockner a Kitsterhom.

Dále jsme provedli přejezd přes St. Anton a St. Valentin do Steyeru. Při přestupu v St. Antonu jsme měli možnost aspoň krátce si toto nejvyhledávanější lyžařské středisko s přepychovými hotely prohlédnout.

Steyer
Vlastní město bylo založeno v 10. století, od 14. století bylo obchodním centrem. V 19. století zde byly postaveny železárny a ocelárny. Josef Werndl zde zkonstruoval pušku "zadovku", která se pak zde vyráběla pro válčící rakouské vojsko.

V centru města je úzké k severovýchodu protáhlé náměstí s desítkami domů ze 16.-18. stol., s radnicí s vysokou štíhlou věží z let 1765-1778. Uprostřed náměstí je kašna Leopoldibrunnen. Dominantou města je zámek přímo nad soutokem zleva přitékající řeky Steyr a řeky Enns, která pak teče severním směrem a vlévá se zprava do Dunaje. Zámek byl od roku 1666 sídlem hrabat z Lamberku. Po požáru v 1. polovině 18. stol. byla postavena nová zámecká budova s reprezentačním nádvořím od architekta J. L. Hildebrandta. Město je turisticky atraktivní nejen pro vyhlídku na soutok "mezi mosty", oblíbená je ve zdejší příjemné krajině pěší turistika. Jí slouží několik lanovek např. na Bürgeralpe nebo Gemeindealpe.

Poslední zastávkou byl Melk. Melk jsem již popsala při naší první cestě do Rakouska, ale vzhledem k tomu, že první prohlídka byla jen velice krátká, tentokrát jsme si klášter mohli prohlédnout sice jen zvenku, ale včetně kostela. V pozdějších letech jsme si nakonec prohlédli klášter celý i v interiéru. Ve městě pod klášterem jsou krásné domy převážně ze 17.-18. stol., soustředěné hlavně kolem obdélníkového náměstí. Nachází se zde také tzv. Kolomanova kašna z r. 1687 a pěkný farní pozdně gotický kostel z poč. 16. stol.

V tomto městě naše krátká cesta po Švýcarsku a Rakousku končí. Z Melku jsme odjeli do Vídně a jelikož ve Vídni bylo špatné počasí, využili jsme přímého rychlíku do Břeclavi a odjeli domů. V Břeclavě jsme poznali, že jsme opět účast-níky českého železničního provozu, jelikož přípoj na Přerov těsně před naším příjezdem odjel. Někteří úča-stníci to obvykle těžce nesou, ale já jsem vždy ráda, že navštívíme místní restauraci a po tom, co celý zájezd konzumuji jen chleba, si můžu dát teplý párek a kávu. Místní zámek je spíš hrad. Francouzi mezi těmito dvěma slovy nedělají rozdíl, obojí nazývají "chateau". Pevnost snad ještě odlišit dovedou, ale tím to končí. Celé město působí malebným dojmem. Z města odjíždíme do Angers. Jedeme kolem Loiry, a sledujeme hrady, zámky, jeskynní domy a svahy poseté vinicemi.Zámek se sedmnácti věžemi byl vybudován na pozůstatcích římských základů a je chráněn opevněním 900 m dlouhým a 15m vysokým, jež bylo postaveno ve 13. století. Za chladně působícím opevněním čeká na všechny návštěvníky uvnitř překvapení v podobě mnohem příjemnějšího raně renesančního paláce vévodů z Anjou ze 14. a 15. století.

Září 1994

Francie, Belgie, Německo

Trasa: Remeš, Chalons-our-Name, štrasburk, Blois, Tours, Angers, Carcassonne, Nimes, Avignon, Barcelona, La-Rochelle, Chamonix, Sainbes, Angouleme, Poitiers, Lille, Arras, Amiens, Laon, Chartres, paříž-Versailes, Bruggy, Gent, Ostende, Zeyer, Worms

Celá tato cesta byla zaměřena hlavně na kulturní památky Francie a poznání pestré a mnohotvárné krajiny této země. Návštěva Španělska a Německa je z důvodů prožití noci ve vlaku. Jízdní řád je vymyšlený tak, ať se v noci co nejvíce vyspíme. Odjíždíme z Vídně v 19.40 hod. směrem na Nancy.

Francie

V 1. tisíciletí přišli do země kelští Galové, později ovládnuta římskou říší. Největší rozsah dosáhla ale jako franská říše Karla I. Velikého na přelomu osmého a devátého století. Teprve roku 1453, kdy skončila stoletá válka s Anglií, byla sjednocena Francie v rozsáhlý a silný evropský stát, který se stal brzy evropskou mocností. Po porážce Napoleona země ztratila dobytá území na východě a byla obnovena bourbonská monarchie. V roce 1870 byla vyhlášena republika. Po porážce v druhé světové válce byla Francie rozdělena na dvě části -jedna okupována Německem, ve druhé zřízen profašistický režim se sídlem ve Vichy. Po válce se musela Francie rozloučit s některými svými koloniemi - například s Alžírskem či zeměmi na Blízkém východě. Členem EU a NATO, ale pouze politicky, ne vojensky.

Francie nesporně zaujímá první místo mezi evropskými státy. Má moře i oceán, písečné duny, pláže i skalnaté útesy, nížiny pahorkatiny, náhorní plošiny i velehory s věčným sněhem a ledovci, řetězy vyhaslých sopek se zachovanými krátery, fantastické jeskyně, skalní města, jezera, horské řeky, vodopády. Má nepřeberné množství kulturních památek od keltských a římských dob přes období architektury románské, gotické, renesanční a všechna mladší. Má desítky jedinečných katedrál, tisí-ce hradů, zámků, paláců. Naprostý rozdíl je mezi krajinou a životem v Paříži a třeba ve Středofran-couzském masívu, mezi údolím řeky Loiry a krasovými planinami Causses, mezi aglomerací u Lil-le, Bretaní a Riviérou. Francouzi jsou rovněž velmi sympatičtí a ochotní okamžitě pomoci, pokud se člověk dostane do nesnází. Z celé této škály zajímavostí jsme mohli obsáhnout opravdu jen malou část. proto jsme so do Francie později opět vrátili.

První zastávka patřila Remeši.

Remeš

Remeš je největší a nejznámější město v Champagneském regionu, ale najdeme zde mnohem víc než jen šumivé víno, které je mimochodem k dostání na každém rohu. Jedná se totiž o město, kde Francie přeměnila svoje prince v krále, ve městě se konala korunovace všech 26 monarchů.

Ovšem tím nejvábivějším magnetem je Katedrála Panny Marie. Katedrála byla postavena na žádost re-mešského arcibiskupa, který byl přesvědčen, že korunovace francouzských panovníků musí probíhat v přiměřeně slavnostním prostředí. Předešlá katedrála lehla popelem po požáru roku 1210, ihned poté se začalo se stavbou nové katedrály a roku 1223 byl Ludvík XIII. korunovaný prakticky na stavbě. Stavba katedrály byla již od začátku pojata velkolepě, korunovace byla i důvodem pro důkladnou sochařskou výzdobu. Podoby mnohých tehdejších hodnostářů najdeme i na vnitřních stranách vstupních portálů. Ovšem jako všude jinde i zde sochařina sloužila především jako liturgický prostředek. Celkem zde najdeme 2307 soch vyvedených v mistrovské vznešenosti. V katedrále je uschovaná ampulka s olejem, jenž byl poprvé použit v roce 486 na pomazání Clovise, prvního korunovaného krále. Na druhé straně města než stojí katedrála, nedaleko Taittingerských jeskyň, se nachází bazilika Saint Rémy. Tato románská bazilika s gotickými prvky byla postavená okolo hrobky sv. Rémyho, biskupa, který pokřtil Clovise. Přestože byla bazilika téměř celá zničena během druhé světové války, podařilo se jí navrátit její bývalou krásu během rekonstrukcí. Hned za rohem se nachází Muzeum opatství sv. Rémyho, kde se nachází rozsáhlá sbírka náboženských uměleckých předmětů, vojenských uniforem a artefaktů z merovejského a karolinského období. Martova brána (Porte Mars) je ozdobená reliéfy Romula a Réma, kteří dali tomuto městu jméno. V Remeši se památky nacházejí blízko centra, velice dobře pěšky dosažitelné. Trochu dál se nacházejí Champagneské sklepy, největší lákadlo hned po katedrále. Ke 400 kilometrům římských vá-pencových lomů postavili Francouzi dalších 200 kilometrů umělých jeskyň, a tam ukrývají bublinkový poklad. Sklepy jsou v hloubce 30 m pod zemí, kde zůstává přirozená teplota 10°C. Sklepy jsou vyzdobeny nádhernými malbami.

Po cestě z Remeše jsme se rozhodli navštívit

Chalon – Sur – Saone

Město vzniklo již kolem roku 20 před Kristem v místech, kde římská silnice překračovala řeku Marnu. V polovině 4. století po Kristu bylo zde založeno biskupství (prvním biskupem byl svatý Memmie), v roce 451 n. l. v jeho blízkosti, na Katalaunských polích, Římané porazili Huny i s jejich vojevůdcem Attilou. Ve středověku, především od 12. století, prožívalo město období rozkvětu díly svému obchodu s vlněnými šátky s Anglií. Rostlo směrem na východ, sever i jih a tak muselo být postaveno i nové opevnění. Město se stávalo jedním z nejvýznamnějších v oblasti Champagne, prý v době jeho největšího rozkvětu v něm žilo 60 000 lidí, což by bylo více než dnes, kdy se mluví o padesáti tisících obyvatel.

Z náměstí Place du Marché-aux-Fleurs se vydáváme k věžím, které se rýsují nad střechami domů. Ano, za pár minut stojíme před klášterním chrámem Notre-Dame-en-Vaux, mistrovským dílem románského a gotického slohu. Se stavbou kostela se začalo krátce před rokem 1157, tedy právě v době přechodu od románského ke gotickému stylu, klášter sloužil jako centrum poutníkům na jejich cestě do španělského Santiaga de Compostella. V 19. století byl kostel restaurován architektem Lassusem a dnes je zařazen mezi památky UNESCO. Rozměry tohoto církevního stánku jsou velkolepé. Střední loď je dlouhá 40 m a široká 10,30 m, postranní lodě mají šířku 5,15 m. Východní věže byly postaveny do výšky 32 m, špičaté západní věže jsou vysoké 65 m. V jedné věži se nachází známá padesáti šesti dílná zvonková hra. Také vnitřní vybavení kostela muselo na poutníky působit ohromujícím dojmem. Na sochy a obrazy dopadalo světlo procházející barevnými okenními skly a vytvářelo tak fascinující podívanou. Jak malý se musel cítit člověk ve srovnání s touto krásou, často umně vypočítanou. I další městské kostely nabízejí turistům mnoho zajímavého. Poněkud stroze vyhlížející kostel Saint-Alpin má za sebou tisíciletou historii. Na jeho místě stál kostel už v 9. století, nová stavba vznikla kolem roku 1170, v příštích stoletích následovaly samozřejmě další její přestavby a úpravy. Ty poznamenaly jak vnější, tak vnitřní podobu kostela. Stavitelem katedrály Saint-Étenne (sv.Štěpána) byl první biskup, svatý Memmie. Její první stavba se do dnešních dní nedochovala, ta dnešní je mladší, ale i tak by mohla o svých pohnutých dějinách dlouze vyprávět. Románskými částmi z 12. století jsou krypta a jedna z věží, největší část katedrály byla však postavena po velkém požáru v roce 1230 v pozdně gotickém stylu, svou pečeť na ní zanechalo i baroko. Barokní je i trochu nesourodě působící západní průčelí. Nádherná okna a roseta jsou vyplněna vitrážemi (nejstarší, ještě románské ze 12. Sto-letí, se nacházejí v klenotnici), sochařská výzdoba i náhrobní kameny jsou též svědky dávné minulosti. V kostele jsme měli možnost si poslechnout živou varhanní hudbu. Zajímavé je, že téměř ve všech katedrálách, které jsme navštívili hrála reprodukovaná varhaní hudba, což velmi zvyšovalo dojem z návštěvy. K návštěvě zvou i světské památky. Hrázděné domy i zde mají své zvláštní kouzlo. Místy odpočin-ku jsou krásné zahrady v níž se nachází zajímavé arboretum, kolem silnice a v parcích květinová výzdoba, občerstvení nabízejí mnohé restaurace, vinárny a cukrárny. Odjíždíme a přijíždíme do Štrasburku.

Štrasburk

Metropole francouzského východu, jedno z nejdůležitějších měst Francie pro mimořádný historický a průmyslový význam. Historie města je rozhodně zajímavá a také značně nejednoznačná, Štrasburk patřil tu Francii, tu Německu. Důsledky měnících se vlivů jsou vidět nejen na architektuře, ale i na gastronomii. Dejte si husí jatýrka, typicky francouzské jídlo, a hned vedle dostanete obstojné typické německé knedlo vepřo zelo. Byl častým cílem vojenských vpádů, takže byl vícekrát zničen., v r.1681 byl připojen k Francii. Přibližně o 100 let později, r.1792 tu složil důstojník Rouget de Lisle vojenskou píseň, která se pak stala francouzskou státní hymnou - Marseillaisu. Pamětní deska je umístěna na budově Banque de France na náměstí Broglie č.4. Za francouzsko-pruské války v r.1870 město dobyli Němci (do r.1918). Za druhé světové války se jej opět zmocnili, ale na jejím konci byl Štrasburk osvobozen francouzskou tankovou armádou. Štrasburk je sídlem Rady Evropy a zasedá tu Evropský parlament.

Katedrála Panny Marie

Gotická katedrála na náměstí překvapí, pokud k ní dojdeme spletí úzkých uliček. Najednou se vynoří jedna z nejslavnějších gotických katedrál. Průčelí je zpracováno naprosto ideálně dle gotických zásad, věž je vysoká 142 m, po rouenské druhá nejvyšší, hlavní loď je dlouhá úctyhodných 103 metrů a vitráže jsou původní ze 13. a 14. století. V katedrále jsou dvě výjimečné věci. Jednou z nich je andělský pilíř ze 13. století, dále pak orloj ze začátku 19. století. Orloj je společným dílem umělců, matematiků a techniků, kteří dokázali složit dohromady součástky, které jsou uváděny do pohybu každý den přesně o půl jedné. V tu chvíli se na orloji objeví etapy lidského života – od narození, přes dětství, mládí, dospělost a stáří až po smrt.
Malá Francie Johanky z Arku, která zde soustředila své vojsko, až po období, kdy místo sloužilo k odpočinku a inspiraci francouzskému básníka François Villonovi. Oslnivě pozlacené zdobené a vyřezávané pilíře a následně i sloupy dávají tomuto zámku více než jen dotyk prvoplánové elegance. Byl sídlem Ludvíka XIII. a Františka I. mezi lety 1494 až 1547. Motto Františka I. "Krmím se ohněm a hasím ho" vysvětluje hojnost a blahobyt vyřezávaných a vymalovaných a vypalovaných salamandrů a polykačů ohně. Místní zámek míval velký vliv v 15. a začátkem 16. století. Pro představu podobný vliv měl později zámek ve Versailles. Proto je tak rozsáhlý, zdobený a především velmi zachovalý. Celá budova je ukázkou typické královské architektury středověku, nad vchodem si povšimneme reliéfu Ludvíka XII. na koni, jednoho z místních panovníků, ten se zasloužil o první velkou přestavbu zámku, která byla vedena v gotickém stylu v 15. století. Další přestavba byla renesanční za vlády Františka I., ten ale pak dal přednost zámku Fontainebleau, který je blíže Paříži. Později se stalo mnoho událostí, zajímavá však je přestavba v 17. století od François Mansarta, vynálezce ve Francii oblíbené dvakrát lomené střechy. Ta byla po autorovi pojmenována mansardová střecha. Poté byl zámek na dlouhou dobu opuštěn, zašlou slávu mu vracel od roku 1846 známý francouzský architekt Félix Duban, který se postaral o renovaci a vznik klasicistní přestavby. Dodal tak zámku jeho typické barvy, červenou, modrou a zlatou. Nejnovější křídlo je mohutným a velkolepým monumentem francouzského klasicismu. Nedlouho poté začal zámek sloužit jako muzeum.
Jedná se o čtvrť, kde stojí výhradně hrázděné domy okolo řeky. Ve výsledku to jsou barevné hrázděné domky, které jsou na sebe nalepené a obklopují slepé části řeky. Najdeme zde mnoho kaváren, restaurací a japonských turistů. Každopádně má tato čtvrť své kouzlo a je nutné se zde projít a nasát místní barevnou a veselou idy
Rohanský palác
Zámek pochází z 18.století a nyní v něm jsou vystavené sbírky užitého umění, keramiky a archeo-loggické nálezy z okolí Štrasburku. Kdysi zde bydleli kardinálové, ovšem během Francouzské revoluce byl zámek vypleněn a začal chátrat.

Znovuobnovení se věnoval Napoleon po roce 1805. To on má na svědomí krásně opravené zlatě malované stropy, ohromné množství mramorových detailů, a to především v Napoleonově ložnici. V horních patrech se nachází sbírky Beuax Arts (výtvarného umění), kde jsou vystavena díla od Boticelliho, El Greca Giotta, Goyi, Rubense a Van Dycka.

Noc jsme strávili ve vlaku směrem na Bassel a Paříž. V Basselu jsme přestupovali a jelikož jsme měli čas, mohli jsme ještě vykonat procházku nočním městem. Tyto nucené noční procházíky rozhodně měli své kouzlo. Tady jsme rochá-zeli širokými uli-cemi s osvětle-nými výkladními skříněmi, osvětlená byla také katedrála a kostely. Chtěli jsme dojít do německé Basileje, ale už jsme to časově nestihli. V Basselu nás při odjezdu čekalo překvapení v podobě vagonu se zvláštní lůžkovou úpravou. V kupé byla lehátka vždy po každé straně čtyři nad sebou. Tato byla zvláštně tvarovaná pro páteř a když jsme zalehli, tak jsme si připadali jako sardinky. Na tento vagon nebyl žádný příplatek a už jsme ho nikdy při našich dalších cestách neviděli. Ráno jsme přijeli do Paříže a museli jsme během 40 min. překonat 4 km vzdálenost z jednoho nádraží na druhé. A to jsem měla na zádech patnáctikilový bágl. Tento rychlý přesun byl možný tím, že ulice byly prázdné a viděli jsme jen sem tam nějakou prostitutku a uklízecí čety, které hadicí a proudem vody čistí jak chodníky, tak silnice. I při tom úprku nás upoutalo, že všichni měli zelené kombinézy, zelené auto a dokonce zelené metly. To ještě Miladka nevěděla, jak jí tito lidé budou blízcí, jelikož skončí jako náměstkyně u technických služeb v Olomouci. Ale vzhledem k tomu, že technických čet zelenou barvu nezavedla, zřejmě už na Paříž zapomněla. Na přechodě těsně před nádražím nás zastavila světla, já jsem celou dobu, co jsme stáli, musela klusat na místě, protože kdybych se zastavila, už se nerozejdu. Nakonec jsme stejně viděli jen koncová světla vlaku. Naše pány tento fakt opět rozčilil, já jsem však byla zrovna před infarktem a nebrala jsem to na vědomí. Po poradě a studiu jízdního řádu rozhodli, že musíme vynechat Orleáns a vystoupit v Blois.

Blois

Město, které je plné malebných střech a cihlových komínů, obroubené úzkými uličkami plné dlažebních kostek, nese svědectví století francouzské architektury, ve středověku bývalo hlavním městem Francie.

Zámek je součástí zámků na Loiře, jako jediný se však pyšní přívlastkem královský. Zámek má zajímavou historii, jež začíná nájezdy Vikingů, pokračuje přes klidnější období, kdy sloužilo jako sídlo vikomtů z Blois, přes éru
V cestě pokračujeme do

Tours

Tours je známé jako město umění a historie, také díky svým hrázděným domům, Winstonovu mostu, samozřejmě zámku a katedrále Svatého Gratiena. Jako další památky je nutné zmínit baziliku Sv. Martina a věž Karla Velikého. Město Tours vzniklo během chaosu za doby trvání Stoleté války mezi lety 1337 a 1453, a to spojením tří malých měst dohromady ve snaze o sebezachování. Později v 15. a 16. století toto město vlastnilo pozici srdce francouzského království, během Druhé světové války ovšem utrpělo ohromné ztráty a jen několik málo důležitých památek zde zůstalo na svém místě nepoškozeno. Ty však dosvědčují jak krásné město bývalo a dávají tušit jeho původní lesk a glanc, které mělo na vrcholu své slávy v 15. a 16. století.

Katedrála sv. GratienaKatedrála byla stavěná v období od 12. století do století 16. na místě, kde ve 4. století stával kostel. Románské sloupy byly ozdobeny jemnými řezbami a reliéfy ve středověku. Dvě věže, které shlíží z výšky 87 m směrem na Staré město, byly přidány během renesance a hlavní loď byla prodloužena směrem na západ. Katedrála se pyšní také oslnivou vitráží ze 13., na které ovšem poslední úpravy proběhly až ve století dvacátém.

Staré město

Dnes najdeme na tomto místě pouze věže, což je neskutečná škoda. První kamenná bazilika zde stávala již v 5.století a bylo to nejvýznamnější křesťanské místo regionu. Bazilika pak byla několikrát přestavována až do roku 1797, kdy byla zbořena na konci Velké francouzské revoluce. Z baziliky zbyly dvě věže, jedné se říká Věž s Orlojem a druhé Věž Karla Velikého. Obě věže dávají tušit úžasně velkorysé proporce původní baziliky sv. Martina ze 12. století, ovšem obě věže byly kdysi součástí již původní románské baziliky z 5.století. Bazilika byla vypleněna Hugenoty v roce 1562, totálně zbořena byla na konci Francouzské Revoluce v roce 1797.Svatý Martin, první biskup města, dnes odpočívá na verandě v nové bazilice sv. Martina, což je kostel v neobyzantském stylu konce 19. století. Bazilika byla dokončena roku 1924 a nad jejím vchodemn nalezneme památku na Sv. Martina. Interiér zdobí sedm sloupů v granitovém provedení, chór je osvětlen světlem, které sofistikovaně přichází seshora kopulí, jež zastřešuje sochu sv. Martina.

Angers

Angers v sobě snoubí svou maloměstskost s prvky moderního sofistikovaného města s proslulými královskými kořeny. Nad rozlehlým územím vládli pevnou rukou vévodové z Anjou, po nich zde stojí zámek ze 13. století, kde jsou vystaveny tapiserie. Ačkoliv jsou tapiserie na zámku ještě s katedrálou největší historickou cenností, po městě najdete několik prvotřídních muzeí umění v budovách tak noblesních jako sama umělecká díla uvnitř.

V samém srdci Starého města, několik bloků od zámku, se nachází Palace du Ralliement, který je domovem různých obchodů a kaváren. Navzdory moderní architektuře a do očí bijícím slunečníkům místních kaváren, si Staré město stále udržuje ducha starobylosti svými nádhernými kamennými domy ze 16.století. Z nich je nejvíce známý Adamův dům (Maison d'Adam), kde visí informační cedulka, která informuje kolemjdoucí, že se jedná o nejstarší angerský hrázděný dům vůbec. V přízemí sídlí řemeslníci, kteří vyrábějí ručně vyráběné výrobky typické pro tento kraj, horní patra jsou neobydlená a nevyužívaná.
Z Angres jsme odjeli do Nantes, kde jsme si opět dopřáli procházku nočním městem při osvětlené katedrále a zámku včetně velkého lunaparku, postaveného přímo před katedrálou. Pěší zóna byla lemována malými, útulnými hospůdkami.

Z Nantes pokračujeme přes Bordeaux do Carcassonne.

Carcassonne

Carcassonne, slavnou pevnost Francie, obývali už keltští Tektoságové, kteři mimo jiné také nějakou dobu sídlili i v Čechách a na Moravě. Po obsazení Gallie Římem bylo opevnění někdejšího oppida vylepšeno a zesíleno. Z římské doby tu stojí třeba divadlo. Během let zde vznikla nedobytná pevnost Carcasso. Když v pátém století Visigóti obsadili jižní Gallii, bylo Carcasso spolu s Toulouse hlavními opěrnými body jejich království na této straně Pyrenejí.

Mezi viditelné památky na ně patří třeba rozsáhlý a důmyslný systém brány a předbraní pod "hradem". Ostatně brána se také dodnes jmenuje Visigótská. Po prohrané válce s Franky museli Chlodovechovi většinu Gallie odstoupit. Carcasso bylo přestavěno a jeho hradby zesíleny. Římské a gótské úseky hradeb jsou dodnes částečně zachovalé. Po válce v Itálii se v okolí Carcassa usadily zbytky Ostrogótů, kteří přijali vládu visigótského krále. Po nich tento kraj získal také jméno Gothia, které se užívalo ještě během celého středověku. Během středověku, konkrétně za vlády Trencavelů byl postaven "hrad" uvnitř Carcassonne a rozsáhlé předsunuté opevnění pod ním. V něm byla postavena balista nebo prak a nepřítele přicházejícího od řeky dokázalo udržet velmi daleko od vlastních hradeb. Postupně na druhém břehu řeky vzniklo během 13. století Nové město a to se pak dál rozrůstalo. Původní "Cité" zůstalo nedotčeno až do 19. stol., kdy bylo zrekonstruováno do středověké podoby. Historici, zvlášť ti puritánští, to nemohou přenést přes srdce a říkají, že raději mělo zůstat ruinou.

Carcasonne dnes žije ve dne i v noci. Bývají tu koncerty nebo šermířská vystoupení V Cité můžete nakupovat středověké zbraně, zbroj, popřípadě si dojít na nějakou místní specialitu nebo do vinného sklepa. Ke vstupu do starého města jsme mohli využít volné vstupenky u příležitosti dnů evropské kultury.